30 A 81/2023

Cplast s. r. o., IČO: 07069286 sídlem Zakouřilova 1279/126, 149 00 Praha zastoupen advokátkou JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D. sídlem Francouzská 4, 120 00 Praha 2

L. Č.

Z. Č. v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 9. 2023, č. j. KUJI KUJI 84115/2023 (sp. zn. OUP 304/2021 Sch-25), a o návrhu na incidenční přezkum části opatření obecné povahy – Změny č. 1 Územního plánu sídelního útvaru Ledeč nad Sázavou, schválené dne 11. 12. 2002 usnesením zastupitelstva města Ledeč nad Sázavou,

Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové dne 6. 11. 2023 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 9. 2023, č. j. KUJI KUJI 84115/2023 (sp. zn. OUP 304/2021 Sch-25), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Ledeč nad Sázavou ze dne 10. 5. 2021, č. j. MLNS/2181/2020/OVZP-OdVUP-9 (dále jen „Rozhodnutí správního orgánu I. stupně“ či „Společné povolení“).

Rozhodnutím správního orgánu I. stupně bylo ve společném územním a stavebním řízení podle § 94p odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v rozhodném znění (dále jen „stavební zákon“), vydáno společné povolení na stavbu: „Skladovací hala 1 1 etapa na pozemcích parc. č. XA, XB, XC, XD a XE v katastrálním území xx (dále také jen „Stavba“ či „Předmětná stavba“).

Žalobce se předmětnou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí správních orgánů obou stupňů z důvodů, které jsou v podrobnostech popsány níže.

Zároveň se žalobce domáhá ve vztahu k odpůrci postupem dle § 101a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), incidenčního přezkumu - tedy zrušení částí Změny č. 1 Územního plánu sídelního útvaru Ledeč nad Sázavou, schválené dne 11. 12. 2002 usnesením zastupitelstva města Ledeč nad Sázavou č. 2a.2002/7ZM-s, jak jsou specifikovány výše ve výroku I. tohoto rozsudku.

Žalobce je vlastníkem nemovitostí uvedených na LV č. XF pro k. ú. xx, vedeném xx, xx, a to konkrétně pozemků p. č. XG, XH a st. p. č. XCH, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XI. V bezprostředním sousedství těchto nemovitostí ve vlastnictví žalobce provádí společnost Cplast s.r.o., IČO: 070 69 286, Zakouřilova 1279/126, Chodov, 149 00 Praha 4 (dále jen „Stavebník“), Předmětnou stavbu.

Ve vztahu k incidenčnímu přezkumu opatření obecné povahy, konkrétně pak Změny č. 1 Územního plánu sídelního útvaru Ledeč nad Sázavou, schválené dne 11. 12. 2002 usnesením zastupitelstva města Ledeč nad Sázavou č. 2a.2002/7ZM-s (dále jen „Změna č. 1 ÚP“) v částech, jak jsou specifikovány výše, uvedl žalobce následující žalobní, respektive návrhová tvrzení.

Uvedené části Změny č. 1 ÚP, které byly podkladem pro vydání závazného stanoviska dle § 96b stavebního zákona (a závazného stanoviska jej potvrzujícího v odvolacím řízení), považuje žalobce za nezákonné pro jejich nepřezkoumatelnost. Přechodná ustanovení aktuálně platného stavebního zákona se vymezují k územně plánovací dokumentaci pořízené podle dřívějších právních předpisů v § 188 odst. 4 následovně, cit.: „Obecně závazné vyhlášky, jimiž byla vymezena závazná část územně plánovací dokumentace sídelního útvaru nebo zóny, územního plánu obce nebo regulačního plánu, se pro účely tohoto zákona považují za opatření obecné povahy; (…)“

Územní plán sídelního útvaru Ledeč nad Sázavou byl schválen dne 20. 11. 1996. Jeho závazná část byla vymezena obecně závaznou vyhláškou Města Ledeč nad Sázavou č. 1/97 ze dne 13. 1. 1997 (s účinností od 29. 1. 1997). Změna č. 1 ÚP pak byla vydána dne 11. 12. 2002. Na oba tyto územně plánovací dokumenty, pořízené ještě za platnosti stavebního zákona č. 50/1976 Sb., je tak třeba, v souladu s výše citovaným ustanovením § 188 odst. 4 rozhodné právní úpravy ve stavebním zákoně, materiálně nahlížet jako na opatření obecné povahy. Zejména i stran požadavků na náležité odůvodnění – k tomu srov. § 173 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).

