7 Afs 216/2006 — Nejvyšší správní soud

52 A 12/2019- 94 - text  -12- 52 A 12/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Aleše Korejtka a JUDr. Petry Venclové, Ph.D., ve věci žalobce: Za Dašice zdravější, spolek, IČ 26657279 sídlem Družstevní 473, 533 03 Dašice zastoupené advokátem Mgr. Pavlem Černohousem sídlem Lublaňská 398/18, 120 00 Praha 4 – Vinohrady proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 65, 100 10 Praha 10 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2018, č. j. MZP/2018/550/1533, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se včasnou žalobou domáhal soudního přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo změněno rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 17. 9. 2018, č. j. KrÚ 63646/2018/OŽPZ/PI, kterým byla podle ust. § 100 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění (dále jen „správní řád“), zamítnuta žádost žalobce o obnovu řízení ve věci povolení trvalého provozu vyjmenovaných zdrojů znečišťování ovzduší provozovaných společností KATAFORESIS CZ, s. r. o., pod názvem „Kataforesní linka v Dašicích“, tedy řízení ukončeného vydáním rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 26. 8. 2014, č. j. KrÚ 54512/2014/OŽPZ/PI, jež bylo vydáno dle § 13 odst. 2 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, v platném znění (dále jen „zákon č. 201/2012 Sb.“). Touto změnou bylo žalované rozhodnutí změněno tak, že část výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně byla nahrazena novým textem, který obsahoval závěr o zamítnutí žádosti o obnovu řízení ze dne 28. 2. 2017 ve věci povolení trvalého provozu vyjmenovaných zdrojů pod názvem „Kataforesní linka v Dašicích“, ukončeného vydáním již zmíněného rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje jako správního orgánu I. stupně ze dne 26. 8. 2014, č. j. KrÚ 54512/2014/OŽPZ/PI (dále jen „rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 26. 8. 2014“ nebo jen „rozhodnutí ze dne 26. 8. 2014“). V nezměněné části bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalovaným rozhodnutím potvrzeno. 2. Žaloba po úvodním popisu přehledu vývoje celé věci zahrnuje žalobní body v části II. žaloby. V těchto žalobních bodech v podstatě žalobce poukazuje na důvody, které podle jeho názoru jsou podstatné pro nařízení obnovy řízení, ukončeného vydáním již zmíněného rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 26. 8. 2014 ve věci povolení trvalého provozu vyjmenovaných zdrojů znečištění pod „Kataforesní linka v Dašicích“. Za tento důvod je nutné podle názoru žalobce považovat skutečnost, že „Kataforesní linka v Dašicích“ byla povolena a provozována bez toho, že by byl posouzen její vliv na životní prostředí a zdraví (tzv. EIA), žalobce tvrdí, že „EIA pořád neproběhla“. Žalobce tvrdí zároveň, že tuto námitku nemohl uplatnit, a když se domáhal vstupu do řízení, ukončeného již zmíněným rozhodnutím ze dne 26. 8. 2014, tak jeho odvolání „v důsledku striktní aplikace ustanovení § 84 odst. 1 správního řádu bylo zamítnuto“. Jeho opožděné odvolání ze dne 28. 2. 2017 proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ve zmíněné věci ze dne 26. 8. 2014 bylo ale zároveň vyhodnoceno jako žádost o obnovu řízení podle § 100 odst. 2 správního řádu, poté byl správními orgány zvolen formalistický přístup, kdy nejprve správní orgán uznal, že předchozí rozhodnutí o povolení trvalého provozu „Kataforesní linka v Dašicích“ ze dne 26. 5. 2014 bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2016, č. j. 6 A 256/2011-67, zrušeno, ale poté správní orgány zaujaly „formalistický přístup“ k tomu, že tento rozsudek nemá žádný vliv do reálného života. Ale podle žalobce naproti tomu dochází k „denegatio iustitiae“. Žalobce poté v další části žaloby uvádí polemiku s obsahem rozhodnutí žalovaného v části, kdy žalovaný se vyjádřil k důvodům návrhu na obnovu řízení. Konstatování žalovaného o tom, že pokud ve spisu nebyly určité podklady a povolení z roku 2014 na ně ani neodkazoval ve svém výroku, tak prostě podklady nebyly, tak ale krajský úřad nemohl povolit trvalý provoz zařízení, o kterém neměl „žádné údaje, žádné podklady“. Žalobce poukázal dále na skutečnost, že ve věci jako úřední osoba rozhodoval Ing. R. P. za správní orgán I. stupně, který v Oznámení o zahájení správního řízení o povolení obnovy správního řízení a v rozhodnutí o povolení obnovy tohoto řízení ze dne 14. 8. 2017 konstatoval, že bylo zrušeno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno, tedy poukázal na souvislost s výše zmíněným zrušeným rozhodnutím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2016. Dále žalobce stejně jako v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně poukázal na údajné vadné vedení spisu, když v něm nebyl založen podklad svědčící o zrušení předchozího rozhodnutí o povolení provozu kataforesní linky ze dne 16. 5. 2010 a navazujícího rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2011. Žalobce stejně jako v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně poukázal na souvislost se zmíněným rozsudkem Městského soudu v Praze a důvodem pro zrušení předchozího rozhodnutí žalovaného a správního orgánu I. stupně, tedy že závěr posuzování EIA měl být podkladem pro vydání rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 25. 4. 2014, kterým byl povolen zkušební provoz zmíněné kataforesní linky v řízení, jehož obnovy se žalobce domáhal, k tomu žalobce citoval z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2016 závěr o nutnost vydání příslušného stanoviska EIA dle zákona č. 100/2001 Sb. a v závěru žaloby navrhl pro případ, že by se soud „zabýval dobrou vírou účastníka řízení – žadatele, nebo jednání prvostupňového orgánu“, aby bylo přihlédnuto i k údajnému úmyslnému opomenutí žalobce – účastníka řízení. Žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí zrušil včetně rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. 3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na obsah žalovaného rozhodnutí, navrhl zamítnutí žaloby. 4. Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům: 5. Na tomto místě soud považuje za vhodné připomenout, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku. Podle rozsudku NSS ze dne 22. 10. 2014, č. j. 6 Ads 237/2014-9 (srov. též rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008-13) „povinnost orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Námitku lze vypořádat i tak, že soud v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní a tím - minimálně implicite – námitku vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění rozhodnutí soudu nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto požadavek by mohl vést až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní soud vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení. Rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 13, dostupný na www.nssoud.cz). Akceptována je odpověď implicitní i Ústavním soudem (srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68). Obdobně se k této otázce staví i Nejvyšší správní soud (srov. rozsudky ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Skutečnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nelze bez dalšího považovat za porušení jeho práva na spravedlivý proces. Toto právo nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11, dostupné /stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz).“ 6. Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění