4 Ads 440/2019 — Nejvyšší správní soud

31 Ad 3/2017- 76 - text  8 31 Ad 3/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Jany Kábrtové a Mgr. Tomáše Blažka ve věci žalobce: Chrudim IRON & STEEL, s.r.o., IČ: 28669771 se sídlem 140 00 Praha 4 – Nusle, Na Zámecké 1518/9 zastoupena Mgr. Janem Dziamou, advokátem advokátní kancelřáe Rovenská & partneři, s.r.o., se sídlem 110 00 Praha 1 – Nové Město, Václavské náměstí 837/11 proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce se sídlem 746 01 Opava, Kolářská 451/13 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2016, čj. 5261/1.30/16-3 takto: I. Pokutu uloženou žalobci rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Královéhradecký kraj a Pardubický kraj ze dne 17. 6. 2016, čj. 8582/8.30/16-9 ve výši 1.000.000,- Kč a sníženou rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 12. 2016, čj. 5261/1.30/16-3 na částku 700.000,- Kč krajský soud snižuje na částku 200.000,- Kč. V ostatním se žaloba zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 8.228,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Oblastní inspektorát práce pro Královéhradecký kraj a Pardubický kraj vydal jako orgán I. stupně dne 17. 6. 2016 rozhodnutí čj. 8582/8.30/16-9, kterým uložil žalobci pokutu ve výši 1.000.000,- Kč a náklady řízení ve výši 1.000,- Kč, a to za spáchání správního deliktu na úseku odměňování zaměstnanců podle ust. § 26 odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce (dále jen „zákon č. 251/2005 Sb.“). Ve výroku tohoto rozhodnutí je dále podrobně popsáno, v jakých měsících r. 2014 a 2015 neposkytl žalobce svým zaměstnancům M. B., G. C., M. D., Ing. S. F., Š. M., V. P., M. P., F. V., J. Z., I. Z., mzdu ve stanoveném termínu, splatnou po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci na mzdu právo. Zde soud poznamenává, že části mezd byly pracovníkům vypláceny se zpožděním i několika měsíců. 2. Žalovaný rozhodl dne 15. 12. 2016 o odvolání žalobce tak, že prvním výrokem snížil uloženou pokutu z částky 1.000.000,- Kč na 700.000,- Kč, v druhém výroku ponechal rozhodnutí orgánu I. stupně v ostatních částech beze změny. 3. Z průběhu správního spisu a vydaných rozhodnutí ve věci vyplývá, že kontrolní orgán zjistil z podkladů firmy, že tato nevyplácela svým deseti zaměstnancům v průběhu období březen 2014 – červenec 2015 v řádném výplatním termínu 25. den v měsíci mzdy, na které pracovníkům vznikal nárok na základě pracovních smluv a vykonané práce. Žalobce namítal, že v uvedeném období procházela firma složitým finančním obdobím, kdy přišel o zakázku, která měla tvořit hlavní náplň činnosti na několik let, důsledkem čehož neměl žalobce dostatek příjmů na pokrytí veškerých závazků. Prioritou pak bylo udržení výroby. Podstatná část mezd byla přitom pracovníkům uhrazena dle ekonomických možností. Posléze proběhlo insolvenční řízení u Městského soudu v Praze a žalobci byla povolena reorganizace dle § 316 a násl. zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon. O skutečnostech, zjištěných kontrolním orgánem, nebylo mezi účastníky řízení sporu, žalobce však konstatoval, že učinil vše pro naplnění liberačního důvodu dle § 36 odst. 3 zákona č. 251/2005 Sb. II. Žalobní argumentace 4. Žaloba poukazuje na skutečnost, že oba stupně kontrolního orgánu shodně konstatovaly, že žalobce neprokázal vynaložení veškerého úsilí, které na něm bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránil. S tím však žalobce nesouhlasí, uvedl, že předložil potřebné doklady o své nepříznivé ekonomické situaci, doplněné o přehled příjmů a přehled měsíčních výdajů, které bylo nutno hradit k udržení výroby. Žalobce byl nově vzniklou společností rozbíhající výrobu a činnost, byl silně zasažen ropnou krizí, tedy neočekávanou objektivní skutečností mimo sféru jeho vlivu, kvůli níž přišel o zakázku, která měla tvořit hlavní náplň jeho činnosti na několik let. S ohledem na uvedený výpadek neměl žalobce dostatek příjmů, z nichž by mohl pokrýt veškeré své závazky, když prioritou muselo být udržení výroby. Bez probíhající výroby by nemohl generovat příjmy, slévárenské zařízení by chátralo a žalobci by se nedařilo získat nové zakázky. K získání zakázek ve slévárenství je potřebné mít certifikaci výroby od konkrétního zákazníka. Tato certifikace je složitým a časově náročným procesem, podmíněným probíhající výrobou. Pokud by žalobce nehradil přednostně náklady výroby, došlo by k jejímu zastavení, žalobce by se okamžitě dostal do úpadku, jeho činnost by byla ukončena a došlo by k zániku všech pracovních míst. 5. Žalobce doložil, že podstatnou část dlužných mezd uhradil, jakmile to jeho ekonomická situace dovolila, z čehož je zřejmé, že se snažil ze všech sil, aby své závazky vůči zaměstnancům splnil, je proto přesvědčen, že naplnil liberační důvod dle § 36 odst. 3 zákona č. 251/2005 Sb., i když závěry obou rozhodnutí tomu odporují. Kontrolní orgán, i orgán odvolací se řádně s argumentací žalobce v tomto směru nevypořádaly, jejich konstatování jsou obecná a chybí jim podrobná odůvodnění. 