4 As 113/2018 — Nejvyšší správní soud

62 Af 16/2021- 87 - text pokračování 11 62 Af 16/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D., a Mgr Filipa Skřivana v právní věci žalobce: RUDOLF JELÍNEK a.s. sídlem Razov 472, Vizovice zastoupen Mgr. Dagmar Ressovou Maršíkovou, advokátkou sídlem Ševcovská 3246, Zlín proti žalovanému: Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 7, Praha o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 3.2.2021, č.j. 7556/2021-900000-314, č.j. 7555/2021-900000-314, č.j. 7552/2021-900000-314, č.j. 7558/2021-900000-314, č.j. 7549/2021-900000-314, č.j. 7553/2021-900000-314, č.j. 7560/2021-900000-314, č.j. 7559/2021-900000-314, č.j. 7563/2021-900000-314, č.j. 7564/2021-900000-314, č.j. 7562/2021-900000-314, č.j. 7561/2021-900000-314, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. Žalobce podanou žalobou napadá rozhodnutí žalovaného ze dne 3.2.2021, č.j. 7556/2021-900000-314, č.j. 7555/2021-900000-314, č.j. 7552/2021-900000-314, č.j. 7558/2021-900000-314, č.j. 7549/2021-900000-314, č.j. 7553/2021-900000-314, č.j. 7560/2021-900000-314, č.j. 7559/2021-900000-314, č.j. 7563/2021-900000-314, č.j. 7564/2021-900000-314, č.j. 7562/2021-900000-314, č.j. 7561/2021-900000-314, kterými žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutím Celního úřadu pro Zlínský kraj (dále jen „celní úřad“) – dodatečným platebním výměrům na spotřební daň z lihu za zdaňovací období leden 2016 až prosinec 2016. Důvodem pro doměření spotřební daně z lihu bylo nesprávné uplatnění nároku na vrácení spotřební daně z lihu ve smyslu § 14 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (dále jen „zákon č. 353/2003 Sb.“), za předmětná zdaňovací období. I. Shrnutí žalobní argumentace 2. Žalobce předesílá, že napadená rozhodnutí se z velké části vztahují k případům, kdy žalobce výrobky podléhající spotřební dani uvedl do volného daňového oběhu a následně byly tyto výrobky z důvodu reklamace vráceny zpět do daňového skladu, tj. do režimu podmíněného osvobození od daně (fyzicky i účetně, přičemž úplata byla kupujícím vrácena; některé tyto výrobky byly následně opět uvedeny do volného oběhu a některé byly z důvodu neodstranitelných vad zničeny a zahrnuty do manipulačních ztrát). Z důvodu vrácení reklamovaných výrobků má žalobce nárok na vrácení spotřební daně započetl oproti vypočtené daňové povinnosti. 3. Žalobce má za to, že žalovaný uplatněný nárok na vrácení spotřební daně nesprávně posoudil. Žalobce nárok na vrácení spotřební daně z lihu za zdaňovací období leden 2016 až prosinec 2016 uplatnil započtením nároku na vrácení daně z lihu oproti vypočtené daňové povinnosti (uvedl jej kumulativně s daňovou povinností do sloupců 5 a 6 daňových přiznání). Žalobci nelze přičítat k tíži, že nárok na vrácení daně uplatnil formálně nesprávným způsobem v rozporu s Pokyny pro vyplňování daňového přiznání ke spotřební dani (dále jen „Pokyny“); tyto Pokyny nejsou obecně závazným předpisem, jsou pouze nezávazným návodem k vyplnění daňového přiznání. 4. Žalobce odmítá tvrzení žalovaného, že ohrozil smysl a účel zákona č. 353/2003 Sb., kterým je mimo jiné umožnění kontroly správci daně za účelem správného zjištění a stanovení daně. Celní úřad měl a mohl předmětnou skutečnost (tj. uplatňování nároku na vrácení daně) spolehlivým způsobem zjistit také z tzv. ORO hlášení (jedná se o nástroj aplikace ORO WebKlient, pozn. soudu), které mu byly pravidelně každý pracovní den zasílány a ze kterých tato skutečnost byla podle žalobce zřejmá; celní úřad přitom žádné z ORO hlášení nezpochybnil. 5. Požadavek správních orgánů na striktním formálním splnění správného uplatnění nároku na vrácení spotřební daně z lihu způsobil, že žalobce za předmětné vybrané výrobky fakticky uhradil spotřební daň dvakrát. Předmětné vybrané výrobky (s výjimkou uplatnění manipulačních ztrát) byly žalobcem po vrácení do daňového skladu následně uvedeny opět do volného daňového oběhu; spotřební daň z lihu byla při tomto opětovném uvedení přiznána a řádně zaplacena. Správní orgány tak postupovaly v rozporu se zásadou dvojího zdanění; žalobce rovněž na podporu své argumentace odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.10.2020, č.j. 1 Afs 216/2020-29. 