4 As 3/2008 — Nejvyšší správní soud

30 A 103/2021- 39 - text  13 30 A 103/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudcem JUDr. Janem Rutschem ve věci žalobce: P. K. zastoupen JUDr. Václavem Veselým, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Gutova 3297/4, 100 00 Praha 10- Strašnice proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje se sídlem Pivovarské náměstí 1245, 500 03 Hradec Králové v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. prosince 2021, č. j. KUKHK-42129/DS/2021/-3, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. I. Předmět řízení 1. Napadeným rozhodnutím zamítl žalovaný odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Trutnov ze dne 1. 10. 2021, č. j. MUTN 87973/2021, sp. zn. 2021/1214/SPR-SR VAL, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o silničním provozu“), a uložil mu pokutu ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. 2. Tohoto správního deliktu se měl dopustit tím, že porušil ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, neboť jako provozovatel motorového vozidla registrační značky X, nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, jelikož blíže neurčený řidič: - překročil dne 7. 5. 2021 v 18:14 hod. v katastru obce Mladé Buky, ve směru na obec Svoboda nad Úpou, okr. Trutnov na silnici I. třídy č. 14, v měřeném úseku, který se nachází v místě křižovatky se silnicí III. třídy č. 01413 a místní komunikací vedoucí do obce Mladé Buky, nejvyšší povolenou rychlost jízdy stanovenou místní úpravou provozu na pozemních komunikacích dopravním značením B20a na 50 km/h, když mu byla silničním úsekovým rychloměrem SYDO Traffic Velocity, v.č. GEMVEL0012, naměřena rychlost jízdy 65 km/h, po zvážení odchylky měřícího zařízení + 3 km/h, rychlost jízdy 62 km/h. Tímto svým jednáním porušil ustanovení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu a dopustil se tak jednání naplňujícího znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 téhož zákona. II. Obsah žaloby 3. Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí žalovaného a rovněž prvoinstančního správního orgánu a namítal rovněž, že správní řízení bylo postiženo vadou, která měla vliv na jejich zákonnost. Nejprve podrobně zrekapituloval dosavadní průběh správního řízení v části A. předmětné žaloby, jejíž obsah je oběma stranám sporu dobře znám. V části B. se poté věnoval stěžejním námitkám. 4. Žalobce si nejprve kladl otázku, zda je obecní či městská policie oprávněna měřit rychlost motorových vozidel za použití automatizovaného technického prostředku bez obsluhy používaného obecní či městskou policií při dohledu nad bezpečností provozu na pozemních komunikacích. Dále také uvažoval, zda tento záznam (výsledek měření) může předávat jiným orgánům veřejné správy. K této tezi odkázal např. na ustanovení § 73 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). 5. Žalobce má totiž za to, že shora předestřený postup nelze realizovat. Připouští ovšem, že oznamovat překročení maximální dovolené rychlosti motorových vozidel je možné pouze po měření rychlosti vozidla, které bylo provedeno příslušníkem obecní nebo strážníkem městské policie přímo „v terénu“, kdy řidič vozidla byl v danou chvíli konkrétně ztotožněn. 6. Doplnil také, že podle ustanovení § 24b odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o policii“), je sice obecní a městská policie z míst veřejně přístupných oprávněna pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, nicméně takto může postupovat pouze a jen tehdy, pokud jiný zákon stanoví obecní policii úkol, k jehož splnění je pořízení takového záznamu nezbytné, přičemž oprávnění k pořízení takového záznamu je i v tomto případě vždy poměřováno principem proporcionality. 7. Podle ustanovení § 79a zákona o silničním provozu je obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel výhradně na místech určených Policií ČR s tím, že tak může činit pouze v souvislosti s tzv. příkazním řízením na místě ve smyslu ustanovení § 124 zákona o silničním provozu a výlučně ve vztahu ke skutkovým podstatám přestupků uvedených v ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bodech 3. a 4. zákona o silničním provozu (nikoliv tak ve vztahu ke skutkové podstatě přestupku uvedené v bodu 2. tohoto zákonného ustanovení, či ve vztahu ke skutkové podstatě přestupku uvedené v ustanovení § 125d zákona o silničním provozu). 