Změna č. 1 ÚP, ani její dokladová část, však neobsahují vůbec žádné odůvodnění žalobcem výše specifikovaných částí této územně plánovací dokumentace. Pro adresáty tohoto opatření obecné povahy je tudíž důvod přijetí (změny) předmětných regulativů absolutně nečitelný. Z obsahu zadání Změny č. 1 ÚP, schváleného dne 18. 9. 2002 usnesením Zastupitelstva Města Ledeč nad Sázavou č. 4.2002/42ZM-s, je patrné, že důvodem pro pořízení Změny č. 1 ÚP byla především potřeba změny základního funkčního určení konkrétních lokalit (vymezení nových ploch pro funkci obytnou, občanskou vybavenost, výrobní aktivity a technickou vybavenost). Nutno přitom podotknout, že pozemky dotčené nyní projednávaným Stavebním záměrem nespadají do žádné lokality, jejíž základní funkční určení bylo Změnou č. 1 ÚP změněno (jak jednoznačně vyplývá z hlavního výkresu Změny č. 1 ÚP). O požadavku na změnu závazných regulativů využití stávajících ploch se zadání Změny č. 1 ÚP vůbec nezmiňuje a ani z tohoto dokumentu tudíž nelze vyčíst, proč k této změně pořizovatel přistoupil.

V důsledku naprostého nedostatku odůvodnění jsou předmětné části opatření obecné povahy - Změny č. 1 ÚP, specifikované výše, zcela nepřezkoumatelné a tudíž nezákonné. Tyto nezákonné části územně plánovací dokumentace nemohou být správními orgány nadále používány pro rozhodování v území, a proto žalobce navrhuje jejich zrušení.

V případě žaloby proti rozhodnutí žalovaného a proti Rozhodnutí správního orgánu I. stupně uvedl žalobce následující žalobní body.

Prvním žalobním bodem žalobce namítal nesprávné doručování veřejnou vyhláškou v průběhu správního řízení. Žalobce namítal, že byl v důsledku nesprávného doručování písemností veřejnou vyhláškou zásadním způsobem zkrácen na svých právech. O tom, že probíhá řízení o povolení Předmětné stavby, se totiž dozvěděl až po vydání Rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Nesprávným postupem stavebního úřadu bylo žalobci znemožněno uplatnit námitky v prvoinstančním řízení.

Stejně tak žalobce sporoval skutečnost, že by v daném případě byly splněny podmínky pro doručování veřejnou vyhláškou ve smyslu § 144 správního řádu. Žalobce nesouhlasí s tím, že společnost Vodovody a kanalizace Havlíčkův Brod a.s. splňovala v předmětném správním řízení zákonné podmínky účastenství. Ve vyjádření této společnosti č. j. VAK/Jn/2023/0398 ze dne 16. 3. 2023 je totiž uvedeno, že stavební záměr by se vůbec neměl dotknout inženýrských sítí v jejím majetku. Tato společnost tedy dle názoru žalobce neměla být mezi účastníky předmětného správního řízení od počátku vůbec zařazena. Již v okamžiku, kdy stavební úřad oznamoval zahájení řízení o společném povolení Předmětné stavby, byl tedy počet účastníků řízení 30 (tedy ne více jak 30).

Druhým žalobním bodem žalobce napadal nezákonnost závazných stanovisek orgánů územního plánování, jakožto dotčených orgánů. Konkrétně tedy závazného stanoviska vydaného ve smyslu § 96b stavebního zákona a jej potvrzujícího závazného stanoviska vydaného nadřízeným dotčeným orgánem postupem podle § 149 odst. 7 správního řádu.

Uvedený žalobní bod žalobce následně dále rozvíjel do dílčích žalobních bodů, které obsahovaly přesnější argumentaci.

Pod dílčím žalobním bodem 2.1 žalobce napadal rozpor o pozemcích dotčených Předmětnou stavbou. Žalobce v této souvislosti uvedl, že závazné stanovisko dotčeného orgánu (Městského úřadu Světlá nad Sázavou) bylo podle jeho výrokové části vydáno na podkladě projektové dokumentace pro společné povolení stavby „Skladovací hala“ z 18. 6. 2019. Pozemky, na nichž měla být „Skladovací hala“ umístěna, zde orgán územního plánování vymezil následující: XJ, XC, XL a XK (vše v k. ú. xx). V projektové dokumentaci z 18. 6. 2019 jsou však označeny i pozemky další: XM, XA, XB a XE (vše v k. ú. xx). Proč tyto pozemky v závazném stanovisku dotčeného orgánu označeny nejsou, není z jeho odůvodnění zřejmé. V Rozhodnutí správního orgánu I. stupně je pak uveden výčet pozemků opět jiný: XA, XB, XC, XJ, XD a XE (vše v k. ú. xx) a nejinak je tomu v případě napadeného rozhodnutí: XA, XB, XC, XD a XE (vše v k. ú. xx). Ani v odůvodnění Rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejsou tyto změny ve výčtu pozemků, na nichž je stavební záměr umisťován, jakkoli vysvětleny.

