9 As 56/2019 — Nejvyšší správní soud

32 A 3/2020- 49 - text pokračování 11 32 A 3/2020 32 A 3/2020-49 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci žalobce: L. N., bytem X zastoupeného Mgr. et Mgr. Filipem Murárem, advokátem se sídlem Husova 5, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, 601 82 Brno o žalobě proti rozhodnutí ze dne 13. 11. 2019, č. j. X, sp. zn. X, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2019, č. j. X, sp. zn. X, a rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice, Odboru dopravy ze dne 9. 10. 2019, č. j. X, sp. zn. X, s e z r u š u j í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci 1. Žalobce se včasně podanou žalobou, doručenou Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“ či „zdejší soud“), domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice, Odboru dopravy (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 9. 10. 2019, č. j. X, sp. zn. X (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „silniční zákon“), kterých se dopustil tím, že jako provozovatel vozidla tovární značky X, registrační značky X, v rozporu s ustanovením § 10 odst. 3 silničního zákona nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená silničním zákonem. Porušení pravidel silničního provozu uvedeným vozidlem: a. dne 3. 6. 2016 v X hod. na dálnici D1 v úseku mezi X km a X km, ve směru Praha-Brno, kdy byla automatizovaným technickým prostředkem používaným při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích bez obsluhy uvedenému vozidlu naměřena nedovolená rychlost stanovená v daném úseku dopravní značkou B20a na 80 km/h, rychlost naměřená 104 km/h (po odečtu tolerance viz evropská směrnice č. 75/443/EHS, zákon č. 505/1990 Sb., o metrologii). Tím došlo ze strany řidiče k porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení § 4 písm. c) silničního zákona, které vykazuje znaky přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 silničního zákona, kdy při řízení vozidla dojde k překročení nejvyšší povolené rychlosti mimo obec o méně než 30 km/h (ustanovení § 125f odst. 2 písm. b) silničního zákona), a které nemělo za následek dopravní nehodu (ustanovení § 125f odst. 2 písm. c) silničního zákona). b. dne 9. 6. 2016 v X hod. na dálnici D1 v úseku mezi X km a X km, ve směru Praha-Brno, kdy byla automatizovaným technickým prostředkem používaným při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích bez obsluhy uvedenému vozidlu naměřena nedovolená rychlost stanovená v daném úseku dopravní značkou B20a na 80 km/h, rychlost naměřená 95 km/h (po odečtu tolerance viz evropská směrnice č. 75/443/EHS, zákon č. 505/1990 Sb., o metrologii). Tím došlo ze strany řidiče k porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení § 4 písm. c) silničního zákona, které vykazuje znaky přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 silničního zákona, kdy při řízení vozidla dojde k překročení nejvyšší povolené rychlosti mimo obec o méně než 30 km/h (ustanovení § 125f odst. 2 písm. b) silničního zákona), a které nemělo za následek dopravní nehodu (ustanovení § 125f odst. 2 písm. c) silničního zákona). 3. Za spáchání přestupků provozovatele vozidla byla žalobci podle ustanovení § 125f odst. 4 ve spojení s ustanovením § 125c odst. 5 písm. g) silničního zákona a podle ustanovení § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o odpovědnosti za přestupky“), v návaznosti na ustanovení § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb. uložena sankce ve formě pokuty ve výši 2 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1 000 Kč. II. Žaloba 4. Žalobce v prvé řadě uvedl, že napadené rozhodnutí je nezákonné, když je nepřezkoumatelné, nesrozumitelné, a žalovaný hrubým způsobem porušil ustanovení o správním řízení. 5. K nepřezkoumatelnosti žalobce uvedl, že v prvostupňovém rozhodnutí se správní orgán I. stupně dostatečně nevypořádal s veškerými námitkami a důkazními návrhy, které žalobce v průběhu řízení a v odvolání uplatnil. Tím, že správní orgán I. stupně zcela ignoroval žalobcovy námitky, učinil prvostupňové rozhodnutí zcela nepřezkoumatelným a tedy nezákonným. Následné tvrzení žalovaného v napadeném rozhodnutí, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně obsahuje vypořádání žalobcových námitek, je také zcela nepřezkoumatelné a nezakládá se na pravdě, neboť správní orgán I. stupně řadu žalobcových námitek nevypořádal. 