3 Ads 148/2008 — Nejvyšší správní soud

34 Ad 4/2022- 104 - text  11 34 Ad 4/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Lenkou Bahýľovou, Ph. D. ve věci žalobce: J. K. bytem X zast. advokátkou Mgr. Martou Vyškovskou sídlem Moravské náměstí 15, 602 00 Brno proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5 ve spojeném řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 1. 2022, č. j. X, a ze dne 23. 11. 2022, č. j. X, takto: I. Žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 23. 11. 2022, č. j. X, s e o d m í t á. II. Žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 27. 1. 2022, č. j. X, s e z a m í t á. III. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. IV. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh předcházejícího řízení 1. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 26. 7. 2021, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byl žalobci ode dne 4. 7. 2021 přiznán český dílčí starobní důchod podle § 31 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), a s přihlédnutím k článku 52 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „nařízení 883/2004“), ve výši 25 042 Kč měsíčně. Podle prvostupňového rozhodnutí, jehož součástí jsou též dva osobní listy důchodového pojištění, žalobce získal k datu 4. 7. 2021 pro nárok na starobní důchod a pro stanovení výše procentní výměry důchodu celou dobu pojištění v rozsahu 35 roků a 181 dne jen z českých dob pojištění a 42 roků a 180 dnů, zahrnujících jak české doby pojištění v délce 12 956 dnů, tak německé doby pojištění v délce 2 554 dnů. K dosažení důchodového věku dne 24. 6. 2023 žalobci chybělo ode dne přiznání důchodu 720 dnů. 2. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce námitky, v nichž namítal chybné zhodnocení doby pojištění od 17. 2. 1998 do 12. 2. 2004, kdy měl pracovat u zaměstnavatele Heidelberg Praha, s. r. o. Tento zaměstnavatel se od roku 1998 neúspěšně pokoušel s žalobcem ukončit pracovní poměr, takže tento poměr trval až do roku 2004, jak určila příslušná soudní rozhodnutí. Podle žalobce mu měly být zhodnoceny pro výpočet starobního důchodu další 1 562 pracovní dny a 624 víkendové dny, mezi které měla být rozpočtena poměrně náhrada mzdy v celkové výši 17 157 801 Kč. 3. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 27. 1. 2022, č. j. X (dále jen „napadené rozhodnutí“), byly námitky žalobce zamítnuty a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno. Žalovaná ověřila, že žalobce splňuje zákonné podmínky pro přiznání předčasného důchodu a na tento důchod mu tedy vznikl nárok. Následně přezkoumala výpočet stanovené výše důchodu, jehož správnost rovněž potvrdila. Na základě kontroly osobního listu důchodového pojištění zjistila, že v daném období žalobci zhodnotila doby pojištění a vyměřovací základy zcela ve shodě s evidenčními listy důchodového pojištění, vystavenými za společnost Heidelberg Praha, s. r. o. společností IB Grant Thornton Consulting, s. r. o. z 10. 11. 2001 a 5. 6. 2004. K námitkám žalobce s odkazem na § 16 odst. 3 věta třetí zákona o důchodovém pojištění žalovaná uvedla, že pokud žalobce uzavřel dohodu se svým zaměstnavatelem o náhradě mzdy v jiné podobě, než v jaké mu externí účetní firma vyhotovila v roce 2001 a v roce 2004 uvedené evidenční listy důchodového pojištění, měl a stále může učinit kroky k tomu, aby získal opravné evidenční listy, jejichž údaje by uzavřené dohodě plně odpovídaly. Doba pojištění od 17. 2. 1998 do 12. 2. 2004 byla žalobci zhodnocena na základě uvedených evidenčních listů v plném rozsahu. I.a) První žaloba a postup před soudem 4. Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu. Poukázal na to, že v doplnění námitek uvedl, že náhrada mzdy mu byla od bývalého zaměstnavatele Heidelberg Praha, s. r. o. poskytnuta také právě na základě mimosoudní Dohody o úpravě sporných nároků, o rozvázání pracovního poměru a o peněžitých nárocích ze dne 12. 2. 2004. K dispozici měl a má pouze kopii této dohody, a proto žalovanou požádal, aby si tuto dohodu od společnosti Heidelberg Praha, s. r. o. vyžádala sama. Žalobce se v této dohodě mj. pod sankcí zavázal zachovat mlčenlivost o jejím obsahu. Žalovaná pochybila, pokud takto nepostupovala. 