Dílčím žalobním bodem 2.2 žalobce napadal nesprávné posouzení důsledků rozdělení stavebního záměru na etapy. Po vydání závazného stanoviska dotčeného orgánu dle § 96b stavebního zákona došlo k úpravě projektové dokumentace. Verze, na základě níž rozhodoval stavební úřad a posléze i žalovaný, rozdělila záměr Stavebníka na dvě etapy, s tím, že každá z nich měla být povolována v samostatném řízení. Předmětem Rozhodnutí správního orgánu I. stupně a napadeného rozhodnutí byla 1. etapa – stavba haly včetně založení a opěrné stěny podél stávajících garáží, přípojky elektro NN, dešťové kanalizace a příjezdové zpevněné komunikace z místní komunikace v ulici Julia Fučíka. Žalobce je toho názoru, že stavební úřad v důsledku výše uvedeného neměl závazné stanovisko dotčeného orgánu vůbec využít jako podklad pro vydání Společného povolení, nýbrž měl požadovat předložení nového závazného stanoviska orgánu územního plánování. Závazné stanovisko dotčeného orgánu totiž neposuzovalo stavební záměr rozdělený na etapy. V jeho odůvodnění se tudíž objevuje argumentace o odstínění navrhovaného objektu směrem k zástavbě rodinných domů „opěrnou ozeleněnou stěnou“. Tato „opěrná ozeleněná stěna“ ovšem není součástí 1. etapy stavebního záměru, kterou stavební úřad Společným povolením umístil a povolil, ale až součástí 2. etapy.

Dílčími žalobními body 2.3 a 2.4 žalobce brojí proti nezákonným závazným stanoviskům, konkrétně jde závazné stanovisko orgánu územního plánování – Městského úřadu Světlá nad Sázavou č. j. MSNS/11892/2019/ OSÚaÚP ze dne 12. 8. 2019 (vydané dle § 96b stavebního zákona), a jej potvrzující závazné stanovisko nadřízeného dotčeného orgánu, konkrétně závazné stanovisko Krajského úřadu Kraje Vysočina č. j. KUJI 27809/2023 ze dne 10. 3. 2023.

Dílčím žalobním bodem 2.3 žalobce namítal nepřezkoumatelnost závazného stanoviska orgánu územního plánování vydaného podle § 96b stavebního zákona (tedy závazného stanoviska Městského úřadu Světlá nad Sázavou č. j. MSNS/11892/2019/ OSÚaÚP ze dne 12. 8. 2019). Žalobce tvrdil, že uváděné stanovisko je nepřezkoumatelné (uvedené bylo vysloveno již rozsudkem zdejšího soudu ze dne 8. 11. 2022, č. j. 30 A 19/2022-155). Po zrušení dřívějšího rozhodnutí žalovaného uváděným rozsudkem zdejšího soudu měl nadřízený dotčený orgán územního plánování závazné stanovisko postupem podle § 149 odst. 8 správního řádu zrušit pro jeho nezákonnost. Tím, že Krajský úřad Kraje Vysočina v potvrzujícím závazném stanovisku kompletně nahradil úvahu podřízeného úřadu územního plánování, zbavil žalobce možnosti odvolání. Žalobce se nemohl domáhat věcného přezkumu nových úvah obsažených v potvrzujícím závazném stanovisku.

Dílčím žalobním bodem 2.4 pak žalobce napadal nepřezkoumatelnost potvrzujícího závazného stanoviska krajského úřadu (tedy závazného stanoviska Krajského úřadu Kraje Vysočina č. j. KUJI 27809/2023 ze dne 10. 3. 2023).

Dle názoru žalobce zde chybí důsledné posouzení naplnění obecných závazných regulativů funkčního uspořádání území, které jsou vymezeny v obecně závazné vyhlášce Města Ledeč nad Sázavou č. 1/97 o závazných částech územního plánu sídelního útvaru Ledeč nad Sázavou (str. 3).

Na str. 5 potvrzujícího závazného stanoviska je bez dalšího uvedeno, že „Regulativy uvedené v závazné části územního plánu tedy přímo v části Přípustné obsahují požadovaný druh staveb (stavby pro služby a drobnou výrobu)“. Na základě jaké úvahy dospěl nadřízený orgán územního plánování k závěru, že stavební záměr je „stavbou pro služby“ či „stavbou pro drobnou výrobu“ však již z odůvodnění potvrzujícího závazného stanoviska vyčíst nelze. I tato úvaha je tudíž nepřezkoumatelná, a navíc dle názoru žalobce věcně nesprávná. Stavební záměr nelze v žádném případě klasifikovat ani jako stavbu pro služby ani jako stavbu pro drobnou výrobu.

