1 As 113/2012 — Nejvyšší správní soud

30 Ad 9/2022- 32 - text  11 30 Ad 9/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudkyň Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Martiny Küchlerové Ph.D. ve věci žalobkyně: M. D. proti žalovanému: Krajské ředitelství policie Libereckého kraje, IČO 72050501 nám. Dr. E. Beneše 584/24, 460 32 Liberec v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. března 2022, č. j. KRPL-7245-13/ČJ-2022-1800KR, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět sporu 1. Policie České republiky – územní odbor Semily (dále také jen „prvoinstanční správní orgán“) rozhodnutím ze dne 10. 1. 2022, číslo SM-1/2022 (dále také jen „prvoinstanční rozhodnutí“), uznal žalobkyni vinou ze spáchání jednání, které má znaky přestupku dle § 7 odst. 1 písm. c) bod 3, zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o některých přestupcích“), a uložil ji trest snížení základního tarifu o 4% na dobu tří měsíců. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný odvolání žalobkyně zamítnul a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. 2. Uvedeného přestupku se měla žalobkyně dopustit tím, že dne 20.4.2021 v době cca od 21:25 hodin do 22:15 hodin na pozemku p.č. XA, vlastníka J. D., jehož pozemek sousedí s pozemkem žalobkyně, vytrhala zasazené vrbové proutí tvořící oplocení části pozemku, rukou povalila květináč osazený tújí a úderem nohou povalila a odkopla květináč osazený tújí, čímž se dopustila schválnosti vůči J. D. a H. D., a naplnila tak skutkovou podstatu přestupku proti občanskému soužití dle ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) bod 3. zákona o některých přestupcích. II. Obsah žaloby 3. Žalobkyně uplatnila proti žalovanému rozhodnutí dvě námitky. Domnívala se, že k naplnění skutkové podstaty přestupku schválnosti je nutné narušit občanské soužití hrubým jednáním. Uvedla, že k odpovědnosti za tento přestupek je vždy třeba úmyslného jednání. Dále nabídla definici neurčitého právního pojmu občanské soužití, podle ní je to souhrn ustálených pravidel jednání a chování ve společnosti, který je založen na respektování práv ostatních lidí, jejichž dodržování v určitém čase a místě je ve společnosti obvyklé. Odkázala také na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2011, č. j. 1 A 24/2010-22, v němž zaznělo, že „schválnosti musí mít povahu hrubého jednání a musí mít schopnost narušit občanské soužití. Hrubé jednání je jednání, které narušuje občanské soužití takovou měrou, že podle obecného názoru a přesvědčení překračuje rámec pouhé nevhodnosti.“ 4. Následně odkázala na ustanovení § 2971 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „občanský zákoník“), z něhož dovozovala, že hrubá nedbalost je v něm postavena na roveň úmyslu a různým formám zavinění, jež vedou ke stejné právní sankci. Podle žalobkyně z výše uvedeného ustanovení vyplynulo, že hrubou nedbalost lze považovat za nedbalost nejvyšší intenzity, tedy za takovou nedbalost, jež svědčí o lehkomyslném přístupu k plnění povinností. V případě poškozujících jednání je pak zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti škůdce k zájmům jiných osob. 5. Druhou námitkou žalobkyně poukazovala na její právo na ochranu osobních údajů a s tím související nezákonně získaný důkaz. Argumentovala tím, že se prvoinstanční správní orgán dostatečně nevypořádal s navrženými důkazními prostředky, což způsobilo vydání rozhodnutí, které je v rozporu se zákonem. Konkrétně se jednalo a námitku nepřípustnosti důkazu kamerovými záznamy a videozáznamy z mobilního telefonu s odůvodněním, že tyto důkazy způsobily zásah do soukromí zachycené osoby, potažmo všech osob přicházejících nebo odcházejících z objektu č.p. 5, neboť tyto záznamy byly pořízeny v rozporu s § 51 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „správní řád“), a nemohly tudíž sloužit jako důkazní prostředky. Záznamy na mobilní telefon byly pořízeny bez souhlasu vlastníka snímané nemovitosti nebo zachycených osob, čímž došlo k porušení zákona o ochraně osobních údajů. 6. Poté uvedla citaci z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2011, č. j. 2 As 45/2011-68: „V případech, kdy mezi pořizovatelem obrazového záznamu a subjektem, který je na něm zaznamenán, existuje horizontální vztah, nemusí ani případné porušení právních předpisů chránících osobnostní práva dotčeného subjektu vždy a nutně znamenat nepoužitelnost tohoto důkazního prostředku jako důkazu. (…) Ústavní soud se opakovaně vyslovil v tom smyslu, že připouští-li Listina průlom do tohoto základního práva, musí pro něj být dán závažný důvod; východiskem konkrétních úvah je pak maxima, dle které lze základní právo či svobodu omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody, a to v nezbytně nutném rozsahu.