8 As 55/2012 — Nejvyšší správní soud

30 A 57/2013- 60 - text 11 pokračování 30A 57/2013 Číslo jednací: 30A 57/2013 - 60- [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobce: J. M., bytem X zast. Mgr. Filipem Hajným, advokátem se sídlem Praha 2 – Vinohrady, Francouzská 30, proti žalovanému: rektor Univerzity Hradec Králové, se sídlem Hradec Králové, Rokitanského 62, zast. JUDr. Jaroslavem Stachem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Jana Masaryka 632, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) S. K., bytem X, 2) D. M.., bytem X, 3) M. Ž., bytem X, 4) A. S., bytem X 5) O. T., bytem X, 6) K. M., bytem X, 7) E. Š., bytem X, 8) P. S., X, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2013, čj. REKT/987/13, t a k t o : I. V řízení přerušeném usnesením zdejšího soudu ze dne 25. srpna 2014, čj. 30 A 57/2013-25, se p o k r a č u j e . II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2013, čj. REKT/987/13, a rozhodnutí Univerzity Hradec Králové ze dne 17. prosince 2012, sp. zn. KVEST/456/12, se z r u š u j í . III. Univerzita Hradec Králové je povinna poskytnout žalobci do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku informaci o platech, odměnách a jiných obdobných finančních plnění z veřejných prostředků poskytnutých v roce 2011 vedoucím představitelům vysoké školy, konkrétně prorektorům, kvestoru, kancléři a vedoucím pracovníkům rektorátu, a to výši plnění daného druhu jednotlivě u každého z nich za každý měsíc roku 2011. IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 9.800,- Kč, a to do 8 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Filipa Hajného. V. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou ze dne 26. 8. 2013 domáhal přezkoumání a zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Univerzity Hradec Králové (dále také jen „UHK“) ze dne 17. prosince 2012, sp. zn. KVEST/456/12, kterým byla odmítnuta jeho žádost o informace v režimu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“), v části týkající se informací o platu, odměnách a jiných obdobných finančních plnění z veřejných prostředků poskytnutých vedoucím představitelům vysoké školy. V jeho odůvodnění žalovaný uvedl, že rozhodnutím UHK byla částečně odmítnuta žádost žalobce týkající se poskytnutí informací o mzdách a jiných odměnách vedoucích představitelů ve smyslu ustanovení § 8b informačního zákona. Dle názoru žalovaného nelze zcela jednoznačně konstatovat, že zmíněné ustanovení zcela vylučuje použití § 5 zákona č. 101/2000 Sb., zákona o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o ochraně osobních údajů“). Dle odstavce 2 písm. d) zmíněného ustanovení lze poskytnout údaje bez souhlasu subjektu, jedná-li se o oprávněně zveřejněné osobní údaje v souladu zvláštním předpisem, přičemž se zde odkazuje pouze na zákon č. 81/1996 Sb. Žalovaný poznamenal, že jedním ze základních právních principů je princip lex posterior derogat priori. Jeho naplnění nemusí být výslovně v právním předpisu uvedeno, byl-li však zákon o ochraně osobních údajů vydán později a taxativně vymezuje situace, kdy lze osobní údaje i bez souhlasu dotčeného subjektu poskytnout, a to bez jakékoliv vazby na dříve přijatý zákon, je nutno dospět k závěru, že přestože jde o normy stejné právní síly, uplatní se plně uvedený základní právní princip. Za situace, kdy dotčení vedoucí pracovníci UHK odmítli souhlas ke zveřejnění požadovaných údajů udělit, má žalovaný za to, že požadavku žalobce nelze vyhovět. Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí a navrhl vyslovení jeho nicotnosti, zrušení jemu předcházejícího rozhodnutí UHK a uložení povinnosti UHK poskytnout mu požadující informaci. Nezákonnost napadeného rozhodnutí spočívá dle žalobce v postupu založeném na nesprávném jazykovém výkladu, nesprávné interpretaci vztahu informačního zákona k zákonu o ochraně osobních údajů a rozhodování contra verbis legis, když se žalovaný neřídil výsledky testu proporcionality provedeného zákonodárcem v podústavních právních předpisech a rozhodl opačně. Argumentaci žalovaného uvedenou v napadeném rozhodnutí označil za projev nepochopení významu § 8b informačního zákona. Žalobce dále uvedl, že při interpretaci textu § 8b informačního zákona je nutné začít jazykovým výkladem, z něhož plynou následující závěry: povinný subjekt