6 Ads 63/2013 — Nejvyšší správní soud

31 Ad 10/2019- 68 - text  12 31 Ad 10/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci žalobce: SUEZ Využití zdrojů a.s., IČ: 25638955 sídlem Španělská 1073/10, 120 00 Praha 2 - Vinohrady právně zastoupen advokátkou JUDr. Lenkou Příkazskou sídlem Vodičkova 31, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce sídlem Kolářská 451/13, 746 01 Opava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 6. 2019, č. j. 3907/1.30/19-5, a rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský a Zlínský kraj ze dne 25. 3. 2019, č. j. 37468/9.30/18-14, takto: I. Rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 18. 6. 2019, č. j. 3907/1.30/19-5, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 17 021 Kč k rukám JUDr. Lenky Příkazské, advokátky advokátní kanceláře HSP & Partners advokátní kancelář v.o.s. se sídlem Vodičkova 31, Praha 1, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 19. 8. 2019 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 6. 2019, č. j. 3907/1.30/19-5 (dále jen „napadené rozhodnutí“), a rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský a Zlínský kraj (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 25. 3. 2019, č. j. 37468/9.30/18-14 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a vrácení věci k dalšímu řízení, jakož i uložení povinnosti žalovanému uhradit žalobci náhradu nákladů řízení. 2. Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu na úseku bezpečnosti práce podle § 30 odst. 1 písm. f) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění účinném do 30. 7. 2019 (dále jen „zákon o inspekci práce“), jehož se dopustil tím, že při zajišťování bezpečnosti práce nedodržel své povinnosti. Zaprvé se dne 31. 5. 2018 se společností TextilEco a.s. a s fyzickou osobou podnikající panem L. Š. vzájemně neinformoval o rizicích a přijatých opatřeních k ochraně před jejich působením, která se týkala výkonu práce a plnění pracovních úkolů na pracovišti v areálu společnosti TextilEco a.s., čímž porušil § 101 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2019 (dále jen „zákoník práce“). Zadruhé dne 31. 5. 2018 nezajistil bezpečné couvání nákladního vozu za pomocí dalšího zaměstnance, když to vyžadovaly okolnosti, zejména nedostatečný rozhled, čímž porušil § 102 odst. 1 zákoníku práce, v návaznosti na § 4 písm. a) ve spojení s přílohou č. 1 bodem 2 písm. c) nařízení vlády č. 168/2002 Sb., kterým se stanoví organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při provozu dopravy dopravními prostředky (dále jen „nařízení vlády č. 168/2002 Sb.“). II. Obsah žaloby 3. Žalobce v žalobě uznal své pochybení ve vztahu k § 101 odst. 3 zákoníku práce v tom smyslu, že se se společností TextilEco a.s. vzájemně písemně nevyrozuměli o možných rizicích a přijatých opatřeních souvisejících s činností žalobce v areálu TextilEco a.s. spočívající v zajištění některých služeb spojených se zpracováním a odvozem odpadu. Měl za to, že díky zavedené praxi mezi stranami a vzájemně uzavřené smlouvě, byla otázka možných rizik mezi smluvními stranami zcela vyjasněna, obě strany si jí byly vědomy a dodržovali všechna opatření potřebná k tomu, aby nedošlo k nechtěným incidentům. Žalobce však vyjádřil své srozumění s tím, že v této věci pravděpodobně porušil dotčené ustanovení zákoníku práce, přičemž tento závadný stav napravil dne 12. 6. 2018 sepsáním Dohody o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců. 4. Na druhou stranu žalobce nesouhlasil s tím, že by se na něj daná povinnost vztahovala také ve vztahu k podnikající fyzické osobě – panu L. Š. Dle odborné literatury § 101 odst. 3 zákoníku práce upravuje povinnost ve vztahu ke konkrétní činnosti, při které dochází k prolínání zaměstnanců na stejném pracovišti a tato povinnost se nevztahuje na činnosti jiné. Rovněž je stanoveno, že si mají zaměstnavatelé předávat informaci o rizicích a přijatých opatřeních k ochraně před jejich působením, které se týkají výkonu práce a pracoviště, v důsledku čehož dochází k přispění zajištění bezpečnosti práce na pracovišti pro všechny zúčastněné zaměstnance, tedy osoby vykonávající závislou práci. Z pohledu logiky žalovaného by žalobce musel nějakým způsobem před každým vjezdem do předmětného areálu zjistit plný okruh smluvních partnerů této společnosti a všechny řádně předem notifikovat o otázkách bezpečnosti práce, což je zcela absurdní a fakticky nemožné. Žalobce byl toho názoru, že v jeho vztahu s panem L. Š. nebylo možné uplatnit právní úpravu dle zákoníku práce, neboť pan L. Š. nevystupoval jako zaměstnavatel ani zaměstnanec. 5. Dále v žalobě žalobce připomněl nehodový děj, který se udál v areálu společnosti TextilEco a.s. a doplnil, že v obecné rovině je areál pro řidiče nákladních vozidel zcela bezproblémový, poskytuje jim dobrý rozhled po areálu a dostatečný manévrovací prostor. Právní předpisy požadují přítomnost člověka navádějícího couvající vozidlo pouze v případě, že to vyžadují okolnosti panující na daném místě, zejména nedostatečný rozhled nebo terén mimo pozemní komunikace. Příčinou předmětné dopravní nehody však nebyl nedostatečný rozhled řidiče, nýbrž zcela nevysvětlitelné chování poškozeného. Uvedené žalobce rozvedl ve svém odvolání. Žalovaný se však s odvolacími námitkami nevypořádal a fakticky k nim nezaujal žádné stanovisko. Napadené rozhodnutí je proto nedostatečné a v tomto směru nepřezkoumatelné, což má za následek jeho nezákonnost. 6. Na závěr žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15, který zkonstatoval, že v praxi nerealizovatelný požadavek, že je řidič povinen couvat za pomoci jiné pověřené osoby nebo výstražného signálu vždy, kdy mu postavení vozidla při couvání neumožňuje přehlédnout veškerý prostor za vozidlem a kdy mu může některá osoba vstoupit do prostoru za vozidlem, je zjevně nepřiměřený. Dle názoru žalobce je k posuzování odpovědnosti nutné přistupovat vždy individuálně a vyvarovat se absurdních požadavků na řidiče motorových vozidel a jejich schopnost předvídat nepředvídatelné. III. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný ve svém vyjádření doručeném krajskému soudu dne 30. 10. 2019 nejdříve uvedl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy, principy správního trestání, zásadami správního práva a ustálenou soudní judikaturou, přičemž byl dostatečně zjištěn skutkový stav a řádně vyhodnocena společenská škodlivost. 8. K nezajištění písemné informace o rizicích a přijatých opatřeních mezi žalobcem, společností TextilEco a.s. a panem Š. žalovaný poznamenal, že žalobce nezákonnost rozhodnutí správních orgánů ve správním řízení ani v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí nenamítal a považovat je za správné. Svůj odlišný právní názor poprvé uvedl až v žalobě. Žalovaný je přesvědčen, že právní názor vyjádřený v prvostupňovém rozhodnutí a potvrzený žalovaným, je správný. Zákoník práce sice připisuje danou povinnost pouze zaměstnavateli a jeho zaměstnancům, avšak žalovaný má za to, že do této kategorie se řadí také fyzické osoby podnikající a je jim tedy nutné přiřazovat stejná práva a povinnosti jako právnickým osobám, neboť i tato může mít své zaměstnance. Písemné informace o rizicích a přijatých opatřeních by měl žalobce zajišťovat se všemi těmito subjekty na pracovišti. V daném případě se nejednalo o tak široký okruh subjektů, aby to bylo možno považovat za nemožné plnění. 9. K druhé části žaloby a výroku I. písm. b) prvostupňového rozhodnutí žalovaný dodal, že předmětem správního řízení nebylo zjistit vinu či spoluvinu zaměstnance žalobce, ale zjistit, zda se žalobce jako zaměstnavatel dopustil nějakého pochybení na úseku bezpečnosti práce. Stěžejní otázkou bylo, zda byl žalobce povinen zajistit při couvání vozidla pana Záboje dalšího zaměstnance, neboť to vyžadovaly okolnosti, zejména nedostatečný rozhled nebo terén mimo pozemní komunikace. Žalovaný je přesvědčen, že žalobce si byl uvedené povinnosti vědom, když ji vtělil do svého interního předpisu Dopravně provozního řádu ze dne 29. 9. 2009. 10. K žalobcem citovanému nálezu Ústavního soudu žalovaný dodal, že z něj také vyplývá možnost klást z hlediska míry opatrnosti vyšší požadavky na řidiče autojeřábu, což lze podle žalovaného vztáhnout také na řidiče nákladních vozidel. Navíc se v projednávaném případě jednalo o couvání v manipulačním prostoru areálu třídírny odpadu, nikoli na pozemní komunikaci jako v případě, který řešil Ústavní soud. Žalovaný má proto za to, že už jenom z této okolnosti je třeba požadovat zvýšenou míru opatrnosti, kterou mělo zajistit bezpečné couvání pomocí další osoby. IV. Jednání 11. Dne 8. 12. 2021 se před