4 Afs 210/2014 — Nejvyšší správní soud

31 Af 27/2019- 37 - text  9 31 Af 27/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Jany Kábrtové a Mgr. Tomáše Blažka ve věci žalobce: Město Trutnov se sídlem v Trutnově, Slovanské náměstí 165 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně, Masarykova 427/31 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. května 2019, č. j. 22643/19/520-11434-701858 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou dne 17. 7. 2019, domáhal soudního přezkumu rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 31. 5. 2019, č. j. 22643/19/5200-11434-701858, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Královehradecký kraj (dále jen „správce daně“) - platební výměr na pokutu za opožděné tvrzení daně č. j. 1770467/18/2713-50522-608485, jímž byla žalobci vyměřena pokuta za opožděné podání daňového přiznání k dani z příjmu právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2017 do 31. 1. 2017 ve výši 274 522 Kč. I. Obsah žalobní argumentace 2. Žalobce uvedl, že odesílá dokumenty do datové schránky Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj, územní pracoviště v Trutnově pomocí elektronického systému GINIS. Zaměstnankyně městského úřadu vložila elektronický obraz daňového přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 2017 do systému GINIS dne 21. 3. 2018 a odeslala na příslušný finanční úřad téhož dne v 10:13 hodin. Nedopatřením provedla odeslání dokumentu pomocí tlačítka e-výpravna“, ačkoliv měla použít tlačítko „DS e-výpravna“. Tato tlačítka jsou umístěna pod sebou a došlo k tomu, že se zaměstnankyně „překlikla“. Písemnost odešla pouze na podatelnu úřadu a nikoliv přímo adresátovi do jeho datové schránky jak to umožňuje zavedený elektronický systém. Následně provedla zaměstnankyně kontrolu odeslání, ale závadu nezjistila. 3. Dále žalobce uvedl, že jako daňový subjekt je příjemcem celého výnosu daně z příjmu právnických osob, kdy je poplatníkem této daně dle § 4 odst. 1 písm. g) zákona č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení daní. Správce daně rozhodl v souladu s ustanovením § 257 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) o upuštění od úhrady této daně. Tato skutečnost je vyznačena na osobním účtu daňového subjektu, což dokládá výpisem z osobního účtu daňového subjektu ze dne 17. 10. 2018. Žalobce provedl převod daně z příjmů za rok 2017 do rozpočtu města téhož dne, tedy 21. 3. 2018, kdy uložil do systému GINIS daňové přiznání k odeslání a administrativní chybou neproběhlo odeslání správci daně. Žalobce si nebyl vědom skutečnosti, že písemnost nebyla řádně doručena a činil v účetnictví úkony, jako by k podání daňového přiznání došlo. Na základě upozornění správce daně, že žalobce nepodal daňové přiznání k dani z příjmů za období roku 2017, zaměstnankyně okamžitě dne 7. 9. 2018 zaslala správci daně toto daňové přiznání. 4. Žalobce uznal, že jeho pracovnice pochybila a použila na odeslání daňového přiznání jiné tlačítko. Nicméně je zřejmé, že tak učinila z hlediska podání daňového přiznání včas, ačkoliv k odeslání daňového přiznání nedošlo, byla v dobré víře, že své povinnosti dostála. Žalobce považoval tuto skutečnost za výjimečný případ, kde by se mělo uplatnit moderační oprávnění soudu, neboť zákonodárce na tyto situace výslovně nepamatoval. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Afs 210/2014. Uvedl, že společným znakem sankcí je, že následují za činy, které jsou společensky škodlivé. Platební delikty jsou svojí skutkovou podstatou natolik jednoduché, že společenskou škodlivost lze u nich dopředu předpokládat. Postavení žalobce jako obce je však odlišné od ostatních poplatníků daně z příjmů právnických osob, neboť obec je příjemcem daně z příjmů, u které je poplatníkem (§ 4 odst. 1 písm. g) zákona číslo 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení daní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o rozpočtovém určení daní“). Z toho důvodu by měla dle žalobce být u obce v daném případě zkoumána společenská škodlivost. To se však nestalo. Dle názoru žalobce nemůže být uložena sankce za takové jednání, u kterého chybí společenská škodlivost. Výše sankce za protiprávní jednání musí mít preventivní i represivní charakter a musí být přiměřená. Proto u obce, která daň z příjmu ve výsledku do státního rozpočtu vůbec neplatí, není represivní charakter pokuty za opožděné tvrzení na místě. Žalobce žádal, aby soud dovodil, že