2 As 34/2006 — Nejvyšší správní soud

31 A 10/2013- 72 - text  31A 10/2013-72 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobkyně společnosti SPAR Česká obchodní společnost, s.r.o., se sídlem v Praze 10, Nákupní 389/1, proti žalovanému Státní zemědělské a potravinářské inspekci, ústřednímu inspektorátu, se sídlem v Brně, Květná 15, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. října 2012, čj. BL925-3/92/9/2012-SŘ, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Včas podanou žalobou se žalobkyně domáhala zrušení shora identifikovaného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl její odvolání do rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Hradci Králové (dále jen „správní orgán“), ve věci uložení pokuty ve výši 30 000 Kč, nákladů laboratorního rozboru ve výši 350 Kč a nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Poukázala přitom na zjevnou účelovost argumentace žalovaného, která dle jejího názoru byla naprosto nedostatečná, nepřesvědčivá a vzájemně rozporná, což činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. pokračování 31A 10/2013 -2- Namítala, že již prvoinstanční orgán se dopustil celé řady procesních pochybení. Odkázala přitom na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Vrchního soudu. Procesní pochybení spatřovala již v okamžiku, kdy bylo řízení zahájeno a to dne 11. 5. 2012, kdy prvoinstanční orgán neujasnil dobu spáchání správního deliktu. Takové oznámení musí dle žalobkyně obsahovat popis skutku, dále uvedení místa, času a způsobu spáchání a popř. dalších skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Odkázala přitom na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006-73, a ze den 23. 9. 2009, čj. 4 As 7/2009-66. Uvedla dále, že výrok oznámení o zahájení správního řízení i výrok napadeného rozhodnutí sice obsahují časové údaje, ty však neoznačují dobu spáchání správního deliktu, ale den, kdy byl správní delikt zjištěn. Pokud podle oznámení o zahájení správního řízení se žalobkyně měla dopustit správního deliktu tím, že dne 21. 11. 2011 uváděla ve své provozovně do oběhu 18 ks vína, pak bylo dle žalobkyně nutno uvést, ve kterém časovém období. Správní delikt nemohl být zjištěn dne 21. 11. 2011 i z důvodu toho, že tento den byl správním orgánem odebrán vzorek vína k senzorickému hodnocení a tudíž ani sám správní orgán nemohl mít tento den zjištěn jím tvrzený skutkový stav. Přitom přesné uvedení doby spáchání správního deliktu je třeba uvést i z důvodu, aby se mohl správní orgán vypořádat s námitkou, že došlo k zániku odpovědnosti za správní delikt. Časové vymezení skutku tak schází a tuto vadu nelze v žádném případě odstranit. Rovněž tak schází přesné místní vymezení skutku, neboť správní orgán hodnotí množství vína předmětné šarže na všech provozovnách žalobkyně v množství 5 040 ks, nikoliv množství zjištěné, či případně množství dodané na danou provozovnu. Z toho dovodila, že skutek nebyl vymezen časově, místem a ani co do způsobu spáchání. Uvedla, že v okamžiku zahájení správního řízení musí být nade vší pochybnost jasné, z jakých skutků je účastník podezřelý, takže musí být přesně označeny skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti správního stíhání. Uvedené skutečnosti považoval za povinné i s ohledem na ust. čl. 6 odst. 3 písm. c/ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dle kterého každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva. V zahájení správního řízení však dle žalobkyně zcela absentují skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání v případě skutku, který jí je kladen za vinu. Přitom v daném případě bylo třeba najisto postavit, za jaké konkrétní jednání je žalobkyně postižena a to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahujících popis skutku s uvedením místa, času a způsobu spáchání, popř. dalších skutečností, aby nemohl být zaměněn s jiným. V daném případě správní orgán v zahájení řízení vymezil skutek místem provozovny Pardubice, časem 21. 11. 