7 Afs 212/2006 — Nejvyšší správní soud

31 Ad 11/2020- 59 - text  9 31 Ad 11/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci žalobkyně: npor. Ing. K. Š. bytem X zastoupená advokátkou Mgr. Alicí Hejzlarovou, LL.M. sídlem Žitná 1575/49, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Velitelství vzdušných sil sídlem Vítězné náměstí 1500/5, 160 01 Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 4. 2020, č. j. MO 117687/2020-3031, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí velitele vzdušných sil o odvolání proti rozhodnutí velitele VÚ 2427 Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou ve věci nevyhovění žádosti o proplacení služby nad základní týdenní dobu služby ze dne 22. 4. 2020, č. j. MO 117687/2020-3031 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí velitele vojenského útvaru 2427 Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 13. 12. 2019, č. j. MO 364147/2019-2427 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím nebylo vyhověno žádosti žalobkyně o proplacení služby nad základní dobu služby v roce 2018 podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „zákon o vojácích z povolání“). II. Obsah žaloby 2. Žalobkyně předně namítá, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci tzv. fondu 300/150, mezi které patří (i) důležitý zájem služby, (ii) výjimečnost takového zájmu služby, (iii) nepředpokládatelnost vzniklého zájmu a (iv) maximální rozsah 300, respektive 150 hodin v kalendářním roce, které musí být splněny kumulativně. Především není splněna výjimečnost služby, neboť správní orgán prvního stupně i žalovaný si jsou dobře vědomi nedostatečného personálního zajištění místa výkonu služby žalobkyně a s fondem 300/15 počítají při rozvržení směn. Nejedná se tedy o mimořádnou situaci. Stejně tak podle žalobkyně není naplněn důležitý zájem služby. Zákonodárce stanovil taxativní výčet toho, co se považuje za důležitý zájem služby, aby nedocházelo ke zneužívání tohoto institutu k méně podstatným úkonům. Toto upřesnění nelze považovat za vůli zákonodárce směřující k automatickému navýšení hodinové dotace služby o 150 hodin ročně pro tyto vymezené činnosti. 3. Podle názoru žalovaného nemá žalobkyně nárok na finanční náhradu. Žalobkyně přitom sama nabízí variantu finanční náhrady místo uplatnění nároku na náhradní volno, neboť nerozporuje nezbytnost zajištění chodu útvaru i za cenu výkonu práce nad rámec zákonem stanoveného rozmezí. 4. Žalobkyně dále poukazuje na to, že žalovaný jakožto odvolací orgán nepřihlédl k výtce týkající se nerespektování ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu. Žalovaný se náležitě nevypořádal s výtkami žalobkyně a dalšími relevantními skutečnostmi uvedenými v odvolání. Jeho rozhodnutí je proto vydané v rozporu s § 89 odst. 2 správního řádu, jakožto i se zásadou legitimního očekávání a základní zásadou uvedenou v § 2 odst. 4 správního řádu. 5. Ve správním řízení podle žalobkyně navíc docházelo k nedodržování zákonných lhůt, když o její žádosti o proplacení služby nad základní dobu služby bylo rozhodnuto po 214 dnech místo zákonem stanovených 60 dnech a o jejím odvolání po 111 dnech místo zákonem stanovených 90 dnech. 6. Nakonec žalobkyně namítá také porušení předpisů práva Evropské unie a mezinárodních smluv, stejně jako Listiny základních práv a svobod, a to konkrétně čl. 28 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, které jí garantují právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky, a dále čl. 1 Listiny základních práv a svobod, který garantuje rovné zacházení. III. Vyjádření žalovaného 7. Dne 31. 8. 2020 bylo krajskému soudu doručeno vyjádření žalovaného k žalobě. Podle něj žalobkyně stále neuznává relevantnost změny právní úpravy, která se týká právě „důležitého zájmu služby“. Podle žalovaného z dikce § 28 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb. jednoznačně vyplývá, že vedle úkolů vymezených neurčitými pojmy „nenadálé nebo mimořádné“ se za „důležitý zájem služby“ považuje „výkon služby v nepřetržitém režimu výkonu služby při ostraze vojenských objektů, dozorčí službě a zabezpečení leteckého provozu.