9 As 90/2008 — Nejvyšší správní soud

32 A 9/2018- 41 - text  18 32 A 9/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobce: J. F. zastoupen Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha 8 proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje se sídlem Pivovarské náměstí 1245, 500 02 Hradec Králové v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 8. 2018, č. j. KUKHK-23388/DS/2018/DV-2, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové ze dne 17. 5. 2018, č. j. MMHK/100279/2018/OP/Hej, sp. zn. P/1120/2016/OP/Hej (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Tím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“) a § 10 odst. 3 téhož zákona, protože jím provozované osobní motorové vozidlo parkovalo dne 5. 4. 2016 kolem 13:35 hod. na parkovišti u domu kultury „Střelnice“ v Hradci Králové bez zaplacení parkovacího poplatku a bez parkovací karty. Žalobci byla za popsaný přestupek uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Příslušné částky mu bylo umožněno uhradit poštovní poukázkou, v hotovosti na pokladně správního úřadu nebo bezhotovostním převodem na účet správního úřadu. II. Obsah žaloby 2. Žalobce se domáhal přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí a jeho zrušení spolu s prvostupňovým rozhodnutím a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. 3. Žalobní námitky formuloval do dvanácti okruhů následovně: 4. Nezákonné zahájení řízení: Žalobce namítl, že mělo být vedeno řízení o přestupku proti osobě, kterou označil jako řidiče motorového vozidla. Řízení bylo podle něj zahájeno v rozporu s právními předpisy, protože správnímu orgánu byla známa identita řidiče. Podle žalobce přitom nebylo rozhodné, zda se správní orgán o této skutečnosti dozvěděl zákonem předepsanou formou, tj. nebylo by rozhodné, pokud by sdělil správnímu orgánu identitu řidiče e-mailem bez elektronického podpisu. Svoje podání však opatřil řádným elektronickým podpisem, což může prokázat printscreenem e-mailu, či originálem e-mailu předloženém na CD. Rovněž trval na tom, že vozidlo půjčil P. K., kterého ztotožnil jako řidiče vozidla, a že tato osoba je dostupná, protože je již asi 5 let držitelem datové schránky a na předvolání v jiné věci se dostavila ke krajskému soudu. Proto považuje tvrzení správního orgánu o nedostupnosti jmenovaného za nepravdivé. 5. Nezákonné rozdělení plateb: Žalobce označil rozdělení povinnosti k zaplacení pokuty a k náhradě nákladů řízení pod jiným variabilním symbolem za protiprávní, protože daná povinnost se řídí daňovým řádem, který nedává správci daně pravomoc rozdělovat daň do jednotlivých plateb, nežádá-li o to daňový subjekt. Dále uvedl, že nemá na bankovním účtu dostatečné prostředky pro bezhotovostní platbu a cesta na pokladnu správního úřadu je pro něj vzhledem ke vzdálenosti mimořádně nákladná. V případě finančního vkladu na účet v bance by musel zaplatit poplatek 2x 100 Kč kvůli různým variabilním symbolům, čímž je údajně krácen na svých právech, neboť tím dochází ke zvýšení zásahu do jeho majetkové sféry ze strany správního orgánu. 6. Jednání není protiprávní – zastavení x stání: Žalobce dále namítl, že jednání, pro které byl postižen, nebylo řádně vymezeno, protože nebylo uvedeno, zda se jednalo o stání, či o zastavení. Správní orgán v popisu skutku ani v odůvodnění nekonstatoval, že vozidlo v daném místě „stálo“. Nebylo postaveno na jisto, respektive nebylo prokázáno, zda se jednalo o zastavení nebo stání. Podle žalobce vozidlo na místě pouze zastavilo, a je-li připuštěna interpretace, že šlo o stání i o zastavení, pak v souladu se zásadou in dubio pro reo musí být výrok interpretován tak, že se jednalo o zastavení, které na daném místě nebylo protiprávní, což vyplývá z textu dodatkové tabulky E 13, že se zakazuje stání bez parkovacího poplatku nebo platné parkovací karty, i z textu právního předpisu (viz § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, dle kterého smí obec zpoplatnit pouze stání). Pro případ, že by se soud neztotožnil s touto žalobní námitkou, uvedl, že by soud byl prvním orgánem konstatujícím „stání“ vozidla, čímž by mu soud odňal možnost bránit se proti takovému závěru, když kasační stížnost je omezena na právní otázky, a nelze dokazovat skutkové okolnosti. 7. Neprokázání neuhrazení parkovacího poplatku formou SMS: Žalobce namítl, že výrok rozhodnutí konstatující nezaplacení parkovacího poplatku formou SMS nemá oporu v odůvodnění rozhodnutí, v provedeném dokazování ani v podkladech pro rozhodnutí. Uvedená skutečnost nebyla podle něj v řízení ani zjišťována. Proto je rozhodnutí nepřezkoumatelné. 8. Absence nařízení o cenách: Podle žalobce nebyla obec oprávněna vyžadovat za parkování jakékoli peníze, proto nemůže být ani trestán, že nezaplatil parkovné, jehož výše nebyla řádně stanovena. Také uvedl, že výše parkovného přesahovala nejvýše přípustnou cenu jako cenu regulovanou. Podle žalobce musí být zpoplatněný úsek komunikace vymezen jako zpoplatněný úsek nařízením obce, a zároveň je nutné, aby byl nařízením stanoven ceník (cenový výměr). Správní orgán neprokázal vydání cenového výměru a neobjasnil ani nedoložil, že by výše parkovného nebyla vyšší než cena parkovného ve smyslu cenových věstníků. Skutečnost, že organizování dopravy dle § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích vyžaduje existenci nařízení i cenového výměru, zdůraznil Ústavní soud v usnesení z 18. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/08, jelikož cena parkování nemůže být určována neznámým subjektem na základě neznámých kritérií. 9. Absence formy zavinění ve výroku rozhodnutí: Výrok správního rozhodnutí je dle žalobce nezákonný pro absenci formy zavinění, což odporuje § 77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen “zákon o přestupcích z roku 1990”), i § 93 odst. 1 písm. d) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „nový zákon o přestupcích“). Výrok podle žalobce neodpovídá zákonným požadavkům a nelze z něj zjistit, zda jednal zaviněně. Skutečnost, že pro odpovědnost za správní delikt není zavinění vyžadováno, nic nemění na tom, že správní orgán je povinen vymezit ve výroku rozhodnutí formu zavinění. Podle žalobce mělo být ve výroku uvedeno nezaviněné spáchání přestupku. 10. Nesrozumitelný výrok – uznání viny za přestupek: Podle žalobce je výrok správního rozhodnutí nesrozumitelný a současně je rozhodnutí nicotné, protože správní orgán uvedl, že se určitá osoba dopustila přestupku, ale nevymezil, jaká osoba. Výrok jednak konstatuje spáchání dvou přestupků - že se žalobce dopustil správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, a že se řidič dopustil přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona, a dále v případě jednoho z přestupků neuvádí jeho subjekt. 11. Zavinění: Žalobce namítl, že znakem skutkové podstaty je též zavinění, a v souvislosti s tím odmítl, že by správní delikt zavinil. Uvedl, že znakem přestupku (tehdy správního deliktu) nepodnikající fyzické osoby podle § 125f zákona o silničním provozu bylo v období od 1. 7. 2017 do 13. 7. 2017 dle § 15 odst. 1 nového zákona o přestupcích též zavinění, a teprve 13. 7. 2017, kdy nabyl účinnosti zákon č. 183/2017 Sb., bylo zavinění jako znak přestupku odstraněno. Účinnost zákona č. 183/2017 Sb. přitom nemohla nastat k 1. 7. 2017, jak se v zákoně uvádí, nýbrž až 15. dnem po jeho vyhlášení, tj. 13. 7. 2017. Zákonodárce podle žalobce totiž netvrdil ani neprokázal naléhavý obecný zájem, který by odůvodnil dřívější počátek účinnosti zákona a zkrácenou legisvakanční lhůtu. S ohledem na zásadu retroaktivity in mitius se žalobce domnívá, že je nutné aplikovat úpravu omezující odpovědnost nepodnikající fyzické osoby z objektivní na subjektivní nejen na správní delikty spáchané v období účinnosti této úpravy (od 1. do 13. 7. 2017), ale i na správní delikty spáchané dříve, protože se jedná o úpravu zásadně omezující odpovědnost obviněného. K tomuto závěru dospěl i Nejvyšší správní soud v usnesení z 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 – 46. 12. Sankce – nepřihlédnutí k možnosti mimořádného snížení: Správní orgán údajně pochybil, pokud nijak nezohlednil § 44 nového zákona o přestupcích, tj. možnost mimořádného snížení sankce. I pokud by správní orgán nedospěl k takovému závěru, byl dle názoru žalobce povinen tuto možnost zvažovat, neboť sankce jsou ukládány ex offo. Žalobce dále uvedl, že správní orgán byl povinen o sankci rozhodovat dle § 44 nového zákona o přestupcích i s odkazem na § 112 odst. 3 nového zákona o přestupcích. Podmínky pro mimořádné snížení výměry pokuty byly podle něj dány, protože nebyly zjištěny žádné přitěžující okolnosti a sankce byla zvolena