5. Žalobce spatřuje pochybení v tom, že žalovaná náhradu mzdy, jež byla žalobci vyplacena z větší části jednorázově v únoru, resp. v březnu 2004, nerozpočítala poměrně na celé období, na které se náhrada mzdy vztahovala, tj. náhradu mzdy nerozúčtovala zpětně na jednotlivé kalendářní měsíce jako příjmy žalobce, kterých dosáhl postupně v letech 1998-2004. Žalovaná mu započetla jednotlivé roky, ale nezapočetla mu výdělek dosažený v daném roce. Příjmy měly být rozúčtovány poměrně na období šesti let a takto pak měly být zahrnuty do vyměřovacího základu (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 348/04. Žalobce dále poukázal na judikaturu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2012, č. j. 6 Ads 112/2012-50, č. 2866/2013 Sb. NSS), podle níž se do vyměřovacího základu započítává též náhrada mzdy nebo platu za dobu neplatného skončení pracovního poměru, resp. doplatek příjmů, který byl zaměstnanci po skončení soudních sporů doplacen jednorázově (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015, č. j. 6 Ads 130/2015-72). 6. Žalobce dále uvedl, že se evidenčními listy důchodového pojištění, vystavenými za společnost Heidelberg Praha, s. r.o. účetní společností IB Grant Thornton Consulting, s.r.o. z 10. 11. 2001 a 5. 6. 2004 detailně nezabýval. Považoval totiž za samozřejmé, že mu bude náhrada mzdy, kterou po dlouhých letech od zaměstnavatele obdržel, správně rozpočtena do vyměřovacího základu. Částky příjmů uvedené v evidenčních listech v součtu odpovídají částce 17 157 801 Kč, což bylo pro žalobce podstatné. Tato částka měla být rozpočtena poměrně do celé doby šesti let, resp. 72 měsíců. 7. Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhla postup v intencích § 62 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tj. postup k uspokojení žalobce. Uvedla, že na základě nově získaného potvrzení zaměstnavatele Heidelberg Praha, s. r. o. ze dne 31. 7. 2022, provede zápočet náhrady mzdy ve výši 14 629 584 Kč. Tomuto návrhu žalované soud vyhověl a usnesením ze dne 18. 8. 2022 stanovil žalované lhůtu 30 dnů k tomu, aby vydala nové rozhodnutí ve věci. 8. Žalovaná vydala dne 2. 9. 2022 rozhodnutí č. j. R-2.9.2022-413/590 624 1506 (dále jen „nové prvostupňové rozhodnutí“, kterým částku 14 629 584 Kč, vyplacenou jako náhradu za ztrátu výdělku rozpočítala podle potvrzení zaměstnavatele ze dne 31. 7. 2022 do období let 1998 – 2004 dle předloženého rozpisu (v kalendářním roce 1998 započítala částku 1 365 720 Kč, v roce 1999 částku 2 953 208 Kč, v roce 2000 částku 295 282 Kč, v roce 2001 částku 2 657 529 Kč, v roce 2002 částku 3 543 372 Kč, v roce 2003 částku 3 434 674 Kč a v roce 2004 částku 389 799 Kč). Ukázalo se však, že rozpočítání této částky se do výše starobního důchodu neodrazilo. Důvodem je podle žalované skutečnost, že částka 14 629 584 Kč byla žalobci zhodnocena již napadeným rozhodnutím, a byť po dodatečném šetření byla rozpočítána do období od roku 1998 do roku 2004, její výše nebyla ani navýšena ani snížena. O správnosti provedeného zápočtu nelze pochybovat, neboť byl proveden pomocí výpočetní techniky a omyl je de facto vyloučen za situace, kdy žalobce nenamítá zhodnocenou délku doby pojištění a výši zhodnocených vyměřovacích základů v jednotlivých kalendářních letech. 9. Vzhledem k tomu, že se žalobce necítil být postupem žalované uspokojen, a vzhledem k tomu, že z nového prvostupňového rozhodnutí nebylo zřejmé, že k uspokojení žalobce došlo (srov. § 62 odst. 4 s. ř. s.), soud pokračoval v řízení. 10. Ještě předtím, než došlo k opětovnému zaslání správního spisu soudu pro účely rozhodnutí ve věci, žalobce podal proti novému prvostupňovému rozhodnutí námitky. V nich nesouhlasil s novým výpočtem. Měl za to, že po rozpočtení náhrady mzdy do jednotlivých šesti let v období 1998-2004 byl při výpočtu důchodu chybně uplatněn koeficient nárůstu všeobecného vyměřovacího základu v jednotlivých letech 1998-2004. Hodnota mzdy za odpracované roky se lišila, nebylo proto možné dospět k přesně stejnému výsledku, jako při započtení náhrady mzdy pouze v roce 2004. Žalobce také namítl, že mu byla chybně započtena doba pojištění, neboť mu vůbec nebylo započteno období od 1. 1. 1996 do 31. 7. 1996, kdy pracoval v Německu. Od 1. 8. 1996 začal pracovat u společnosti Heidelberg Praha, s. r. o., prvních sedm měsíců z roku 1996 mu však není započteno vůbec. 11. Námitky žalobce proti novému prvostupňovému rozhodnutí byly zamítnuty rozhodnutím žalované ze dne 23. 11. 2022, č. j. X, proti němuž žalobce (byť z opatrnosti) brojil dalš