6 As 161/2013 — Nejvyšší správní soud

51 A 4/2021- 23 - text  8 51 A 4/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Kűchlerovou, Ph.D. ve věci žalobce: P. N. zastoupen advokátem JUDr. Ing. Ondřejem Horázným sídlem Ondříčkova 1304/9, 130 00 Praha 3 proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina sídlem Žižkova 57, 587 33 Jihlava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2021, č. j. KUJI 29960/2021, sp. zn. OOSČ 184/2021 OOSC/52, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne 19. 5. 2021, a pravomocně postoupenou Krajskému soudu v Hradci Králové dne 1. 10. 2021, napadal rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2021, č. j. KUJI 29960/2021, sp. zn. OOSČ 184/2021 OOSC/52, kterým tento rozhodoval o odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Světlá nad Sázavou ze dne 7. 1. 2021, č. j. MSNS/13220/2020/OD-PŘ-102-KRIZJ (dále jen „Rozhodnutí správního orgánu prvého stupně“ či „Prvostupňové rozhodnutí“). 2. Rozhodnutím správního orgánu prvého stupně byl žalovaný uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 9 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), spáchaným z nedbalosti porušením ustanovení § 29 odst. 1 písm. a) a b) zákona o silničním provozu a přestupku podle § 125 odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu spáchaným úmyslně porušením ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu. Za přestupky byl žalobci podle § 125c odst. 5 písm. f) a § 125c odst. 6 písm. c) bodu 3 zákona o silničním provozu uložen trest pokuty ve výši 2 500 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 1 měsíce a podle § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky v souvislosti s § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, ve znění pozdějších předpisů, uložena povinnost nahradit náklady řízení v paušálně stanovené výši 1 000 Kč. 3. Žalovaný výrokem I. žalobou napadeného rozhodnutí podle § 90 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) Prvostupňové rozhodnutí v části týkající se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu spáchaného porušením ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu zrušil a řízení v této části zastavil. 4. Výrokem II. žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný podle § 90 odst. 5 správního řádu odvolání žalobce ve zbývající části zamítl a Rozhodnutí správního orgánu prvého stupně v části týkající se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 9 zákona o silničním provozu spáchaného porušením ustanovení § 29 odst. 1 písm. a) a b) zákona o silničním provozu, jakož i ve výroku o trestu a náhradě nákladů řízení, potvrdil. 5. Podanou žalobou žalobce napadá výrok II. rozhodnutí žalovaného, jak je specifikován výše. II. Shrnutí argumentace obsažené v žalobách a ve vyjádřeních žalovaného 6. Žalobce předně namítal, že byl v řízení před správním orgánem prvého stupně zkrácen na svých procesních právech, neboť v průběhu ústního jednání nebylo provedeno vůbec žádné dokazování. Za dokazování totiž nelze považovat „předložení kompletní spisové dokumentace str. 1 – 33“, jak je uvedeno v protokolu o ústním jednání před správním orgánem prvého stupně. Obdobné namítal žalobce již v odvolání, žalovaný však této odvolací námitce nepřisvědčil. Žalobce zdůraznil, že z protokolu musí být zřejmé, jak byl jednotlivý důkaz proveden (tedy např. přečten, zhlédnut). 7. Stran dokazování žalobce dále tvrdil, že v bodě 31 odvolání namítal, že svědek ho neviděl řídit a nebyl schopen s jistotou říct, kolik osob bylo ve vozidle. Se žalobcem na místě navíc svědek vůbec nemluvil. Neexistuje tedy žádný přímý důkaz o tom, že žalobce byl řidičem předmětného vozidla v době dopravní nehody. Tuto skutečnost nelze postavit najisto jen z úředních záznamů. 8. Dále žalobce uvedl, že v bodě 32 svého odvolání namítal, že správní orgán prvého stupně neuvedl, na základě jakých podkladů rozhodoval, a jak např. dospěl k závěru, že to byl právě žalobce, kdo řídil předmětné vozidlo, že zcela nesmyslně nacouval na železniční přejezd a že nepovažoval jakékoliv další dokazování za potřebné. 