4 As 165/2016 — Nejvyšší správní soud

41 A 27/2020- 33 - text  7 41 A 27/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobkyně: IO CZ s.r.o. IČO: 28978676 sídlem Táboritská 880/14, 130 00 Praha 3 – Žižkov zastoupena JUDr. Filipem Rejlkem, jednatelem proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje se sídlem Žerotínovo nám. 449/3, 601 82 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 3. 2020, č. j. JMK 40126/2020, sp. zn. S-JMK 35827/2020/OD/VW takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Žalobkyně dostala pokutu jako provozovatelka vozidla, které v dubnu 2019 neoprávněně parkovalo na parkovišti v rozporu s podmínkami platnými v daném místě. Namítá několik procesních pochybení, kterých se správní orgány měly dopustit v řízení o přestupku. II. Skutkové okolnosti a rozhodnutí správních orgánů 2. Dne 2. 4. 2019 v odpoledních hodinách Městská policie Brno („městská policie“) zjistila, že neznámá osoba s vozidlem Alfa Romeo (SPZ: X) nedodržela povinnost vyplývající z dopravní značky „vyhrazené parkoviště“ (IP 12). Provozovatelem tohoto vozidla je žalobkyně. 3. Poté, co žalobkyně odmítla sdělit totožnost řidiče vozidla, Magistrát města Brna („magistrát“) příkazem zahájil řízení s žalobkyní coby provozovatelem vozidla. Žalobkyně včas podala odpor. 4. Dne 19. 12. 2019 magistrát zaslal žalobkyni vyrozumění o provedení dokazování mimo ústní jednání spolu s výzvou k seznámení a vyjádření se k podkladům rozhodnutí. V reakci na toto vyrozumění žalobkyně požádala o nařízení ústního jednání. Poukázala na to, že v dané věci lze předpokládat rozsáhlé dokazování, a proto je nařízení jednání nezbytné. Projevila také pochybnost o tom, zda je dosavadní postup magistrátu nezaujatý a skutečně vede k objasnění věci, anebo zda směřuje pouze k výběru pokuty, aniž by se věcí řádně zabýval. 5. Usnesením ze dne 9. 1. 2020 magistrát zamítl návrh na nařízení ústního jednání. Dospěl k závěru, že nařízení ústního jednání není v tomto případě nezbytné k uplatnění práv obviněné, protože magistrát má ve spisovém materiálu dostatek podkladů k vydání rozhodnutí. Nařízení ústního jednání proto nebylo nezbytné pro zjištění stavu věci. 6. Následně dne 14. 1. 2020 proběhlo dokazování mimo ústní jednání. Žalobkyně se jej bez omluvy nezúčastnila. Magistrát provedl důkazy obsažené ve správním spisu – čtení oznámení přestupku, přehledu parkovacích oprávnění a potvrzení o vydání parkovacího oprávnění, zhlédnutí fotodokumentace průjezdů, dokumentace dopravního značení k průjezdům, katalogu dopravního značení, mapy postavení vozidla v době průjezdu, mapových podkladů, informace z pasportu komunikací, a čtením přehledu žádostí, potvrzení o vydání parkovacího oprávnění a karty vozidla žalobkyně. 7. Rozhodnutím ze dne 17. 1. 2020, č. j. ODSČ-38764/19-34 („rozhodnutí magistrátu“), magistrát uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 10 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích („zákon o silničním provozu“), protože nezajistila, aby při užití jejího vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Automatizovaný technický prostředek bez obsluhy zjistil porušení povinnosti podle § 4 písm. c) zákona o silničním provozu (povinnost řídit se dopravními značkami) mající znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Magistrát za tento přestupek uložil žalobkyni pokutu 1.500 Kč. 8. Žalobkyně pak podala odvolání proti usnesení o zamítnutí návrhu na provedení ústního jednání. Nenařídit ústní jednání lze pouze ve zcela výjimečných případech. A toto není takový případ. Magistrát pouze konstatoval, že žalobkyně se může vyjádřit písemně. Nevypořádal se ale se zásadou ústnosti a bezprostřednosti, která plyne z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Závěrem žalobkyně avizovala, že bude navrhovat výslech svědků. Tento důkazní prostředek pak nelze provést mimo ústní jednání. 9. Žalobkyně se pak odvolala též proti rozhodnutí magistrátu. Namítala, že magistrát ignoroval její opakovaně vznesenou námitku podjatosti. Podle § 14 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád však o ní měl neprodleně rozhodnout. To svědčí o tom, že magistrát skutečně podjatý je, a to jak individuálně, tak systémově. Individuální podjatost lze vidět v dosavadní postupu příslušné úřední osoby, který směřuje k popření práv žalobkyně. Dále žalobkyně namítla nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Magistrát neprokázal, že došlo ke skutku, který zakládá přestupek. Nezabýval se ani případnými liberačními důvody ani tím, zda právnická osoba může být osobou blízkou. 10. Rozhodnutím ze dne 5. 3. 2020, č. j. JMK 39868/2020, žalovaný zamítl odvolání proti usnesení o nenařízení ústního jednání. Uvedl, že žalobkyni magistrát řádně poučil o právu žádat nařízení jednání. Žalobkyně o jeho nařízení požádala. Uvedla pouze obecně, že lze předpokládat rozsáhlé dokazování. Nepředložila však žádný konkrétní důkazní návrh. Magistrát proto nepochybil, pokud návrhu na nařízení ústního jednání nevyhověl. 11. Téhož dne žalovaný rozhodl také o odvolání podaném proti rozhodnutí magistrátu ve věci samé. Rozhodnutím č. j. JMK 40126/2020 („rozhodnutí žalovaného“), žalovaný toto odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí magistrátu. K tvrzenému nevypořádání námitky podjatosti žalovaný uvedl, že žalobkyně námitku podjatosti řádně nevznesla. Pouze v žádosti o nařízení ústního jednání uvedla, že má pochybnosti o nezaujatosti dosavadního postupu magistrátu. Pokud jde o odvolání ve věci nenařízení ústního jednání, magistrát nemohl vyčkat rozhodnutí odvolacího orgánu, protože žalobkyně podala odvolání až po vydání rozhodnutí magistrátu. Žalovaný nepovažoval za důvodné ani další vznesené námitky. Magistrát se ve svém rozhodnutí řádně zabýval naplněním materiálního znaku přestupku i liberačními důvody. III. Obsah žaloby 12. Žalobkyně namítá několik procesních pochybení, která podle ní způsobují nezákonnost rozhodnutí správních orgánů. Zásadním procesním nedostatkem je, že magistrát ve věci rozhodl, aniž by vyčkal rozhodnutí o dříve podaném odvolání žalobkyně proti usnesení o nenařízení ústního jednání. Tím magistrát žalobkyni zkrátil na jejím právu na obhajobu. Podle žalobkyně zde nebyly podmínky pro nenařízení ústního jednání. Žalobkyně o jeho nařízení požádala. Zároveň avizovala, že bude požadovat provedení dokazování ohledně toho, zda vůbec došlo ke skutku, který byl předmětem přestupkového jednání, tj. překročení maximální povolené rychlosti (sic!). 13. Dokazování v tomto případě magistrát neprovedl řádně, protože žalobkyni upřel možnost se jej účastnit, seznámit se s obsahem spisu a vyjádřit se k jednotlivým důkazům, případně navrhovat důkazy nové. Žalobkyně přitom uváděla, že bude navrhovat důkazy, včetně svědeckého výslechu. Magistrát porušil zásadu bezprostřednosti a jednal svévolně. Jeho argumentace, proč nepřistoupil k nařízení ústního jednání, je nepřesvědčivá. Magistrát argumentuje pouze tím, že vyjádřit se v řízení před správním orgánem se lze i písemně. Nezohledňuje však právo obviněného na ústní jednání plynoucí z Listiny. 14. Magistrát se nevypořádal s tím, zda vůbec došlo k protiprávnímu jednání, zda jej zdokumentoval automat, zda naplňuje materiální stránku přestupku a zda neposkytnutí údajů o řidiči nebylo zákonem aprobovaným postupem, pokud i právnická osoba může mít osobu blízkou. Z rozhodnutí žalovaného plyne, že jediným podkladem rozhodnutí magistrátu bylo oznámení o přestupku od městské policie. To ale jako důkaz nestačí. 15. Dosavadní postup magistrátu žalobkyni utvrzuje v pochybnostech o jeho nestrannosti. Proto žalobkyně v průběhu řízení podala námitku podjatosti. Argumentace žalovaného, že se o námitku podjatosti nejedná, neobstojí. Žalobkyně ve svém podání uvedla pochybnosti o nezaujatém přístupu správního orgánu. Pokud se magistrátu tato námitka nezdála dostatečně určitá, měl žalobkyni vyzvat k doplnění podání. Na vznesenou námitku nereagoval ani žalovaný. Vzhledem k tomu, že podané odvolání se z velké části věnovalo právě nevypořádání se s námitkou podjatosti, nejpozději v tomto okamžiku mělo být správním orgánům jasné, že se o námitku podjatosti skutečně jednalo a měly se s ní řádně vypořádat podle § 14 odst. 3 správního řádu. To však neudělaly. IV. Vyjádření žalovaného a replika žalobkyně 16. Žalovaný s žalobou nesouhlasí. Trvá na tom, že magistrát i on sám postupovali zcela zákonně. Naopak, postup žalobkyně byl od počátku obstrukční. Obecné konstatování, že má žalobkyně o něčem pochybnost, není námitkou podjatosti. Tuto námitku žalovaný přesto vypořádal. I pokud by o námitku podjatosti šlo, tvrzený důvod podjatosti by spadl pod § 14 odst. 2 správního řádu a správní orgán k němu nepřihlédne. Žalobkyně měla možnost seznámit se se spisem. Nebyl zde důvod, proč by případné důkazy nebylo možné provést mimo ústní jednání. Kromě toho žalobkyně žádné d