7 Afs 216/2006 — Nejvyšší správní soud

52 Af 48/2016- 94 - text pokračování - 10 - 52Af 48/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Aleše Korejtka a JUDr. Petry Venclové, Ph.D., ve věci žalobkyně: OMB composites EU a.s., IČO 28166787, se sídlem Ke Kukaláku 60, 252 44 Psáry – Dolní Jirčany, zastoupená JUDr. Pavlem Vyroubalem, advokátem, se sídlem Palackého 168, 755 01 Vsetín, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, IČO: 72080043, se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2016, č. j. 25148/16/5300-21442-711916, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se včasnou žalobou domáhala soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a současně bylo potvrzeno celkem 24 rozhodnutí vydaných Finančním úřadem pro Pardubický kraj (dále jen „správce daně“) dne 28.5.2015. Jednalo se o platební výměry na daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), kterými byla žalobkyni doměřena daň za zdaňovací období leden 2011 až prosinec 2012 (dále jen „rozhodné období“). Zmíněná rozhodnutí jsou podrobně specifikována v napadeném rozhodnutí, krajský soud proto neuvádí jejich komplexní výčet a v tomto ohledu na napadené rozhodnutí odkazuje. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že správce daně v rámci prováděné daňové kontroly na DPH za rozhodné období a na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2011 a 2012 vyzval žalobkyni, aby prokázala, že uplatnila nároky na odpočet DPH za pronájem obloukové haly bez čísla popisného postavené na pozemku parc. č. 1676 zapsaném v katastru nemovitostí na LV č. 318 v katastrálním území Králíky a rovněž nároky na odpočet DPH za položku označenou jako „Nájemné“ oprávněně. Již v řízení před správcem daně vznikly pochybnosti ohledně vlastnictví předmětné haly, neboť ze všech dostupných podkladů, zejména pak ze stavu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, vzal správce daně za prokázané, že vlastníkem haly je žalobkyně, která by tak zároveň nemohla mít předmětnou halu v pronájmu. Zmíněné vlastnické právo žalobkyně bylo v katastru nemovitostí evidováno na základě Ohlášení vlastníka stavby ze dne 15.9.2010, v němž žalobkyně prohlásila, že je vlastníkem stavby i pozemku pod ní. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 21.1.2016, sp. zn. 5 C 233/2015, však bylo určeno, že vlastníkem předmětné obloukové haly je O M B composites s.r.o. Žalovaný proto na podkladě tohoto rozsudku dospěl k závěru, že existence nájemního vztahu mezi žalobkyní a O M B composites s.r.o. a priori vyloučena není. Žalovaný přesto měl za to, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno a neprokázala, že zdanitelné plnění, ohledně něhož byl uplatněn nárok na odpočet DPH, bylo fakticky uskutečněno. Podle názoru žalovaného totiž předmětná oblouková hala byla nebytovým prostorem ve smyslu § 1 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, platného do 31.12.2013, přičemž pro vznik nájmu nebytových prostor vyžadoval § 3 citovaného zákona existenci písemné nájemní smlouvy. Žalobkyně v průběhu celého správního řízení tvrdila, že nájemní smlouva s O M B composites s.r.o. byla uzavřena pouze ústně. V takovém případě je však ve světle judikatury Nejvyššího soudu smlouva o nájmu nebytového prostoru neplatná, tudíž nemohl platně vzniknout ani žalobkyní tvrzený nájemní vztah. Žalobkyně podle žalovaného rovněž neprokázala přesné časové období, kdy fakticky docházelo k pronájmu obloukové haly, jakož ani to, na základě čeho byla určena výše nájemného. Žalovaný poukázal na to, že oblouková hala byla postavena v roce 2009 a její hodnota činila 2.000.000 Kč. Nájemné za celkem 16 zdaňovacích období, za které uplatnila žalobkyně nárok na odpočet DPH, přitom činilo celkem 1.122.704 Kč, tedy zhruba 56 % celkové hodnoty haly. Zřejmý nepoměr mezi hodnotou haly a cenou za její pronájem žalobkyně nejprve zdůvodnila předpokládanou krátkou životností haly, navíc posléze ve vyjádření ke kontrolnímu zjištění doručeném správci daně dne 11.5.2015 uvedla, že od května 2012 jí přestala O M B composites s.r.o. nájemné fakturovat, ačkoliv nájemní vztah trval i nadále. Pokračování pronájmu haly pak žalobkyně potvrdila i ve vyjádření ze dne 31.7.2014. Ve vyjádření doručeném žalovanému dne 26.4.2016 však předseda představenstva žalobkyně uvedl, že zhruba od poloviny roku 2012 bylo nájemné za obloukovou halu zrušeno, z čehož podle žalovaného není