10 Afs 148/2014 — Nejvyšší správní soud

31 Af 27/2017- 88 - text  16 31 Af 27/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhovor byl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Jany Kábrtové a Mgr. Tomáše Blažka ve věci žalobce: GLASSOR s.r.o. IČ 25449265, Palackého 239, 460 07 Liberec VII – Horní Růžodol zastoupen: Mgr. Pavlem Vintrem, advokátem Masarykova 621/19, 460 01 Liberec I-Staré Město proti žalovanému: Generální ředitelství cel IČ 71214011, Budějovická 1387/7, 140 96 Praha 4 o přezkum rozhodnutí ze dne 18. 4. 2017, 19269/2017-900000-304.3 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Včas podanou žalobou namítal žalobce nezákonnost shora identifikovaného rozhodnutí, jímž žalovaný změnil rozhodnutí Celního úřadu pro Královéhradecký kraj ze dne 17. 5. 2016, č.j. 30790/2016-550000-32.2 o propadnutí zajištěných výrobků tak, že ve výroku za slova „vybraných výrobků – Biodiesel v množství 27 911 litrů“ vložil slova „jsou vlastnictvím společnosti GLASSOR s.r.o.“. 1) Obsah žalobních bodů 2. Žalobce napadl rozhodnutí v celém jeho rozsahu pro nezákonnost. K věci uvedl, že dne 7. 5. 2015 v 15:00 hodin bylo u hraničního přechodu Náchod Bělověs zastaveno hlídkou Celního úřadu pro Královehradecký kraj nákladní vozidlo přepravující vybrané výrobky ve vlastnictví žalobce – Biodiesel v množství 27 911 litrů přepravované v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně s elektronickým průvodním dokladem (dále jen „e-AD“) podle ustanovení § 25 odst. 1 zákona č. 353/2003, o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“ nebo jen ZSD“). V rámci místního šetření proběhla kontrola předložených dokladů kontrolou elektronického systému EMCS za účelem ověření e-AD. Náhledem do systému v době zahájení kontroly správní orgán zjistil, že jako cílová destinace – daňový sklad je uvedena společnost Wratislavia – Biodiesel Spolka Akcyjna, Monopolowa, 51-501 Wroclav. Správní orgán v prvním stupni v pozici správce daně tuto skutečnost vyhodnotil jako přepravu zboží v režimu podmíněného osvobození od daně s nesprávnými nebo nepravdivými údaji a podle § 42 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebních daních a na místě rozhodl o zajištění přepravovaných výrobků a dopravního prostředku. Rozhodnutí o zajištění vydal správní orgán na místě v 16:43 hodin. O průběhu místního šetření byl vystaven protokol č.j. 29750/2015-55000-62. V návaznosti na protokol o místním šetření č.j. 29750/2015-55000-62 vydal správní orgán v prvním stupni dne 12. 5. 2015 rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 12. 5. 2015 odvolání, které doplnil dne 15. 5. 2015 v podání označeném jako „Žádost o uvolnění vybraných výrobků a dopravního prostředku – doplnění odvolání“. Žalobce v odvolání proti rozhodnutí o zajištění předložil ve spolupráci s německým správcem systému EMCS – úřadem ELO přesvědčivé důkazy, že dne 7. 5. 2015 v 9:55 požádal dodavatele – odesílatele, společnost Louis Dreyfus Commodities Wittenberg GmbH, o změnu destinace v systému EMCS na daňový sklad v České republice – FAU s.r.o., areál fa PRECHEZA a.s., 75002 Přerov, CZ0401428S001. Žalobce dodavatele opakovaně urgoval k provedené změny týž den v 11:49. V 13:39 obdržel od dodavatele telefonické potvrzení změny. Platnost změny v rámci českého systému započala 7. 5. 2015 v 15:21 hodin, tedy v době probíhajícího místního šetření a v době před vydáním rozhodnutí o zajištění. Písemné potvrzení této změny bylo dodavatelem žalobci zasláno v 15:22 hodin. 3. Žalobce dále uvedl, že v návaznosti na rozhodnutí o zajištění vydal dne 17. 5. 2016 správní orgán v prvním stupni rozhodnutí o propadnutí vybraných zajištěných výrobků č.j. 30790/2016-550000-32.2. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 17. 5. 2016 odvolání, o kterém rozhodl žalovaný dne 18. 4. 2017 drobnou změnou znění výroku administrativního charakteru a ve zbytku jej ponechal v platnosti. Žalobce podal dne 15. 10. 2015 u nadepsaného soudu žalobu proti rozhodnutí o zajištění. Dne 23. 4. 2017 nadepsaný soud žalobu proti rozhodnutí o zajištění odmítl. 