1 Ads 159/2018 — Nejvyšší správní soud

41 A 74/2019- 35 - text  6 41 A 74/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobkyně: FORUM GROUP, s.r.o. IČ: 283 56 659 se sídlem Sochorova 25, 616 00 Brno zastoupena Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem společnosti HLADÍK & TAUBER, advokátní kancelář, v.o.s. se sídlem náměstí 28. října 9, 602 00 Brno proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce se sídlem Kolářská 13, 746 01 Opava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 6. 2019, č. j. 2506/1.30/19-4. sp. zn. S9-2018-442, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Žalobkyně dostala pokutu za to, že nesplnila svoji oznamovací povinnost jí stanovenou úpravou v oblasti zaměstnanosti. Namítá, že nesplnění této povinnosti nelze pokutovat. Dále má za to, že tuto povinnost alespoň částečně splnila. Dokazování provedené správními orgány neprokazuje opak. Krajský soud proto musel posoudit, zda uložení pokuty žalobkyni za nesplnění dané povinnosti bylo po právu. II. Skutkové okolnosti a rozhodnutí správních orgánů 2. Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský a Zlínský kraj („inspektorát“) obdržel dne 17. 7. 2018 přípis Státního úřadu inspekce práce. Jeho přílohou byl podnět Generálního ředitelství Úřadu práce ČR („generální ředitelství“), podle kterého žalobkyně nesdělila statistické údaje o své zprostředkovatelské činnosti za rok 2017, jak jí ukládá § 59 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti („zákon o zaměstnanosti“). Inspektorát proto zahájil se žalobkyní řízení pro spáchání přestupku podle § 140 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti. Toto řízení vyústilo v rozhodnutí ze dne 1. 2. 2019, č. j. 27030/9.30/18-12 („rozhodnutí inspektorátu“), kterým inspektorát uznal žalobkyni vinnou a uložil jí pokutu ve výši 6.000 Kč. 3. Žalobkyně se proti rozhodnutí inspektorátu odvolala. Namítala - obdobně, jako již v řízení před inspektorátem -, že sdělování statistických údajů podle § 59 odst. 2 zákona o zaměstnanosti není plněním oznamovací povinnosti. Trvala na tom, že svou povinnost podle uvedeného ustanovení splnila. Nesouhlasila s inspektorátem, že ze zákona plyne povinnost sdělit všechny údaje uvedené v tomto ustanovení. Hlásila informace o nástupu svých zaměstnanců do zaměstnání, což oproti tomu, co tvrdil inspektorát, je z pohledu uvedeného ustanovení podstatné. Pokud by svou povinnost skutečně nesplnila, jednalo se pouze o marginální pochybení. Není její povinností prokazovat, že svou činnost vykonává řádně a v souladu se zákonem. 4. Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 6. 2019, č. j. 2506/1.30/19-4. sp. zn. S9-2018-442, zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí inspektorátu („rozhodnutí žalovaného“). Odmítl argument žalobkyně, že § 59 odst. 2 zákona o zaměstnanosti nestanovuje oznamovací povinnost. Nehraje roli, že důvodová zpráva k danému ustanovení, na rozdíl od jiných ustanovení, výslovně nemluví o oznamovací povinnosti. Mluví však o nezbytnosti zajistit informovanost o zprostředkování zaměstnání agenturami práce. Má-li tedy úřad práce v souvislosti s plněním úkolů v oblasti státní politiky zaměstnanosti zajistit základní zabezpečování statistických údajů, musí tak činit na základě vymahatelné oznamovací povinnosti. V opačném případě by dané ustanovení postrádalo smysl. Žalovaný odkázal na § 63 odst. 2 písm. f) zákona o zaměstnanosti, který umožňuje odejmout povolení ke zprostředkování zaměstnání, pokud právnická osoba opakovaně nesplní oznamovací povinnost podle § 59 zákona o zaměstnanosti. Omisivním jednáním žalobkyně proto došlo k naplnění formální i materiální stránky skutkové podstaty přestupku podle § 140 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti. 5. V reakci na námitku žalobkyně o marginálnosti jejího pochybení žalovaný odkázal na relevantní judikaturu k hodnocení materiální stránky přestupku. Dodal, že v tomto případě spočívá společenská škodlivost jednání žalované v narušení veřejného zájmu na monitoringu trhu práce a jeho případné regulace v rámci realizace státní politiky zaměstnanosti. 6. Žalovaný se ztotožnil se žalobkyní v tom, že není její povinností prokazovat řádný výkon její činnosti. To však ani nebylo předmětem přestupkového řízení. Tím je otázka, zda žalovaný splnila konkrétní povinnost stanovenou zákonem. 