9. Žalobce dovozoval, že dokazování nebylo provedeno řádně, jeví výše popsané vady a nelze z něj tedy postavit na jisto, že žalobce je subjektem přestupku. Tuto skutečnost žalobce popřel a dále popírá. S výše uvedenými a žalobcem v odvolání namítanými nedostatky v odvolání se žalovaný nevypořádal a zatížil tak své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. 10. Dále žalobce namítal, že se žalovaný nezabýval nepřezkoumatelností namítanou v bodě 5 odvolání – přičitatelnost jednotlivých jednání nebyla žalovaným v napadeném rozhodnutí vůbec vyřešena, ba ani zmíněna. Žalovaný se vůbec nevyjádřil k žalobcově argumentaci v bodě 7 odvolání a i díky tomu je žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. 11. Žalovaný se stejně tak nezabýval odpovídajícím způsobem otázkou místa střetu a pravidel, která v daném místě platí. Žalobce v bodě 8 odvolání vznesl námitku, že místo střetu je jednoznačně v soukromém areálu za bránou a namítl, zda tam platí pravidla provozu na pozemních komunikacích (zákon č. 361/2000 Sb.). Žalovaný sice v odůvodnění napadeného rozhodnutí místo střetu popsal, uvedl, že se jedná o účelovou pozemní komunikaci, ale k zásadní otázce, která byla položena, se nevyjádřil. 12. S ohledem na výše uvedené žalobce uvedl, že správní orgány obou stupňů postupovaly v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu. V souladu s tímto ustanovením byli správní orgán prvého stupně a žalovaný povinni v odůvodněních svých rozhodnutí uvést důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jejich vydání, úvahy, kterými se řídili při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, jak se vypořádali s námitkami účastníků a s jejich vyjádřeními k podkladům rozhodnutí. V rozhodnutí správního orgánu prvého stupně nadto absentují důvody výroku rozhodnutí. Nejsou v něm uvedeny žádné úvahy, jimiž se správní orgán při hodnocení podkladů rozhodnutí řídil. Dále jsou ocitována příslušná rozhodnutí právních předpisů, ale nejsou uvedeny úvahy k jejich výkladu. Dále správní orgán konstatoval, že další dokazování považuje za zbytečné, aniž by řádně odůvodnil proč. 13. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil ve svém podání doručeném krajskému soudu dne 18. 11. 2021, ve kterém uvedl, že žaloba je nedůvodná a navrhuje její zamítnutí v celém rozsahu. 14. Dále žalovaný uvedl, že má za to, že v průběhu řízení byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a je přesvědčen, že napadené rozhodnutí je věcně správné a zákonné. III. Posouzení věci krajským soudem 15. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu věci ke dni vydání napadeného rozhodnutí dle § 75 odst. 1 s. ř. s. 16. Krajský soud uvádí, že věc projednal a rozhodl o ní bez nařízení jednání při splnění podmínek dle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalovaný s tímto postupem krajského soudu souhlasil výslovně, žalobce pak postupem dle § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. 17. Krajský soud se nejprve zaměřil na namítanou nepřezkoumatelnost žalovaného rozhodnutí (odstavec 10 tohoto rozsudku). Vycházel z premisy, že pouze v případě, že rozhodnutí bude shledáno přezkoumatelným, je možné zabývat se otázkou případných pochybností o aplikované zákonné úpravě. Jak bylo již nastíněno shora, soud zkoumá vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů i nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost z úřední povinnosti ( srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 73, publ. pod č. 1546/2008 Sb. NSS) 18. Na úvod do této problematiky je zcela zásadní poukázat na ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, které stanovuje správnímu orgánu povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí a vyjádřit právní názor k předmětné otázce jednoznačným a srozumitelným způsobem. Pakliže správní orgán dostojí předestřeným požadavkům, nemůže závěr o nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí pro nedostatek důvodů obstát (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4.2007, č. j. 7 As 34/2006 – 76). Šlo by tak o ni za situace, kdy se správní orgán ve svém rozhodnutí řádně nevypořádá se všemi námitkami účastníků řízení, případně rozhodnutí neodůvodní vůbec nebo nedostatečně vzhledem k požadavkům zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 2 As 37/2006). Institut nepřezkoumatelnosti rozhodn