2 As 68/2017 — Nejvyšší správní soud

30 Ad 13/2022- 70 - text  17 30 Ad 13/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudkyň Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Martiny Kűchlerové, Ph.D., ve věci žalobkyně: L. Č. zastoupena Mgr. Ing. Markem Černoškem, MBA bytem 751 04 Rokytnice 356 proti žalovanému: Ředitel Sekce podpory Ministerstva obrany se sídlem Vítězné náměstí 1500/5, Praha 6 s adresou pro doručování Legislativní a právní odbor Ministerstva obrany oddělení pracovního a služebního práva nám. Svobody 471/4, 160 00 Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 7. 2022, čj. MO 288306/2022-1457 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a rozhodnutí správního orgánu 1. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce do rozhodnutí ředitele Agentury vojenského zdravotnictví (dále také jen „správní orgán I. stupně“ nebo „ředitel AVZ“) ze dne 11. 1. 2022, čj. MO 16254/2022-684800, a toto rozhodnutí potvrdil. Uvedeným prvoinstančním správním rozhodnutím správní orgán I. stupně zamítl žádost žalobkyně ze dne 1. 3. 2017 na náhradu škody, jíž uplatnila nárok na náhradu škody představující náklady, které jí vznikly v souvislosti s vysláním na rekvalifikační kurz v období 5. 9 - 5. 10. 2016 a s neposkytnutím plánované řádné dovolené. II. Shrnutí žalobních bodů 2. Včas podanou žalobou se žalobkyně domáhala přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí, navrhla jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. 3. Žalobkyně předně namítla věcnou nepříslušnost správního orgánu prvního stupně, tj. ředitele AVZ k vedení správního řízení a rozhodnutí ve věci její žádosti o náhradu škody ze dne 1. 3. 2017, a usnesení ředitele AVZ ze dne 11. 1. 2022 proto označila za nicotné. Uvedla, že taková skutečnost nevyplývá ze žádného ustanovení zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 221/1999 Sb.“ nebo „zákon o vojácích z povolání“), ani z rozkazu ministra obrany uvedeného ve výrokové části rozhodnutí ředitele AVZ, tj. z čl. 2 odst. 1 písm. a) RMO č. 34/2012 nelze jednoznačně určit, že věcně příslušným k vyřízení žádosti žalobkyně byl právě ředitel AVZ; v čl. 3 odst. 4 téhož RMO chybí informace o tom, jaké má AVZ kompetence a zda je oprávněna rozhodovat ve věcech náhrady škody, ani z RMO č. 47/2013, č. 57/2015 a č. 64/2015. 4. S poukazem na ustanovení § 77 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a příslušnou judikaturu žalobkyně citovala závěry o tom, kdy je nutno považovat rozhodnutí za nicotné. Za nezákonné pak považuje žalobou napadené rozhodnutí, neboť žalovaný k tvrzené nicotnosti prvoinstančního rozhodnutí nepřihlédl. 5. Dále žalobkyně popsala okolnosti ohledně podání své žádosti o rekvalifikaci ze dne 20. 6. 2016, udělení souhlasu s vybraným oborem (s poskytnutím kurzu od 12. 9. 2016) Agenturou personalistiky AČR ze dne 22. 7. 2016, které jí bylo dáno na vědomí dne 22. 8. 2016, zařazení do rekvalifikačního kurzu Pracovník v sociálních službách rozhodnutím ze dne 25. 8. 2016 (na kurz v době od 5. 9. - 5. 10. 2016), se kterým byla seznámena dne 31. 8. 2016, a nařízení služební cesty s počátkem od 4. 9.2016 vnitřním rozkazem č. 171 z téhož dne. Uvedla, že termín rekvalifikace od 12. 9. do 27. 10. 2016 zvolila s ohledem na plánovanou dovolenou v termínu od 1. 9. do 11. 9. 2016, která byla v lednu 2016 zanesena do plánu dovolených v rámci Vojenského zařízení 684808 České Budějovice. K tomu dodala, že pokud měla v plánu dovolených uvedeno řádné čerpání ve zmíněném termínu, měl velitel vojenského zařízení v souladu s § 33 zákona o vojácích z povolání povinnost stanovit nástup řádné dovolené nejpozději dne 16. 8. 2016. Služební orgán tak nerespektoval zákonnou právní úpravu o určování řádné dovolené a dle jejího názoru ji tak v oblasti čerpání/určování dovolené diskriminoval, v důsledku čehož jí pak vznikla škoda na penězích. 6. Dále žalobkyně uvedla, že součástí rekvalifikačního kurzu byla i povinná praxe a v její první den dne 19. 9. 