4 As 74/2025 — Nejvyšší správní soud

29 Af 24/2024- 91 - text 13 29 Af 24/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Zuzany Bystřické a soudců Mariana Kokeše a Ľubomíra Majerčíka v právní věci žalobce: České dráhy, a.s., IČO: 70994226 sídlem Nábřeží L. Svobody 1222, 110 15 Praha proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže sídlem tř. Kpt. Jaroše 7, 604 55 Brno o žalobě proti rozhodnutí místopředsedy Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře ze dne 9. 11. 2023, č. j. UPDI-3883/23/MR, takto: I. Rozhodnutí místopředsedy Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře ze dne 9. 11. 2023, č. j. UPDI-3883/23/MR, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení částku ve výši 3 000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Místopředseda Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále též „místopředseda ÚPDI“) v záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil rozhodnutí Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře ze dne 25. 8. 2023, č. j. UPDI-2805/23/KE (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), tak, že snížil uloženou pokutu na 40 000 Kč. Ve zbytku zamítl rozklad žalobce a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalobce byl prvostupňovým rozhodnutím shledán vinným ze spáchání přestupku podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, v rozhodném znění (dále jen „zákon o cenách“), kterého se měl dopustit tím, že jako prodávající v rozporu s § 11 zákona o cenách v období od 1. 1. 2023 do 30. 4. 2024 nevedl evidenci obsahující kalkulaci prokazující dodržení pravidel regulace věcně usměrňovaných cen za přístup k zařízení služeb, konkrétně nosičů informačních systémů. Za spáchání přestupku byla žalobci uložena pokuta ve výši 100 000 Kč a povinnost nahradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. 2. Ve vztahu k označení žalovaného krajský soud poznamenává, že s účinností od 1. 1. 2024 byl Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře, který vydal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí prvostupňové, zrušen dle čl. X odst. 1 zákona č. 464/2023 Sb., kterým se mění a ruší některé zákony v souvislosti se zrušením Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře. Dle čl. X odst. 2 téhož zákona přešla působnost Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, který je tak dle § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), žalovaným správním orgánem (dále jen „žalovaný“). Pro zjednodušení je v rozsudku nadále označován jako žalovaný i Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře, nemá-li rozlišení význam pro kontext odůvodnění. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 3. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 s. ř. s.), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.), žalobce navrhl krajskému soudu, aby rozhodnutí místopředsedy ÚPDI i prvostupňové rozhodnutí zrušil. Neshledá-li krajský soud důvody pro zrušení rozhodnutí, navrhuje žalobce, aby postupoval dle § 78 odst. 2 s. ř. s. a od uložené pokuty upustil či ji snížil. 4. Žalobce zaprvé namítá, že mechanické nosiče informací nepředstavují informační systém podle § 3 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 76/2017 Sb. o obsahu a rozsahu služeb poskytovaných dopravci provozovatelem dráhy a provozovatelem zařízení služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 76/2017 Sb.“), a § 23d zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o drahách“) se tak na ně nevztahuje. O informační systém podle žalobce nejde proto, že se nejedná o IT elektronický systém zpracovávající určitá data, jehož jednotlivé komponenty jsou ve vzájemné interakci v reálném čase. Na podporu své argumentace žalobce odkazuje na Legislativní pravidla vlády, použití termínu „informační systém“ v ustanoveních § 40 odst. 2, § 41 odst. 3 a § 46r odst. zákona o dráhách či v jiných právních předpisech, jejichž gestorem je Ministerstvo dopravy. Žalobce cituje i z Wikipedie a Wikisofie, které definují pojem „informační systém“ právě za pomocí IT komponent a uvádějí, že v jiném smyslu se pojem „informační systém“ obecně nepoužívá. 5. Ve druhém žalobním bodu žalobce namítá, že nebyla naplněna hypotéza normy § 11 odst. 1 písm. b) zákona o cenách. Z předmětných mechanických nosičů informací totiž nedošlo ve vymezeném období k prodeji, resp. pronájmu těchto informačních ploch dalším osobám. Žalobce tak neměl o čem vést evidenci cen. Žalobce má za to, že § 16 odst. 1 písm. g) zákona o cenách chránil veřejný zájem na vedení evidence jako důkazního prostředku o tom, že při prodeji byly uplatňovány ceny v souladu s cenovou regulací. V projednávané věci ale žalobce žádné služby spočívající v přístupu k mechanickým nosičům informací nenabízel, takže ani nemohl zneužít svého postavení a požadovat ceny v rozporu s cenovou regulací. 