7 As 71/2010 — Nejvyšší správní soud

31 Ad 3/2017- 122 - text  12 31 Ad 3/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Ivony Šubrtové a Mgr. Tomáše Blažka ve věci žalobkyně: Chrudim IRON & STEEL, s. r. o., IČ: 28669771 se sídlem Na Zámecké 1518/9, 140 00 Praha 4 – Nusle zastoupena Mgr. Janem Dziamou, advokátem advokátní kanceláře Rovenská & partneři, s. r. o. se sídlem Václavské náměstí 837/11, 110 00 Praha 1 – Nové Město proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce se sídlem Kolářská 451/13, 746 01 Opava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2016, č. j. 5261/1.30/16-3, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Oblastní inspektorát práce pro Královéhradecký kraj a Pardubický kraj (dále jen „správní orgán I. stupně“) vydal dne 17. 6. 2016 rozhodnutí čj. 8582/8.30/16-9 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým uložil žalobkyni pokutu ve výši 1.000.000,- Kč a náklady řízení ve výši 1.000,- Kč, a to za spáchání správního deliktu na úseku odměňování zaměstnanců podle § 26 odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce (dále jen „zákon o inspekci práce“). Ve výroku tohoto rozhodnutí je dále podrobně popsáno, v jakých měsících r. 2014 a 2015 neposkytla žalobkyně svým zaměstnancům M. B., Ing. G. C., M. D., Ing. S. F., Š. M., V. P., M. P., F. V., J. Z., I. Z., mzdu ve stanoveném termínu, splatnou po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci na mzdu právo. Zde soud poznamenává, že části mezd byly pracovníkům vypláceny se zpožděním i několika měsíců. 2. Žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 12. 2016, č. j. 5261/1.30/16-3 (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodl o odvolání žalobkyně tak, že prvním výrokem snížil uloženou pokutu z částky 1.000.000,- Kč na 700.000,- Kč, v druhém výroku ponechal rozhodnutí orgánu I. stupně v ostatních částech beze změny. 3. Ze správního spisu a vydaných rozhodnutí ve věci vyplývá, že kontrolní orgán zjistil z podkladů společnosti, že tato nevyplácela svým deseti zaměstnancům v průběhu období březen 2014 – červenec 2015 v řádném výplatním termínu 25. den v měsíci mzdy, na které pracovníkům vznikal nárok na základě pracovních smluv a vykonané práce. Žalobkyně namítala, že v uvedeném období procházela společnost složitým finančním obdobím, kdy přišla o zakázku, která měla tvořit hlavní náplň činnosti na několik let, důsledkem čehož neměla dostatek příjmů na pokrytí veškerých závazků. Prioritou pak bylo udržení výroby. Podstatná část mezd byla přitom pracovníkům uhrazena dle ekonomických možností. Posléze proběhlo insolvenční řízení u Městského soudu v Praze a žalobkyni byla povolena reorganizace dle § 316 a násl. zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon. O skutečnostech zjištěných kontrolním orgánem nebylo mezi účastníky řízení sporu, žalobkyně však konstatovala, že učinila vše pro naplnění liberačního důvodu dle § 36 odst. 3 zákona o inspekci práce. II. Původní řízení před krajským soudem II.A Žaloba 4. Žaloba poukázala na skutečnost, že oba stupně kontrolního orgánu shodně konstatovaly, že žalobkyně neprokázala vynaložení veškerého úsilí, které na ní bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. S tím však žalobkyně nesouhlasila a uvedla, že předložila potřebné doklady o své nepříznivé ekonomické situaci, doplněné o přehled příjmů a přehled měsíčních výdajů, které bylo nutno hradit k udržení výroby. Žalobkyně byla nově vzniklou společností rozbíhající výrobu a činnost, byla silně zasažena ropnou krizí, tedy neočekávanou objektivní skutečností mimo sféru jejího vlivu, kvůli níž přišla o zakázku, která měla tvořit hlavní náplň její činnosti na několik let. S ohledem na uvedený výpadek neměla žalobkyně dostatek příjmů, z nichž by mohla pokrýt veškeré své závazky, když prioritou muselo být udržení výroby. Bez probíhající výroby by nemohla generovat příjmy, slévárenské zařízení by chátralo a žalobkyni by se nedařilo získat nové zakázky. K získání zakázek ve slévárenství je potřebné mít certifikaci výroby od konkrétního zákazníka. Tato certifikace je složitým a časově náročným procesem, podmíněným probíhající výrobou. Pokud by žalobkyně nehradila přednostně náklady výroby, došlo by k jejímu zastavení, žalobkyně by se okamžitě dostala do úpadku, její činnost by byla ukončena a došlo by k zániku všech pracovních míst. 5. Žalobkyně doložila, že podstatnou část dlužných mezd uhradila, jakmile to její ekonomická situace dovolila, z čehož je zřejmé, že se snažila ze všech sil, aby své závazky vůči zaměstnancům splnila, je proto přesvědčena, že naplnila liberační důvod dle § 36 odst. 3 zákona o inspekci práce, i když závěry obou rozhodnutí tomu odporují. Správní orgány se řádně s argumentací žalobkyně v tomto směru nevypořádaly, jejich konstatování jsou obecná a chybí jim podrobná odůvodnění. 