8 As 93/2012 — Nejvyšší správní soud

36 A 3/2020- 25 - text - 8 - 36 A 3/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl soudcem Mgr. et Mgr. Jaroslavem Vávrou věci žalobkyně: Y. P., zastoupena advokátem Mgr. Vratislavem Tauberem sídlem náměstí 28. října 1898/9, 602 00 Brno proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké police sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. CPR-31148-3/ČJ2018-930310-V235, ze dne 3. 2. 2020 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podle § 172 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) podanou dne 12. 2. 2020 žalobkyně napadla rozhodnutí označené v záhlaví tohoto rozsudku. Tímto rozhodnutím ze dne 3. 2. 2020 žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí orgánu prvního stupně ze dne 15. 8. 2018. Správní orgán prvního stupně – Krajské ředitelství police Pardubického kraje, Odbor cizinecké police, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort rozhodl o správním vyhoštění žalobkyně s dobou neumožnění vstupu na území států Evropské unie 1 roku a stanovil dobu k vycestování 30 dní. Podkladovou skutečností pro uvedené rozhodnutí byla kontrola dne 19. 4. 2018, při které bylo zjištěno, že žalobkyně jako cizinka vykonávala bez povolení činnost ve firmě X s.r.o. v Moravské Třebové. 2. Žalobkyně v žalobě tvrdí, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné. (i) Uvádí, že již před orgánem I. stupně namítala, že řízení o správním vyhoštění nebylo vůbec zahájeno ve smyslu § 46 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „ správní řád“). Ze správního spisu není zřejmé, jak orgán I., stupně postupoval. Žalobkyně si při kontrole vyžádala protokol, který však odmítla podepsat. Oznámení o zahájení správního řízení žalobkyně odmítla převzít, odmítla cokoli podepsat, a to až do zajištění přítomnosti svého advokáta. Žalovaný však v napadeném rozhodnutí dospěl k tomu, že řízení zahájeno bylo, což opřel o to, že do protokolu za přítomnosti tlumočníka uvedla, že porozuměla poučení a byla seznámena s tím, jaké úkony je s ní potřeba provést. (ii) Žalobkyně v žalobě jako druhou námitku uvedla, že v řízení nebylo prokázáno, že na území České republiky byla zaměstnána. Nebylo objasněno, kdo byl jejím zaměstnavatelem, nebyla zaměstnankyní společnosti X s.r.o., nešlo o vztah nadřízenosti a podřízenosti. Neovládá český jazyk, pokud na místě kontroly cokoli podepsala bez tlumočení, nemá to vypovídací hodnotu. (iii) I přes to, že setrvala na tom, že správní řízení nebylo zahájeno, předmět řízení byl v napadeném rozhodnutí vymezen poněkud šířeji – zmiňuje na jedné straně den kontroly a na druhé údajnou zamýšlenou realizaci neoprávněného zaměstnání do konce roku 2018. Od širšího vymezení pak orgán odvozuje délku doby, po kterou byl uložen zákaz vstupu, což je nezákonné. Výpověď jednatele spol. X s.r.o. k době samotné není obsahem spisu, úřední záznam nelze použít jako důkaz. 3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že navrhuje zamítnutí žaloby. Poukázal na to, že žalobkyně v řízení před soudem opakuje argumentaci jako před správním orgánem. Odkázal proto stručně na odůvodnění svého rozhodnutí. K námitce údajného šířeji vymezeného předmětu řízení uvedl, že délka trvání skutku byla odvozena toliko od dne kontroly, to jest dne 19. 4. 2018. K dalšímu odůvodnění doby zákazu odkázal na písemnost nazvanou POSKYTNUTÍ ÚDAJŮ ze dne 18. 5. 2018 založenou ve správním spise. 4. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí orgánu prvního stupně ze dne 15. 8. 2018, č.j. KRPE-32996-48/ČJ-2018-170022-SV. Správní orgán prvního stupně – Krajské ředitelství police Pardubického kraje, Odbor cizinecké police, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort svým rozhodnutím opřeným o ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3. zákona o pobytu cizinců rozhodl o správním vyhoštění žalobkyně s dobou neumožnění vstupu na území států Evropské unie 1 rok a dle § 118 odst. 3 téhož zákona stanovil dobu k vycestování 30 dní. 5. Žalovaný napadeným rozhodnutím rozhodl poté, co se žalobkyně ve správním řízení odvolala proti rozhodnutí prvostupňového orgánu, který vydal rozhodnutí o vyhoštění. Doplněné odvolací důvody žalobkyní, resp. jejím advokátem se v podstatě shodují s žalobními námitkami. Žalobkyně v odvolání uvedla, že řízení o vyhoštění nebylo zahájeno, neboť jí nebylo doručeno oznámení o zahájení řízení. Spis neobsahuje důkaz o tom, že by byla na území České republiky zaměstnána. Pokud žalobkyně cokoli podepsala bez tlumočníka, není to směrodatné, neboť nerozumí česky. Nebyly prokázány znaky závislé práce. Nebylo odůvodněno, proč byl stanoven zákaz pobytu v délce jeden rok za situace, kdy jí byl prokázán pouze jeden den pracovní činnosti, jde tak o nepřezkoumatelné rozhodnutí. 