29 Af 52/2024 – Krajský soud v Brně

29 Af 52/2024- 61 - text  8 29 Af 52/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Zuzany Bystřické a soudců Mariana Kokeše a Ľubomíra Majerčíka, v právní věci žalobce: Global Telematics s. r. o. (dříve EVOTECH, s. r. o.), IČO: 27748847 sídlem Radlická 112/22, 150 00 Praha 5 zastoupený advokátkou Mgr. Soňou Bernardovou sídlem Koliště 55, 602 00 Brno proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 8. 2024, č. j. 20496/24/5200-11433-712953, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh správního řízení 1. Žalobce podanou žalobou brojí proti výše označenému rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Kraj Vysočina, a to: - dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018 (dále jen „zdaňovací období roku 2018“) ze dne 26. 6. 2023, č. j. 1198300/23/2912-50521-710513, kterým byla doměřena z moci úřední daň z příjmů právnických osob vyšší o částku 109 440 Kč, stanovená podle pomůcek a současně byla uložena zákonná povinnost uhradit penále podle § 251 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) ve výši 20 % z částky doměřené daně, tj. 21 888 Kč, - dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 (dále jen „zdaňovací období roku 2019“) ze dne 26. 6. 2023, č. j. 1198417/23/2912-50521-710513, kterým byla doměřena z moci úřední daň z příjmů právnických osob vyšší o částku 97 090 Kč, stanovená podle pomůcek a současně byla uložena zákonná povinnost uhradit penále podle § 251 odst. 1 písm. a) daňového řádu ve výši 20 % z částky doměřené daně, tj. 19 418 Kč, - dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020 (dále jen „zdaňovací období roku 2020“) ze dne 26. 6. 2023, č. j. 1198516/23/2912-50521-710513, kterým byla doměřena z moci úřední daň z příjmů právnických osob vyšší o částku 174 420 Kč, stanovená podle pomůcek a současně byla uložena zákonná povinnost uhradit penále podle § 251 odst. 1 písm. a) daňového řádu ve výši 20 % z částky doměřené daně, tj. 34 884 Kč. 2. Správce daně v posuzovaném případě přistoupil ke stanovení daně dle pomůcek poté, kdy žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost, v důsledku čehož nebylo možné daň stanovit dokazováním. Během daňové kontroly vznikly správci daně pochybnosti o předloženém účetnictví žalobce, a také o správnosti vykázaného základu daně (viz výzva k prokázání skutečností č. j. 1634597/22/2912-60561-711702 ze dne 25. 10. 2022). Pochybnosti správce daně se týkaly jak správnosti, úplnosti a průkaznosti vedeného účetnictví, tak i daňové uznatelnosti zde konkrétně uvedených nákladů na pohonné hmoty a cestovné, u kterých správci daně vznikly pochyby, že byly vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, v rozhodném znění (dále jen „ZDP“). Správce daně následně provedl ve Zprávě o daňové kontrole, č. j. 1151330/23/2912-60561-711702, ze dne 26. 6. 2023, rozbor zjištěných skutečností a důkazních prostředků předložených žalobcem a dospěl k závěru, se kterým se ztotožnil i žalovaný, že žalobce ke své ekonomické činnosti (realizace podnikových čerpacích stanic, dodávky vlastního vyvinutého software pro jejich provoz a údržba, servis a technická podpora instalovaných systémů, které dodává v rámci České republiky a Slovenska) využíval motorová vozidla, ve kterých byly spotřebovány pohonné hmoty. 3. Současně s tím byla dle správce daně splněna i druhá podmínka pro stanovení daně podle pomůcek, neboť žalobce neunesl své důkazní břemeno ve vztahu k prokázání spotřeby pohonných hmot, potažmo k prokázání daňové účinnosti těchto nákladů v souladu s § 24 odst. 1 ZDP, ale současně bylo zjištěno, že žalobce určité množství pohonných hmot k provozování své ekonomické činnosti potřeboval, neboť s ní neodmyslitelně souvisí. Vzhledem k vývoji judikatury Nejvyššího správního soudu tak byly správcem daně zohledněny tzv. „esenciální náklady“ za pohonné hmoty, tj. objektivně minimálně nutné náklady k dosažení příjmů, správce daně proto přistoupil ke stanovení daně podle pomůcek. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 4. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 s. ř. s.), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.), žalobce navrhuje, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil. 5. Žalobce v podané žalobě namítá, že správce daně nesprávně neosvědčil jako pomůcku náklady na cestovné a uvádí, že z provedené daňové kontroly muselo být správci daně známo, že žalobce vyvíjí podnikatelské aktivity, v rámci kterých jsou náklady na cestovné nezanedbatelnou položkou. Proto bylo povinností správce daně část cestovného osvědčit jako esenciální výdaj, který by byl pomůckou pro stanovení daně z příjmů právnických osob. Žalobce dále uvádí, že správce daně nezohlednil jeho daňová přiznání za minulá období, přestože je tento postup aprobován judikaturou Nejvyššího správního soudu. Žalobce též rozporuje, že správce daně neprovedl porovnání srovnatelných daňových subjektů a jejich daňových povinností. Pokud by tak učinil, zcela jistě by k nákladům na cestovné u srovnatelných subjektů dospěl. Důsledkem tohoto postupu je, že stanovené pomůcky jsou nepřiměřené, správce daně překročil zákonem stanovené meze. III. Vyjádření žalovaného k žalobě a replika žalobce 6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě předně odkazuje na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a shrnuje právní úpravu a judikaturu správních soudů, vztahující se k důkaznímu břemenu ohledně prokázání nedostatečné spolehlivosti výsledné daňové povinnosti. Co se týče jednotlivých žalobních námitek, žalovaný poukazuje na to, že korespondují s námitkami již obsaženými v odvolání žalobce, příp. tyto rozvíjejí. Žalovaný konstatuje, že se s odvolacími námitkami v plném rozsahu vypořádal již v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí a trvá na svém právním názoru, že v tomto případě přikročil správce daně ke stanovení daně podle pomůcek v souladu s § 98 odst. 1 daňového řádu z důvodu, že žalobce nesplnil své zákonné povinnosti v takové míře a rozsahu, že nebylo možné daň stanovit na základě dokazování. Žalovaný podotýká, že správce daně ani žalovaný se při stanovení daně podle pomůcek žádných excesů nedopustili. Pokud žalobce svým tvrzením rozporuje závěry správce daně, svá tvrzení v daňovém řízení důkazními prostředky neprokázal. 7. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného setrvává na své argumentaci, že pomůcky musí být přiměřené a vést k výsledku co nejbližšímu skutečné daňové povinnosti. Pomůcky mají vycházet z racionální úvahy a reflektovat ekonomickou realitu podnikání daňového subjektu. Správce daně je povinen zohlednit všechny dostupné důkazy, včetně esenciálních nákladů, které mají přímý vliv na příjmy podléhající zdanění. V případě žalobce správce daně nepřiměřeně vyloučil náklady na cestovné za zdaňovací období roku 2018 až 2020 jako esenciální výdaj, a tím popřel ekonomickou povahu podnikání společnosti žalobce. IV. Posouzení věci soudem 8. Krajský soud, za splnění podmínek pro rozhodnutí věci bez nařízení jednání (§ 51 s. ř. s.), přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (správce daně), včetně řízení předcházející jejich vydání, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). 9. Podstatu věcných žalobních námitek a tedy i nyní projednávané věci tvoří polemika žalobce s oprávněností a zákonností postupu správce daně, resp. žalovaného při odstranění pochybností a následném stanovení daně z příjmů právnických osob žalobci dle pomůcek ve smyslu § 98 daňového řádu. Konkrétně pak žalobce nesouhlasí se závěry správce daně a žalovaného ohledně neprokázání účinnosti některých nákladů uplatněné cestovní náhrady, vynaložených žalobcem v letech 2018, 2019 a 2020. 10. Daňové řízení je postaveno na zásadě, že daňový subjekt má povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení) a povinnost toto své tvrzení prokázat (břemeno důkazní). Daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém tvrzení či jiných podáních nebo k jejichž prokázání byl správcem daně v průběhu daňového řízení oprávněně vyzván (§ 92 daňového řádu). Je tedy odpovědný za to, že jím předložené důkazy budou prokazovat jeho tvrzení. Svá tvrzení prokazuje zejména svým účetnictvím a jinými povinnými evidencemi a záznamy. Předloží-li daňový subjekt formálně bezvadné účetní doklady, přenáší se důkazní břemeno na správce daně, který je následně povinen prokázat případné pochybnosti týkající se věrohodnosti, průkazno