2 Afs 6/2004 — Nejvyšší správní soud

31 Af 64/2019- 158 - text 17 31 Af 64/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA v právní věci žalobce: ADOZ, s.r.o. sídlem Výrobní 1441, 593 01 Bystřice nad Pernštejnem zastoupený advokátkou JUDr. Alicí Kluzákovou sídlem Rohanské nábřeží 678/23, 186 00 Praha proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2019, č. j. 25119/19/5200-11435-706871 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se žalobou ze dne 15. 8. 2019 doručenou zdejšímu soudu následujícího dne domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2019, č. j. 25119/19/5200-11435-706871 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „daňový řád“), a podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro předmětná zdaňovací období (dále jen „zákon o daních z příjmů“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Kraj Vysočina (dále jen „správce daně“) na daň z příjmů právnických osob: • ze dne 13. 6. 2018, č. j. 1202641/18/2902-50523-706263, kterým byla žalobci doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 vyšší o částku 809 970 Kč a současně byla žalobci uložena povinnost uhradit penále ve výši 161 994 Kč; • ze dne 13. 6. 2018, č. j. 1202691/18/2902-50523-706263, kterým byla žalobci doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014 vyšší o částku 824 600 Kč a současně byla žalobci uložena povinnost uhradit penále ve výši 164 920 Kč; • ze dne 8. 3. 2019, č. j. 365671/19/2902-50523-706263, kterým byla žalobci doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015 vyšší o částku 795 530 Kč a současně byla žalobci uložena povinnost uhradit penále ve výši 159 106 Kč; (dále jen „dodatečné platební výměry“). 2. Dodatečnými platebními výměry žalobci nebyly uznány náklady zahrnuté do základu daně, a to konkrétně náklady na reklamu a propagaci ve výši 182 648 Kč (akce Jezerka) a licenční poplatky za používání ochranné známky ve výši 4 080 860,11 Kč za zdaňovací období roku 2013, licenční poplatky za používání ochranné známky ve výši 4 076 371,69 Kč a náklady na opravu světel ve výši 263 330 Kč za zdaňovací období roku 2014, a licenční poplatky za používání ochranné známky ve výši 4 073 515,83 Kč a náklady na opravu světel ve výši 114 112 Kč za zdaňovací období roku 2015. II. Obsah žaloby 3. Žalobce prvně shrnul své žalobní důvody, přičemž důvody žalovaného, pro které podaná odvolání proti dodatečným platebním výměrům zamítl, nemají skutkový základ ani právní oporu. Žalovaný se s tvrzeními žalobce a předloženými důkazními prostředky řádně nezabýval, neprovedl jejich řádné hodnocení jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, v důsledku čehož dospěl k nesprávným právním závěrům. Dále žalobce namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jelikož některé závěry žalovaného nejsou odůvodněny, z dalších závěrů žalovaný nevyvozuje adekvátní právní důsledek a nevypořádává se v dostatečném rozsahu s námitkami, tvrzeními a důkazy, které žalobce uplatnil. 4. V případě nákladů na reklamu a propagaci (akce Jezerka) žalobce rozporuje posouzení těchto nákladů ze strany daňových orgánů jako nákladů na reprezentaci, které nejsou daňově uznatelné. Podle žalobce se však jednalo o reklamní a propagační akci, na které pořádal také školení k historii firmy, dosažených úspěchů a uvedení strategie k propagaci nového loga a firemní image. Žalovaný porušil zásadu volného hodnocení důkazů a požadoval po žalobci prokázání skutečností, jež nelze rozumně vyžadovat. Daňové orgány k této skutečnosti neprovedly odpovídající hodnocení tvrzení žalobce a předložených důkazů, následně pak dospěly k chybným právním závěrům. Žalobce si uvědomoval, že během této akce vzniknou i výdaje, které nelze dle § 25 odst. 1 písm. t) zákona o daních z příjmů uznat za výdaje (náklady) vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely, přičemž tyto výdaje v podobě výdajů na občerstvení zohlednil jako tzv. nedaňové. 