6. V napadeném rozhodnutí žalovaný ve vztahu k odvolacím námitkám uvedl, že odvolání je nedůvodné. Potvrdil závěr o charakteru činnosti žalobkyně na území České republiky. Zopakoval závěry pobytové kontroly. Ze spisového materiálu dovodil, že žalobkyně byla za přítomnosti tlumočníka obeznámena s tím, že řízení bylo zahájeno a byla poučena o právech a povinnostech. Oznámení o zahájení řízení osobně převzala 19. 4. 2018. Poté i zmocněný zástupce (advokát) dne 23. 4. 2018 sdělil, že byl o zahájeném řízení obeznámen. K námitce neprokázaného zaměstnání na území ČR žalovaný uvedl, že z výslechu svědka Ing. Ř. se podávají rozhodné skutečnosti a kontrola policie probíhala za účasti osob oblastního inspektorátu práce. Poukázal rovněž na vyjádření jednatele spol. X s.r.o. Na str. 6 napadeného rozhodnutí žalovaný osvětlil, co bylo vzato za podklad pro stanovení doby neumožnění vstupu v délce 1 rok. 7. Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. s.ř.s., přezkoumal v mezích žalobních bodů žalované rozhodnutí, přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům. 8. Žaloba není důvodná. 9. Předně krajský soud konstatuje, že žalované rozhodnutí není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů nebo nesrozumitelnost či netrpí jinou vadou (§ 76 s.ř.s.). Výrok v dané věci o uložení správního vyhoštění odpovídá zákonné úpravě a v odůvodnění byly uvedeny veškeré důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání a úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů (§ 68 odst. 3 správního řádu). Jak vyplývá z obsáhlého správního spisu a z odůvodnění obou správních rozhodnutí, která tvoří jeden celek, jako podklady pro rozhodnutí o vyhoštění byly aplikovány žalovaným i orgánem prvního stupně v potřebném a dostatečném rozsahu příslušné konkrétní podklady, které byly dostatečnou oporou pro zmíněný výrok prvostupňového orgánu o uložení vyhoštění se souvisejícími výroky. Odůvodnění jednotlivých výroků má soud za dostatečné. Žalobkyně v podstatě v žalobě doslovně zopakovala svoje odvolací námitky a neztotožnila se s odůvodněním žalovaného rozhodnutí. Proto je pro posouzení podstatné, jak se s uvedenými odvolacími důvody vypořádal žalovaný v žalovaném (odvolacím) rozhodnutí. Námitku nepřezkoumatelnosti žalobkyně uvedla osamoceně v prvním odstavci žaloby bez toho, aby ji dále rozvinula, resp. uvedla konkrétní tvrzení, jež by bylo přímo svázáno s pochybením správních orgánů ve smyslu nedostatku přezkoumatelnosti. 10. Žalobní námitky musí přitom být uvedeny přímo v žalobě [§ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Uvedení žalobních námitek v žalobě zásadně nelze nahradit opakováním námitek uplatněných v odvolání či snad pouhým odkazem na takové podání, a to proto, že odvolací námitky směřovaly proti jinému rozhodnutí (proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně), než které je předmětem přezkumu soudem (rozhodnutí žalovaného). K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2007, č. j. 8 Afs 55/2005-74, rozsudek téhož soudu ze dne 29. 2. 2008, č. j. 8 Afs 98/2007-73, oba dostupné na www.nssoud.cz. Tyto závěry Nejvyššího správního soudu obstály i v testu ústavnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 1841/07). 11. Nelze též zapomínat, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto bude soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012-47, a ze dne 30. 6. 2014, č. j. 8 Azs 71/2014-49). Tuto praxi aproboval i Evropský soud pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku (rozhodnutí ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60), jakož i Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 7. 20