— Nejvyšší správní soud

31 Af 20/2015- 53 - text 9 pokračování 31Af 20/2015 Číslo jednací: 31Af 20/2015-53 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a JUDr. Jany Kábrtové ve věci žalobce L. B., zast. Markem Dianem, advokátem v Hostinném, ul. B. Němcové 400, proti žalovanému Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje, se sídlem v Hradci Králové, Pivovarské náměstí 1245, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. března 2015, č.j. 8499/MJ/2015-2, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. března 2015, č.j. 8499/MJ/2015-2 se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 10 800 Kč do osmi dnů o právní moci tohoto rozsudku do rukou jeho zástupce. Odůvodnění: Včas podanou žalobou se žalobce domáhal zrušení shora identifikovaného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání do platebního výměru na místní poplatek z ubytovací kapacity vydaného Městským úřadem Hostinné a dané rozhodnutí potvrdil. Žalobce měl za to, že postupem správního orgánu byl zkrácen na svých právech a napadené rozhodnutí proto považuje za nezákonné. Vyslovil přesvědčení, že rozhodnutí trpí vadou nepřezkoumatelnosti, neboť se v něm žalovaný nevypořádal se všemi odvolacími námitkami. Za klíčovou otázku označil žalobce výklad pojmu „přechodné ubytování“, tedy formu ubytování, která je zákonným předpokladem pro možnost vybírat místní poplatek z ubytovací kapacity. K tomuto pojmu žalovaný na straně 6 napadeného rozhodnutí pouze uvedl, že stavební objekt číslo 896, který je dle výpisu z katastru nemovitostí stavbou ubytovacího zařízení, splňuje podmínky vyhl.č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhl.č. 501/2006 Sb.“). Žalovaný k tomu pouze konstatoval, že „v souladu s § 2a má stanovený účel užití přechodný pobyt za úplatu“. Ačkoliv žalovaný na straně 7 napadeného rozhodnutí krátce zmiňuje, že v zařízení žalobce jsou i osoby pobývající zde i celý kalendářní rok, přesto jej toto zjištění nepřimělo zabývat se výkladem pojmu přechodné ubytování a znakům, které jej definují. Žalobce měl za to, že se žalovaný pouze snažil legalizovat napadený platební výměr poukazem na předchozí plnění poplatkové povinnosti žalobcem. Žalobce uvedl, že odkaz žalovaného na ust. § 2a je zcela nejasný a neumožňuje zjistit, jakou konkrétní část tohoto ustanovení měl žalovaný na mysli. Předpokládal však, že zamýšlel ust. § 2 písm. c) bod 4, kde se mluví o takzvaných ostatních ubytovacích zařízeních, kterými jsou zejména ubytovny, koleje, svobodárny, internáty, kempy a skupiny chat nebo bungalovů, vybavené pro poskytování přechodného ubytování. A dle názoru žalobce však nelze toto ustanovení vykládat tak, že ubytovny vybavené pro poskytování přechodného ubytování jsou zařízení určená pouze pro poskytování přechodného ubytování a nemohou poskytovat ubytování trvalého charakteru. Žalobce upozornil, že sporným odůvodněním žalovaného nebyl a ani nemohl být zhojen fakt, že se v předmětném řízení nijak nevypořádal s námitkami uvedenými na straně 1, 2 a 3 podaného odvolání, které obsahují závažná konstatování vztahující se k samotné podstatě místního poplatku z ubytovací kapacity a to: - Existence přechodnosti ubytování jako formálního předpokladu pro jeho aplikaci - Korelace mezi nárokem obce na místní poplatek z ubytovací kapacity a rozpočtovým příjmem obce z podílu výnosů některých daní, který je obci přiznáván a přidělován podle počtu obyvatel hlášených k trvalému pobytu - Možnosti využití ubytovacího zařízení žalobce k nájmu obytných místností k trvalému bydlení ve smyslu občanskoprávních předpisů. Tyto námitky poukazovaly na převládající dlouhodobost pobytu většiny osob v zařízení žalobce, a to často i v řádu několika let, jako znaku, který vylučuje možnost považovat jejich ubytování za přechodné. Dlouhodobost jejich pobytu byla navíc dána do souvislosti s administrativně zaneseným trvalým bydlištěm osob v zařízení žalobce nebo na území města Hostinné, dále s příjmem města z rozpočtového určení daní za ubytované osoby, jako občany města Hostinné, kteří zde mají trvalý pobyt a v neposlední řadě i s platbami ostatních místních poplatků ubytovanými