6. Žalobce dále uvedl, že v průběhu celého správního řízení opakoval, že měly správní orgány přihlédnout k uplynutí doby od spáchání přestupku jako polehčující okolnosti. S touto námitkou se správní orgán I. stupně nijak nevypořádal, a žalovaný pouze uvedl, že není důvod, proč by delší doba, která uplynula od spáchání přestupku, měla být považována za polehčující okolnost. V trestním právu i ve správním trestání však podle žalobce platí obecně uznávaný závěr, že s odstupem času klesá zájem společnosti na trestním postihu, snižuje se tedy i význam stíhání přestupku. V nyní posuzovaném případě pak uběhly téměř čtyři roky od spáchání údajných přestupků. Sám zákonodárce upravil pevné lhůty, s jejichž uplynutím je spojen zánik odpovědnosti za přestupek. Pokud je tedy s uplynutím prekluzivní lhůty spojen zánik odpovědnosti za přestupek, pak s uplynutím doby, která se této době velmi blíží, společenská závažnost vytýkaného jednání dramaticky klesá. Žalovaný měl na základě analogie aplikovat úpravu obsaženou v trestním právu, podle níž je povinností soudu přihlížet při ukládání sankce i k době, která uplynula od spáchání trestného činu. Správní orgán I. stupně se touto námitkou vůbec nezabýval a žalovaný tento fakt zcela ignoroval, pouze uvedl, že není důvod, proč by jako polehčující okolnost měla být brána doba, která uplynula od spáchání přestupku. Žalovaný tím zatížil své rozhodnutí nezákonností a rovněž je tato argumentace žalovaného právně zcela vadná. Dále žalovaný porušil princip dvouinstančnosti řízení, když uvedenou námitku vypořádal až ve svém rozhodnutí, a odňal tím žalobci možnost se bránit proti vypořádání této námitky odvoláním. 7. Dále žalobce namítal v průběhu celého správního řízení, že pokud se ve správním spise nacházely nějaké doručenky, podpis na nich není jeho. Ani s touto jeho námitkou se správní orgán I. stupně nijak nevypořádal. Žalovaný absenci vypořádání této námitky v prvostupňovém rozhodnutí zcela ignoroval a pouze uvedl, že podpisy musí být žalobce, neboť žalobce včas podal odpory proti příkazům. Argumentace žalovaného je zcela vadná, když skutečnost, že žalobce včas podal odpory proti příkazům, maximálně dokazuje, že se žalobce seznámil s obsahem těchto příkazů, nikoliv že mu byly doručeny do vlastních rukou. Rovněž tato skutečnost nemůže nijak prokázat fakt, že byly žalobci doručeny do vlastních rukou i výzvy provozovateli vozidla. V průběhu správního řízení žalobce navrhoval doplnění dokazování, zejména stran doručení úkonů správního orgánu I. stupně. Správní orgán I. stupně se k těmto návrhům na dokazování ani nevyjádřil, žalovaný pouze konstatoval, že pokud jsou na doručenkách nějaké podpisy, musí to být podpisy žalobce, aniž by toto tvrzení podepřel nějakým důkazem. Podle žalobce se tak jedná o tzv. opomenutý důkaz, jelikož jej správní orgány neprovedly ani nevysvětlily, proč tak neučinily. 8. Prvostupňové rozhodnutí je podle žalobce nesrozumitelné, avšak i tuto námitku žalovaný zcela ignoroval a pouze uvedl, že řízení je vedeno o přestupcích žalobce jako provozovatele vozidla, přičemž fakt, že správní orgán I. stupně v prvním rozhodnutí o přestupku uvedl, že se žalobce dopustil recidivního jednání, byl podle žalovaného důvodem pro zrušení tohoto rozhodnutí a vrácení k novému projednání. Rovněž žalovaný neuvedl nic k námitce žalobce, že je osobou netrestanou a dosud se žádného přestupku nedopustil, což je jednoznačně polehčující okolností. 9. Správní orgán I. stupně dále porušil povinnost umožnit účastníku řízení vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, když žalobce před vydáním rozhodnutí k vyjádření se k podkladům rozhodnutí nevyzval. Správní orgán I. stupně pouze konstatoval, že tak učinil v předchozím řízení, tj. před vydáním již zrušeného a nezákonného rozhodnutí ve věci. S tímto názorem se ztotožnil i žalovaný. Žalovaný tak aproboval postu