8 As 5/2005 — Nejvyšší správní soud

31 Ad 34/2013- 63 - text 12 pokračování 31Ad 34/2013 Číslo jednací: 31Ad 34/2013-63 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobkyně: DOPA Jaroměř, s. r. o., se sídlem Na Třešňovce 182, Velichovky, zast. Mgr. Zbyňkem Čermákem, se sídlem Gočárova tř. 504, Hradec Králové 4, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, ve věci uložení pokuty za prodej pohonných hmot nesplňujících požadavky na jejich jakost, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. června 2013, čj. ČOI 69204/13/O100/2700/11/13/Hy/Št, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Včas podanou žalobou namítala žalobkyně nezákonnost shora identifikovaného rozhodnutí, jímž žalovaný změnil rozhodnutí Inspektorátu Královéhradeckého a v Pardubického ze dne 22. 11. 2011, čj. 27/1544/11, o uložení pokuty pro porušení ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pohonných hmotách“). Žalobkyně měla zato, že postupem žalovaného v řízení o správním deliktu právnické osoby ve smyslu ust. § 9 odst. 1 písm. b) zákona pohonných hmotách byly porušeny základní zásady správního řízení, zejména zásada zákonnosti řízení a zásada ochrany veřejného pořádku. Připomenula, že rozsudkem zdejšího soudu vedeném pod sp.zn. 30 A 114/2012 bylo původní rozhodnutí žalovaného zrušeno z důvodu zjištěných vad řízení, neboť tímto rozhodnutím byla porušena zásada přiměřenosti v otázce uložení pokuty za správní delikt. Žalovaný tak byl v rozsahu vysloveného právního názoru povinen zabývat se v nově otevřeném odvolacím řízení všemi okolnostmi důležitými pro ochranu veřejného zájmu, jak vyplývá z ust. § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) za současného přezkoumání stávajícího řízení a zajištění všech práv žalobce pro toto řízení. Žalobkyně vyslovila přesvědčení, že těmto požadavkům žalovaný nedostál. Dále žalobkyně k věci uvedla, že žalovaný z moci úřední zahájil správní řízení písemností datovanou dnem 26. 9. 2011. Nezákonnost postupu žalovaného spatřovala v tom, že uvedená písemnost neodpovídala požadavkům ust. § 46 odst. 1 správního řádu, neboť z ní nelze dovodit konkrétní vymezení předmětu řízení za současné specifikace správního deliktu. Odkázala přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2010, čj. 1 Afs 58/2009-541, dle něhož „předmět řízení musí být v oznámení o zahájení řízení identifikován dostatečně určitě tak, aby účastníkovi řízení bylo zřejmé, jaké jeho jednání bude posuzováno, aby bylo zaručeno jeho právo účinně se v daném řízení hájit“. Žalobkyně tak měla zato, že správní řízení v daném případě nebylo zahájeno. Žalobkyně zdůraznila, že postupem žalovaného v tomto řízení byla závažným způsobem porušena její procesní práva vyplývající z jejího postavení účastníka řízení ve smyslu § 27 a § 46 správního řádu. Tvrdila, že byla shora vzpomínanou písemností vyzvána k předložení či navržení důkazů ve lhůtě 15 dnů. Byla však prokazatelně omezena ve svých procesních právech, neboť jí nebyla dána možnost, aby se v souladu s ust. § 36 odst. 3 správního řádu mohla vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Toto omezení spatřuje jak v řízení v prvním stupni, tak i v řízení po zrušení rozhodnutí žalovaného rozsudkem zdejšího soudu. Poukázala přitom opět na judikaturu Nejvyššího správního soudu – rozsudek ze dne 14. 11. 2003, čj. 7 A 112/2002-36. Po vrácení věci k dalšímu řízení totiž žalovaný nedal žalobkyni žádné poučení, jež by se dotýkalo jejích zákonných práv. Žalovaný totiž po vrácení věci k novému projednání učinil vůči ní jediný procesní úkon, který spočíval ve výzvě ze dne 10. 5. 2013 s tím, aby mu ve stanovené lhůtě 10 dnů předložila doklady, které mu umožní co nejlépe posoudit její současnou ekonomickou situaci, a to v rozsahu vysloveného právního názoru soudu. Žalobkyně pak měla zato, že povinností žalovaného bylo zabývat se všemi uplatněnými námitkami v podané žalobě, ale i námitkami v jejím odvolání, což nutně představovalo, aby jí žalovaný v nově zahájeném odvolacím řízení zajistil veškerá práva, zejména v otázce právního zastoupení ve správním řízení a zajistil rovněž její zákonné právo předkládat návrhy na doplnění dokazování ve smyslu § 36 odst. 1 správního řádu a zejména práva vyjádřit se ke všem podkladům, které žalovaný před vydáním napadeného rozhodnutí opatřil, jak mu ukládá ust. § 36 odst. 3 správního řádu s ohledem na vyslovený právní názor zdejšího soudu. Žalovaný tak nepostupoval a tím zkrátil žalobkyni na jejich právech. Dále upozornila na skutečnost, že v přímé souvislosti s tímto řízením a prokazatelně z podnětu žalovaného souběžně probíhalo i daňové řízení zahájené Celním úřadem v Náchodě dne 10. 