4. Vzhledem k výše uvedenému byl žalobce přesvědčen, že z jeho strany nedošlo k ohrožení zájmů chráněných zákonem o spotřebních daních a žalobce při přepravě propadnutého zboží vynaložil maximální možné úsilí a pečlivost, o změnu destinace zažádal s dostatečným časovým předstihem a byl v dobré víře v informace poskytnuté mu dodavatelem o správnosti průvodních dokladů, které ze své pozice neměl objektivní možnost nijak prověřit. a) Aplikované právní předpisy 5. Žalobce uvedl, že subsidiární aplikovatelnost zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) na celní řízení a tedy i na napadené rozhodnutí vyplývá z jeho ustanovení § 4. Celní kontrola ve smyslu § 42 zákona o spotřebních daních spadá pod místní šetření jako formu daňové kontroly, jak jej vymezuje § 83 daňového řádu. Žalovaný správní orgán odůvodnění napadeného rozhodnutí opírá zejména o výklad § 42 zákona o spotřebních daních. Správní orgán ovšem aplikuje příslušná ustanovení zákona o spotřebních daních bez jejich zasazení do širšího kontextu souvisejících správně právních předpisů a základních zásad správního a daňového řízení. 6. Žalobce odkázal na názor Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“), který v této souvislosti judikoval ve svém rozsudku č.j. 5 Afs 25/2012-30 ze dne 18.06.2012 ve vztahu k § 41 odst. 4 a § 42 zákona o spotřební dani následující: „Není vyloučeno, aby v rámci kontroly množství a druhu přepravovaného zboží dle § 41 odst. 4 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, celní orgán zjistil i jiná pochybení, která mohou být důvodem pro zajištění vybraných výrobků dle § 42 odst. 1 písm. a) až d) citovaného zákona. V takovém případě je však nutno taková pochybeni specifikovat a podřadit pod případná porušení povinností, s nimiž zákon o spotřebních daních spojuje postup dle § 42, a vést stran odstranění takových pochybností dle jejich povahy určitý zákonem presumovaný postup a identifikovat relevantní řízení, v němž mají být zjištěná pochybení hodnocena a mají z nich být vyvozeny relevantní dopady; přitom je třeba brát v úvahu smysl a účel zákonného opatření.“ 7. Žalobce upozornil, že žalovaný správní orgán na straně 3 odůvodnění napadeného rozhodnutí s odkazem na § 262 daňového řádu dovodil, že daňové řízení před celními úřady není řízením správním, avšak speciálním případem daňového řízení, které se řídí výhradně daňovým řádem. Argumentaci žalovaného správního orgánu však žalobce nepřisvědčil. Ustanovení § 177 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) stanoví, že základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v § 2 až § 8 se použijí při výkonu veřejné správy i v případě, kdy zvláštní zákon stanoví, že se správní řád nepoužije, ale sám úpravu odpovídající těmto zásadám neobsahuje. Toto ustanovení je lex specialis k ustanovení § 262 daňového řádu. Je sice pravdou, že na daňová řízení se správní řád neaplikuje v celém rozsahu, v odborné literatuře i judikatuře však panuje konsenzus nad uplatněním základních zásad správního řízení vyjádřených v ustanoveních § 1 – 8 správního řádu, zejména zásady zákonnosti vyjádřené v § 2, zásady proporcionality vyjádřené v § 2 odst. 3 a zásady materiální pravdy vyjádřené v § 3 správního řádu. Aplikovatelnost základních zásad správního řádu dále mimo jiné vyplývá dle žalobce z rozsudku NSS sp.zn. 8 Afs 59/2005 ze dne 20. 7. 2007 a rozhodnutí NSS č.j. 3 Afs 170/2014-35 ze dne 11. 3. 2015. Právě nedodržení, respektive neaplikování základních zásad správního řízení při vydání napadeného rozhodnutí žalovaným mělo za následek újmu na právech žalobce a mimo další důvody rozebírané níže je tato skutečnost sama o sobě schopna založit nezákonnost celého řízení o propadnutí zajištěných výrobků. b) Formalistický přístup správního orgánu ke skutkovému stavu 8. Žalobce uvedl, že odrazem zásady materiální pravdy v daňovém řízení a zároveň cílem kontrolní činnosti celní správy jako obecného správce daně je efektivní vyměření daňové povinnosti podle odpovídajícího skutkového stavu, nikoliv pouze na základě formálně vedeného stavu věci (viz např. rozsudek NSS č.j. 9 Afs 1/2013-3 ze dne 5.12.2013). V rozhodnutí o zajištění a v napadeném rozhodnutí správní orgán operuje s tvrzeními, že „žádné další… doklady neměl řidič při zahájení kontroly ani po čas kontroly u sebe.“ „v době kontroly… řidič nepředložil doklady o přepravě zboží s pravdivými údaji.“ V průběhu správního řízení však bylo dostatečně prokázáno, že žalobce v průběhu kontroly potřebnými doklady k přepravovanému zboží disponoval, pouze nebyly v systému EMCS při zahájení místního šetření viditelné. Mimo jiné tato skutečnost vyplývá i z důkazu předloženého v průběhu řízení, a sice dopisu německého úřadu ELO jakožto správce elektronických průvodních dokladů, a ostatně to uznává i sám žalovaný správní orgán na