9 As 336/2017 — Nejvyšší správní soud

62 A 35/2020- 186 - text 11 pokračování 62 A 35/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Jana Jiráska, Ph.D. v právní věci žalobce: Moravské srdce, z.s. sídlem Čtvrtě 1177, Hluk zastoupený doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem sídlem Optátova 46, Brno proti žalovaným: 1. Zastupitelstvo městské části Brno-Řečkovice a Mokrá Hora sídlem Palackého nám. 11, Brno 2. starosta městské části Brno-Řečkovice a Mokrá Hora sídlem Palackého nám. 11, Brno zastoupený Mgr. Filipem Lederem, advokátem sídlem Lidická 710/57, Brno o žalobě na ochranu před nezákonnými zásahy žalovaných spočívajícími v tom, že starosta městské části Brno-Řečkovice a Mokrá Hora nepředložil Zastupitelstvu městské části Brno-Řečkovice a Mokrá Hora žádost žalobce ze dne 17.1.2020 o vytvoření výboru pro národnostní menšiny a že Zastupitelstvo městské části Brno-Řečkovice a Mokrá Hora o této žádosti nerozhodlo a nezřídilo výbor pro národnostní menšiny, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovaným se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá ochrany před nezákonnými zásahy žalovaných, jež mají spočívat v tom, že žádost žalobce ze dne 17.1.2020 o vytvoření výboru pro národnostní menšiny zastupitelstva městské části Brno-Řečkovice a Mokrá Hora nebyla žalovanými vyřízena příslušným způsobem dle § 117 odst. 3 ve spojení s § 146 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (dále jen „zákon obcích“). Ze stanoviska starosty sděleného žalobci dopisem ze dne 3.2.2020 je zřejmé, že žádosti žalobce nehodlají žalovaní vyhovět a věc dopisem starosty považují za vyřízenou. V tomto způsobu vyřízení žádosti žalobce spatřuje nezákonné zásahy do svého subjektivního veřejného práva. I. Shrnutí žalobní argumentace 2. Žalobce s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20.2.2018, č.j. 9 As 336/2017-18, uvádí, že jako zapsaný spolek, jehož základním cílem je prosazovat práva moravského národa na sebeurčení, splňuje požadavky dle § 117 odst. 3 zákona o obcích a může žádat o zřízení výboru pro národnostní menšiny. Zákon přitom nestanoví, že spolek by musel mít sídlo na území dané obce či městské části. Žalobce při návrhu členů výboru pro národnostní menšiny navrhl osobu (Ing. M. T.), která je občanem městské části Brno-Řečkovice a Mokrá Hora. 3. Žalobce namítá, že podle výsledků posledního sčítání lidu v roce 2011, které jsou veřejně dostupné na webu Českého statistického úřadu, žilo na území městské části Brno-Řečkovice a Mokrá Hora celkem 15 486 obyvatel, z toho 3 657 příslušníků moravské národnosti, což je 23,6 %. Podle posledního sčítání lidu je tedy zřejmé, že více než 10% obyvatel se hlásí k jiné, než české národnosti. Po pádu komunismu se k moravské národnosti při sčítání lidu v roce 1991 přihlásilo 1 360 000 obyvatel, roku 2001 cca 380 000 obyvatel a roku 2011 pak cca 600 000 obyvatel. Jedná se o největší národní skupinu vedle většinového národa českého a přihlášení k moravské národnosti je trvalým jevem. Přesto však zástupci tohoto národa nejsou zastoupeni ve výboru zastupitelstva pro národnostní menšiny, který nebyl zřízen, byť jde o zákonnou povinnost žalovaných. 4. Žalobce s odkazem na důkaz spočívající ve statistice sčítání lidu 2011 Brno-Řečkovice a Mokrá Hora namítá, že žalovaní odmítají respektovat důsledky svobodného přihlášení se občanů státu k moravské národnosti. To v situaci, kdy evropské reálie dokreslují, že staré definice národa, které byly určovány především jazykem, nejsou platné; někdy hraje roli příslušnost náboženská, jindy národní či etnická. Demokratický právní stát není od toho, aby vrchnostensky uznával, který národ je ten pravý a který ne a veřejná moc musí vzít svobodné vyjádření vůle občanů o své národnosti na vědomí. Ostatně v období první Československé republiky český a slovenský národ nebyly uznávány jako samostatné národy, ale jako dvě větve národa československého. Tento přístup zhodnotila historie jako nesprávný. V Černé Hoře se obyvatelstvo svobodně hlásí k národnosti srbské nebo černohorské, přičemž je neodlišuje ani jazyk ani náboženství. Ve Skotsku se většina obyvatel hlásí ke skotskému národu, přestože hovoří anglicky a jsou většinově protestanté stejně jako Angličané. 