má povinnost poskytnout základní osobní údaje o osobě, které poskytl veřejné prostředky (dále „výchozí povinnost“), základními osobními údaji se pro účely výchozí povinnosti rozumí pouze jméno, příjmení, rok narození, obec trvalého pobytu příjemce, výše, účel a podmínky poskytnutých veřejných prostředků, výchozí povinnost se nevztahuje na poskytování veřejných prostředků podle zákonů v oblasti sociální, poskytování zdravotních služeb, hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti, státní podpory stavebního spoření a státní pomoci při obnově území. Jiná omezení výchozí povinnosti z textu nevyplývají. Jazykový výklad vede dle žalobce k (předběžnému) závěru, že povinný subjekt má povinnost poskytnout mu požadované informace, neboť žádné zákonné (podústavní) omezení výchozí povinnosti se v tomto případě neuplatní. Ke vztahu k zákonu o ochraně osobních údajů žalobce poznamenal, že správce osobních údajů může osobní údaje zpracovávat i bez souhlasu subjektu, jestliže takové zpracování je nezbytné pro dodržení právní povinnosti správce. Ustanovení § 8b informačního zákona stanoví správci jednoznačnou právní povinnost poskytnout základní osobní údaje o osobě, které poskytl veřejné prostředky. Odkazy v poznámkách pod čarou zákona o ochraně osobních údajů představují pouze příkladmý výčet souvisejících předpisů, takže použití informačního zákona není těmito odkazy nijak omezeno, natož vyloučeno. Dále může správce zpracovávat osobní údaje i bez souhlasu subjektu, pokud poskytuje osobní údaje o veřejně činné osobě, funkcionáři či zaměstnanci veřejné správy, které vypovídají o jeho veřejné anebo úřední činnosti. Mzda či odměna funkcionáře nebo zaměstnance veřejné správy jsou důležitými údaji vypovídajícími o úřední činnosti těchto osob, přičemž veřejnost by měla mít přístup k informacím o tom, za jakou činnost a jak jsou zaměstnanci a jiní pracovníci veřejné správy odměňováni. Žalobce se podrobně zabýval i otázkou testu proporcionality, tj. střetem mezi právem na informace a právem na soukromí některých osob, které je chráněno zákonem na ochranu osobních údajů. Dle jeho názoru žalovaný při svém rozhodování ignoroval skutečnost, že ustanovení § 8b informačního zákona řeší právě i tento střet. Zmíněné ustanovení stanoví výjimku z obecného požadavku ochrany osobních údajů při poskytování informací, stanoveného ustanovením § 8a téhož zákona. Ustanovení § 8b je speciálním ustanovením vůči ustanovení § 8a a je třeba je aplikovat přednostně podle výkladového pravidla lex specialis derogat legi generali. Žalobce dále podrobně rozvedl jednotlivé výjimky z jinak v zásadě neomezeného práva na informace. Dle jeho názoru zákonodárce do informačního zákona vtělil poměrně složitý systém výjimek z výjimek, což svědčí o tom, že sám zákonodárce již provedl pečlivé poměřování práva na informace s jinými ústavně zaručenými právy, v tom explicitně s právem na soukromí a ochranu osobních údajů. Z textu ustanovení § 8b informačního zákona jednoznačně vyplývá, že zákonodárce si byl vědom toho, že prvním odstavcem ustanovení zasahuje do soukromí (konkrétně do práva na ochranu některých údajů o majetkových poměrech) příjemců veřejných prostředků. Právě proto zamýšlený zásah do soukromí omezil ve druhém a třetím odstavci § 8b téhož zákona. Zákonodárce ve zmíněném § 8b zcela explicitně stanovil povinným subjektům povinnost poskytnout (odst. 1) taxativně uvedené (odst. 3) základní osobní údaje o příjemcích veřejných prostředků, s výjimkou příjemců druhů prostředků výslovně vyjmenovaných (odst. 2). Dle žalobce žalovaný řádný test proporcionality neprovedl, byť to tvrdí. Články Listiny základních práv a svobod chránící soukromí není možné v jeho případě aplikovat přímo, neboť proti takové aplikaci stojí stejně silně chráněné právo na informace. Zákonodárce si byl střetu těchto základních práv vědom a řešení jejich střetu (testu proporcionality) věnoval ustanovení § 8a a zejména § 8b informačního zákona. Žalovaný se neřídil výsledky testu proporcionality provedeného zákonodárcem v podústavních právních předpisech a rozhodl opačně, contra verba legis. Rozhodování proti slovům zákona je však přípustné pouze v situaci, kdy se v zákoně objeví mezera, kterou je nutno zacelit. Žalovaný přitom na žádný důvod, proč by test proporcionality provedený zákonodárc