osobami, jako například poplatku za psa, který platí držitel psa, kterým je fyzická nebo právnická osoba mající trvalý pobyt na území města Hostinné nebo poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálního odpadu, který platí fyzická osoba, která má v obci trvalý pobyt. Tyto 3 námitky žalovaný zcela pominul. Žalobce zdůraznil, že každá z těchto okolností, a to již samostatně, zpochybňuje možnost vybírat za tyto osoby místní poplatek z ubytovací kapacity. Žalovaný se nevypořádal ani s námitkou, že místní poplatek z ubytovací kapacity je ze své podstaty určen ke zpoplatnění pobytu osob jako obchodních cestujících, sportovců nebo osob s trvalým bydlištěm mimo město Hostinné, kteří zde dočasně přebývají nebo zde vykonávají práci a je formou zajištění příjmů obcí, který vyrovnává důsledky toho, že v obci celoročně nebo sezónně pobývá větší počet osob, které využívají místních podmínek a čerpají veřejné služeby obcí, avšak obec nezískává tomu odpovídající příjem do svého rozpočtu z podílu výnosů některých daní, který je obci přiznáván a přidělován podle počtu obyvatel hlášených k trvalému pobytu. Z logiky věci pak žalobce dovodil, že pokud obec za osoby s trvalým pobytem v Hostinném, jež jsou dlouhodobě ubytovány v zařízení žalobce, získává příjem do svého rozpočtu z rozpočtového určení daní, nemůže pobyt těchto osob současně zpoplatnit místním poplatkem z ubytovací kapacity. Žalobce upozornil, v § 2 vyhl.č. 501/2006 Sb. je jako stanovený účel využití přechodný pobyt za úplatu pouze jedním ze zákonných předpokladů, které musí být naplněny, aby mohl být ubytovací poplatek vybírán, nikoliv však předpokladem jediným rozhodujícím. Další námitkou, se kterou se žalovaný dle žalobce přesvědčivě nevypořádal, je možnost využití ubytovacích zařízení (a tedy i zařízení žalobce) k nájmu obytných místností k trvalému bydlení ve smyslu občanskoprávních předpisů. Tuto možnost zmínil žalobce s odkazem na komentář k dnes již neplatnému ust. § 717 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Toto ustanovení upravovalo problematiku uzavírání smluv o nájmu obytných místností v zařízeních určených k trvalému bydlení a v příslušném komentáři bylo uvedeno: „Zařízením určeným k trvalému bydlení jsou vedle staveb rodinných domů či bytových domů také svobodárny, podnikové ubytovny, penziony a podobně, byť tato zařízení mohou být vlastníky v jiných případech určena k bydlení přechodnému.“ V podrobnostech pak žalobce odkázal na své odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí ze dne 5. 8. 2014. Žalobce namítal i věcné porušení zákona. Uvedl, že dle ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2. Dle ust. § 68 odst. 3 dané právní úpravy se v odůvodnění rozhodnutí uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastník. Žalobce dovodil, že ze strany městského úřadu a následně i žalovaného vůči žalobci byly porušeny zásady správního řízení podle ust. § 2 a 3 správního řádu a dále požadavky kladené na náležitosti správního rozhodnutí dle § 68 odst. 3 ve spojení s § 93 správního řádu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný vzpomenul obecně závaznou vyhl.č. 4/2011 zastupitelstva města Hostinné o místním poplatku z ubytovací kapacity, kde předmětem tohoto poplatku je ubytovací kapacita v zařízeních určených k přechodnému ubytování za úplatu. Poplatek se platí za každé využité lůžko a den, s účinností od 1. 7. 2011. Žalovaný konstatoval, že žalobce v souladu s čl. 4 odst. 2 písm. s) dané vyhlášky nesplnil ohlašovací povinnost a zároveň ani povinnost poplatkovou. Z těchto důvodů musel správce poplatku přistoupit k poplatkovému řízení, které bylo zahájeno nejprve neformálním upozorněním dne 1. 2. 2013, a zároveň byl požádán o předložení evidenční knihy. Žalobce však na toto upozornění nereagoval. Proto správce poplatku žalobce vyzval k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení místního poplatku, a to předložením evidenční knihy za období od 1. 1. do 31. 12. 2012. Žalobce na výzvu nereagoval, proto mu správce poplach oznámil zahájení daňové kontroly, a to dne 20. 6. 2013 v místě ubytovacího zařízení. K takto avizované daň