Nepřezkoumatelná je rovněž ta část potvrzujícího závazného stanoviska krajského úřadu, v níž tento hodnotí soulad stavebního záměru s cíli a úkoly územního plánování. Krajský úřad zde totiž pouze zkonstatoval náležité odůvodnění závazného stanoviska dotčeného orgánu a za sebe doplnil toliko obecná konstatování, že stavební záměr „odpovídá urbanistickým a architektonickým požadavkům“ a že „jednotlivé objekty záměru i záměr jako celek odpovídá charakteru stávající zástavby“. Žalobce k tomu namítá, že závazné stanovisko dotčeného orgánu rozhodně neobsahuje náležité odůvodnění souladu záměru s cíli a úkoly územního plánování. Jednak je zde jako stěžejní uveden zcela nepatřičný argument o odstínění skladovací haly od obytné zástavby „opěrnou ozeleněnou stěnou“ a jednak je zde nesprávně odkazováno na řešení cílů a úkolů územního plánování v územně plánovací dokumentaci obce. Územní plán sídelního útvaru Ledeč nad Sázavou však ve skutečnosti nereflektuje prakticky žádné cíle a úkoly v celé jejich šíři definované §§ 18 a 19 stavebního zákona, a s ohledem na datum jeho pořízení tomu tak logicky ani být nemůže. Výše citovaná obecná konstatování nadřízeného orgánu územního plánování by bylo možné uvést prakticky do každého jednoho závazného stanoviska. Krajský úřad tyto své závěry nijak nerozvedl, neodůvodnil a jím zmiňovaný charakter stávající zástavby vůbec neposoudil. Potvrzující závazné stanovisko se plně přezkoumatelným způsobem nevypořádalo ani s odvolacími námitkami Žalobce.

Stavební záměr svou povahou jednoznačně patří do plochy se způsobem využití „území výroby, podnikatelských aktivit, technické vybavenosti“. Právě tyto plochy jsou primárně určeny pro stavby pro skladování. Orgány územního plánování neměly vůbec připustit umístění předmětného stavebního záměru v „území čistého bydlení“. Pokud tak učinily, došlo z jejich strany k nepřípustnému rozšíření ploch určených pro výrobní aktivity do plochy vyhrazené bytovým potřebám.

Konečně dílčím žalobním bodem 2.5 žalobce napadal věcnou nesprávnost závěrů závazných stanovisek orgánů územního plánování. Žalobce považuje závěry závazného stanoviska dotčeného orgánu a potvrzujícího závazného stanoviska krajského úřadu za věcně nesprávné. Umístění skladovací haly o rozměrech 15 x 30 metrů nemá v obytné zástavbě obdoby a není v souladu s očekávaným charakterem obytného území podle územně plánovací dokumentace obce. Stavební záměr dotčenou lokalitu nevhodně hmotově i výškově narušuje. Umístění záměru do stabilizovaného obytného území je nepřípustné.

V pořadí třetím žalobním bodem žalobce namítal chybějící popis vzdálenosti stavebního záměru od svých nemovitostí.

Žalobce konstatoval, že Společné povolení je v rozporu s § 13a odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů, neboť neobsahuje náležitý popis umístění Stavebního záměru na pozemku, potažmo minimální vzdálenosti od hranic pozemku a sousedních staveb. Ve výrokové části Společného povolení není vůbec uvedena vzdálenost Stavebního záměru od pozemků žalobce.

Ve Společném povolení je uvedena „nejkratší vzdálenost haly od společné hranice s pozemkem parc. č. XC – 2.00m“. I pokud by měl Stavební úřad na mysli tímto vyjádřit vzdálenost Stavebního záměru od pozemku Žalobce (a omylem zde označil pozemek p. č. XC v k. ú. Ledeč nad Sázavou, který je přitom ve skutečnosti pozemkem stavebním), neshoduje se uvedený údaj s obsahem projektové dokumentace záměru. Z její textové i výkresové části totiž vyplývá, že nejkratší vzdálenost haly od pozemku Žalobce se bude pohybovat pouze mezi 1.00 – 0,60m! Rovněž i z reálného průběhu pokračujících stavebních prací je zjevné, že hala bude umístěna mnohem blíže pozemku Žalobce než ve vzdálenosti 2m, uvedené ve Společném povolení. Jako příloha Společného povolení je označen „situační výkres s umístěním záměru“, na nějž se Stavební úřad odkazuje i ve výrokové části svého rozhodnutí. Tento výkres však nebyl náležitě specifikován, nebyl zde označen jeho autor ani datum jeho vyhotovení. Vzhledem k tomu, že prokazatelně došlo k úpravám projektové dokumentace Stavebního záměru, je takovéto nekonkrétní označení přílohy Společného povolení nepřípustné.

