6 Ads 46/2013 — Nejvyšší správní soud

31 Ad 17/2014- 62 - text 12 pokračování 31Ad 17/2014 Číslo jednací: 31Ad 17/2014 - 62 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň Ing. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobce A. D., bytem X, zast. JUDr. Denisem Mitrovičem, advokátem v Týništi nad Orlicí, Mírové náměstí 274, proti žalovanému Státnímu úřadu inspekce práce, se sídlem v Opavě, Kolářská 451/13, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. července 2014, čj. 1903/1.30/14/14.3, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. července 2014, čj. 1903/1.30/14/14.3, se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 16.983,30 Kč do osmi dnů od právní moci tohoto rozsudku do rukou jeho zástupce. Odůvodnění: Včas podanou žalobou namítal žalobce nezákonnost shora identifikovaného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání do rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Královéhradecký kraj Pardubický kraj, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 250.000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. V žalobě uvedl, že se žalovaný nevyrovnal s jednotlivými odvolacími námitkami a své rozhodnutí postavil toliko na svých subjektivních pocitech přesahujících objektivitu diskrečního uvážení správních orgánů. Z toho důvodu je napadené rozhodnutí nesprávné a v rozporu s právními předpisy, když žalobci byla upřena jeho základní procesní práva, především právo se k věci vyjádřit, což mělo dopad i na špatné posouzení v rovině hmotněprávní. K věci dále konstatoval, že se žalovaný ztotožnil s postupem prvoinstančního orgánu, který nevyslechl při nařízeném ústním jednání samotného účastníka řízení, tedy žalobce ale pak i klíčového svědka K. M. V tomto směru vzal jako relevantní důkaz vyjádření žalobce a vyjádření zmíněného svědka ze dne 5. 12. 2013, respektive 18. 12. 2013, sepsaná v třetí osobě inspektorem oblastního inspektorátu práce. Již ve svém odvolání žalobce namítal, že taková vyjádření mají povahu záznamu o podání vysvětlení a nelze je v následném správním říci vzít jako důkaz. Za stěžejní důvod považoval žalobce to, že pan K. nebyl v této fázi řádně poučen o svých právech, o nichž by jinak musel být v probíhajícím správním řízení poučen, tedy včetně poučení o právu k věci nevypovídat. Tímto postupem bylo u žalobce zasaženo do jeho základních procesních práv. Nad rámec uvedeného žalovaný umocňuje tento protiprávní postup svým hodnocením, dle něhož žalobce výkon práce pana K. nikdy v průběhu správního řízení nezpochybnil a nepopřel. Žalobce tak díky postupu správního orgánu ani učinit nemohl. O to více se jeví familiárním tvrzení žalovaného, že pokud chtěl účastník vypovídat před správním orgánem, mohl se dostavit na oblastní inspektorát a vyjádřit se. Žalobci nebylo rovněž zřejmé, z jakého právního předpisu čerpá žalovaný svoje závěry, když konstatuje, že výslech účastníka je možný jen ve sporném řízení, o které se v daném případě nejednalo. Žalobce zdůraznil svoje přesvědčení o nepoužitelnosti vyjádření dotčených osob před zahájení správního řízení v tomto konkrétním řízení jako důkazního prostředku. Upozornil, že takový postup by mohl způsobit, že kontrolovaná osoba se tak může stát předmětem libovůle v postupu orgánů veřejné správy. Upozornil rovněž, že ručně sepsaný zápis je jen stěží čitelný rodilému občanů České republiky, natož cizinci, který získal státní občanství v nedávné době a už vůbec ne cizinci, který má na území naší republiky povolen toliko dlouhodobý pobyt (K. M.). Žalobce dále uvedl, že se žalovaný vadným způsobem vypořádal s jeho argumentací ohledně odvolání plné moci přiloženého k podanému odvolání. Žalobce vyslovil přesvědčení, že zplnomocnění L. J., nepochybně zaniklo dne 10. 2. 2014. Žalobce odvoláním brojil proti tomu, že mu díky uvedenému postupu bylo odepřeno právo seznámit se s podklady pro rozhodnutí, jak předvídá ust. § 36 odst. 3 zákona číslo 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „správní řád“), neboť prvoinstanční správní orgán pouze dne 14. 2. 2014 vyrozuměl o uvedeném úkonu osobu, která nebyla účastníkem řízení ani zmocněncem. Žalovaný argumentuje úpravou soukromoprávního kodexu, konkrétně ust. § 444 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ občanský zákoník“) o vázanosti odvolání plné moci. Žalobce však má za to, že taková argumentace v posuzování viny a stanovení trestu za správní delikt nemůže obstát a je v rozporu se základní zásadu správního řízení, dle které se v pochybnostech přihlíží ve prospěch obviněného. Nakonec i sám žalobce byl v dobré víře, že zmocněnec takový úkon učiní. Pokud tak neučinil, měl správní orgán autoremedurou své rozhodnutí zrušit a umožnit žalobci seznámit se s avizovanými podklady a umožnit mu vykonat toto své nepopiratelné právo spojené s možností podání návrhu na případné další dokazování. V takovém případě by žalobce zcela jistě navrhl svůj vlastní výslech i výslech jediného svědka. Za naprostý exces vybočující ze zásady dobré správy považoval žalobce evidentně deklarující vůli žalovaného za každou cenu znevěrohodnit tvrzení žalobce a potvrdit si tak pouze svůj úsudek o vině. Žalobce uvedl, že skutečně dne 10. 4. 2014 nahlédl sám do spisového materiálu, ze kterého si pořídil kopii. Ve spisovém materiálu však neexistuje jediný podklad, který by takové tvrzení dokládal. Naopak se předmětné vyjádření žalobce, opět napsané pouze ve třetí osobě, objevuje až v předání spisu žalovanému a ve stanovisku oblastního inspektorátu práce, ke kterému došlo dne 16. 5. 2014, tedy po podání odvolání. Žalobce upozornil, že se nejedná jen o tato objektivní zjištění, neboť ze samotného vyjádření správního orgánu účelovost takového lživého tvrzení plyne. Žalovaný přitom toto úmyslné zneužití moci přejímá do napadeného rozhodnutí a užívá jako argument pro potvrzení svého rozhodnutí. Žalobce upozornil, že zaplacením pokuty ve výši 250.000 Kč mu hrozí vážná újma spočívající v likvidaci jeho podnikání a ohrožení obživy jeho rodiny. Vyslovil přesvědčení, že žalovaný svým rozhodnutím nedodržel Listinou základních práv a svobod garantované právo na spravedlivý proces, respektive procesní práva garantovaná mu správním řádem. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že má za prokázané, že dne 5. 12. 2012 a dne 12. 12. 2012 a předtím v průběhu měsíce října a listopadu roku 2012 vykonával K. M. pro žalobce v jeho provozovně pracovní činnost vykazující znaky závislé práce (prodej sušeného ovoce, čajů a kmínu), a to bez uzavřeného pracovněprávního vztahu s žalobcem. Tím žalobce umožnil uvedené fyzické osobě výkon nelegální práce, a proto bylo právem rozhodnuto, že se dopustil správního deliktu a byla mu uložena pokuta a náhrada nákladů řízení. Žalovaný zdůraznil, že byl ze strany oblastního inspektorátu práce zjištěn v nezbytném rozsahu stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v souladu s ust. § 3 správního řádu. Oblastní inspektorát práce a to v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, z jakých podkladů vycházel a jakými úvahami se při svém rozhodování řídil. Žalovaný se s tímto odůvodněním ztotožnil. Žalobce výkon práce jmenované osoby na své provozovně nikdy nezpochybnil a nepopřel, po celou dobu kontrolního řízení ve správním řízení namítal pouze různá procesní pochybení oblastního inspektorátu práce. Žalovaný uvedl, že nelze považovat za pochybení, že správní orgán prvního stupně neprováděl žádné další dokazování a zjišťování dalšího skutkového stavu, neboť ho měl za dostatečně zjištěný. Dále žalovaný uvedl, že dle ust. § 444 odst. 2 občanského zákoníku se může zmocnitel dovolávat zániku zmocnění jen v případě, pokud to před zmocněncovým jednáním oznámil, nebo pokud třetí osoba při zmocněncově jednání o zániku věděla. Oblastní inspektorát práce se o zániku zmocnění dozvěděl až dne 14. 4. 2014 od zmocněnce a dne 15. 4. 2014 od účastníka řízení. Z těchto důvodů vzal správní orgán prvního stupně v potaz již jen odvolání účastníka řízení. Stejný postoj zaujal i žalovaný – zplnomocnění zmocněnce pro konání jménem žalobce v daném správním řízení zaniklo a správní orgán se o tom dozvěděl poprvé dne 14. 4. 2014, až doložením odvolání plné moci údajně sepsané dne 10. 2. 2014. Žalovaný pak rovněž i z důvodu, že žalobce nepožádal správní orgán o uznání tohoto úkonu jiné osoby v jeho neprospěch, ve smyslu ust. § 34 odst. 4 správního řádu, nevzal v potaz odvolání podané zmocněncem, v dané chvíli již bývalým. Žalovaný ve shodě s prvoinstančním orgánem vyslovil pochybnosti o tom, že plná moc byla odvolána již dne 10. 2. 2014. Ze správního spisu dle žalovaného vyplynulo, že žalobce se dne 10. 4. 2014 osobně dostavil ke správnímu orgánu prvního stupně a nahlédl do správního spisu. O zániku zmocnění žalobce správní orgán nijak neinf