1 As 32/2012 — Nejvyšší správní soud

30 A 66/2016- 72 - text 18 pokračování 30A 66/2016 Číslo jednací: 30A 66/2016 - 72 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobkyně M. K. , nar. X, trvalým pobytem X, zast. JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem KVB advokátní kanceláře s.r.o., Teplého 2786, 530 02 Pardubice, proti žalovanému Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje, se sídlem v Hradci Králové, Pivovarské náměstí 1245, za účasti 1. J. K., nar. X, X a 2. J. Š. , X, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 4. 2016, č. j. KUKHK-13907/DS/2016-2-Ma, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Rozhodnutím ze dne 22. 4. 2016, č. j. KUKHK-13907/DS/2016-2-Ma, žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a J. K. (osoby zúčastněné v tomto přezkumném soudním řízení) proti rozhodnutí Městského úřadu Police nad Metují ze dne 8. 1. 2016, č. j. 2016/91/OV/JUS/1, a potvrdil je. Tímto prvoinstančním správním rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobkyně o odstranění pevných překážek – konkrétně dvou železných kůlů, plotu a vysázených smrků, umístěných v místě odbočení z komunikace na pozemku parc. č. 698/1 na cestu na pozemku parc. č. 627/3 v kat. území Bělý. Žalobkyně podala proti zmíněnému rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž popsala potřebu zajištění příjezdu k domu č. p. 93 v osadě Řeřišný (jde o součást místní části Bělý městyse Machov, dále bude uváděno jen „Řeřišný“ či „v Řeřišném“), motorovými vozidly po pozemkové parcele č. 627/3. Uvedla v ní v podstatě toto: I. Obsah žaloby Žalobkyně předně namítala nepřezkoumatelnost žalovaného rozhodnutí pro nevypořádání se se všemi návrhy a námitkami, včetně odvolacích. Konkrétně podle ní absentuje „jakékoli vyjádření k návrhům žalobkyně a odvolatele, např. k vyjádření žalobkyně ze dne 9. listopadu 2012 (připomínky ke znakům účelové komunikace), vypořádání námitek směřujících k neexistujícímu napojení nemovité věci žalobkyně a odvolatele na místní komunikaci, resp. vypořádání se s nimi pouze skrze odkaz na ohledání místa, které však proběhlo v rozporu se zákonnými ustanoveními (bez přítomnosti účastníků); vypořádání námitek a návrhů směřujících k tomu, že alternativní napojení nemovité věci žalobkyně a odvolatele nevede přes pozemky městyse Machov, tak jak to neochvějně tvrdil prvoinstanční orgán, vypořádání flagrantního procesního pochybení při podání vysvětlení pana J. D. a vypořádání námitek směřujících k procesním pochybením při ohledání místa dne 23. listopadu 2012 a několik dalších námitek k procesním pochybením.“ Část odvolání žalobkyně se týkala i hodnocení povahy povrchu účelové komunikace (sporné cesty) jako samostatné věci, se kterou je možné samostatně nakládat, a to ve vlastnictví žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení označené výše č. 1. Žalovaný se prý s těmito námitkami vypořádal pouze sarkasticky, což mělo za následek, že žalobkyně mohla prezentovat jen ty žalobní body, které jsou uvedeny v jejím odvolání. V dalším žalobním bodu žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost žalovaného rozhodnutí pro nedostatek důvodů a rozpor se správním spisem. Pozastavovala se nad závěrem, že na základě shromážděných podkladů nebylo možno konstatovat, že předmětná pozemková parcela (cesta) nesplňovala znaky účelové komunikace k roku 2002. Namítala, že doložila, že sporná veřejně přístupná účelová komunikace přes pozemek parc. č. 627/3 v kat. území Bělý naplňovala veškeré znaky veřejně přístupné účelové komunikace po mnoho desítek let před umístěním pevných překážek, a to pro všechny způsoby transportu, včetně automobilové dopravy. Jako taková byla užívána nejméně od začátku 50. let dvacátého století do roku 1998, přičemž neexistuje jediný důvod, proč by ke ztrátě znaků účelové komunikace mělo dojít mezi lety 1998 a 2002. Podle žalobkyně správní orgány neakcentovaly, že veřejně přístupná účelová komunikace může pozbýt svých znaků jen objektivně vzniklou změnou skutkovou (např. v důsledku přírodní katastrofy, která nevratně znemožní využívání účelové komunikace), nebo změnou právní – tedy pomocí institutu omezení veřejné přístupnosti účelové komunikace. K ničemu takovému ale v dané věci nedošlo. V souvislosti s omezováním veřejné přístupnosti účelové komunikace žalobkyně odkazovala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. května 2012, č. j. 1 As 32/2012 – 42, ze dne 16. 