Nejvyšší správní soud pak svým rozsudkem ze dne 28. 3. 2013, č. j. 4 As 18/2012-29, judikoval, že „stavební úřad je podle § 92 stavebního zákona z roku 2006 a § 9 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení, veřejnoprávní smlouvy a územního opatření, povinen všem účastníkům územního řízení doručit rozhodnutí o umístění stavby i s ověřenou grafickou přílohou obsahující celkovou situaci v měřítku katastrální mapy, se zakreslením stavebního pozemku, požadovaného umístění stavby, s vyznačením vazeb a vlivů na okolí, zejména vzdáleností od hranic pozemku a sousedních staveb“. Takto ovšem Stavební úřad v projednávaném případě nepostupoval. Svým nesprávným postupem při doručování písemností vyloučil Žalobce z účasti na prvoinstančním řízení a Společné povolení, včetně jeho přílohy, mu řádně nedoručil.

Čtvrtým žalobním bodem žalobce namítal, že u Předmětné stavby je dán nedostatečný popis její výšky.

Společné povolení v rozporu s § 13a odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 503/2006 Sb. neobsahuje náležitý popis prostorového řešení stavebního záměru co do jeho výšky. Ve výrokové části Společného povolení se ve vztahu k této otázce uvádí pouze to, že „max. výška stavby do hřebene 8,8 m od úrovně podlahy v 1.NP“. Jaká je výchozí výšková hladina „podlahy v 1.NP“, však již ze Společného povolení seznatelné není. Přitom s ohledem na morfologii terénu v místě Stavby (jeho svažitost a nestabilní podloží) je zcela určující, jak bude stavební záměr na dotčených pozemcích usazen (na násypu / v zářezu).

Nadto Žalobce uvádí, že na rozdíl od výroku Společného povolení uvádí statické posouzení Ing. Jana Mareše ČKAIT z 02/2021, které je součástí spisového materiálu vedeného ve věci, výšku haly pouze 8,2 metru. Stejný údaj pak obsahuje i Technická zpráva D.1 Ing. Jana Mareše ČKAIT ze dne 17. 2. 2021. Stavební úřad tedy zjevně „umístil“ stavební záměr v rozporu se samotnou žádostí Stavebníka, resp. v rozporu s předloženou projektovou dokumentací stavby.

Pátým žalobním bodem žalobce namítal nedostatečnou kontrolu projektové dokumentace. Textová část projektové dokumentace pro Společné povolení, autorizovaná Ing. Zdeňkem Žiškem ČKAIT, je datována 18. 6. 2019, naopak grafická část, např. koordinační situace, nese jiné datum 10/2019, popř. 01/2021. Pokud je koordinační situace jako základní grafická část projektové dokumentace ke Společnému povolení datována 01/2021, nemohly se k ní vyjádřit dotčené orgány, resp. tyto se nevyjadřovaly k finální, projednávané verzi projektové dokumentace. Stavební úřad tak v důsledku uvedeného nemohl podle § 94o odst. 1 stavebního zákona ověřit, zda je stavební záměr v souladu s požadavky stavebního zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zvláštních právních předpisů a se závaznými stanovisky, popřípadě s rozhodnutími dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů. V rozporu s § 94o odst. 2 písm. a) stavebního zákona stavební úřad ani žalovaný neověřili, zda je předložená projektová dokumentace úplná, přehledná, a zda jsou v odpovídající míře řešeny obecné požadavky na výstavbu.

Šestým žalobním bodem žalobce namítal chybějící povolení připojení nemovitosti k pozemní komunikaci.

Uvedl, že v projektové dokumentaci Stavebního záměru se uvádí, že „dopravně bude objekt napojen na stávající místní komunikaci v ulici Julia Fučíka“ (souhrnná technická zpráva). Dle průvodní zprávy dokumentace je „Příjezdová zpevněná komunikace z místní komunikace v ulici Julia Fučíka“ součástí 1. etapy záměru Stavebníka a takto byla i zahrnuta do Společného povolení. Tato nově umisťovaná příjezdová komunikace se nachází přímo na hranici s pozemkem žalobce. Nejedná se o stávající sjezd, ale o sjezd nově budovaný. Žalobce proto namítá, že podkladem Společného povolení musí být rozhodnutí silničního správního úřadu o povolení připojení nemovitosti podle § 10 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Toliko z procesní opatrnosti pak žalobce doplňuje, že podle uvedeného ustanovení zákona se povolení silničního správního úřadu vyžaduje nejen ke zřízení nového připojení nemovitosti, ale též i k jeho úpravě.

