1 As 70/2013 — Nejvyšší správní soud

52 Af 4/2017- 162 - text  - 21 - 52 Af 4/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci v Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Aleše Korejtka a JUDr. Petry Venclové, Ph.D., ve věci žalobkyně: L.T.B.C., spol. s r.o., IČ 26766337 sídlem Limuzská 2110/8, 100 00 Praha 10 zastoupena advokátem JUDr. Jiřím Vaníčkem sídlem Šaldova 34/466, 186 00 Praha proti žalovanému: Generální ředitelství cel, IČ 71214011 sídlem Budějovická 1387/7, 140 96 Praha 4 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 12. 2016, č. j. 34834-8/2016-900000-302 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se včas podanou žalobou domáhala přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Celního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 29. 4. 2016, č. j. 26037/2016-590000-11, kterým bylo žalobkyni doměřeno dovozní clo a daň z přidané hodnoty z tabáku v celkové výši 2 454 949,70 Kč. 2. Žalobkyně uplatnila následující žalobní body. 1) Přímý celní dohled a prokázání statusu Společenství. Žalobkyně namítá, že problémy ohledně prokázání statusu Společenství u předmětného tabáku jsou způsobeny tím, že se nejedná o tabák žalobkyně, ale o tabák, který byl určen pro slovenskou společnost KESIL s.r.o. (dále jen „KESIL“) a který byl ve skladu v areálu v Řídkém pouze skladován. Podezření o záměně zboží žalobkyně pojala díky výslechu jednatele společnosti KESIL. Tabák ve vlastnictví žalobce, dodaný britskou obchodní společností ADBAC Limited (dále jen „ADBAC“), o němž se žalobkyně nejdříve domnívala, že je předmětem přímého celního dohledu, byl záměnou omylem dopraven společnosti KESIL, a tabák, který měl být této společnosti dopraven, zůstal v areálu v Řídkém v dispozici žalobkyně. Areál v Řídkém slouží jako překladní sklad, o čemž správce daně ví, je velmi rozsáhlý a slouží i jiným subjektům, než jen žalobkyni. Žalobkyně dále uvádí, že k záměně zboží došlo také z důvodu, že zboží bylo identických vlastností, obchodního označení i množství. Žalobkyně, když už si byla vědoma záměny, předkládala správci daně důkazy, které prokazovaly status zboží Společenství, jelikož bylo do EU přepraveno společností ATRATUM s.r.o. (dále jen „ATRATUM“) a prokazatelně procleno v Německu, k tomu navíc žalobkyně navrhla výslechy svědků. Žalobkyně má tak za prokázané, že došlo nevědomě k záměně zboží a že zboží podléhající přímému celnímu dohledu v areálu v Řídkém má již status zboží Společenství, což žalobkyně prokázala. Daňové orgány tak porušily § 8 odst. 1, § 92 odst. 2 a § 92 odst. 5 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v platném znění (dále jen „daňový řád“), když neuznaly důkazy předložené žalobkyní jako důkazy prokazující skutečnost, že došlo k záměně zboží. Správce daně konstatoval, že žalobkyní předložené důkazy prokazují status Společenství u zboží, které mělo byt dopraveno firmě KESIL, nicméně neuznal již zmíněné důkazy o záměně. K tomu navíc žalobkyně poukazuje na skutečnost, že pokud se předmětné zboží nacházelo v areálu v Řídkém, bylo tam dovezeno obchodní společností ATRATUM, a mělo být dodáno obchodní společnosti KESIL, přičemž ovšem společnosti KESIL bylo omylem dodáno zboží totožných kvalit a vlastností z vlastnictví žalobce, došlo tak mezi žalobkyní a společností ATRATUM ke směnné smlouvě dle § 611 tehdy účinného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Jelikož ani jedna ze stran nic nenamítala, došlo tím k faktickému uzavření směnné smlouvy, žalobkyně se stala vlastníkem zboží společnosti KESIL, které bylo prokazatelně již procleno a získalo status zboží Společenství. Jakákoliv snaha o doměření cla nebo daně je tak nezákonná. 2) Porušení důkazního břemene ve vyměřovacím řízení. Žalobkyně namítá, že daňové orgány nedostály své zákonné povinnosti, jelikož je jejich úkolem vyvinout maximální úsilí k tomu, aby zjištěný skutkový stav co nejvíce odpovídal reálnému stavu. Žalobkyně uznává, že není úkolem správce daně dohledávat za ni důkazní prostředky v její prospěch, nicméně tvrdí, že předložila dostatečnou paletu důkazů k tomu, aby správci daně vznikly indicie, které nemůže ignorovat. Místo toho daňové orgány stále dokola účelově tvrdí, že tvrzení o záměně není prokazatelné. Především pak daňové orgány argumentují tím, že žalobkyně přišla s „teorií o záměně“ až po té, co jí bylo oznámeno, že předložené dokumenty neprokazují status Společenství. K tomu žalobkyně udává, že je to logické, jelikož si do té doby myslela, že k záměně nedošlo. To zjistila až z výslechu jednatele společnosti KESIL. Nelze tak dávat žalobkyni k tíži, že netvrdila záměnu zboží již od začátku, ale až v průběhu řízení. Dále žalobkyně uvádí, že pro posuzovanou věc je naprosto irelevantní, že záměna zboží není seznatelná z účetnictví žalobkyně. Pokud tento omyl není zjistitelný z účetnictví a evidencí žalobkyně, znamená to pouze zhoršení důkazní pozice žalobkyně, ovšem nikoli celkovou nemožnost tuto záměnu prokázat. Žalovaný si ovšem vystačí s tím, že žalobkyně je zkušený subjekt, a tvrzená záměna není zjistitelná z účetnictví. Žalobkyně opět připomíná, že o záměně neměla tušení, proto je přece logické, že z účetnictví nelze tuto záměnu poznat. Ze stejného důvodu nelze brát jako relevantní důkaz to, že žalobkyně nevykázala žádné manko v roce 2012, když v tomto roce o záměně nevěděla. Argumentace žalovaného ohledně účetnictví a přístupu do něj je proto irelevantní. Žalobkyně má za to, že záměnu lze prokázat především ze svědeckých výpovědí žalobce samotného, dodavatele předmětného tabáku – společnost ATRATUM, kupujícího, jemuž byl omylem odeslán tabák ve vlastnictví žalobce – společnost KESIL a zaměstnanců žalobce. Je pak pouze chybou správce daně, že neprovedl svědecké výpovědi, které žalobkyně navrhovala k prokázání záměny zboží, jelikož bylo úkolem správce daně podrobit záměnu zboží dokazování a následně pak o tom učinit závěr. Správce daně nemůže odmítnout tvrzení o záměně zboží pouze z důvodu, že dle správce daně je žalobkyně zkušeným subjektem v oboru. Je to pouze subjektivní hodnocení, navíc i vyjádření soudního znalce svědčí o tom, že tabáky s označením L5 jsou kvalitativně srovnatelné i při původu z jiného státu. Navíc nelze bez dalšího pouze konstatovat, že čestné prohlášení jednatele ATRATUM, je pouhou akceptací možné záměny, ale nikoliv jako důkazní prostředek náležité důkazní hodnoty. Daňové orgány odmítly tvrzení žalobkyně o záměně zboží s poukazem na jeho účelovost, i když byly předloženy veškeré potřebné listiny, byly prokázány skutečnosti, které záměnu ukazují jako představitelnou (stejná kvality, stejná váha). Daňové orgány uznaly, že předložené listiny dokazují status Společenství zboží, nicméně prokazují status zboží dovezeného na Slovensko, ne uloženého v areálu v Řídkém, aniž by o této skutečnosti provedly řádné dokazování. Nelze také dávat žalobkyni k tíži, že na konci roku 2013 neprovedla inventarizaci, když v listopadu 2013 všechny podklady zajistila Policie ČR. Daňové orgány zaměňují porušení dílčích ustanovení zákona o účetnictví s nemožností prokázat skutečnosti v daňovém řízení. Skutečnost, že z účetnictví nelze zjistit majetkové vyrovnání za záměnu tabáku, je samozřejmá, jelikož se ani jedna ze stran necítila být majetkově poškozena, jelikož došlo ke směně stejného množství stejné kvality. Navíc, i kdyby žalobkyně porušila dílčí ustanovení ohledně vedení účetnictví, ani toto správce daně nezbavuje procesní povinnosti zjistit rozhodné skutečnosti při správě daní (§ 92 odst. 2 daňového řádu). Daňové subjekty tak porušily svou povinnost dle § 8 odst. 1 daňového řádu, jelikož nepřihlédly ke všem skutečnostem vzešlým z řízení, nepřezkoumatelně se vypořádaly s tvrzeními žalobkyně a zatížily tak svá rozhodnutí nezákonností. 3) Nezákonné neprovedení důkazních prostředků ve prospěch žalobkyně. Žalobkyně v tomto bodě uvádí, že považuje za ryze nezákonné, že správce daně a později žalovaný odmítli vyslechnout všechny žalobkyní navržené svědky, konkrétně zástupce obchodní společnosti ADBAC, pana A. B., dále technický personál areálu v Řídkém, a to pana L. H. a V. S., a soudního znalce pana P. H. K tomu žalobkyně uvádí, že správce daně se vypořádal s navrženými výslechy následovně: „Ohledně osoby pana B. správce daně na s. 4 uvádí, že je mu známo, že tato společnost (ABDAC) se zabývá dovozem tabáku L5 LAOS na území EU, přesto dle správce daně není jasno, jak může tato osoba osvětlit záměnu tabáku, k níž došlo v areálu v Řídkém. Dle žalobce je naopak jasné, že tato osoba může osvětlit způsob dodávání tabáku žalobci a dalším subjektům. Vzhledem k tomu, že žalovaný zpochybňuje, zda vůbec žalobce mohl mít ve svém skladu takové množství tabáku, byla by tato svědecká výpověď nepochybně relevantní. K důkaznímu návrhu na výslechy L. H. a V. S. správce daně uvedl, že záměnu tabáku tak, jak ji tvrdí žalobce, tyto osoby potvrdit nemohou. Všechny navržen