1 As 9/2008 — Nejvyšší správní soud

29 Ad 6/2020- 159 - text 12 29 Ad 6/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Zuzany Bystřické a soudců Mariana Kokeše a Ľubomíra Majerčíka ve věci žalobce: Spolek pro seniory Mír Práče, z.s., IČO 06053483 sídlem Práče č. p. 197, 671 61 Práče zastoupený advokátem Mgr. Robertem Plickou sídlem Národní 58/32, 110 00 Praha proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce sídlem Kolářská 451/13, 746 01 Opava o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 2. 2020, č. j. 8182/1.30/19-3, sp. zn. S92019-201, a ze dne 23. 1. 2023, č. j. 4727/1.30/22-3, sp. zn. S9-2021-542, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Krajskému soudu v Brně napadly dvě samostatné žaloby žalobce (věci původně vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 A 6/2020 a sp. zn. 29 Ad 3/2023) směřující proti v záhlaví citovaným rozhodnutím žalovaného, jimiž zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 1. 8. 2019, č. j. 10092/9.30/19-13, a ze dne 1. 4. 2022, č. j. 30983/9.30/21-13, kterými správní orgán prvního stupně uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v rozhodném znění (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), jehož se dopustil tím, že v rozhodnutích jmenovaným osobám umožnil výkon nelegální práce v České republice dle § 5 písm. e) bodu 1 zákona o zaměstnanosti, tedy závislé práce mimo pracovněprávní vztah, a to na pozici asistent péče. Za uvedené přestupky byla žalobci podle § 35 písm. b) a § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení proti nim, v rozhodném znění (dále jen „přestupkový zákon“) a § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti uložena pokuta ve výši 900 000 Kč, resp. ve výši 1 600 000 Kč. 2. Krajský soud usnesením ze dne 7. 6. 2024, č. j. č.j. 29 Ad 6/2020-138, předmětné žaloby dle § 39 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) spojil ke společnému projednání s tím, že nadále budou vedeny pod spisovou značkou 29 Ad 6/2020, pod níž byla vedena ta z věcí, v níž žaloba soudu došla nejdříve. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 3. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 ve spojení s odst. 3 s. ř. s.), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.), žalobce navrhuje, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil. 4. Žalobce v první řadě namítá, že žalovaný nesprávně hodnotil povahu výkonu činnosti asistentů péče, kteří svou činnost vykonávali pro členy žalobce. Žalovaný se zabýval pouze vztahem nadřízenosti a podřízenosti, a tím, kdo vyplácí asistentům péče odměnu, a to ještě nedostatečně, neboť o vztahu nadřízenosti a podřízenosti usuzoval pouze na základě zjištění, že asistentům péče je vedena docházka a rozpis služeb, což nemůže být považováno za naplnění znaků závislé práce. Nadto žalovaný nešetřil, zda jsou odměny asistentům péče vypláceny z prostředků spolku, nebo z prostředků členů spolku, které spolek pouze spravuje. Žalobce dále podotýká, že je to skutečná povaha odváděné práce, v jejímž kontextu je potřeba posuzovat naplnění znaků závislé práce, přičemž v případě žalobce nedocházelo k vytvoření jakéhokoliv vztahu mezi žalobcem a asistenty péče, kterým měl dle žalovaného umožnit výkon nelegální práce. Žalobce je tak přesvědčen, že se žalovaný dopustil nesprávného posouzení věci, neboť žalobce žádným osobám výkon nelegální práce neumožnil. 5. Dále žalobce namítá procesní pochybení, kterých se žalovaný dopustil při výkonu kontrol a v průběhu samotných správním řízení. V právní řadě namítá pochybení, spočívající ve skutečnosti, že kontroloři správního orgánu prvního stupně do prostor žalobce vešli, aniž by je vpustil statutární orgán žalobce, což je porušení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, v rozhodném znění (dále jen „zákon o inspekci práce“). Jestliže žalovaný argumentuje tím, že kontrolory do kontrolovaných prostor vpustili asistenti péče, pak tato argumentace je lichá, neboť asistenti péče se nikdy nijak nepodíleli na činnosti žalobce – jedná se o asistenty péče členů žalobce. Dále žalobce připomíná, že předseda žalobce byl při kontrole následně přítomen, nicméně tato skutečnost nemůže zhojit to, že kontrola byla bez jeho přítomnosti zahájena. 