i daňové delikty se musí týkat společensky škodlivých skutků a s ohledem na postavení města se o společensky škodlivý čin rozhodně nejedná. S ohledem na skutečnost, že žalobce je veřejnoprávní korporací, je nutno u něj zkoumat pouze objekt a objektivní stránku deliktu. Objektem u tohoto činu je veřejný zájem na řádném hrazení daně. V případě žalobce, jako obce, která je poplatníkem, ale i příjemcem této daně, nebyl tento objekt narušen ani ohrožen, nejedná se o platební delikt a žalobci by za něj neměla být uložena pokuta. Dle názoru žalobce měl správce daně dojít k závěru, že nebyl ohrožen ani narušen zájem společnosti na určení a placení daní, takže nedošlo ke zmenšení příjmu státního rozpočtu, když celý výnos daně je příjmem obecního rozpočtu a okolnosti porušení zákona spočívají pouze na administrativně technickém pochybení zaměstnankyně žalobce. Žalobce uvedl, že je mu známo, že opožděné tvrzení daně je řazeno mezi platební delikty v širším slova smyslu. Položil si otázku, jaký je rozdíl mezi platebním deliktem v širším slova smyslu dle § 250 daňové řádu, jehož skutková podstata spočívá v nepodání daňového přiznání v zákonem stanovené lhůtě a přestupkem dle odst. 23 odst. 1 písm. f) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, jehož skutková podstata spočívá v nepodání oznámení o svých příjmech a závazcích, nabytém majetku a činnostech v zákonem stanovené lhůtě. 5. K tomu žalobce uvedl, že daňové přiznání i uvedené oznámení řeší činnosti, příjmy, nabytý majetek a závazky konkrétního subjektu. Dle žalobce není dán rozumný důvod pro to, aby se v případě nedodržení zákonem stanovené lhůty u jednoho z nich postupovalo dle zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a u druhého dne. A to zejména za situace, kdy uložené pokuty v obou případech představují trestní sankci. A rozhodně není žádný rozumný důvod pro to, aby se v jednom případě musela zkoumat společenská škodlivost a povinné znaky jako objekt objektivní stránka a u druhého ne. Z toho důvodu mělo být i v případě žalobce postupováno dle úpravy přestupkového zákona, což se však nestalo. 6. Dále žalobce uvedl, že aplikace zákonné úpravy provedená v dané věci ze strany finančních orgánů nezohledňuje výjimečné postavení územního samosprávného celku, který daň neodvádí, proto byl žalobce názoru, že je třeba vidět rozdíl ve velikosti represivního charakteru pokuty v případě právnických osob a v případě obcí. Je nutné vzít v úvahu, že tato pokuta v případě obcí neslouží k ochraně veřejného zájmu na řádném hrazení daně, jak tomu zákonodárce chtěl u ostatních plátců této daně, neboť obec má jiné postavení, než ostatní právnické osoby. V daném případě stát ví, že uhrazení daně z příjmů právnických osob od obce očekávat nemůže, neboť příjemcem této daně je obec sama (§ 4 odst. 1 písm. g) zákona o rozpočtovém určení daní) a s ohledem na povinnost správce daně uvedenou v § 257 odst. 2 daňového řádu se uhrazení této daně provádí pouhou účetní operací. I přístup k vypočtení této daně je u obce odlišný, neboť obec ví, že je příjemcem této daně a nenutí ji nic k uplatňování všech možných odečitatelných položek. Proto výsledná částka daně bude u obcí vždy odlišná, než by za stejné situace byla u ostatních plátců této daně. Výše sankce za opožděné podání daňového přiznání je však pro všechny stanovena ve stejné výši. Pokud se ve vztahu k obcím výše sankce vypočítá z částky, kterou obce uvedly ve svém přiznání, a to bez ohledu na výše uvedené rozdíly, působí taková sankce ve vztahu k obcím naprosto nepřiměřeně. Ustanovení § 250 daňového řádu nezohledňuje specifické postavení obcí oproti jiným daňovým subjektům. Tato sankce se vypočítává ze stanovené daně, tedy z částky, kterou stát může očekávat na svých příjmech. Avšak u obcí může stát reálně očekávat uhrazení 0 Kč. Proto by se výše této sankce měla i u obcí vypočítávat z částky, kterou stát může očekávat na svých příjmech. Žalobce přitom odkázal na komentář v ASPI k ust. § 250 daňového řádu a uvedl, že pokud se dle daného ustanovení daňového řádu vypočítává pokuta ze stanovené daně z reálné hodnoty, kterou může stát očekávat, je u žalobce reálná očekávatelná hodnota pro stát 0 Kč, a proto by výše pokuty uložená žalobci měla činit 500 Kč. 7. Žalobce dále odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 22/2012-23, dle níž „Smyslem a účelem moderace není hledání ideální výše sankce soudem, ale její korekce v případech, že by se sankc