8. Žalobce ve zkratce zastává názor, že aktuální právní stav vylučuje právo provozování kamerového záznamu (jakožto automatizovaného technického prostředku bez obsluhy) obecní (městskou) policií pro účely dohledu nad bezpečností provozu na pozemních komunikacích bez ztotožnění řidiče motorového vozidla bezprostředně po spáchání skutku, který vykazuje znaky přestupku, v místě, kde je - na základě předchozího určení Policií ČR – měření prováděno. Jednání v rozporu s výše uvedeným by bylo proti „ústavnímu principu enumerativnosti státních pretenzí“ (pozn. soudu, žalobcem s největší pravděpodobností myšlena zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí). 9. K argumentaci žalovaného se poté žalobce vyjádřil v následujících pěti bodech. 10. Nejprve, z dikce ustanovení § 1 odst. 3 zákona o obecní policii žalobce, na rozdíl od žalovaného, vydedukoval, že zákon zde fakticky výslovným zmíněním povinné součinnosti pouze zdůrazňuje obecnou zásadu spolupráce obecní policie s Policií ČR, takže přímá účast příslušníka Policie ČR při takovém měření rychlosti není nutná. 11. Za druhé má za to, že přestupky, jejichž skutkové podstaty jsou uvedeny v ustanovení § 125c až 125j zákona o silničním provozu, tedy včetně přestupku podle § 125f zákona silničním provozu, nejsou v působnosti každé obce, ale pouze obecního úřadu obce s rozšířenou působností, v I. stupni je tak oprávněn je projednat pouze obecní úřad obce s rozšířenou působností. Ve vztahu ke stejnému deliktu proto kamerový záznam nemohou použít strážníci obcí, které vykonávají působnost pouze v základním rozsahu, a strážníci obcí, které vykonávají působnost pověřeného obecního úřadu, a to proto, že tyto obce nejsou obcemi s rozšířenou působností. 12. Ve třetím bodu znovu odkázal na zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí. Ve vztahu k projednávané věci přitom dovozoval, že z dikce ustanovení 24b odst. 1 a 2 zákona o obecní policii je zřejmé, že toto zákonné ustanovení, kterého se jakožto stěžejního odvolací správní orgán dovolává, samo o sobě a bez dalšího nezakládá oprávnění obecní a městské policie měřit rychlost vozidel s využitím automatizovaného technického prostředku bez obsluhy. 13. Čtvrtým bodem polemizoval žalobce nad účelem ustanovení § 24b odst. 1 a 2 zákona o obecní policii. Má za to, že ze způsobu, jakým je oprávnění příslušníků obecní a strážníků městské policie citované v ustanovení v zákoně o obecní policii „ukotveno“, vyplývá, že jeho účelem není odhalování přestupků, jejichž skutkové podstaty jsou uvedeny v ustanovení § 125c až 125j odst. 1 zákona o silničním provozu. 14. V pátém bodě posléze namítal, že: „Z citace ustanovení v § 24c odst. (1) až (3) zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, je zřejmé, že součástí oprávnění obecní a městské policie není měřit rychlost vozidel s využitím automatizovaného technického prostředku bez obsluhy.“ 15. V samém závěru žaloby žalobce shrnul, že žalovaným rozhodnutím a stejně tak rozhodnutím správního orgánu I. stupně byl porušen zákon, a to konkrétně § 24b a § 24c odst. 1 až 3 zákona o obecní policii, § 79a zákona o silničním provozu a § 73 a § 91 odst. 2 písm. e) zákona o odpovědnosti za přestupky. Postup správních orgánů byl proto, dle jeho názoru, nezákonný, ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 a odst. 2 a § 3 správního řádu, přičemž v důsledku této nezákonnosti došlo též k zásahu do práva na informační sebeurčení žalobce. 16. Konečně navrhl, aby soud napadené rozhodnutí, ale i správní rozhodnutí orgánu I. stupně, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 17. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 16. 2. 2022 shrnul dosavadní průběh řízení před správními orgány a to včetně specifikace podkladů, které byly založeny do správního spisu. Popsal také velice pregnantně procesní postup správních orgánů, který vedl k tomu, že žalobce byl, jakožto provozovatel předmětného vozidla, shledán vinným z projednávaného přestupku. Zopakoval také, že k odpovědnosti za předmětný přestupek není zákonem vyžadováno zavinění, a tudíž se jedná o odpovědnost objektivní. 18. Žalovaný následně předestřel, že jedinými subjekty, které mohou za platného právního stavu, podle § 79