1. 2012. Dle žalobkyně musel mít nutně závěr daňového řízení vliv na právní hodnocení jednání žalobkyně, které je předmětem tohoto řízení. Žalovaný však k této skutečnosti nepřihlédl. Žalobkyně tedy v jednání žalovaného spatřuje porušení zásady dobré správy ve smyslu § 8 správního řádu a zásady vzájemného souladu všech postupů ve smyslu § 140 a § 149 správního řádu. Upozornila, že u ní byla provedena dne 16. 4. 2013 další kontrola prodeje pohonných hmot pracovníky Královéhradeckého a Pardubického inspektorátu, přičemž dne 3. 5. 2013 bylo u ní souběžně s tímto řízením zahájeno druhé správní řízení, které souviselo se stejnými právy a povinnostmi a probíhalo v organizační složce žalovaného. Dle názoru žalobkyně měl žalovaný vzít toto řízení v úvahu, neboť společný postup by nevylučoval soulad postupu správních orgánů v rámci České obchodní inspekce. Žalobkyně tak má za to, že napadené rozhodnutí je tedy nezákonným a nicotným. Žalobkyně dále považovala napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek spočívající v nedostatečně vyjádřeném popisu skutku ve výrokové části napadeného rozhodnutí ve vztahu k rozhodnutí ze dne 22. 11. 2011, ale i ve vztahu ke sdělení o zahájení správního řízení ze dne 26. 9. 2011. Žalovaný v nově vydaném rozhodnutí nedostál požadavkům vysloveným v rozsudku zdejšího soudu. Upozornila, že z výrokové části napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný rozhodl o jejím odvolání proti rozhodnutí, kterým byla uložena pokuta ve výši 300.000,- Kč pro porušení ust. § 3 odst. 1 a § 9 odst. 1 písm. b) zákona o pohonných hmotách. Z takto formulovaného výroku nevyplývá shoda popisu skutkového jednání s výrokem rozhodnutí žalované ze dne 22. 11. 2011, kterým bylo žalobkyni kladeno za vinu konkrétní jednání naplňující znaky správního deliktu, proti kterému podala odvolání. Z takto formulovaného výroku napadeného rozhodnutí nelze dle jejího názoru dovodit, jakým konkrétním jednáním měla naplnit znaky správního deliktu. Z výrokové části napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný mění pouze slova „pokuta ve výši 300.000,- Kč“ na „pokuta ve výši 150.000,- Kč“ a ve zbytku podle § 90 odst. 5 správního řádu napadené rozhodnutí potvrzuje. Výrok tak nutně odkazuje k termínu úhrady sankce, včetně povinnosti uhradit náklady správního řízení ve výši 1.000,- Kč, nikoliv však k předmětu skutkového jednání žalobkyně, kterým měly být naplněny znaky skutkové podstaty správního deliktu. Žalobkyně měla dále za to, že žalovaný v nově zahájeném odvolacím řízení se v dostatečném rozsahu nezabýval námitkami uplatněnými v odvolání. Z odůvodnění vyplývá, že naplnění zákonných znaků správního deliktu je žalovaným zcela obecně dovozováno pouze z kontrolního protokolu ze dne 7. 9. 2011, v němž je uvedena cena za 1 l pohonných hmot a výslovně uvedeno, že byly odebrány vzorky těchto pohonných hmot. To je s ohledem na uplatněné námitky žalobkyně a vyslovený právní názor zdejšího soudu nutno považovat za zcela nedostatečné a názor žalovaného za nepřezkoumatelný. Zdůraznila, že je nezbytné při správním trestání dodržet požadavek určitého, jasného a přesného vyjádření skutkové podstaty správního deliktu, za nějž je ukládána sankce. Odkázala přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2004, čj. 6 A 173/3002-33, dle něhož „existenci správního deliktu může správní orgán konstatovat toliko tehdy, jsou-li jednáním, jež je v rámci správního řízení zjištěno, naplněny všechny znaky deliktu“. Není tak dle názoru žalobkyně přípustné, aby žalovaný uplatňoval jakékoliv sankce, jestliže nejsou naplněny všechny znaky příslušné skutkové podstaty správního deliktu. Žalovaný byl dle jejího názoru v nově otevřeném odvolacím řízení vázán zásadou ochrany veřejného zájmu ve smyslu ust. § 50 odst. 3 správního řádu, dle něhož je povinností i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolno