5 As 20/2003 — Nejvyšší správní soud

30 A 103/2018- 51 - text  17 30 A 103/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobkyně: V. P. zastoupena JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem Tyršova 64, Náchod proti žalovanému: Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové za účasti: 1. Statku Stárkov s.r.o. 549 36 Stárkov 102 2. L. L. 3. J. H. 4. J. Ha. 5. Města Hronov, IČ 272680 se sídlem Čs. armády 5, 549 31 Hronov a 6. K. H. v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 6. 2018, č. j. KUKHK-20959/DS/2018-2-Ma takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení Odůvodnění: 1. Žalovaným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Městského úřadu Hronov (dále jen „silniční správní úřad“) ze dne 4. dubna 2018, č.j. MUHR/OM/1813/2018, a toto potvrdil. Tímto prvoinstančním správním rozhodnutím bylo rozhodnuto, že se na části stavební parcely č. x v k. ú. x, v obci x (dále jen „st. p. č. x“), nachází veřejně přístupná účelová komunikace o střední délce cca 23 metrů a o výměře cca 60 m2 dle přílohy č. 1 tohoto rozhodnutí (dále jen „VPÚK“). Žalobkyně napadla žalované rozhodnutí včas podanou správní žalobou, kterou odůvodnila následujícím způsobem. I. Obsah žaloby 2. Žalobkyně předně namítala neurčitost výroku prvoinstančního správního rozhodnutí ohledně existence VPÚK na st. p. č. x, když byla vymezena střední délkou cca 23 metrů a výměrou cca 60 m2 dle přílohy, č. 1 tohoto rozhodnutí. V této souvislosti vznášela otázku, co se rozumí střední délkou a pozastavovala se nad tím, že výměra VPÚK byla uvedena zkratkou slova cirka, tj. cca. Silničnímu správnímu orgánu vytýkala kusé odůvodnění rozhodnutí, z něhož prý neplyne, že by byly prokázány všechny znaky VPÚK. 3. K otázce jejího užívání uvedla, že „Já nemám nic proti tomu, že pozemek byl zatížen věcným břemenem a že osoba oprávněná z věcného břemene jej mohla ke sjednanému účelu užívat. Pokud byla k tomuto tvrzení vyslechnuta K. H., pak právě jí svědčí právo z věcného břemene.“ Žalobkyni v této souvislosti vadilo, že k této otázce byli vyslechnuti i další svědci, kteří se „podle ní nemohli vyjadřovat ani k několika desetiletím užívání, natož pak k tomu, že se tak dělo podle věcného břemene ve prospěch pozemku st. p. č. x minimálně od roku 1831, neboť o věcném břemeni neměli potuchy. A hlavně – pokud by užívání jinými uživateli bylo odvozeno od existence věcného břemene ve prospěch pozemku st. p. č. x, jak se z rozhodnutí podává, pak by takovéto užívání bylo v režimu soukromoprávním a nikoli veřejnoprávním a tedy by nebyl udělen souhlas vlastníka s veřejným užíváním cesty.“ 4. Proti závěru silničního správního úřadu, že komunikace slouží k přístupu a k příjezdu k zemědělským a lesním pozemkům, k soukromým a podnikatelským účelům, žalobkyně namítala, že v rozhodnutí chybí jakákoliv specifikace toho, které konkrétní zemědělské a lesní pozemky má tento úřad na mysli. Neobsahuje totiž výčet nemovitostí, které by měla údajná VPÚK napojovat, takže ani v tomto směru nebyl prokázán účel její existence. Samostatným důvodem vzniku VPÚK nemohou být ani okolnosti, že by měla sloužit k soukromým a podnikatelským účelům. Stejně tak jsou pro její vznik irelevantní takové otázky, jako je sídlo obchodní firmy k zemědělskému podnikání. K dalším důvodům rozhodnutí silničního správního úřadu žalobkyně uvedla, že důvody vzniku VPÚK nelze shledávat ani v houbaření, provozování myslivosti, turistiky apod. 5. Na tomto místě žaloby (viz třetí strana, devátý řádek odspodu) musí krajský soud zmínit, že žalobkyně zde opakovaně mimo jiné uvádí, že: „Přístup k objektu č.p. x je zajištěn věcným břemenem, proti jehož existenci nic nenamítám.“ 6. S tvrzením silničního správního orgánu, že na st. p. č. x jsou viditelné následky projíždění, se ztotožnila. Jeho závěr, že žádná alternativní pozemní komunikace v podobné nebo alespoň v přibližné kvalitě neexistuje, napadla tím, že není ničím zdůvodněn, stejně jako tvrzení, že ze strany paní A., když byla spoluvlastnicí pozemku, bylo bráněno v užívání komunikace. 7. Ve třetím žalobním bodu namítala žalobkyně nezákonnost žalovaného rozhodnutí, neboť závěry, k nimž žalovaný dospěl, nemají podle ní oporu v provedených důkazech. 