6. Žalobce uvedl, že prvoinstanční rozhodnutí neobsahuje řádné odůvodnění, jakým způsobem správní orgán hodnotil či zohlednil fakt, že žalobce uhradil dodatečně podstatnou část dlužných mezd předmětným zaměstnancům, současně se nevypořádal s argumentem žalobce, že byl nejprve v moratoriu a poté v insolvenci, kdy musel hradit i jiné závazky (někdy dokonce přednostně), nutné ke své stabilizaci a k provedení reorganizace, tedy, že by se platbami starých závazků zaměstnancům mohl dopustit zvýhodňování věřitele. Žalovaný přitom k tomuto uvádí, že „to oblastní inspektorát práce výslovně nezmínil“, rozhodnutí tohoto orgánu uvedené námitky žalobce tedy rovněž nevypořádává. Žalobce považuje z pohledu obrany svých práv za důležité, aby obě rozhodnutí obsahovala řádné vyjádření k jeho námitce, včetně odůvodnění, z uvedených důvodů shora pak považuje rozhodnutí za nepřezkoumatelná. 7. K výši uložené pokuty žalobce namítal, že jeho poměry nebyly pro účely uložení dostatečně zhodnoceny, rozhodnutí orgánu I. stupně není adekvátně odůvodněno, vychází pouze z několika údajů, získaných z veřejných zdrojů, které o aktuálních poměrech žalobce dostatečně nevypovídají. Žalobce poukazuje rovněž na jeho vnitřní rozpornost, kdy na jedné straně cituje značné ztráty a ztrátové hospodaření žalobce, na straně druhé konstatuje, že je v silách žalobce zaplatit pokutu v polovině zákonné sazby – tj. ve výši 1 milion Kč. Pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí měl odvolací orgán pro nedostatek odůvodnění rozhodnutí první instance zrušit a vrátit mu věc k novému rozhodnutí. 8. K rozhodnutí odvolacího orgánu žaloba namítá nedostatečné odůvodnění byť i částečně snížené pokuty. Zde uvádí, že žalovaný poukázal na správné zhodnocení závažnosti správního deliktu orgánem I. stupně, na toto odkázal, což žalobce nepovažuje za dostatečné. Není zde obsažena ani řádná úvaha o adekvátnosti snížené částky (700 tisíc Kč), o tom, proč ji žalovaný nepovažuje za likvidační. Odkaz na judikaturu je v tomto směru obecný, a pokud jde o judikát čj. 38 Ad12/2010-74, podle něhož nelze odvíjet výši pokuty od majetkové a finanční situace delikventa, poukazuje žalobce na rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 38/02, dle kterého „musí pokuta reflektovat i majetkové poměry potrestaného. Stejná výše pokuty uložená majetnému se bude jevit jako směšná a neúčinná, zatímco v případě postihu nemajetného může působit drakonicky a likvidačně. Není tedy porušením principu relativní rovnosti, když dvěma osobám v různých situacích bude uložena pokuta v různé výši, byť by jediným rozdílem jejich situace měly být právě rozdílné majetkové poměry. Kritérium zkoumání majetkových poměrů delikventa při úvaze o výši ukládané pokuty je nezbytné a komplementární – nikoliv ovšem proto, že vysoké pokuty by byly nevymahatelné, ale vzhledem k riziku „likvidačního“ účinku nepřiměřeně vysoké pokuty“. 9. V druhém judikátu (8 Ad 23/2014-71) je řešena situace, kdy delikvent byl sice ve ztrátě, tuto však dokázal pokaždé kompenzovat, aniž by vedla k jeho zániku. V případě žalobce je však evidentní, že svou ztrátu kompenzovat nedokázal, což vyústilo v insolvenční řízení a rozhodnutí odvolacího orgánu je v tomto směru rovněž nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění. Závěry obou rozhodnutí pak žalobce spatřuje jako rozporné s uvedeným nálezem Ústavního soudu. Uvádějí, že pokuta pro žalobce nemůže být likvidační, tento závěr však není vůbec odůvodněn. 10. V závěru žaloba navrhuje zrušení obou rozhodnutí, případně navrhuje soudu, aby na základě § 65 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) upustil od uložení pokuty, případně aby pokutu snížil. Žalobce je stále v nelehké situaci, dosud probíhá insolvenční řízení, žalobce musí plnit reorganizační plán, celkový objem závazků, které musí splnit (včetně pohledávek za ma