1 Afs 57/2009 — Nejvyšší správní soud

30 Af 39/2020- 46 - text 6 30 Af 39/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Karla Černína, Ph.D., a JUDr. Ing. Venduly Sochorové ve věci žalobce: CF FLOP s.r.o. sídlem Nejedlého 383/11, Brno proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 4. 2020, čj. 14187/20/5200-11433-710862 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce je podnikatel, který se v roce 2014 zabýval prodejem a odkupem pohledávek. V rámci daňové kontroly daně z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 2014 zpochybnil Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále též „finanční úřad“ nebo „správce daně“) tvorbu opravné položky ve výši 1 750 000 Kč a položky snižující výsledek hospodaření ve výši 2 200 000 Kč. V obou případech šlo o odkup pohledávek od společnosti AURELIA, spol. s r. o. (dále též „Aurelia“), přičemž podle žalobce šlo o pohledávky za dlužníkem L. a dlužnicí K. Podle správce daně žalobce pro tvorbu opravné položky nesplnil zákonné podmínky, oprávněnost snížení výsledku hospodaření pak dostatečně neprokázal. Na základě toho mu finanční úřad rozhodnutím ze dne 12. 9. 2018 doměřil daň z příjmů vyšší o 593 750 Kč a penále ve výši 118 750 Kč (dále též „dodatečný platební výměr“). 2. Odvolání žalobce proti citovanému rozhodnutí zamítl žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví (dále též „odvolací rozhodnutí“ nebo „napadené rozhodnutí“). Proti němu brojí žalobce u Krajského soudu v Brně žalobou podanou dne 16. 6. 2020. II. Argumentace žalobce 3. Žalobce navrhuje napadené rozhodnutí zrušit, neboť žalovaný podle něj dostatečně nezjistil skutkový stav. 4. Pokud jde o opravnou položku ve výši 1 750 000 Kč, žalobce ji vytvořil ke dvěma pohledávkám za dlužníkem Lípou, z nichž jednu (ve výši 281 144 Kč podle faktury č. 4293) se mu podařilo v roce 2014 úspěšně vymoci. Dodatek ze dne 30. 10. 1997 k postupní smlouvě jasně stanovil, že právě na tuto pohledávku z důvodu jejího zajištění dlužníkovou nemovitostí připadá naprostá většina ceny, kterou za její postoupení žalobce postupiteli zaplatil (1 749 000 Kč). Druhou pohledávku, kterou postupitel nebyl sto řádně prokázat (ve výši 3 227 975 Kč podle faktury č. 9893), nabyl žalobce podle dodatku za zbývající cenu 1 Kč. Dále žalobce podrobně popisuje historii uplatnění a vymáhání obou pohledávek za dlužníkem L. Splatnost první pohledávky podle něj nastala až v roce 2004, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu Břeclav, který žalobce využil jako exekuční titul. Žalobce tudíž řádně prokázal jak rozdělení ceny cese na obě pohledávky dodatkem ke smlouvě, tak i zaplacení ceny cese. Pohledávky řádně evidoval ve svém účetnictví, přičemž jejich identifikace podle něj dostatečně vyplývala z rozvahy ke dni 31. 12. 2014, kde byly pohledávky označeny jménem dlužníka a částkou. Je proto přesvědčen, že splnil podmínky pro tvorbu opravné položky podle § 2 odst. 2 a 3 zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů (dále též „zákon o rezervách“). 5. U položky snižující výsledek hospodaření ve výši 2 200 000 Kč žalobce taktéž podrobně líčí okolnosti nabytí pohledávky za dlužnicí K. od společnosti Aurelia a jejího následného vymáhání. Žalobce se podivuje nad tím, jak může žalovaný uznat výnos, kterého žalobce z této pohledávky v roce 2014 dosáhl, avšak popírat náklady na pořízení pohledávky. Tím v podstatě činí náklady nulovými, přičemž pomíjí i náklady na 21 let trvající soudní řízení o této pohledávce. Žalobce cenu cese řádně vedl z účetnictví, což podle něj vyplývá z účetní rozvahy ke dni 31. 12. 2014 a z Inventárního záznamu o provedené inventarizaci ke dni 31. 12. 2013; v obou dokumentech je uvedena celková suma pohledávek. Specifikace jednotlivých pohledávek, jež jsou součástí této celkové sumy, označených jménem dlužníka, vyplývá z dokumentu „Stavy k 31. 12. 2013“, který žalobce předal finančnímu úřadu již při zahájení daňové kontroly. Na jednotlivé pořizovací ceny je celková sumy rozdělena také v Inventárním záznamu o provedené inventarizaci ke dni 31. 12. 2014. Stavy rozvahových účtů ke konci roku 2013 a 2014 sice žalobce původně finančnímu úřadu nepředložil, avšak napravil to 30. 6. 2018, kdy předložil řadu různých dokumentů, jež v žalobě vypočítává. 