Sedmým žalobním bodem žalobce namítal neodůvodněné upuštění od ústního jednání a ohledání na místě. Stavební úřad v oznámení o zahájení společného územního a stavebního řízení (č. j. MLNS/2181/2020/OVZP-OdVUP-8 ze dne 30. 3. 2021) bez dalšího uvedl, že upouští od ústního jednání, protože mu jsou dobře známy poměry staveniště. Společné povolení pak neobsahuje o důvodech upuštění od ústního jednání a ohledání na místě žádnou zmínku. Uvedený postup však měl být náležitě odůvodněn. Stavební úřad měl specifikovat, z jaké jeho úřední činnosti jsou mu poměry v dané lokalitě dobře známy.

Osmý žalobní bod de facto souvisí s dílčími žalobními body 2.3 a 2.4 a v tomto žalobce namítá nedostatek posouzení závazných stanovisek orgánů územního plánování žalovaným, jakožto stavebním úřadem.

Žalobce zdůraznil, že podle rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2014, č. j. 30 A 57/2012-84, musí správní orgán, který řízení vede, podkladová závazná stanoviska posoudit. Rozhodující správní orgán je oprávněn a povinen zabývat se úplností, určitostí a srozumitelností závazného stanoviska, jakož i tím, zda se správní orgán příslušný k vydání závazného stanoviska nedopustil zjevného skutkového nebo právního pochybení. Není-li závazné stanovisko v tomto ohledu v souladu s právními předpisy, nemůže ho rozhodující správní orgán bez dalšího použít (ať už k vyhovění žádosti, nebo k jejímu zamítnutí). Jak již žalobce výše uvedl, závazné stanovisko dotčeného orgánu a potvrzující závazné stanovisko krajského úřadu trpí závažnými vadami, které jsou zcela zřejmé a měly být tudíž zřejmé i stavebnímu úřadu a žalovanému. Tyto správní orgány tedy vůbec neměly jako podklad pro svá rozhodnutí o žádosti Stavebníka bez dalšího přijmout nezákonná závazná stanoviska orgánů územního plánování, nýbrž měly samy vyžadovat jejich nápravu. Žalobce v této souvislosti rovněž odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, č. j. 11 A 109/2013-62.

V pořadí devátým žalobním bodem žalobce napadal nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného.

Zdůraznil, že v žalobou napadeném rozhodnutí nejsou řádně vypořádány jeho odvolací námitky. Ve vztahu k odvolacím námitkám o rozporu stavebního záměru s územně plánovací dokumentací obce a nezákonnosti závazného stanoviska dotčeného orgánu se žalovaný víceméně jen odkázal na část potvrzujícího závazného stanoviska krajského úřadu, kterou citoval v předcházející části napadeného rozhodnutí. Nicméně ani potvrzující závazné stanovisko krajského úřadu se s odvolacími námitkami žalobce adekvátním způsobem nevypořádalo (v podrobnostech viz výše).

Žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal námitku žalobce o rozporu stavebního záměru s cíli a úkoly územního plánování. V napadeném rozhodnutí není v této souvislosti uveden dokonce ani žádný odkaz na závazná stanoviska orgánů územního plánování. Nutno přitom podotknout, že ani takový samotný odkaz by pro řádné vypořádání odvolací námitky Žalobce nemohl být dostačující, a to jednak z důvodu, že by bylo možné za řádné vypořádání odvolacích námitek považovat až případnou reprodukci vypořádání těchto námitek v potvrzujícím závazném stanovisku, a jednak proto, že ani potvrzující závazné stanovisko krajského úřadu se s odvolací námitkou žalobce o rozporu stavebního záměru s cíli a úkoly územního plánování adekvátním způsobem nevypořádalo.

V napadeném rozhodnutí nebyly řádně vypořádány ani odvolací námitky žalobce o negativních vlivech stavebního záměru na okolí. V rámci odvolání proti Společnému povolení uvedl žalobce následující: „Stavební úřad se omezil na konstatování, že záměr nevyvolá žádné negativní vlivy v okolí, aniž by tento svůj závěr jakkoliv zdůvodnil. Takovéto vyjádření bezpochyby zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Z povahy a charakteru stavby je však zřejmé, že takováto stavba by okolí ovlivnila zcela zásadně. Doposud se jednalo o „slepou ulici“ spojnicí ulice Julia Fučíka a Jiřího Wolkera s vyústěním řady garáží směrem k zahrádkářské kolonii. V souvislosti s výstavbou navrhované stavby by došlo zejména k výraznému nárůstu dopravy a s tím souvisejícího hluku. V souvislosti s provozem stavby by rovněž došlo k enormnímu nárůstu dopravní obslužnosti objektu, a to nejen při výstavbě samotné (zásobování, přesun materiálu atd.). V rámci napadeného rozhodnutí byly zmíněny tonáže a hodiny určené k zásobování stavby, nicméně tyto okolnosti nebyly řešeny formou závazné podmínky povolení.“

Žalovaný na tyto námitky pouze stroze uvedl, že je „nemůže posoudit“ a vytkl žalobci, že tyto neuplatnil již v řízení před prvoinstančním správním orgánem. K tomu žalobce uvádí, že předmětné námitky neuplatnil u stavebního úřadu pouze a jenom z toho důvodu, že byl v důsledku chybného postupu při doručování písemností nezákonně vyloučen z účasti na prvoinstančním správním řízení. Nadto je žalobce přesvědčen, že citované námitky se týkají zákonnosti Společného povolení, a tudíž bylo zákonnou povinností žalovaného se těmito v plném rozsahu zabývat (§ 89 odst. 2 správního řádu).