6. Žalobkyně uvedla, že prvostupňové rozhodnutí neobsahuje řádné odůvodnění, jakým způsobem správní orgán hodnotil či zohlednil fakt, že žalobkyně uhradila dodatečně podstatnou část dlužných mezd předmětným zaměstnancům, současně se nevypořádal s argumentem žalobkyně, že byla nejprve v moratoriu a poté v insolvenci, kdy musela hradit i jiné závazky (někdy dokonce přednostně), nutné ke své stabilizaci a k provedení reorganizace, tedy, že by se platbami starých závazků zaměstnancům mohla dopustit zvýhodňování věřitele. Žalovaný přitom k tomuto uvádí, že „to oblastní inspektorát práce výslovně nezmínil“, rozhodnutí tohoto orgánu uvedené námitky žalobkyně tedy rovněž nevypořádává. Žalobkyně považuje z pohledu obrany svých práv za důležité, aby obě rozhodnutí obsahovala řádné vyjádření k její námitce, včetně odůvodnění, z uvedených důvodů shora pak považuje rozhodnutí za nepřezkoumatelná. 7. K výši uložené pokuty žalobkyně namítala, že její poměry nebyly pro účely uložení dostatečně zhodnoceny, rozhodnutí orgánu I. stupně není adekvátně odůvodněno, vychází pouze z několika údajů, získaných z veřejných zdrojů, které o aktuálních poměrech žalobkyně dostatečně nevypovídají. Žalobkyně poukazuje rovněž na její vnitřní rozpornost, kdy na jedné straně cituje značné ztráty a ztrátové hospodaření žalobkyně, na straně druhé konstatuje, že je v silách žalobkyně zaplatit pokutu v polovině zákonné sazby – tj. ve výši 1 milion Kč. Pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí měl žalovaný pro nedostatek odůvodnění prvostupňové rozhodnutí zrušit a vrátit mu věc k novému rozhodnutí. 8. K napadenému rozhodnutí žalobkyně namítla nedostatečné odůvodnění byť i částečně snížené pokuty. Zde uvádí, že žalovaný poukázal na správné zhodnocení závažnosti správního deliktu orgánem I. stupně, na toto odkázal, což žalobkyně nepovažuje za dostatečné. Není zde obsažena ani řádná úvaha o adekvátnosti snížené částky (700 tisíc Kč), o tom, proč ji žalovaný nepovažuje za likvidační. Odkaz na judikaturu je v tomto směru obecný, a pokud jde o judikát č. j. 38 Ad 12/2010-74, podle něhož nelze odvíjet výši pokuty od majetkové a finanční situace delikventa, poukazuje žalobkyně na rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 38/02, dle kterého „musí pokuta reflektovat i majetkové poměry potrestaného. Stejná výše pokuty uložená majetnému se bude jevit jako směšná a neúčinná, zatímco v případě postihu nemajetného může působit drakonicky a likvidačně. Není tedy porušením principu relativní rovnosti, když dvěma osobám v různých situacích bude uložena pokuta v různé výši, byť by jediným rozdílem jejich situace měly být právě rozdílné majetkové poměry. Kritérium zkoumání majetkových poměrů delikventa při úvaze o výši ukládané pokuty je nezbytné a komplementární – nikoliv ovšem proto, že vysoké pokuty by byly nevymahatelné, ale vzhledem k riziku ‚likvidačního‘ účinku nepřiměřeně vysoké pokuty“. 9. V druhém judikátu (č. j. 8 Ad 23/2014-71) je řešena situace, kdy delikvent byl sice ve ztrátě, tuto však dokázal pokaždé kompenzovat, aniž by vedla k jejímu zániku. V případě žalobkyně je však evidentní, že svou ztrátu kompenzovat nedokázala, což vyústilo v insolvenční řízení a rozhodnutí odvolacího orgánu je v tomto směru rovněž nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění. Závěry obou rozhodnutí pak žalobkyně spatřuje jako rozporné s uvedeným nálezem Ústavního soudu. Uvádějí, že pokuta pro žalobkyni nemůže být likvidační, tento závěr však není vůbec odůvodněn. 10. V závěru žalobkyně navrhla zrušení obou rozhodnutí, případně aby soud na základě § 65 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) upustil od uložení pokuty či pokutu snížil. Žalobkyně je stále v nelehké situaci, dosud probíhá insolvenční řízení, žalobkyně musí plnit reorganizační plán, celkový objem závazků, které musí splnit (včetně pohledávek za majetkovou podstatou), činí 66.261.307,- Kč. Uložení pokuty v řádech statisíců Kč by odčerpalo finanční prostředky, které žalobkyně aktuálně potřebuje k tomu, aby dokončila reorganiz