8. Nebrojila proti tomu, že se v případě části předmětného pozemku jedná o část cesty dlouhé celkem 820 metrů, která mimo jiné vede i po pozemku ve spoluvlastnictví více jak dvaceti osob, jenže pro většinu těchto spoluvlastníků (s výjimkou K. H.) je podle ní tato část cesty cestou od ní nikam. Poté vypočítávala jednotlivé spoluvlastníky s uvedením toho, zda mají či nemají „za cestou“ pozemky a namítala, že se silniční správní úřad těmito otázkami nezabýval a nevyslechl je k nim. Tento nedostatek neodstranil podle žalobkyně ani žalovaný. 9. Silniční správní úřad neřešil otázku, který ze spoluvlastníků a za jakým účelem cestu potřebuje. Nezabýval se jí ani žalovaný v odvolacím řízení, a tak podle žalobkyně nebyl odůvodněn účel cesty. Nebyl podle ní ani prokázán tvrzený mlčky udělený souhlas vlastníka s užíváním cesty, přecházející na jeho právního nástupce. 10. Žalovaný pouze opakoval tvrzení silničního správního úřadu o tom, že se k věci vyjádřilo 16 osob tak, že cestu užívají, a to jako cestu nezbytnou k obhospodařování polností. Krom toho byly účastníky řízení i další osoby. Ze správního spisu ale není patrné, kde se jejich pozemky nacházejí. 11. Žalobkyně dále namítala, že existují dvě alternativní cesty. Okolnost, že jí uváděná cesta na p.p.č. x je strmější, nemůže být podle ní argumentem pro to, že se VPÚK nachází právě a jenom na st. p. č. x. Právě s touto otázkou přímo souvisí konkretizace nemovitostí, pro něž by měla VPÚK sloužit. Ty však v rozhodnutí uvedeny nejsou. 12. V dalších námitkách žalobkyně znovu poukazovala na skutečnost, že předmětný pozemek je stavební parcelou určenou k zastavění, že dohoda o zřízení práva osobního užívání nehovoří nic o nějaké komunikaci. Deklaraci dané VPÚK brání podle žalobkyně veřejný zájem a ze strany jejích uživatelů není udržována. 13. Žalobkyně uzavřela žalobu s tím, že (dále citace): „Z rozhodnutí ani ze spisové dokumentace nevyplývá, že by Silniční správní úřad před vydáním rozhodnutí provedl jakýkoliv relevantní důkaz, prokazující nebo vyvracející naplnění všech znaků veřejně přístupné účelové komunikace. Ve své podstatě se v rozhodnutí odkazuje na tvrzení jednotlivých účastníků a z nich vyvozuje závěr, že jsou všechny znaky veřejně přístupné účelové komunikace naplněny. A Žalovaný závěry tohoto rozhodnutí převzal za své. Přestože klíčovou otázkou v dané věci je právě naplnění všech znaků veřejně přístupné účelové komunikace Silniční správní úřad a následně ani Žalovaný se tím z nepochopitelného důvodu nezabývaly v takovém rozsahu, v jakém to pro posouzení věci bylo nezbytné. Silniční správní úřad podle mého názoru nepostupoval v souladu s ustanovením § 50 odst. 3 správního řádu, když si opatřoval pouze kusé informace a Žalovaný tento postup shledává právně souladný. Rozhodnutí Silničního správního úřadu, stejně tak jako rozhodnutí Žalovaného, které ho potvrdilo, není přezkoumatelné a považuji je za nezákonné.“ 14. Z těchto důvodů žalobkyně navrhovala žalované rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. II. Vyjádření žalovaného k žalobě 15. Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 11. 9. 2018. K tvrzené neurčitosti výroku prvoinstančního správního rozhodnutí uvedl, že jeho součástí je grafické znázornění cesty v katastrální mapě, že jde o cestu, která je stálá a v terénu patrná a jednoznačně ohraničená. Vzhledem k tomu považuje její specifikaci provedenou silničním správním orgánem za dostatečnou a určitou. Pokud jde o přibližnost délky cesty na uváděném pozemku, je nutné vzít v úvahu, že je každé měření stiženo nepřesností, tudíž i kdyby nebylo uvedeno, že se jedná o hodnotu přibližnou, přibližná by byla. 16. Pokud jde o námitku rozporující udělení souhlasu vlastníka části cesty na st. p. č. x s veřejným užíváním, odkázal se žalovaný na odůvodnění žalovaného rozhodnutí, v němž se s ní vypořádal, a to na jeho straně třetí shora. Odůvodněnou neshledal ani námitku, po jakých pozemcích a kterých vlastníků cesta dále prochází. V této souvislosti zmínil dům č. p. x, pro který tvoří posuzovaná část cesty nutnou komunikační potřebu. 17. K tvrzení ohledně existence alternativních cest žalovaný uvedl, že není pravdivé, a to z důvodů specifikovaných v odůvodnění žalovaného rozhodnutí pod bodem 2/ na jeho straně třetí. V něm žalovaný v podstatě uvádí, že žalobkyně byla v řízení ve svých vyjádřeních a návrzích laxní, když se nezúčastnila ohledání na místě a neuplatnila při něm námitky proti způsobu jeho provedení a své návrhy. Odkazoval přitom na § 82 odst. 4 správního řádu, podle něhož od