Žalovaný v napadeném rozhodnutí vůbec nevypořádal odvolací námitky žalobce o snížení kvality a pohody bydlení a o reálné hrozbě poklesu hodnoty okolních nemovitostí. Dokonce tyto námitky v obsahu napadeného rozhodnutí vůbec nezmínil. Uvedené je ještě o to více zarážející, když druhé oddělení téhož odboru Krajského úřadu Kraje Vysočina v potvrzujícím závazném stanovisku výslovně odkázalo vypořádání předmětných odvolacích námitek právě do působnosti (zde odvolacího) stavebního úřadu.

Konečně posledním, v pořadí desátým žalobním bodem, žalobce namítal, že žalovaný nedodržel závazný právní názor vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 11. 2022, č. j. 30 A 19/2022-155. Konkrétně odkázal na odstavce č. 72 a 76 tohoto rozsudku, kde se zdejší osud vyjadřoval k nedostatečnosti závazných stanovisek orgánů územního plánování vydaných postupem podle § 96b stavebního zákona a poté postupem dle § 149 odst. 7 správního řádu.

Odpůrce se k podanému návrhu vyjádřil ve svém podání doručeném soudu dne 29. 11. 2023, ve kterém uvedl, že s návrhem žalobce (navrhovatele) na zrušení vybraných částí Změny č. 1 ÚP města Ledeč nad Sázavou nesouhlasí, a navrhl, aby byl jako nedůvodný zamítnut.

Odpůrce uvedl, že souhlasí s tím, že Změnu č. 1 územního plánu sídelního útvaru Ledeč nad Sázavou je nezbytné považovat za opatření obecné povahy. Dle jeho názoru se však tento závěr týká výlučně obecně závazné vyhlášky, jíž byly vymezeny závazné části územně plánovací dokumentace sídelního útvaru nebo zóny, územního plánu obce nebo regulačního plánu, nikoliv procesu předcházejícímu vydání takové obecně závazné vyhlášky.

Dne 18. 9. 2002 bylo Zastupitelstvem města Ledeč nad Sázavou schváleno zadání Změny č. 1 územního plánu sídelního útvaru Ledeč nad Sázavou, kdy tato změna byla navrhována z důvodu potřeby změn základního funkčního určení konkrétních lokalit. Uvádí-li žalobce, že toto schválené zadání trpělo nedostatečným odůvodněním, pak má odpůrce za to, že není možné na toto pohlížet tak, že toto zadání musí splňovat požadavky pro opatření obecné povahy ve smyslu § 188 odst. 4. stavebního zákona.

Nad rámec shora uvedeného pak odpůrce poukazoval na to, že není možné posuzovat tehdy přijaté opatření obecné povahy, resp. zadání změny územního plánu sídelního útvaru Ledeč nad Sázavou stávajícími, resp. pozdějšími požadavky na tehdy přijaté zadání či schválenou obecně závaznou vyhlášku. Takovýto postup by způsobil nepřípustnou retroaktivitu. Tehdejší právní předpisy nebyly tak striktní stran odůvodnění příslušných správních rozhodnutí a není tedy akceptovatelný takový postup, kdy by se při přezkumu takovýchto rozhodnutí měla aplikovat stávající právní úprava, dle níž by již tato rozhodnutí nemohla obstát.

Žalovaný zaslal k výzvě krajského soudu správní spis, ve věci však nepodal žádné písemné vyjádření.

Na vyjádření odpůrce reagoval žalobce replikou zaslanou krajskému soudu dne 3. 1. 2024. V této v zásadě odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 2023, č. j. 140 A 1/2023-96, ve kterém došlo rovněž k přezkumu územního plánu vydaného již dříve formou obecně závazné vyhlášky s tím, že tento má být posuzován jako opatření obecné povahy. Výše uvedenou listinu krajský soud neprováděl k důkazu, neboť nastolená otázka – ke které žalobce rozsudek přikládá, je otázkou právního posouzení věci, nejde tedy o skutkovou otázku, nýbrž právní (v této platí iura novit curia).

