1 Afs 15/2013 — Nejvyšší správní soud

52 Af 2/2022- 78 - text  7 52 Af 2/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Dvořáka a soudců Aleše Korejtka a Petry Venclové ve věci žalobce: PHARMAWEX, s.r.o., IČO: 04491891, sídlem Novoměstská 960, 537 01 Chrudim, zastoupeného Danielem Bartošem, advokátem, sídlem Bílinská 1147/1, 400 01 Ústí nad Labem, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2021, č. j. 40459/21/5100-41452-712033, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Dne 3. 2. 2021 žalobce požádal dle § 156 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „daňový řád“), Finanční úřad pro Pardubický kraj (dále též „správce daně“) o posečkání úhrady daně z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2020 a listopad 2020, neboť se v roce 2020 „dostal do tíživé finanční situace“ (resp. měl „závažné finanční potíže“). Správce daně však zjistil, že žalobce již dne 2. 2. 2021, tj. před podáním žádostí o posečkání, daň z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2020 a listopad 2020 uhradil (konkrétně se jednalo o 467 690 Kč za zdaňovací období říjen 2020 a 64 499 Kč za zdaňovací období listopad 2020), a proto rozhodnutím ze dne 13. 4. 2021, č. j. 430324/21/2804-50540-602958, a rozhodnutím ze dne 13. 4. 2021, č. j. 430453/21/2804-50540-602958, řízení o žádostech žalobce podle § 106 odst. 1 písm. f) daňového řádu zastavil, neboť se stala bezpředmětnými. 2. Následné odvolání žalobce žalovaný rozhodnutí ze dne 9. 11. 2021, č. j. 40459/21/5100-41452-712033, zamítl a rozhodnutí správce daně ze dne 13. 4. 2021, č. j. 430324/21/2804-50540-602958, a ze dne 13. 4. 2021, č. j. 430453/21/2804-50540-602958, potvrdil. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 Afs 15/2013 – 34, a zdůraznil, že posečkat s úhradou daně lze z důvodů taxativně stanovených jen tehdy, nemůže-li být úhrada daně provedena. Pokud správce daně v době podané žádosti neeviduje na konkretizovaných daních žádné nedoplatky, neboť tyto daně byly již zcela uhrazeny, pozbývá významu vést řízení o žádosti, kterou se žadatel domáhá posečkání s úhradou daně. II. Žaloba a vyjádření žalovaného 3. Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2021, č. j. 40459/21/5100-41452-712033, které tvoří společně s rozhodnutími správce daně jeden celek, podal žalobce žalobu, v níž namítal, že žalobou napadené rozhodnutí je „nepřezkoumatelné“ a „nezákonné“. Dle žalobce orgány finanční správy nesprávně interpretovaly § 156 daňového řádu, neboť to, že žalobce před podáním žádostí o posečkání daňový nedoplatek uhradil, „nemůže samo o sobě znamenat, že u žalobce nenastaly důvody, pro které by daň uhradit nemohl“. V této souvislosti žalobce poukázal na § 156 odst. 4 daňového řádu, z něhož dle žalobce neplyne, že by bylo možno povolit posečkání úhrady daně „pouze do doby uhrazení daňového nedoplatku“. Pokud se orgány finanční správy dovolávaly závěrů Nejvyššího správního soudu vyslovených v odůvodnění rozsudku ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 Afs 15/2013 – 34, pak ty dle žalobce „na případ nelze aplikovat“. Celkově hodnotí žalobce postup orgánů finanční správy jako „formalistický“ [správce daně ex officio „neučinil žádných kroků k tomu, aby bylo dosaženo posečkání úhrady daně již dříve (tedy ještě před úhradou daňové povinnosti žalobcem)“] a ve svých důsledcích nepřiměřeně tvrdý (žalobce soudu objasnil, že „žádost o posečkání…byla žalobcem směřována k povolení posečkání úhrady příslušné daně za účelem prominutí vzniklých úroků z prodlení, a tudíž k odstranění tvrdosti zákona“). Postupem orgánů finanční správy navíc došlo k porušení zásady procesní rovnosti (§ 6 odst. 1 daňového řádu) a čl. 2 odst. 2 Listiny. 4. Ze všech výše uvedených důvodů by dle názoru žalobce mělo být rozhodnutí žalovaného zrušeno a věc by měla být žalovanému vrácena k dalšímu řízení. 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě [jež není třeba podrobně rekapitulovat, neboť jeho obsah účastníci znají, nadto v řízení byl žalovaný úspěšný, přičemž v odůvodnění rozsudku je třeba vypořádat základní námitky toho účastníka, kterému soud za pravdu nedal; ostatně rozhodnutí soudu je primárně reakcí na žalobní námitky, teprve až v druhé řadě - a pouze tehdy, je-li to pro vyjasnění stěžejních otázek nezbytné - případně může reagovat i na vyjádření k žalobě (srov. shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 6. 2021, č. j. 10 Afs 405/2020 – 41, bod 9)] setrval na závěrech obsažených v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, které je dle jeho názoru věcně správné a zákonné, a navrhl, aby soud žalobu zamítl. III. Posouzení věci soudem 6. Soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“) žalobou napadené rozhodnutí [přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.)] a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 7. Předně soud připomíná, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek odpovědi na každou námitku, resp. argument. Rozsah reakce na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou-li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní - tzn., že na námitky lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí orgán veřejné moci prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí [„není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68)]. Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok jeho rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. nález ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08, bod 24), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci – pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů – nesmí být přemrštěné. Jiný postup by ohrožoval funkčnost orgánů veřejné moci, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly (k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2020, č. j. 9 As 413/2018 – 43, bod 21). Z výše uvedených důvodů proto např. soud není povinen reagovat na košatou a obsáhlou žalobu stejně košatým a obsáhlým rozsudkem (shodně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2015, č. j. 10 Afs 18/2015 – 48, bod 35, popř. rozsudky téhož soudu ze dne 5. 2. 2021, č. j. 5 As 140/2019 – 93, bod 41, a ze dne 5. 3. 2021, č. j. 5 As 267/2019 – 106, bod 66). Implicitně lze samozřejmě vypořádat i důkazní návrhy účastníků řízení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 35/19, bod 62, či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2017, č. j. 9 Ads 225/2016 – 61, body 42 a 44, a ze dne 11. 7. 2019, č. j. 5 Ads 213/2018 – 25, bod 18). 8. Současně platí, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou správně vyřčené, a proto bude soud tam, kde se se závěry správních orgánů shodne, na tyto odkazovat, event. je stručně shrne. Soud přitom není povinen hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, které již přesvědčivě vyslovily správní orgány (podobně srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014, č. j. 6 As 54/2013 – 128, popř. rozsudek téhož soudu ze dne 4. 3. 2015, č. j. 6 As 72/2014 – 88), resp. soud není povinen vše znovu převyprávět „vlastními slovy“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 1889/20). 9. Konečně je vhodné ve vztahu k samotnému soudnímu přezkumu dodat i to, že pojem „úplný přezkum“ (plná jurisdikce) není ani Evropským soudem pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 20. 10. 2015 ve věci č. 40378/10 – Fazia Ali proti Spojenému království) vykládán doslova a Evropský soud pro lidská práva se v zásadě spokojí, bude-li přezkum dostatečný (sufficient review). Je třeba též přihlédnout ke zvláštnostem řízení ve správním soudnictví, v rámci něhož může být skutkový přezkum v zásadě omezený a soudní orgán se může zaměřit spíše na přezkum předchozího řízení než na přijímání skutkových závěrů. Z článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dle Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá pr