5. 2011, č. j. 2 As 40/2011-99, a ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 As 20/2003-64, s tím, že pokud vlastník pozemku, na kterém je veřejně přístupná účelová komunikace, souhlasil se zřízením účelové komunikace a s jejím veřejným užíváním (i automobilovou dopravou), popř. zde takové užívání existovalo tzv. od nepaměti, pak že jsou jeho soukromá vlastnická práva omezena veřejnoprávním institutem obecného užívání, které nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jako je tomu v daném případě. Uvedené se přitom aplikuje i na právní nástupce vlastníka, který s veřejným užíváním souhlasil (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 1173/2005, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2015, č. j. 62 A 10/2014 – 62). Závěr žalovaného, že se žalobkyni nepodařilo prokázat naplnění znaků veřejně přístupné účelové komunikace k roku 2002, je proto tvrzením, které nemá oporu ve skutkových zjištěních ani ve správním spise. Není totiž možné, aby předmětná cesta pozbyla po právní stránce mezi roky 1998 až 2002, kdy byla kontinuálně využívána k obsluze nemovitých věcí ve vlastnictví žalobkyně, znaky veřejně přístupné účelové komunikace. Žalobkyně má za to, že prokázala, že všechny znaky veřejně přístupné účelové komunikace byly naplněny po několik dekád před rokem 2002, a že v tomto směru unesla důkazní břemeno. Žalovaný naopak neprokázal konkrétní důvod, proč právě mezi roky 1998 a 2002 pozbyla sporná cesta některý ze znaků veřejně přístupné účelové komunikace. Zatížil tak své rozhodnutí nezhojitelnou nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů a jeho rozhodnutí je rovněž rozporné s podklady ze správního spisu. Žalobkyně se neztotožňovala ani s důvody své údajné neaktivity v době od umístění pevných překážek až do roku 2012, respektive s tvrzením, že se obrátila na správní orgán až po 10 letech od umístění pevné překážky. Bylo tomu tak proto, že osazení pevných překážek žalobkyni znemožnilo automobilové spojení s jejich nemovitými věcmi už od roku 2002, přičemž v důsledku toho nelze dokončit rekonstrukci stavby č. p. 93 v Řeřišném. Krom toho se snažila znemožněné napojení odstranit soudní cestou, kdy zkoušela získat přístup ke sporné cestě prostřednictvím věcného břemena práva chůze a jízdy. To však na jejím právu přístupu po veřejně přístupné (a nezákonně znepřístupněné) účelové komunikaci nic nezměnilo. Po umístění pevných překážek se snažila dosáhnout jejich odstranění rovněž prostřednictvím úřadu městyse Machov. Tvrzení žalovaného, že žalobkyni začalo umístění pevných překážek vadit až po deseti letech od jejich umístění, se proto nezakládá na pravdě. Žalobkyně pokračovala, že se prvoinstanční správní orgán dopustil celé řady chyb v procesu dokazování, které žalovaný přes její námitky nijak nezohlednil. Neměl tak pro rozhodnutí dostatek informací a dopouštěl se tvrzení v příkrém rozporu se skutkovými okolnostmi. Další relevantní informace přitom mohly vyplynout např. ze svědecké výpovědi J. D. (bývalého starosty městyse Machov), který mohl rozptýlit nejistotu ohledně stavu sporné cesty v roce 2002 a také by byl patrně schopen vypovědět víc o jednáních, kterými se žalobkyně domáhala znovunabytí průjezdnosti sporné cesty automobilem. Namísto toho se prvoinstanční orgán spokojil s pouhým vysvětlením, čímž žalobkyni znemožnil, aby byla přítomna výslechu jmenovaného. Další informace ohledně stavu sporné cesty k roku 2002 bylo možné získat u Úřadu městyse Machov, a to v souvislosti s ohlášením sporné pevné překážky dle stavebního zákona. Ve třetím žalobním bodu žalobkyně brojila proti závěrům posouzení jednotlivých znaků předmětné veřejně přístupné účelové komunikace. Odmítla v něm závěr žalovaného, že panují důvodné pochybnosti o naplnění všech znaků veřejně přístupné účelové komunikace, když je ani konkrétně a odůvodněně nepopsal. O zřetelnosti komunikace v terénu přitom nemůže být pochyb, což připouští sám prvostupňový orgán a bylo prokázáno (a nerozporováno), že před rokem 2002 byla sporná cesta žalobkyní pravidelně udržována a zpevňována (viz fotografie ve správním spise). Žalobkyně zpochybňovala rovněž závěr, že je zajištěno napojení její nemovitosti na pozemní komunikace a obhospodařování zemědělských a lesních pozemků (tzv. nenahraditelná komunikační potřeba) jinou účelovou komunikaci, přes pozemky městyse Machov (pozemky p. č. 1018 v kat. území Bě