— Nejvyšší správní soud

31 Af 16/2021- 67 - text 7 31 Af 16/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, PhD. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci žalobce: RI OKNA, a. s., IČO 60724862 sídlem Úkolky 1055, 696 81 Bzenec zastoupený daňově poradenskou společností Punktum, spol. s r.o. sídlem Otická 758/19, 746 01 Opava proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2021, č. j. 1392/21/5200-11432-700681, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. V období roku 2008 žalobce zdanil výnosy spočívající ve smluvních pokutách uplatňovaných vůči společnosti Outulný a.s. Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR svým nálezem, který nabyl právní moci 15. 4. 2015, prohlásil smlouvy mezi oběma subjekty za neplatné s tím, že žalobci nevznikl nárok na zaplacení smluvních pokut. Žalobce se nyní domáhá různými právními prostředky „zohlednění“ zaplacené daně z uvedeného výnosu. Mimo jiné žalobce zaslal Finančnímu úřadu Jihomoravského kraje (dále jen „správce daně“) dne 12. 3. 2020 podání označené jako „Vrácení přeplatků – reklamace, podnět na nečinnost“, který správce daně z části vyhodnotil jako návrh na povolení obnovy vyměřovacího řízení za zdaňovací období roku 2008. O tomto návrhu správce daně rozhodl rozhodnutím ze dne 1. 6. 2020, č. j. 2924579/20/3013-60050-709115 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí), tak, že toto řízení zastavil dle § 106 odst. 1 písm. e) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Dospěl totiž k závěru, že uplynula zákonná lhůta, v níž lze obnovu nařídit, tj. uplynula lhůta pro stanovení daně. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal odvolání, na základě něhož žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 1. 2021, č. j. 1392/21/5200-11432-700681 (dále jen „napadené rozhodnutí“), formulačně změnil výrok prvostupňové rozhodnutí a ve zbytku toto rozhodnutí ponechal beze změny, neboť se se závěrem o uplynutí lhůty pro povolení obnovy řízení ztotožnil. II. Stanoviska účastníků řízení 2. Žalobce se domáhá zrušení správních rozhodnutí obou stupňů a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítá, že cílem současné správy daní je správné stanovení daně. Doměření daně je proces neutrální a není nijak privilegováno doměření na vyšší daň. Tyto principy mají svůj odraz i v § 143 odst. 3 a § 145 odst. 2 daňového řádu. V situaci, kdy je daňový subjekt nečinný s podáním dodatečného přiznání a správce daně zná rozhodné skutečnosti, je zásadně povinen vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového přiznání. Jde navíc o postup rychlejší a hospodárnější než jiné a jde o realizaci zásad vstřícnosti, spolupráce, legality a hospodárnosti a naplnění povinnosti poskytnout přiměřené poučení. I obnova řízení je neutrální a jde o prostředek, kterým vládnou daňové subjekty i správce daně. Správce daně se dlouho tvářil tak, že zde není žádný daňový problém. Teprve když měl zdaňovací období roku 2008 definitivně za promlčené, škodolibě vytáhl myšlenku dodanění. Jde o úmyslné obcházení zákona s cílem podruhé zdanit stejný titul a částku. Žalovaný ani správce daně za rok 2008 v prekluzivní lhůtě žádný přeplatek nevyměřili. Prekluzivní lhůta skončila 31. 12. 2019 a žalovaný měl pro vyměření dostatek času. Dne 12. 7. 2016 správce daně zjistil všechny rozhodné informace a bylo jeho povinností vyzvat žalobce k podání dodatečného daňového přiznání za rok 2008. V době, kdy uplynuly lhůty pro podání dodatečného přiznání, neuplynuly žádné lhůty pro obnovu řízení. Žalovaný byl ex offo povinen zahájit obnovu řízení a stanovit daň správně. Tato lhůta mu dle § 119 odst. 4 in fine daňového řádu stále běží. Žalovaný neuvádí, jaké možnosti měl nebo má správce daně, proč je nevyužil a proč daň nestanovil správně. Na závěr žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu, že se žalovaný nevypořádal se všemi namítanými skutečnostmi. Byl to žalovaný, kdo celý problém rozmělnil a zredukoval na otázku obnovy řízení. Nerozhodl přitom o dalších namítaných otázkách. 3. Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na napadené rozhodnutí a uvádí, že žalobce nesplnil podmínky podání návrhu v šestiměsíční subjektivní lhůtě ani ve lhůtě pro stanovení daně. Žalobce mohl podat návrh na povolení obnovy řízení již 15. 