6. Žalobce uznává, že jeho účetnictví nebylo vedeno stoprocentně, ale v kombinaci s dalšími důkazy podle něj prokazuje relevanci položek snižujících základ daně. Správce daně podle něj přehlíží, že pohledávka ve výši 2 200 000 nebyla uplatněna v režimu opravné položky, ale v režimu položky snižující výsledek hospodaření podle § 24 odst. 1 písm. s) zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů. Proto nebyl žádný důvod tvořit k této pohledávce opravnou položku na účtu 391, ale správně byla zaúčtována na účtu 311. Její odúčtování ke dni 18. 2. 2014, kdy došlo k její úhradě dlužnicí K., pak žalobce prokázal Knihou pohledávek ke dni 31. 12. 2014, opravenou rozvahou ke dni 31. 12. 2014 (žalobce se i omluvil za nepřesnost dříve zaslané rozvahy), a dále dokumenty Rozvaha analyticky za rok 2014 a Pohyb na účtu 311 000. Také zpochybňovanou úhradu pořizovací ceny žalobce prokázal, a to potvrzením společnosti Aurelia v dodatku ze dne 3. 4. 1996 k postupní smlouvě, že všechny vzájemné závazky byly vypořádány. 7. Závěrem žalobce poukazuje na řadu soudních rozhodnutí, která podle něj orgány daňové správy porušily tím, že nevyslechly navržené svědky a odmítly listiny předložené žalobcem, odmítly zohlednit výjimečnost a dlouholetost žalobcova případu, neoznačily skutečnosti, jež zpochybňují žalobcovo účetnictví a pominuly skutečnosti příznivé pro žalobce, čímž mu způsobily ztrátu příležitosti a porušily rovnost zbraní. III. Argumentace žalovaného 8. Žalovaný navrhuje podanou žalobou zamítnout, odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí a argumentuje podrobně ke každému žalobnímu bodu. Na svém procesním stanovisku setrval po celou dobu řízení před soudem. IV. Řízení před krajským soudem 9. Ve věci proběhlo dne 28. 3. 2022 na žádost žalobce ústní jednání podle § 49 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), z něhož se však žalobce ze zdravotních důvodů omluvil. Soud proto jednal v jeho nepřítomnosti. Důkazní návrhy žalobce soud při jednání zamítl jako nadbytečné z důvodů vyložených níže. V. Posouzení věci krajským soudem 10. Žaloba není důvodná. 11. Pokud jde o první sporný bod, tedy opravnou položky ve výši 1 750 000 Kč v souvislosti s nabytím dvou pohledávek za dlužníkem L., žalovaný uvedl ve svém rozhodnutí řadu důvodů, proč nebylo možné tuto položku uznat. Každý z nich by obstál sám o sobě, přesto se žalobce k některým z nich vůbec nevyjadřuje. 12. Prvním důvodem pro to, že žalovaný tuto položku neuznal, byl fakt, že u obou pohledávek nastala splatnost podle dostupných dokladů před datem 31. 12. 1994 (body 66 a 67 napadeného rozhodnutí). Podle § 2 odst. 2 zákona o rezervách je ale možné tvořit opravné položky pouze k pohledávkám splatným po tomto datu. V této otázce žalobce se žalovaným po právní stránce nikterak nepolemizuje. Z jeho žaloby lze pouze vyčíst, že za datum splatnosti pohledávky sám považuje až okamžik, kdy nabyl právní moci rozsudek civilního soudu, který uložil dlužníkovi danou pohledávku žalobci uhradit. Tak tomu ale není. Den splatnosti, jak správně poukázal ve svém vyjádření pro soud žalovaný, je poslední den, kdy má být pohledávka podle smluvního ujednání uhrazena. Poté se stává dlužnou a lze ji vymáhat, přičemž pravomocné soudní rozhodnutí představuje vykonatelný exekuční titul pro takové vymáhání. To, že pohledávka již byla splatná, bylo podmínkou, aby vůbec žalobce se svým nárokem mohl u civilního soudu uspět. Protože splatnost obou pohledávek nastala již v roce 1993, nebyla splněna jedna z podmínek pro tvorbu opravné položky v souvislosti s jejich nabytím. Již tento důvod sám o sobě postačoval by k tomu, aby žalovaný opravnou položku neuznal. Bylo by tak zbytečné podrobně vypořádávat další žalobní body, které se k tvorbě opravné položky vztahují. 13. Jen pro úplnost tak soud uvádí, že žalovaný uvedl ve svém rozhodnutí i další důvody, pro které nebylo možné opravnou položku k pohledávkám za dlužníkem L. uznat. U pohledávky ve výši 3 227 975 žalobce neprokázal, že by za účelem jejího vymožení zahájil rozhodčí, soudní nebo správní řízení, jak požadoval § 8a odst. 3 zákona o rezervách ve znění účinném do 31. 12. 2013. Neprokázal ani, že by pohledávku přihlásil do konkurzního řízení na dlužníka L., které bylo zahájeno již 21. 4. 1998 (bod 54 a násl. napadeného rozhodnutí). Tato pohledávka tak navíc byla v roce 2014 i promlčena, což zakládá další rozpor s § 2 odst. 2 zákona o rezervách. S tímto důvodem žalobce fakticky nijak nepolemizuje. V žalobě pouze zmiňuje, že ohledně této pohledávky podal incidenční žalobu, ale