2011 a konstatováním, že žalobkyně uvedla do oběhu vína, která nebyl vhodní k lidské spotřebě v množství 18 ks, kdy správní orgán hodnotil celkové množství vína dodaného do centrálního skladu. Dle protokolu o odběru vzorků sám správní orgán deklaroval, že bylo do oběhu dodáno 18 ks lahví. pokračování 31A 10/2013 -3- Správní orgán tedy nemohl identifikovat jím deklarovaný skutek u vína v množství 5 040 ks. Další procesní vadu spatřovala žalobkyně v postupu žalovaného, který potvrdil nesprávné poučení žalobkyně dle ust. § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Správní orgán předčasně poučil žalobkyni o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vynesení rozhodnutí již v listině označené jako zahájení správního řízení a nikoliv před vynesením rozhodnutí. Tím dal správní orgán najevo, že nectí zásadu presumpce neviny. Tento postup považovala žalobkyně za rozporný s čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Dalšího pochybení se dopustil dle žalobkyně správní orgán při provádění důkazů listinami, čímž porušil zásadu materiální pravdy. Navíc namítala, že o provádění důkazů nebyla v souladu s ust. § 51 odst. 2 a § 4 správního řádu vůbec uvědoměna. Odkázala přitom na rozsudek Krajského soud v Brně sp. zn. 29 Ca 227/2007 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2010, čj. 7 As 72/2009-66. Dle jejího názoru byla porušena procení práva účastníka řízení, když protokoly o kontrole pořízené v rámci řízení o kontrole je nutno při dokazování v rámci řízení o správním deliktu posuzovat jako jakékoliv jiné listiny a postupovat v souladu s ust. § 53 odst. 6 správního řádu. To souvisí s obecnou zásadou správního trestání, aby osobami provádějícími kontrolu nebyly tytéž osoby, které následně o sankci rozhodují. Upozornila rovněž na ústavní principy, z nichž je zřejmé, že v každé situaci je správní orgán povinen postupovat v souladu se zákony. Uložení pokuty dle zákona o potravinách v případě produktu vína – žalobkyně namítla, že dle ust. § 37 odst. 1 písm. b/ zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství (dále jen „zákon o vinohradnictví“) je věcně příslušným orgánem dozoru „inspekce, pokud jde o vinařství“, která rozhoduje o správních deliktech dle ust. § 39 tohoto zákona. Žalobkyně z toho důvodu považuje rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné a nezákonné. K bodu 12. žalobkyně namítá účelovost tvrzení žalovaného k aplikaci zákona o vinohradnictví ve vztahu pouze k vinařským produktům, jejichž celý proces proběhl na území České republiky, vzhledem k tomu, že žalobkyně uváděla na trh víno, jehož zemí původu je Slovensko. Argumentace žalovaného zcela odporuje ust. § 1 uvedeného zákona a dále faktu, že žalobkyně není v postavení provozovatele potravinářského podniku podle čl. 3 bodu 3 nařízení č. 178/2002, ale v postavení maloobchodníka dle čl. 3 bodu 7 tohoto nařízení. Dále žalobkyně konstatovala, že „jako účelovou lze považovat rovněž argumentaci žalovaného ohledně senzorického hodnocení vína, kdy za stavu, kdy jím tvrzená vada vína se odvíjí od celkového množství obsahu kyselin je zcela absurdní, aby prvoinstanční orgán za tohoto stavu při prováděném analytickém rozboru tento atribut nehodnotil, aby tak zjistil zcela jednoznačně skutkový stav a dále za stavu, kdy je povinností správního orgánu při provádění analytického rozboru tento atribut hodnotit, viz. čl. 26 nařízení Komise č. 607/2009“. pokračování 31A 10/2013 -4- K bodu 13., 14., 15. a 16 žalobkyně namítla, že správní orgán ani žalovaný nemohli přihlédnout při určení výše pokuty k závažnosti správního deliktu, způsobu spáchání, jeho následkům a okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán. Konstatovala, že v daném případě řádné zdůvodnění postupu správního orgánu absentuje. Uvede-li správní orgán, že k nějaké okolnosti přihlédl, aniž by sdělil, jakou hodnotu, byť abstraktně vyjádřenou, ji přiřadil, stává se takové tvrzení neurčitým a v důsledku toho i nepřezkoumatelným. Žalobkyně odkázala na čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 40 odst. 5 a 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Evropské úmluvy upravující procesní požadavky při ukládání sankcí za čin. V daném případě však výše uložené sankce, jakož i její zdůvodnění, svědčí o tom, že správní orgán zneužil meze správního uvážení. Ze strany žalobkyně nemohlo dle jejího názoru dojít ke spáchání správního deliktu za stavu, kdy správní orgán vycházel jednak ze zcela nedostatečně zjištěného stavu a jednak svá tvrzení neprokázal. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že správní orgán postupoval ve správním řízení