6. Ve třetím žalobním bodu žalobce žalovanému vytýká, že nepřípustně rozšiřuje rozsah povinnosti podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona o cenách i na ceny, které podle názoru žalovaného měly být uplatňovány při budoucím prodeji, avšak nebyly nabízeny, ani ujednány. Žalovaný se nemůže dovolávat přímého účinku směrnice EP a Rady 2012/34/EU o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru (dále též „směrnice 2012/34“). Zákon o cenách ani směrnici 2012/34 netransponuje. Pokud žalovaný v prvostupňovém rozhodnutí odkazuje na smlouvu o užívání vybraných mechanických nosičů informací mezi žalobcem a společností RegioJet a.s., tak žalobce kontruje, že tato smlouva se týkala jen dvou mechanických nosičů informací, vůbec se navíc netýkala kontrolovaného období. Ani zdaleka z toho nelze dovozovat, že žalobce tímto způsobem pronajímal všechny předmětné mechanické nosiče informací. Žalobce se proto nestal prodávajícím ve smyslu zákona o cenách. 7. Začtvrté žalobce rozporuje způsob, jakým žalovaný v prvostupňovém rozhodnutí určil lhůtu, po kterou byl žalobce povinen uchovávat evidenci o cenách dle § 11 odst. 2 zákona o cenách. Jelikož mu tato povinnost prý nevznikla (viz výše), lhůta uchovávat evidenci ani nemohla začít běžet. Navíc, lhůta je v zákoně stanovena na „tři roky po skončení platnosti ceny zboží“, nikoliv tři roky po skončení platnosti kontrolovaného období. Jestliže měl žalovaný pochybnosti o konci této lhůty, měl postupovat podle zásady in dubio pro reo. 8. V pátém žalobním bodu žalobce upozornil, že žalovaný zaměnil chráněný zájem na nediskriminační přístup k zařízení služeb. Ten je chráněn dle § 51 odst. 9 písm. a) zákona o drahách, nikoliv dle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o cenách. Žalobce nemohl tvrzenou nečinností mařit přístup k všem předmětným mechanickým nosičům informací. Pokud by totiž některý z dopravců vyjádřil zájem o přístup, pak by o něj požádal. Podle žalobce není důvodné předpokládat, že by ve vyjádření zájmu mohla bránit skutečnost, že žalobce nevedl evidenci o cenách. Důkazem je i postup společnosti RegioJet a.s. v případě mechanických nosičů informací ve stanicích Bílovice nad Svitavou a Brno-Židenicích. III. Vyjádření žalovaného k žalobě, replika žalobce a další podání 9. Žalovaný navrhuje žalobu zamítnout jako nedůvodnou. Žalovaný ve vyjádření k žalobě v první řadě odkazuje na obsah napadeného rozhodnutí, neboť žalobce ve své argumentaci vychází primárně z argumentace předestřené již v řízení před žalovaným. Žalovaný nesouhlasí s restriktivním výkladem § 3 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 76/2017 Sb., pročež odkazuje na článek 3 odst. 1 směrnice 2012/34 a nařízení Komise (EU) 2017/2177 ze dne 22. 11. 2017 o přístupu k zařízením služeb a k službám souvisejícím s železniční dopravou (dále jen „nařízení 2017/2177“). Mechanické nosiče informací slouží především k poskytování informací o službách dopravců, jedná se proto o zařízení služeb ve smyslu § 2 odst. 9 zákona o dráhách, potažmo dle § 23d téhož zákona. Vyhláška č. 76/2017 Sb. neurčuje, na jaké bázi má „informační systém pro cestující“ fungovat, důraz je kladen na podstatu informací, které jsou cestujícím předávány. Žalovaný proto odmítá názor žalobce, který spojuje pojem „informační systém pro cestující“ s pojmem „IT systém“. Žalovaný k tomu odkazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 15. 7. 2021, ve věci C-60/20, Latvijas dzelzceļš, a na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2024, č. j. 6 A 17/2023-130. 10. Žalovaný má za to, že žalobce poskytoval dopravcům předmětné mechanické nosiče jako zařízení služeb za cenu sjednanou podle cenových předpisů. Stal se tedy prodávajícím ve smyslu zákona o cenách. Žalovaný tvrdí, že z logiky věci je nutné za prodávajícího označit i osobu, která své zboží nebo služby ještě neprodá. Žalovaný k tomu odkazuje na článek 27 odst. 2 směrnice 2012/34. Podle žalovaného není žalobce korporací soukromého práva, ale je veřejnou instituci, vůči které je možné aplikovat veškeré platné právní předpisy Evropské unie. Smlouva o užívání vybraných mechanických nosičů informací se společností RegioJet a.s. pak dokládá skutečnost, že žalobce s mech