2016 zjistila, jakou praxi skutečně koná a bylo jí pracovnicemi poskytovatele sociálních služeb sděleno, že se svým vzděláním k této činnosti nepotřebuje žádnou rekvalifikaci pracovníka v sociálních službách. Tedy zjistila, že činnost, pro kterou se měla rekvalifikovat, může vykonávat zcela v rámci svého již dosaženého nelékařského vzdělání všeobecné zdravotní sestry. Dovodila, že rekvalifikační kurz nebyl tedy správně zvolený. K tomu Agentura personalistiky AČR vůbec nepřihlédla, ač to bylo její povinností, neboť nebylo dosaženo účelu, smyslu a cíle rekvalifikace. Kdyby tak učinila, zbyl by tak v žádosti žalobkyně kurz pro Sportovní maséry, o kterém by musela rozhodnout a zamítnout kurz pro Pracovníka v sociálních službách. Za to, že bude poskytnuta skutečná rekvalifikace, dle žalobkyně nese odpovědnost Agentura personalistika AČR. 7. Protože nebyly naplněny definiční znaky rekvalifikace, šlo de facto o výkon služby v rámci služební cesty, která ve vazbě na nedůvodnost rekvalifikace neměla být nařizována, a žalobkyně tak nemohla v oprávněném zájmu čerpat dovolenou, což vyústilo v hledání péče o maminku, čímž jí vznikla škoda na penězích. K ní došlo porušením právních povinností služebními orgány, přičemž mezi porušením těchto právních povinnosti a vznikem škody žalobkyni existuje příčinná souvislost. 8. Žádný pracovník Agentury personalistiky AČR žalobkyni neseznámil s podmínkami rekvalifikace před jejím poskytnutím, a tím žalobkyni vznikly další výdaje. Nebylo povinností žalobkyně před podáním žádosti pátrat po obsahu zvolených typů rekvalifikací, protože těmito informacemi disponuje právě Agentura personalistiky AČR, když konkrétní nabídky na rok dopředu zveřejňuje. Žalovaný měl vědět, jaká osoba může poskytovat přímo obslužnou péči osobě na lůžku, tzn. že musí prokázat svoji bezúhonnost, zdravotní stav (předepsané očkování) a mít určený pracovní oděv. O tom se žalobkyně dozvěděla až v rámci trvání tzv. rekvalifikace. 9. Žalobkyně dále namítla, že se žalovaný spokojil s tvrzením ředitele Agentury personalistiky AČR, že některé písemnosti byly skartovány, aniž by to sám prověřil. Žalovaný požaduje po žalobkyni doložení e-mailové komunikace k prokázání, že jí nebyly řádně poskytnuty informace, avšak naopak žalovaný ničím neprokázal, že se tak skutečně a v jakém rozsahu stalo, a svědeckou výpověď Mgr. P. odmítl s tím, že již v rezortu MO nepracuje a výpověď by nic neprokázala. 10. Dle žalobkyně nelze přezkoumat, z jakých důvodů nebyla provedena svědecká výpověď navržených svědků (plk. Ing. B., plk. In. B., Mgr D. - z Agentury personalistiky AČR ve věci rekvalifikace, brig. gen. MUDr. B. k nařízení služební cesty žalobkyni a čerpání dovolené, Mgr. K. z MPSV k rekvalifikaci Pracovník v sociálních službách). Žalobkyně poukázala i nato, že otázka vzniklých nákladů při praxi (prokázání bezúhonnosti, očkování a pracovní oděv) byla ověřována pouze telefonicky u společnosti MAVO, s. r. o. 11. Dle žalobkyně je brig. gen. MUDr. Z. B. v řízení osobou podjatou (v průběhu řízení působil na pozici prvostupňového správního orgánu a poté se stal odvolacím orgánem), neboť jako služební orgán v rozporu se zákonem a čl. 79 RMO č. 9/2008 jí nařídil vykonat rekvalifikaci namísto řádného čerpání řádné dovolené. Rekvalifikace nepředstavuje důležitý zájem služby a čerpání dovolené vojákem z povolání má přednost před rekvalifikací. Žalobkyně má obavu ze systémové podjatosti, tj. že jako poškozené se jí nedostane odpovídající náhrady škody. Má zato, že ze strany služebních orgánů je postupováno v rozporu s jejími zájmy, a protože zákon o vojácích z povolání vylučuje užití § 14 správního řádu, a v prostředí právních předpisů MO neexistuje předpis, který by podjatost upravoval, měl by pochybení v rozhodování správních orgánů usměrnit správní soud. 12. Závěrem žalobkyně uvedla, že pokud služební orgány porušily povinnost informovat jí o zařazení do rekvalifikačního kurzu dle čl. 79 RMO č. 9/2008 nejpozději 1 měsíc před stanoveným termínem nástupu kurzu, pak je stát odpovědný za vzniklou škodu, která jí v souvislosti s vysláním do kurzu, v příčinné souvislosti vznikla. Zopakovala, že pokud jí rekvalifikační kurz nijak neprohloubil ani nerozšířil odbornost všeobecné zdravotní sestry, pak nebyla v rekvalifikačním kurzu, ale na služební cestě, tudíž jí v souvislosti se služební cestou náleží i peněžní plnění např. plné stravné po celou dobu trvání služební cesty. 13. Dle žalobkyně správní orgány v dané věci nezjistily skutečný stav věci a nepostupovaly tak v souladu se zásadou materiální pravdy a se zásadou zákonnosti (§ 3 a § 2 správního řádu). III. Vyjádření žalovaného k žalobě 14. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby. 15. V reakci na žalobní námitky k namítané věcné nepříslušnosti správního orgánu uvedl,