7. Podle žalovaného mají závěry o spáchání přestupku dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Podkladem pro vydání rozhodnutí byl v tomto případě podnět generálního ředitelství, vůči kterému měla žalobkyně oznamovací povinnost. Žalobkyně přitom v řízení nerozporovala, že by povinnost podle § 59 odst. 2 zákona o zaměstnanosti splnila. Namítala jen, že nejde o oznamovací povinnost a že ji splnila jiným způsobem, než toto ustanovení vyžaduje. Inspektorát proto neměl o skutkovém stavu pochybnosti. Nemusel provádět další důkazy ohledně toho, jak generální ředitelství zjistilo, že žalobkyně svou povinnost nesplnila. III. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 8. Žalobkyně zopakovala své odvolací námitky. Zaprvé namítá, že § 59 odst. 2 zákona o zaměstnanosti nestanovuje oznamovací povinnost. Odkázala na znění důvodové zprávy k tomuto ustanovení, která neobsahuje žádnou zmínku o tom, že by se mělo jednat o oznamovací povinnost. Na jiných místech (ve vztahu k § 35 nebo § 83) přitom výslovně hovoří o oznamovací povinnosti. Odkaz žalovaného na § 63 odst. 2 písm. e) zákona o zaměstnanosti žalobkyně nepovažuje za relevantní. Toto ustanovení sice umožňuje generálnímu ředitelství uložit agentuře „kvazisankci“ v podobě odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání. Jedná se o zcela konkrétní následek porušení povinnosti podle § 59 odst. 2. To ovšem neznamená, že s porušením této povinnosti lze spojovat následek v podobě pokuty za přestupek. 9. Povinnost, kterou předmětné ustanovení ukládá, žalobkyně částečně splnila. Průběžně sdělovala Úřadu práce – krajské pobočce Brno informace o nástupu svých zaměstnanců do zaměstnání. Z těchto informací lze přinejmenším údaje zjistit podle § 59 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Generální ředitelství si tyto informace mohlo vyžádat od příslušné pobočky. Žalobkyně tedy nemohla naplnit materiální stránku přestupku. Z § 59 odst. 2 neplyne, co vše je potřeba sdělit, aby subjekt splnil stanovenou povinnost. Vzhledem k nejasné formulaci tohoto ustanovení se žalobkyně domnívá, že svou povinnost splnila zcela, resp. že částečné pochybení nenaplňuje skutkovou podstatu přestupku kladeného jí za vinu. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že hlášení nástupu zaměstnanců do zaměstnání nemá ve vztahu k § 59 odst. 2 relevanci. Pokud žalobkyně svou povinnost nesplnila, jednalo se o marginální pochybení, které nenaplňuje materiální stránku přestupku. 10. Není povinností žalobkyně prokazovat, že svou činnost vykonává řádně. Žalovaný sice uvádí, že předmětem řízení nebylo, jak žalobkyně plní svoje povinnosti, ale pouze to, zda splnila povinnost podle § 59 odst. 2. Pokud ale inspektorát vycházel z toho, že účelem sdělení požadovaných statistických údajů je prokázání toho, zda agentura práce řádně vykonává svou činnost, žalobkyně nemohla nesdělením těchto údajů narušit zákonem chráněný zájem, pokud nemá povinnost řádný výkon činnosti prokazovat. 11. Poslední žalobní námitka se týká řádného zjištění skutkového stavu. Žalobkyně tvrdí, že dokazování, které provedl inspektorát, není dostatečným podkladem pro shledání její viny za přestupek. Správní orgány vycházely pouze z kusé informace generální ředitelství, podle které je žalobkyně na seznamu agentur práce, které nesplnily oznamovací povinnost podle § 59 odst. 2 zákona o zaměstnanosti za kalendářní rok 2017. Správní orgány však neprovedly žádné další důkazy ohledně toho, zda je žalobkyně na tomto seznamu uvedena oprávněně. Není ani jasné, jak neměla žalobkyně tuto povinnost splnit. Inspektorát měl zjišťovat, jakým způsobem generální ředitelství žalobkyni na daný seznam zařadilo. 12. Žalovaný pouze stručně uvedl, že žalobní námitky se překrývají s odvolacími. Odkázal proto na odůvodnění svého rozhodnutí a rozhodnutí inspektorátu. IV. Posouzení věci krajským soudem 13. Žaloba je přípustná. Podala ji oprávněná osoba (§ 65 odst. 1 zákona s. ř. s.) v zákonné lhůtě (§ 72 odst. 1 s. ř. s.). O žalobě krajský soud rozhodl bez jednání. Žalovaný s tím souhlasil a žalobkyně na výzvu soudu nereagovala. 14. V průběhu řízení před krajským soudem došlo ke změně ve složení soudu. Samosoudkyni, která doposud ve věci rozhodovala, ke dni 31. 12. 2020 zanikla funkce soudkyně z důvodů podle § 94 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. V souladu s platným rozvrhem práce krajského soudu pro rok 2021 byla tato věc přidělena novému samosoudci. 15. Žaloba není důvodná. 16. Podle § 59 odst. 2 zákona o zaměstnanosti platí: Agentury práce pro statistické účely sdělují do 31. ledna běžného roku generálnímu ředitelství Úřadu práce zejména tyto údaje za předchozí kalendářní rok (a) počet volných míst, na která bylo po