6. Žalobce rovněž poukazuje na skutečnost, že prostory, které žalobce pronajímá, jsou obydlím všech jeho členů, přičemž kontroloři správního orgánu prvního stupně narušili nedotknutelnost obydlí, garantovanou Listinou, protože vstoupili do tohoto obydlí, někdy i přímo do pokojů členů žalobce, aniž by k tomu měli souhlas, soudní příkaz nebo zákonné zmocnění. Kontroloři správního orgánu prvního stupně nemohli mít před zahájením kontroly žádné hmatatelné důkazy o tom, že by u žalobce docházelo k podnikání nebo jiné hospodářské činnosti, a veškeré domnělé důkazy tak správní orgán prvního stupně získal až po neoprávněném narušení obydlí členů žalobce. Veškeré důkazy, které správního orgán prvního stupně získal, jsou tak nepoužitelné ve správním řízení, neboť byly získány nezákonně. 7. Žalobce dále namítá porušení zásady legality a zásady proporcionality. Proporcionalita byla dle žalobce porušena tím, že žalovaný použil k odůvodnění svých rozhodnutí i výslechy seniorů, trpících závažnými nemocemi a účelově od nich získával zcela z kontextu vytržené informace ohledně žalobce, přičemž návodně používal pracovněprávní terminologii. Žalobce dále uvádí, že žalovaný se dopustil nezákonného postupu, když neprovedl svědecké výpovědi osob, u nichž to žalobce navrhoval. Konečně žalobce namítá, že pokuta, uložená žalovaným za spáchané přestupky, má pro žalobce likvidační charakter. III. Vyjádření žalovaného a replika žalobce 8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě poukazuje na obsahovou totožnost žalob s odvoláními proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Z toho důvodu také k jednotlivým žalobním bodům odkazuje na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí, který následně ve stručnosti rekapituluje a z jeho příslušných pasáží cituje. V neposlední řadě žalovaný odmítá, že by se při výkonu kontrolní činnosti dopustil jakéhokoliv pochybení v rozporu se zákonem. 9. V replice k vyjádření žalovaného žalobce setrvává na své argumentaci ohledně nesprávného právního posouzení otázky povahy činnosti daných asistentů péče a použití nesprávného právního rámce (zákoník práce), který na jejich činnost nedopadá. IV. Předchozí soudní řízení 10. Krajský soud v Brně již o věci jednou meritorně rozhodl rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 29 Ad 6/2020-106, kterým žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou. 11. Nejvyšší správní soud nicméně ke kasační stížnosti žalobce citovaný rozsudek krajského soudu rozsudkem ze dne 21. 3. 2023, č. j. 6 Ads 334/2021-41, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz). Aniž by se Nejvyšší správní soud zabýval meritem věci, přistoupil ke zrušení napadeného rozsudku krajského soudu, neboť ten zatížil řízení podstatnou procesní vadou, spočívající v tom, že ve věci rozhodl, aniž by nařídil ústní jednání, ačkoliv na něm žalobce trval, a proto nebyly splněny zákonné podmínky pro postup dle § 51 odst. 1 s. ř. s., jak nesprávně učinil krajský soud. V. Ústní jednání konané dne 15. 10. 2024 12. Krajský soud, vázán závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu (§ 110 odst. 4 s. ř. s.) proto nařídil ústní jednání, konané dne 15. 10. 2024. V jeho průběhu žalobce i žalovaný setrvali na svých stanoviscích a argumentaci obsažené v žalobě, ve vyjádření k žalobě, resp. v replice k tomuto vyjádření. Žalobce k důkazu navrhoval vyslechnutí některých asistentů sociální péče (aniž by je konkrétně jmenoval), kteří dříve působili u žalobce, a to za účelem znevěrohodnění jejich původních výpovědí, neboť se jednalo o zhrzené bývalé spolupracovníky, se kterými žalobce rozvázal smluvní vztah a kteří se chtěli žalobci mstít. 13. Krajský soud tyto důkazní návrhy zamítl, neboť je shledal nadbytečnými, jelikož skutkový stav zjištěný správními orgány považoval za dostatečný. Nadto má krajský soud za to, že posouzení věrohodnosti, příp. objektivnosti podaných výpovědí již představuje fázi hodnocení provedených důkazů a je vždy povinností správního orgánu, příp. soudu i tyto okolnosti ve vztahu ke svědeckým výpovědím zvážit. Za tímto účelem postrádá smysl provádět tentýž důkaz znovu. Navíc krajskému soudu se jeví tento argument žalobce do značné míry účelový, neboť výpovědi o charakteru jejich činnosti podávaly primárně osoby, které v té době spolupracovali s žalobcem v pozici asistentů sociální péče. VI. Posouzení věci soudem 14. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) napadená rozhodnutí žalovaného, včetně řízení předcházejícího jeho vydá