7 Afs 216/2006 — Nejvyšší správní soud

52 Af 21/2014- 60 - text pokračování - 10 - 52Af 21/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Aleše Korejtka a JUDr. Petry Venclové, Ph.D., v právní věci žalobce: PEIT Company, s.r.o., IČ 25950142, se sídlem Čs. armády 93/16, právně zastoupen: JUDr. Rudolf Skoupý, se sídlem AK ve Svitavách, Soudní 1, Svitavy 568 02, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno 602 00, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Odvolací finanční ředitelství v Brně ze dne 20.3.2014, č.j. 7315/14/5000-14201/711429, takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně ze dne 20.3.2014, č.j. 7315/14/5000-14201-711429 se pro nezákonnost a vady řízení zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 17.395,80 Kč k rukám JUDr. Rudolfa Skoupého, advokáta, se sídlem AK ve Svitavách, Soudní 1, a to ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutím žalovaného, kterým bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu v Moravské Třebové jako správního orgánu prvního stupně (dále jen „finanční úřad“ či „správce daně“), a to ze dne 21.12.2011, č.j. 63099/11/265970604445, jímž byla žalobci dle zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, v platném znění (dále jen „ZDP“) a dle ust. § 143 odst. 1), 3) zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád, v platném znění (dále jen „DŘ“ nebo „daňový řád“), doměřena daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období od 1.1.2009 do 31.12.2009 ve výši 98.000 Kč a současně daňovému subjektu vznikla zákonná povinnost uhradit penále ve výši 20 % z částky dodatečně doměřené daně, tj. 19.240 Kč. Žalovaným rozhodnutím bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně změněno v části týkajícího se bankovního spojení, přičemž v ostatní části zůstal výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o doměření daně z příjmu právnických osob beze změny. V žalobě žalobce uvedl, že daň z příjmu právnických osob byla doměřena na základě neuznání částky 435.000 Kč dle faktury č. 9007004 jako daňově uznatelného nákladu ve smyslu ust. § 24 ZDP, tedy o tuto částku finanční úřad navýšil základ daně a dodatečně daň vyměřil. Zároveň uvedl, že „je nesporné“, že fakturovaná částka 435.000 Kč byla smluvní odměna ve smyslu ust. § 90 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění účinném do 31.10.2009 (dále jen „EŘ“), která náležela soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi na základě smlouvy uzavřené mezi exekutorem a žalobcem jako oprávněným ze dne 31.7.2009, o provedení exekuce na majetek povinné J.Z. Žalovaný nepovažuje smluvní odměnu exekutora výše zmíněnou za daňově uznatelný výdaj dle ust. § 24 ZDP, a to jak ani podle § 24 odst. 2 ZDP, tak ani podle obecného ust. § 24 odst. 1 ZDP, přičemž žalovaný by „akceptoval zaplacenou smluvní odměnu pouze za splnění podmínky, že žalobci jakožto věřiteli vznikla povinnost vynaložení smluvní odměny exekutora v přímé souvislosti s vedením exekučního řízení, resp. prováděním exekuce v rámci exekučního řízení a její úhrada je pro zahájení nebo pokračování vedení exekučního řízení nezbytná.“ Žalobce nesouhlasil se závěry žalovaného rozhodnutí v žalobě a vymezil žalobní body v části II. bod 2. tak, že jednak namítl, že požadavek „nezbytnosti“ není v tomto konkrétním případě podmínkou pro uznání výdaje jako daňově uznatelného ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP, když tento výklad nemá dle žalobce oporu v zákoně. Dále žalobce „poukázal“ na skutečnost, že sjednání smluvní odměny exekutora umožňuje ust. § 90 EŘ. Dále k tomu uvedl, že „fakticky se jedná o motivační odměnu, odměnu za výsledek pro exekutora za provádění či provedení exekuce.“ Z tohoto pohledu tak má smluvní odměna svůj jasně daný účel a jde o plnění související s exekuční činností, s vymožením pohledávky pro žalobce a tedy s dosažením příjmů. Formálně sice nemá vliv na povinnost soudního exekutora exekuci provést, nicméně fakticky z důvodu finanční zainteresovanosti exekutora na výsledku sporu činnost exekutora významně ovlivňuje. Z tohoto důvodu se jedná o daňově uznatelný výdaj a „doměření daně nebylo po právu.“ Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí zrušil. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na svých závěrech z žalovaného rozhodnutí a navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Předně je nutné zdůraznit, že podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), soud přezkoumává napadené výroky žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu tedy platí dispoziční zásada. Rozsah přezkumu žalobou napadeného správního rozhodnutí je ve správním soudnictví vymezen žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona. Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54, z poslední doby např. rozsudek téhož soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012 – 42, oba dostupné na www.nssoud.cz). Žalobce je povinen uvést žalobní námitky v žalobě, soud se nemůže spokojit s odkazem na podání účastníka, které učinil ve správním řízení, např. odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (srov. rozsudek NSS ze dne 28.5.2003, č.j. 5 A 27/2000-49). Uvedení konkrétních žalobních námitek nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání, či snad pouhým odkazem na takové podání (srov. rozsudek NSS ze dne 22.1.2007, č.j. 8 Afs 55/2005-74, dále i srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17.2.1995, č.j. 6 A 15/94 39, SP č. 136). Jestliže žalobce v žalobě vytkne napadenému správnímu rozhodnutí vady jen v obecné rovině, aniž by poukázal na zcela konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje pochybení, je zcela dostatečné, pokud se k takto obecným námitkám vyjádří krajský soud jen v obecné rovině. Není totiž úkolem soudů ve správním soudnictví, aby nahrazovaly činnost žalobce při formulaci žalobních námitek a samy je dotvářely. Přezkoumá-li soud žalobou napadené rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, překročí rámec přezkumné činnosti vymezený v § 75 odst. 2 s.ř.s., přičemž Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) již v minulosti vyslovil, že „jinou vadou řízení před soudem“ s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé je, pokud krajský soud přezkoumá a poté zruší žalobou napadené správní rozhodnutí z důvodu, který nebyl žalobcem uplatněn jako žalobní bod. Takový postup krajského soudu je nejen popřením dispoziční zásady, kterou je ovládáno správní soudnictví, ale znamená i zásah do principu rovnosti účastníků řízení, neboť jim odnímá právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám, které vzal soud za určující pro své zrušující rozhodnutí (srov. např. rozsudek NSS ze dne 14.2.2008, č.j. 7Afs 216/2006-63). Určitý průlom do dispoziční zásady ovládající správní soudnictví představuje povinnost soudu vyslovit rozsudkem nicotnost přezkoumávaného správního rozhodnutí bez návrhu (§ 76 odst. 2 s.ř.s.) a povinnost soudu zrušit napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, přičemž tato povinnost připadá v úvahu jen v případě, kdy tato vada brání přezkoumání žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (srov. např. rozsudek NSS ze dne 12.12.2003, č.j. 2Ads 33/2003-78, a zejména usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 8.3.2011, č.j. 7 Azs 79/2009-84). Další případy týkající se možnosti tohoto průlomu stanovila judikatura jen v určitých, specifických věcech (např. prekluze v daňovém řízení, zánik odpovědnosti za přestupek uplynutím zákonné lhůty, uplatnění zásady ne bis in idem, aplikace zásady „non-refoulement“, aplikace právního předpisu či ustanovení, které na věc nedopadají – avšak to jen při splnění předpokladů stanovených v judikátu NSS ze dne 28.7.2009, č.j. 8 Afs 51/2007-87, v bezpečnostním řízení týkajícím se utajovaných informací - srov. rozsudek NSS ze dne 25.11.2011, č.j. 7 As 31/2011-101). Rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 8.3.2011, č.j. 7 Azs 79/2009-84, dále judikoval, že krajský soud je oprávněn dále zrušit rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení uvedené v § 76 odst. 1 s.ř.s., tj. ex officio, v případě, pokud tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, byť je žalobce výslovně v žalobě nenamítl (tj. jedná se o případy, kdy rozhodnutí není schopno přezkumu z hlediska žalobních námitek, přičemž tato vadnost a nemožnost podrobit rozhodnutí zkoumání musí být zjevná buď ze spisu či z jeho absence nebo z rozhodnutí samotného, pokud bude postrádat srozumitelnost či důvody v takové míře, že vylučuje zkoumání důvodnosti žaloby, anebo ji soud sezná na základě jiných rozhodných skutečností, jež se dostanou do jeho sféry). Konečně, dle názoru krajského so