“ 7. Z výše uvedeného dovodila žalobkyně závěr, že prvoinstanční správní orgán nedostatečně posoudil přípustnost a přiměřenost kamerových záznamů, které dle jejího názoru byly pořízeny nezákonným způsobem. Rovněž poukázala na skutečnost, že ze záznamů nelze jednoznačně identifikovat její osobu, ani skutek. Žalovaný podle jejího názoru vady neodstranil, ačkoli bylo patrné, že provedení důkazů jako jediné mohlo přispět k řádnému zjištění skutkového stavu věci a k následnému správnému právnímu posouzení, tímto postupem tudíž porušil, stejně tak jako prvoinstanční správní orgán, její právo na spravedlivý proces. 8. Také zmínila, že pan D. mohl pořizováním kamerových záznamů porušit ustanovení § 5 odst. 2 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o ochraně osobních údajů“), a také ustanovení § 12 zákona č. 40/1964, Sb. občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o. z.“), čímž došlo k porušení práva na ochranu soukromí žalobkyně zakotveného v čl. 7 Listiny základních práv a svobod. Přestože tyto námitky žalobkyně uplatnila již v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí, žalovaný se s nimi podle ní dostatečně nevypořádal, což způsobilo vadu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. 9. Součástí žaloby byla také poznámka o návrhu žalobkyně, aby bylo prostřednictvím Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále také jen „ÚOOÚ“) zjištěno, zda pořízené záznamy, jež byly použity jako důkaz v řízení o jednání, které má znaky přestupku, mohou sloužit jako důkaz nebo se jedná o vadu v dokazování. K tomuto návrhu žalobkyně do dne podání žaloby neobdržela žádnou odpověď, sdělila ale, že jakmile jí bude vyjádření ze strany ÚOOÚ doručeno, ihned je poskytne soudu. 10. S ohledem na výše uvedené žalobní námitky závěrem žalobkyně navrhla, aby zdejší soud žalované rozhodnutí zrušil a přestupkové řízení zastavil. III. Obsah vyjádření žalovaného k žalobě 11. K první žalobní námitce žalovaný uvedl, že souhlasí s žalobkyní v tom smyslu, že k naplnění skutkové podstaty přestupku schválnosti se předpokládá narušení občanského soužití hrubým jednáním. Dále odkázal na definici neurčitého právního pojmu „občanské soužití“ z komentáře k zákonu o některých přestupcích. Uzavřel, že stejně jako prvoinstanční správní orgán se dostatečně zabýval všemi okolnostmi a situací, za které došlo k narušení občanského soužití a tedy k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty schválnosti. Uvedl také, že schválnost je v ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) bod 3. výslovně za hrubé jednání označena. 12. Ke druhé žalobní námitce se žalovaný vyjádřil odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 1774/14, který zmiňuje přípustnost zvukových záznamů jako důkazu ve správním řízení v případě, kdy tímto nedošlo k nepřijatelnému zásahu do práv na ochranu soukromí. V projednávaném případě byl podle žalovaného kamerový systém umístěn tak, že snímal dům a pozemek z důvodu protiprávního opakovaného poškozování, ničení a devastace dřevin, květeny a travního porostu na pozemku pana D.. Videonahrávku na mobilní telefon pak pan D. podle žalovaného pořídil z důvodu zachycení protiprávního jednání žalobkyně, tudíž se jedná o záznam zachycující událost, která poškozuje důležitý právem chráněný zájem. K tomu také odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2011, č. j. 2 As 45/2010-68 a ze dne 31. 10. 2013, č. j. 8 Afs 40/2012-68. 13. Dále k tomuto uvedl, že kamerové záznamy nebyly jediným důkazem, o který prvoinstanční správní orgán opřel své rozhodnutí. Vycházel také ze svědecké výpovědi H. D., která byla očitou svědkyní přestupkového jednání žalobkyně, popřípadě také z fotografií, které zachycují stav na předmětné části pozemku před a po zásahu žalobkyní. Následně odkázal na strany 6-11 napadeného rozhodnutí, kde se podrobně zabýval vypořádáním námitek ohledně procesní použitelnosti kamerových záznamů a stejně tak i zhodnocením střetu dvou ústavně zaručených práv, tj. práva na ochranu soukromí na straně jedné a práva na ochranu vlastnického pr