“ Podle názoru žalovaného zákonodárce pro nutnost předejití situacím, ve kterých by mohlo dojít k narušení bezpečnosti vojenských objektů či vzdušného prostoru, vymezil v druhém okruhu případů určité činnosti konkrétně, aniž by musela být splněna podmínka nenadálosti či mimořádnosti. 8. K odkazům na rozhodnutí soudů uvedeným v žalobě žalovaný dodal, že se buď vztahují k době před účinností aktuální právní úpravy, nebo se vztahují k bezpečnostním sborům. Vzhledem k rozdílnému obsahu některých právních institutů nelze výtku žalobce týkající se nerespektování ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu považovat za důvodnou. Taktéž rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2015, č. j. 22 Ad 20/2014 – 69 (dále jen „rozsudek Krajského soudu v Ostravě“), kterým žalobkyně argumentuje, se vztahuje k již neúčinné právní úpravě. Tzv. fond 300/150 nebyl v době vydání tohoto rozsudku stanoven a „důležitý zájem služby“ nebyl konkretizován. 9. Při nařizování práce přesčas žalovaný nepostupoval libovolně, nýbrž v zájmu řádného fungování obranných složek státu aplikoval § 28 odst. 1 zákona o vojácích z povolání. Právě soustředěním se na zásadní otázku spojenou s jeho výkladem pak v odůvodnění napadeného rozhodnutí nereagoval na všechny námitky žalobce uvedené v odvolání. V reakci na odvolání proto žalovaný dodal, že ačkoli byly na žalobkyni kladeny zvýšené nároky z důvodu nedostatečnosti personálního obsazení, není pravdou, že by se nastalou situaci žalovaný či prvostupňový orgán nesnažil řešit. 10. Argumentaci žalobkyně o nutnosti aplikace analogie legis, popř. analogie iuris žalovaný považoval za nepřiléhavou, neboť se nejedná o tzv. mezeru v zákoně, tedy nejde o situaci, kterou by zákon neřešil. 11. Žalovaný proto krajskému soudu navrhl, aby žalobu zamítl jako nedůvodnou. VI. Replika žalobkyně a vyjádření žalovaného 12. Na vyjádření žalovaného žalobkyně reagovala replikou doručenou krajskému soudu dne 23. 10. 2020. K relevantnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě uvedla, že zákonné ustanovení sice bylo rozšířeno o specifikaci důležitého zájmu služby, avšak to nenarušilo význam judikátu. Došlo pouze k odstranění pochybnosti o tom, zda se ve věci žalobkyně jedná o důležitý zájem služby či nikoli. Stále je však třeba kumulativně naplnit všechny podmínky pro aplikaci fondu 300/150. K výkladu právní normy žalobkyně uvedla, že byl proveden nesprávně a využit pro účelové navýšení základního rozsahu doby trvání služby ze zákonem stanovené hodnoty. K neuspokojivé personální situaci žalobkyně doplnila, že zvýšené nároky na dobu trvání služby bez nároku na jakoukoli kompenzaci může na případné zájemce působit negativně. Žalovaný přitom tvrdí, že se snaží situaci napravit. Na závěr své repliky žalobkyně dodala, že je si své úlohy příslušníka Armády ČR vědoma a je připravena sloužit dle potřeby, nicméně nepovažuje za správné, ani za souladné s právním řádem České republiky, aby byla vyžadována služba bez nároku na jakoukoli kompenzaci. 13. K replice žalobkyně se žalovaný vyjádřil v podání doručeném krajskému soudu dne 13. 11. 2020, ve kterém setrval na svém právním názoru a opětovně soudu navrhl žalobu zamítnout jako nedůvodnou. VI. Posouzení věci krajským soudem 14. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů ((§ 75 odst. 2, věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, za podmínek vyplývajících z § 51 odst. 1 s. ř. s. 15. Nejdříve se krajský soud zabýval námitkou žalobkyně, že žalovaný nepřihlédl k odvolacímu bodu týkajícímu se nerespektování ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, neboť by se mohlo jednat o vadu značící nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. K takovým vadám krajský soud musí přihlédnout z úřední povinnosti nad rámec dalších uplatněných žalobních námitek. Pokud by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, nebylo by možné přistoupit k jeho přezkumu v rámci žalobních námitek, a na základě § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. by jej bylo nutné zrušit. 16. Zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je přitom vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám spr