4. 2015, kdy nabyl rozhodčí nález právní moci. Nevyužil ani dalšího institutu – podání dodatečného daňového přiznání. Lhůta pro stanovení daně uplynula 31. 12. 2011, a i kdyby došlo ke stavění lhůty ode dne 1. 1. 2011 do 15. 4. 2015, uplynula by 15. 4. 2016. Žalovaný odmítá, že by měl „napravovat“ nesprávně stanovenou daň po uplynutí lhůty ke stanovení daně, aby tak naplnil základní cíl správy daní, správné zjištění a stanovení daně. Uplynutím lhůty zaniká pravomoc správce daně. Zajištění cíle správy daní musí vždy probíhat v souladu se zákonem. Žalovaný odmítá, že by úmyslně ve věci nekonal. Není pravdou, že by žalovaný problém zredukoval na otázku obnovy řízení. Předmětné podání bylo vyřízeno ve všech částech. Úkolem správce daně není domýšlet za podatele, jaký smysl a účel má mít jeho podání. Žalovaný proto závěrem navrhuje, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 4. V replice žalobce upozorňuje na to, že žalovaný tápe v tom, jaký vliv má rozhodčí řízení na stavění lhůt, a uvádí dva konce – 31. 12. 2011 a 15. 4. 2016. Názory žalovaného by se neměly měnit podle potřeby a podle druhu žaloby nebo osoby zpracovatele. Na výklad neurčitého pojmu „řízení o otázce, o níž je příslušný rozhodnout soud“ je nutno nazírat materiálně. V rozhodčím řízení rozhodoval soud, tedy orgán na stranách nezávislý. Otázka vlivu výsledku rozhodčího řízení je jen zastírací manévr, když ve zprávě o daňové kontrole uvádí, že nevycházel z rozhodčích nálezů, ale ze smluv. Byl to správce daně, kdo vyzval žalobce k dodání rozhodčího nálezu. Prováděl tedy dokazování a je vyloučeno, že mu nemuselo být ihned zjevné, co přiložením nálezu žalobce sleduje. Šlo o vědomý postup správce daně. Žalovaný doposud neuměl jednoznačně říci, které úkony měly vliv na běh prekluzivní lhůty, jak běžela, byla stavěna a proč. Po uplynutí prekluze nelze stanovit daň s jedinou výjimkou, pokud k prekluzi došlo vinou správce daně. Obnova řízení dle § 117 daňového řádu je možná a povinná. Žalovaný znal do okamžiku prekluze rozhodné skutečnosti pro nařízení obnovy a měl reálnou možnost ji nařídit. Správce daně vědomě a účelově oddělil od sebe zdaňovací období let 2008 a 2015. 5. Žalovaný v duplice doplňuje, že správce daně není oprávněn vyzvat k podání tvrzení na nižší daň a ani neměl dostatečné poznatky ohledně toho, zda byla poslední známá daň nesprávná. Argumentace týkající se vlivu nálezu, smluvních podmínek a zprávy o kontrole ve vztahu k roku 2015 není předmětem tohoto řízení. Správce daně informaci o rozhodčím nálezu zjistil až 30. 6. 2016. Kopii rozhodčího nálezu doručil správci daně až 12. 7. 2016. Ve zbytku žalovaný opakuje svou argumentaci a odkazuje na příslušné pasáže napadeného rozhodnutí. III. Posouzení věci krajským soudem 6. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Při rozhodování soud vycházel z obsahu správního spisu, nad jehož rámec nebylo potřeba provádět dokazování. 7. Nejprve se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, která má podle žalobce spočívat v tom, že se žalovaný nevypořádal se všemi namítanými skutečnostmi. Fakticky ovšem žalobce spíše brojí proti tomu, že o jeho podání označeném jako „Vrácení přeplatků – reklamace, podnět na nečinnost“ správce daně nerozhodl komplexně jedním rozhodnutím. V tomto postupu správce daně ovšem soud neshledal žádné pochybení. Společné řízení o velmi různorodých otázkách, které žalobce ve svém podání vznesl, by bylo nejen nevhodné, ale v některých případech i zcela nemožné s ohledem na rozdělení pravomoci k rozhodování o jednotlivých otázkách mezi různé správní orgány. Například o obnově řízení byl příslušný rozhodnout správce daně, kdežto opatření proti nečinnosti by musel přijmout žalovaný. Zároveň správce daně nemohl poskytnout žalobci komplexní právní poradenství v tom směru, že by mu sdělil, kterými prostředky se má domáhat ochrany svých práv. K takovému poradenství slouží jiné subjekty a žalobce byl ostatně takovým subjektem (daňovým poradcem) také zastoupen. Správce daně proto mohl logicky pouze vyhodnotit podání podle jeho o