zřejmé, zda došlo pouze ke zrušení nájemného, nebo ke zrušení celého nájemního vztahu. Rozpor v tvrzeních žalobkyně pak žalovaný spatřuje zejména v tom, že žalobkyně v podání doručeném žalovanému dne 24.2.2016 sdělila, že ačkoliv O M B composites s. r. o. původně rozdělila daňové doklady za účelem rozlišení plateb nájemného za obloukovou halu a ostatního nájemného (např. za technologie, vozy a režii vlastníka), od května 2012 opět veškeré nájemné fakturovala na jednom daňovém dokladu. Žalobkyně a společnost O M B composites s. r. o. jsou navíc kapitálově spojené osoby, které mají sídlo na stejném místě, ani na základě poznatků z místního šetření tak nebylo možné jednoznačně určit, kdo ve skutečnosti v předmětných zdaňovacích obdobích halu využíval. Pokud jde o ostatní platby za nájemné, které se netýkaly předmětné obloukové haly, pak žalovaný v prvé řadě upozornil na to, že smlouva o nájmu podniku ze dne 6.4.2008, jejímž předmětem měly být dle čl. II smlouvy nemovitosti na LV č. 318, dopravní prostředky (3 vozidla Audi Q7 a vozidla Avia, Volkswagen Passat, Iveco) a výrobní technologie, nebyla nikdy zveřejněna v obchodním rejstříku a ve smyslu § 488b odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku platného do 31.12.2013 tak vůbec nemohla nabýt účinnosti. Žalovaný proto smlouvu posoudil jako smlouvu o nájmu vymezeného majetku. Žalobkyně podle žalovaného dostatečně neprokázala, co konkrétně bylo předmětem nájemního vztahu a za co tedy fakticky bylo nájemné vypláceno. Žalobkyně v průběhu řízení neustále měnila svá tvrzení. Nejprve uvedla, že nájemní vztah byl založen na základě smlouvy o nájmu podniku ze dne 6.4.2008 a jeho předmětem byly vyjmenované nemovitosti, dopravní prostředky a výrobní technologie. Následně však v podání ze dne 11.5.2015 tvrdila, že předmětem nájmu jsou od 1.3.2010 pouze technologie a dopravní prostředky, což potvrdila i v odvolání proti rozhodnutí správce daně. Nakonec v rámci odvolacího řízení žalobkyně uváděla, že po zániku původní smlouvy o nájmu podniku ze dne 6.4.2008 (v důsledku toho, že původní vlastník pozemků evidovaných na LV č. 318 Yuriy Oros odstoupil od kupní smlouvy týkající se převodu vlastnictví ke zmíněným pozemkům) nadále trvala ústní dohoda mezi žalobkyní a O M B composites s. r. o. o užívání věcí, které byly součástí zaniklé smlouvy. Do této ústní dohody měly být následně přidány ještě další technologie. V této souvislosti žalovaný poukázal na to, že s tvrzením o existenci ústní dohody žalobkyně poprvé přišla až v odvolacím řízení. Tvrzení o zániku smlouvy navíc popírá skutečnost, že žalobkyně předložila dodatek č. 1 ze dne 1.3.2010 k původní smlouvě o nájmu podniku, jehož existence zánik smlouvy de facto vylučuje. Kromě již uvedeného žalobkyně rovněž dostatečně neprokázala způsob, jakým byla stanovena výše nájemného, když podle předloženého znaleckého posudku ze dne 6.4.2008 činila výše měsíčního nájemného 410.617 Kč, v předmětných zdaňovacích obdobích však skutečná úhrada měsíčního nájemného dle předložených daňových dokladů činila částku 284.310,80 Kč, která se navíc od 31.5.2012 měla změnit na částku 250.000 Kč (tato skutečnost však nebyla žalobkyní písemně podložena). Podle nového ocenění nájmu ze dne 1.3.2010 pak měla výsledná cena nájmu činit 221.537 Kč. Žalobkyně tak v průběhu řízení postupně uvedla hned čtyři různé výše nájemného, což se žalovanému jevilo jako velice netransparentní postup a vedlo jej k závěru, že nárok na odpočet DPH je i ohledně položky ostatního nájemného neoprávněný. Navíc žalovaný zdůraznil, že i pokud by bylo zřejmé, co konkrétně tvoří předmět nájmu, pak by položkově nejvýznamnější komponenty, jako např. montáž kompresorové stanice, rozvod stlačeného vzduchu, odsávání brusírny, filtrační technologie, montáž vzduchotechniky atd., musely být považovány za technické zhodnocení pronajatých nemovitostí, neboť se jedná o technologie pevně zabudované do stavby č. p. 635 (jež mimo jiné měla rovněž tvořit předmět nájmu) a které nejsou bez zabudování do uvedené stavby samostatně použitelné. Vlastníkem zmíněné budovy byla přitom v předmětných zdaňovacích obdobích prokazatelně žalobkyně. Ze všech shora popsaných důvodů dospěl žalovaný k závěru, že žalobkyně v průběhu daňového řízení neunesla své důkazní břemeno a neprokázala naplnění zákonných předpokladů pro vznik nároku na odpočet DPH dle § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o