6. Žalobce dále namítá, že se žalovaný s argumenty týkajícími se dvojího zdanění předmětných vybraných výrobků dostatečně nezabýval. Žalovaný měl podle § 115 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), doplnit dokazování ve smyslu prokázání zdanění předmětných vybraných výrobků při jejich opětovném uvedení do volného daňového oběhu (tj. vyzvat žalobce k předložení dokladů týkajících se zdanění), což neučinil. 7. Jako důkaz prokazující zdanění výše uvedených výrobků žalobce předkládá listiny (výdejky a faktury) vytištěné ze svého účetního informačního systému. Ke každému dokladu je připojena tzv. mínusová výdejka, na jejímž základě byly předmětné výrobky uvedeny zpět do režimu podmíněného osvobození od daně a následně tzv. plusová výdejka a faktury, prokazující znovu uvedení výrobků do volného daňového oběhu a jejich zdanění spotřební daní. Žalobce dodává, že v případech, kdy byly vybrané výrobky znovu uvedeny do volného daňového oběhu v rámci prodejen žalobce, není připojena faktura, která se v těchto případech nevystavuje. V případě potřeby je žalobce připraven na výzvu soudu předložit originály/stejnopisy předmětných dokladů (které jsou archivovány a které obsahují i podpisy příslušných odpovědných osob). Žalobce zdůrazňuje, že u výdejek za vrácené vybrané výrobky, které musely být následně zničeny, byla spotřební daň z lihu zaplacena dvakrát. Tento závěr mj. plyne i ze zprávy o daňové kontrole, kdy celní úřad jedny a tytéž výrobky zahrnul do dodatečného doměření daně z důvodu neuznání nároku na vrácení daně a doměřil spotřební daň z lihu z důvodu neuznání nároku na manipulační ztráty. 8. Podle žalobce byla doměřena spotřební daň z lihu také ve vztahu k vybraným výrobkům, za které žalobce nedopatřením zaplatil spotřební daň z lihu za situace, kdy tyto výrobky nebyly v důsledku lidské chyby při jejich vyskladňování, uvedeny do volného daňového oběhu. Žalobci tudíž povinnost uhradit spotřební daň z lihu nevznikla. Po tomto zjištění žalobce uplatnil prostřednictvím daňového přiznání ve vztahu k těmto případům nárok na vrácení daně, neboť předmětná spotřební daň byla zaplacena bez právního důvodu. Nárok na vrácení daně celní úřad odmítl a odkázal na podání dodatečného daňového přiznání. Žalobce odkazuje na § 87 odst. 1 daňového řádu a § 92 odst. 2 daňového řádu a argumentuje tak, že pokud je účelem správy daní správné zjištění a stanovení daně, pak měl být tento přeplatek na dani zohledněn. 9. Závěr žalovaného, že jako technicky zdůvodnitelné ztráty nelze uplatnit ztráty vzniklé v souvislosti s manipulací s hotovými výrobky ve skladu hotových výrobků ve smyslu § 2 odst. 1 písm. k) zákona č. 61/1997 Sb., o lihu a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona České národní rady č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (zákon o lihu) (dále jen „zákon o lihu“), konkrétně jako manipulační ztráty ve smyslu vyhlášky č. 141/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobu, skladování a zpracování lihu (dále jen „vyhláška č. 141/1997 Sb.“), je nesprávný a restriktivní. 10. Žalobce dále poukazuje na bod 9 a článek 7 odst. 4 směrnice Rady 2008/118/ES ze dne 16. prosince 2008, o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS (dále jen „směrnice Rady 2008/118/ES“), a dodává, že tyto ztráty lze také podřadit pod pojem nepředvídatelné ztráty ve smyslu shora odkazovaných ustanovení směrnice Rady 2008/118/ES. 11. Z uvedených důvodů rozvedených v podané replice žalobce navrhl, aby zdejší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Na svém procesním postoji žalobce setrval po celou dobu řízení před zdejším soudem. II. Shrnutí vyjádření žalovaného 12. Žalovaný nesouhlasí se žalobou a odkazuje na napadené rozhodnutí, které považuje za správné a dostatečně odůvodněné. Žalovaný zároveň odmítá, že by u žalobce došlo k nepodstatnému (formálnímu) pochybení. Zdůrazňuje, že právní úprava neumožňuje, aby si daňový subjekt vybíral možnosti uplatnění nároku nebo si sám tento nárok započítával; žalovaný v této souvislosti odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.5.2020, č.j. 65 Af 15/2019-29, resp. na navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.1.2021, č.j. 4 Afs 217/2020-43. 13. Žalovaný rovněž uvádí, že odpovědnost za správnost údajů nemůže žalobce přenášet na celní úřad s tím, že si skutečný stav celní úřad mohl ověřit z tzv. ORO hlášení, neboť jde o hlášení nesouvisející s daňovou povinností; po