5. Žalobce namítá, že žalovaní nemají žádnou zákonnou působnost hodnotit národní menšiny pro účely zřízení výboru a musí vycházet ze státem organizovaného posledního úředního sčítání lidu. Nepatří do působnosti územní samosprávy rozhodovat, která menšina je ta správná pro to, aby měla postavení národnostní menšiny pro účely zřízení výboru pro národnostní menšiny. Starosta svým vyjádřením „pohrdá z pozic velkočeského nacionalismu“ občany, kteří se přihlásili k moravskému národu (národnosti). Žalobce zdůrazňuje, že v demokratickém státě založeném na občanském principu je přihlášení se k národnosti svobodným projevem každého jedince a stát a územní samospráva je povinna takový projev respektovat. V daném případě byla porušena subjektivní práva žalobce, jelikož žalobce je ze zákona oprávněným subjektem k podání žádosti o zřízení výboru; žalovaní tedy podle žalobce neuznávají moravskou národnost jako rovnou ostatním národnostem a nechtějí vyvodit zákonné důsledky ze žalobcem projevené vůle. Tím je jejich postup nezákonný pro rozpor s § 117 odst. 3 zákona o obcích a neústavní pro rozpor s principem rovnosti dle článku 1 Listiny základních práv a svobod a s principem zákazu diskriminace a odnárodňování dle článků 3 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. 6. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby zdejší soud žalovaným zakázal pokračovat v nezákonných zásazích spočívajících v nezřízení výboru zastupitelstva pro národnostní menšiny podle žádosti žalobce, aby starostovi městské části Brno-Řečkovice a Mokrá Hora přikázal předložit na nejbližším zasedání Zastupitelstva městské části Brno-Řečkovice a Mokrá Hora žádost žalobce o zřízení výboru zastupitelstva pro národnostní menšiny a aby Zastupitelstvu městské části Brno-Řečkovice a Mokrá Hora přikázal rozhodnout o žádosti žalobce o zřízení výboru zastupitelstva pro národnostní menšiny podle § 117 odst. 3 zákona o obcích do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Na svém procesním postoji žalobce setrval po celou dobu řízení před zdejším soudem, a to jak v podaném replice, tak i při jednání soudu, které ve věci proběhlo. II. Shrnutí procesního stanoviska žalovaných 7. Žalovaní nesouhlasí se žalobou a s odkazem na stanovisko Rady vlády pro národnostní menšiny z roku 2017 uvádějí, že moravskou národnost nelze považovat za národnostní menšinu v pravém slova smyslu. Deklarování moravské národnosti lze podle žalovaných vnímat jako výraz moravské historické zemské identity, což však neznamená, že by část Moravanů a Slezanů tvořila národnostní menšinu, tedy národnostně menšinové společenství odlišující se od většinové společnosti etnickým původem, jazykem a kulturou. Žalovaní rovněž na podporu svého stanoviska odkázali na názor JUDr. J. Ch., bývalého ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu, obsažený v jeho dopisu ze dne 10.1.2017. 8. Žalovaní dále uvádí, že je třeba rovněž počítat s tím, že osoby, které se při sčítání lidu přihlásily k moravské národnosti, tak učinily s jistou mírou nadsázky, že tyto osoby se necítí býti členy národnostní menšiny a ani o to neusilují; v tomto ohledu je nutné zvažovat i vážnost takto projevené vůle. 9. Žalovaní rovněž upozorňují na skutečnost, že existuje riziko, že se touto cestou žalobce snaží prosadit své politické zájmy, neboť předseda žalobce je rovněž čestný předseda politické strany Moravané, která si klade mimo jiné za cíl přeměnu unitární České republiky na federativní stát, což vyplývá z programu této politické strany prezentovaného na webových stránkách. Žalobce by dle žalovaných měl být schopen jednoznačně uvést, jaká práva a zájmy jím deklarované národnostní menšiny mají být jeho prostřednictvím hájeny. Žalovaní akcentují, že právo zástupců národnostních menšin podílet se na samosprávě není samoúčelné a nelze jej zneužívat k prosazení vlastních zájmů. Žalovaní se svým postupem nesnažili o „vrchnostenské uznávání, který národ je ten pravý a který ne“, jak tvrdí žalobce, ale naopak o snahu rozlišit mezi reálně existující národnostní menšinou a pouhým deklarováním její existence za účelem prosazení vlastních zájmů. 10. Žalovaní rovněž zdůrazňují, že otázka národnosti je úzce spjata s otázkou vlastní identity člověka, přičemž lze obecně konstatovat, že u příslušníků národnostních menšin má tato otázka zpravidla větší význam. Jedná se o charakteristiku velmi konstantní a lze si jen stěží představit, že by bylo běžným jevem, aby se někdo považoval za příslušníka českého národa, přičemž by změnil názor a považoval se za příslušníka např. národa řeckého. Pokud tedy žalobce odkazuje na počty osob, jež se v průběhu let hlásily k moravské národnosti,