5. K nákladům na licenční poplatky za používání ochranné známky žalobce předně označil tvrzení žalovaného v bodě 71 napadeného rozhodnutí („uzavření licenční smlouvy postrádá smysl“) za naprosto absurdní. Z tohoto důvodu žalobce zrekapituloval skutkový stav vztahující se k této položce, který správce daně interpretoval jinak, než jaká byla realita. Navíc formalisticky lpěl na tom, že původní ochranná známka č. 214092 nebyla užívána, jelikož ji nahradil novým označením, ale k této nové ochranné známce č. 343338 neměl právní titul, jelikož se ještě nejednalo o zapsanou ochrannou známku a následně jelikož smluvní strany opomněly platně uzavřenou licenci vložit do rejstříku ÚPV. Správce daně při svém hodnocení pominul, že smluvní strany nemohly platně uzavřít licenční dohodu k označení, které dosud nebylo zapsáno v rejstříku ÚPV. Jediná relevantní otázka by se měla týkat případné neplatnosti nepsané dohody stran týkající se užívání nezapsaného označení za podmínek v licenční smlouvě ze dne 28. 1. 2013, která byla v dané době formálně uzavřena pouze pro starší ochrannou známku. Smlouva měla smysl mezi stranami v souvislosti se vznikem práva přednosti a s užíváním přihlášeného označení. Podle žalobce není nutné uzavřít smlouvu týkající se užívání nezapsaného označení v písemné podobě, jelikož se ve své podstatě jedná o nepojmenovanou smlouvu. Hodnocení článku IV. odst. 3 licenční smlouvy, jež vázalo účinnost smlouvy na registraci do ÚPV, ze strany daňových orgánů je ryze formalistické, účelové a neodpovídající skutečně zjištěnému stavu. Namítaný nedostatek účinnosti byl k tomu zhojen dodatkem k licenční smlouvě ze dne 2. 10. 2017, dle něhož byla sjednána zpětná účinnost změněného ustanovení článku IV. odst. 3 licenční smlouvy již od data 28. 1. 2013, k čemuž došlo na základě smluvní autonomie vůle a toto ustanovení není v rozporu s kogentní normou. Jednalo se o reakci na formalistické hodnocení správce daně k otázce neúčinnosti článku IV. odst. 3 licenční smlouvy k licenci č. 343338. Úvahy žalovaného zpochybňující vlastnictví ochranné známky č. 343338 považuje žalobce za zavádějící a zmatečné. O tomto nic nevypovídají žalobcem vynaložené náklady na vytvoření nového logotypu v roce 2012. Rovněž úvahy žalovaného ohledně účelovosti hrazení licenčních poplatků nedávají logický smysl a jsou nepřezkoumatelné. S argumentací žalobce se totiž žalovaný v podstatě vůbec nevypořádal. Žalobce podotkl, že prokázal užívání obou ochranných známek vedle sebe. Hodnocení daňových orgánů ve věci nastavení obchodních a smluvních vztahů mezi ním, společností KP INDUSTRY INVEST LIMITED a Ing. L. nemá žádnou relevanci ve vztahu k otázce uznatelnosti nákladů dle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů a úvahy žalovaného v tomto směru jsou zcela irelevantní. Společnost KP INDUSTRY INVEST LIMITED byla s ohledem na politickou a hospodářskou situaci otevřít nový bankovní účet, k čemuž byl pověřen právě Ing. L. V závěru své argumentace žalobce zdůraznil, že výše licenčního poplatku nebyla v daňovém řízení zpochybněna. Žalovaný se tímto nezabýval, což podle žalobce zakládá další důvod nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Rozporoval též závěry správce daně o tom, že by poskytoval tak specifické a mimořádné služby, jejichž poskytování pro třetí strany je chráněno ochrannou známkou. Žalobce používal ochranné známky k odlišení výrobků a služeb realizovaných na trhu jinými soutěžiteli, a to ve vztahu k označování svých produktů i výrobků jiných firem distribuovaných žalobcem. Přestože ochranné známky byly zapsány pro třídy 1, 6, 7, 12 a 17, byly využívány i pro jiné služby, a to pro třídy 35, 39, 40 a 41. Licenční poplatek ve výši 3 % byl počítán z celkového obratu, závěr správce daně o chybné obratové základně pro jeho výpočet je tak nesprávný. 6. Žalobce nesouhlasil s hodnocením daňových orgánů ani ve vztahu k nákladům na opravu světel, které jsou podle něj daňově účinnými, a nejedná se o technické zhodnocení. Správce daně v tomto směru sám dostatečně neprokázal svá tvrzení, jelikož použil fotodokumentaci z roku 2014, ta však nemůže vypovídat i skutkovému stavu v roce 2015, pročež nebyly splněny požadavky dle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu týkající se přenosu důkazního břemene. V daném případě se jednalo o komplexní opravu světel a elektriky ve skladu, kterou nebylo možné provést dílčími opravami. III. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný se k žalobnímu návrhu vyjádřil podáním ze dne 19. 9. 2019, v němž poukázal na shodnost žalobních námitek s námitkami odvolacím