8 As 17/2007 — Nejvyšší správní soud

32 A 25/2024- 38 - text Pokračování 10 32 A 25/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci žalobce: K. D. bytem X zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem Fibichova 218, 276 01 Mělník proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 1882/57, 586 01 Jihlava o žalobě proti rozhodnutí ze dne 24. 6. 2024, č. j. KUJI 60488/2024, sp. zn. OOSČ 327/2024 OOSC/84, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladu řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se včasně podanou žalobou, doručenou Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“ či „zdejší soud“), domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy, odbor dopravy (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 29. 4. 2024, č. j. MMJ/OD/102255/2024-ZeJ, sp. zn. SZ-MMJ/OD/7445/2024/7 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků, které spáchal ve formě zavinění z nedbalosti dne 10. 1. 2024 na ulici X ve směru jízdy od ulice X jako řidič osobního motorového vozidla Mazda, registrační značky X, a to: - přestupek podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), porušením § 4 písm. c) téhož zákona tím, že nerespektoval dopravní značku B29 – zákaz stání a s vozidlem Mazda, registrační značky X, stál v době od 16:15 hod. do 16:32 hod. v úseku platnosti této dopravní značky, - přestupek podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu, porušením § 3 odst. 3 písm. a) téhož zákona tím, že v 16:15 hod. řídil vozidlo Mazda, registrační značky X, i když nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění. 3. Za spáchání přestupku byla žalobci podle ustanovení § 35 písm. b), písm. c), § 41 odst. 1, odst. 3, § 46 a § 47 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o odpovědnosti za přestupky“) a podle ustanovení § 125c odst. 5 písm. a) a odst. 6 písm. a) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 35 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců. Současně byla žalobci podle ustanovení § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky a § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb. uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1 000 Kč. II. Žaloba 4. Žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné, řízení před správními orgány trpí vadami představujícími podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem a rozhodnutí je rovněž nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn, skutek se nestal, není přestupkem a byla porušena zásada in dubio pro reo. 5. Vady řízení před správními orgány žalobce spatřuje v tom, že správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí bez nařízení ústního jednání. Žalobci dále nebylo umožněno seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, jelikož mu nebylo sděleno, k jakému datu hodlá správní orgán rozhodnutí vydat. Správní orgán měl žalobce výslovně vyzvat podle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), aby se vyjádřil k podkladům rozhodnutí. Správní orgán I. stupně tím zkrátil práva žalobce. 6. Dále žalobce namítl, že sankce uložená za přestupek je zcela nepřiměřená. Správní orgány nerespektovaly polehčující okolnosti podle § 39 zákona o odpovědnosti za přestupky. Správní orgán se žalobce na takové okolnosti ani neptal a nesprávně vyhodnotil povahu a závažnost jednání. 7. Nakonec žalobce nesouhlasil s tím, že by se dopustil uvedeného protiprávního jednání, skutek se nestal, jak je popisován v napadeném rozhodnutí a nelze jej kvalifikovat jako přestupek. Chybí zde prokázání subjektivní stránky přestupku a chybí vysvětlení, jak byla naplněna materiální stránka přestupku. Proto mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. 8. Proto žalobce navrhl, aby krajský soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu I. stupně. III. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že žaloba je obecná. 10. Procesní postup správního orgánu I. stupně žalobce v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí ani ve dvou jeho doplněních nenamítal. Správní orgán I. stupně po podaném odporu vyrozuměl žalobce o pokračování řízení a o tom, že ukončil dokazování ve věci a poučil žalobce o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu a stanovil lhůtu 7 dnů. V poslední den lhůty v čase 23:12 hod. požádal žalobce o její prodloužení, aniž by uvedl důvod, pro který o prodloužení lhůty žádá. Správní orgán I. stupně bez dalšího vydal rozhodnutí ve věci. Na prodloužení lhůty přitom není právní nárok a jedná se o otázku správního uvážení. Zejména je třeba posuzovat, zda je žádost důvodná. 11. Žalovaný poté v rámci dobré správy opět poskytl v odvolacím řízení lhůtu k vyjádření se k podle § 36 odst. 3 správního řádu, přičemž žalobce tuto možnost využil a odvolání doplnil. Žalobce nebyl na svých právech krácen a měl možnost je realizovat. 12. Podle žalovaného je napadené rozhodnutí věcně správné a zákonné, proto navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl. IV. Replika 13. V replice žalobce uvedl, že má za to, že žaloba je dostatečně určitá a adresná. Dále žalobce konstatoval, že procesní vady namítal jak v odvolání, tak v doplnění odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. V. Posouzení věci krajským soudem 14. Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen s.ř.s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s) a jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.). 15. Napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 1, § 65 a následujících s.ř.s. v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s), ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). 16. Soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s.ř.s. bez nařízení ústního jednání. 17. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 18. Žalobce v prvé řadě namítal vadu správního řízení spočívající v tom, že správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí bez nařízení ústního jednání. 19. Co se obecně týče nařízení ústního jednání, není pro správní orgány povinné. Správní orgány mají pouze možnost ústní jednání nařídit. 20. Podle ustanovení § 80 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky správní orgán může nařídit ústní jednání. 21. Podle ustanovení § 80 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky správní orgán nařídí ústní jednání na požádání obviněného, je-li to nezbytné k uplatnění jeho práv; jinak návrh zamítne usnesením, které se oznamuje pouze obviněnému. O právu žádat nařízení ústního jednání musí být obviněný poučen. Správní orgán nařídí ústní jednání i bez požádání obviněného, je-li to nezbytné pro zjištění stavu věci. 22. Jedná se tedy o fakultativní institut, správní řízení je obvykle řízením písemným a neveřejným, přičemž správní orgány ústní jednání nařídí pouze v situaci, kdy o to požádá obviněný a současně je to nezbytné k uplatnění jeho práv, popř. pokud ústní jednání může relevantně přispět k nalezení skutečného stavu projednávané věci. 23. Obecně pak postačuje vycházet z podkladů založených ve správním spise, na základě nichž má správní orgán dostatečné podklady pro vydání meritorního rozhodnutí a pokud správní orgány neshledají důvody, pro které by bylo nezbytné konat ústní jednání k uplatnění práv přestupce. V takovém případě se provádí dokazování mimo ústní jednání. Co se týče provádění dokazování mimo ústní jednání, povinnost uvědomovat účastníky o termínu provádění dokazování mimo ústní jednání se vztahuje na situaci, kdy je prováděno dokazování výslechem svědků, u něhož je nutné zachovat právo účastníka řízení na kladení otázek svědkovi, vyjádřit se apod. Nic takového však v posuzovaném případě nenastalo. 24. Žalobce přitom o nařízení ústního jednání vůbec nepožádal. V rámci odvolání proti prvostupňového rozhodnutí pouze obecně uvedl, že neprovedením ústního jednání došlo k porušení ustanovení o řízení před správním orgánem I. stupně. Neuvedl však žádné důvody, proč by neprovedením ústního jednání měl být jakýmkoliv způsobem zkrácen na svých právech. Správní orgán I. stupně proto nepochybil, když nepřistoupil k nařízení ústního jednání a provedl dokazování mimo ústní jednání. 25. Další žalobní námitka se vztahovala k tomu, že v řízení před správními orgány došlo k vadě, spočívající v tom, že žalobce neměl možnost se seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí ve smyslu §