Do řízení se do postavení tzv. osob zúčastněných na řízení přihlásily celkem 4 subjekty, jak jsou uvedeny v záhlaví tohoto rozsudku. Písemné vyjádření ve věci podala pouze osoba zúčastněná na řízení, která v řízení před správními orgány vystupovala v postavení Stavebníka.

Stavebník k věci uvedl, že návrh na zrušení části Územního plánu města Ledeč nad Sázavou, ve znění jeho Změny č. 1, i žaloba proti rozhodnutí žalovaného jsou nedůvodnými.

Ve vztahu k návrhu uvedl, že sám žalobce v žalobě přiznává, že obsah Změny č. 1 ÚP podává poměrně ucelený celek, na kterém jsou vystavěny závěry dotčených orgánů (se kterými nesouhlasí). Není tak možné konstatovat, že Změna č. 1 ÚP je nepřezkoumatelná.

V případě žaloby proti rozhodnutí Stavebník uvedl, že například žalobní námitka č. 2.2 (jak je specifikována výše) je nedůvodná, neboť rozdělení záměru na etapy není způsobilé zasáhnout do veřejných subjektivních práv žalobce. Obdobné tvrzení Stavebník uvedl k žalobním námitkám č. 3 a 4.

Závazná stanoviska dotčeného orgánu a jemu nadřízeného dotčeného orgánu jsou již v souladu se závazným právním názorem zdejšího soudu a jsou zákonná a přezkoumatelná.

Stavebník zdůraznil, že první etapa realizace záměru již dospěla do fáze kolaudace a nijak konkrétně /ani svým usazením) neohrožuje žalobce a jeho nemovitosti. V podrobnostech Stavebník spíše opakoval či odkazoval na závěry v žalobou napadeném rozhodnutí. Dle jeho názoru je v pořádku projektová dokumentace, závazná stanoviska, Rozhodnutí správního orgánu I. stupně i žalobou napadené rozhodnutí.

Krajský soud uvádí, že věc projednal a rozhodl o ní bez nařízení jednání při splnění podmínek dle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce s tímto postupem souhlasil výslovně v žalobě, odpůrce i žalovaný postupem konkludentně postupem dle § 51 odst. 1 s. ř. s.

Pro krátké skutkové shrnutí krajský soud uvádí, že Městský úřad Ledeč nad Sázavou, odbor výstavby a životního prostředí, oddělení výstavby a územního plánování, vydal pro stavební záměr Společné povolení. Odvolání žalobce proti Společnému povolení žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 17. 12. 2021, č. j. KUJI 111448/2021 a Společné povolení bylo potvrzeno. Uváděné rozhodnutí žalovaného bylo k žalobě žalobce zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 11. 2022, č. j. 30 A 19/2022-155. Současně byla tímto rozsudkem konstatována nepřezkoumatelnost podkladových závazných stanovisek orgánů územního plánování. Po vydání nového potvrzujícího závazného stanoviska orgánu územního plánování - Krajského úřadu Kraje Vysočina, odboru územního plánování a stavebního řádu, oddělení územního plánování, rozhodl žalovaný o odvolání žalobce proti Společnému povolení znovu, tentokrát žalobou napadeným rozhodnutím. Odvolání žalobce bylo znovu zamítnuto a Společné povolení potvrzeno.

Krajský soud předně předesílá, že společně s žalobou proti rozhodnutí žalovaného došlo i k napadení částí Změny č. 1 Územního plánu sídelního útvaru Ledeč nad Sázavou, schválené dne 11. 12. 2002 usnesením zastupitelstva města Ledeč nad Sázavou č. 2a.2002/7ZM-s (jde o výše specifikované části 22 a 7). Výše uváděná Změna č. 1 ÚP byla přijatou formou obecně závazné vyhlášky zastupitelstva odpůrce – uvedená skutečnost je mezi stranami nesporná.

Odpůrce ve svém vyjádření však dodává, že dle jeho názoru by se na takto vydaný akt (obecně závaznou vyhlášku) neměla vztahovat pravidla pro přezkum opatření obecné povahy (jakožto institutu, který se do naší právní úpravy dostal později). Žalobce s odkazem na § 188 odst. 4 stavebního zákona je naopak přesvědčen, že i takto dříve vydané územní regulace je nutné přezkoumávat jako opatření obecné povahy. Ke své replice žalobce dokonce přiložil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 2023, č. j. 140 A 1/2023-96, kde bylo postupováno právě tak, jak žalobce požaduje.

Krajský osud v této souvislosti zdůrazňuje, že Územní plán sídelního útvaru Ledeč nad Sázavou byl schválen dne 20. 11. 1996. Jeho závazná část byla vymezena obecně závaznou vyhláškou Města Ledeč nad Sázavou č. 1/97 ze dne 13. 1. 1997 (s účinností od 29. 1. 1997). Změna č. 1 ÚP pak byla vydána dne 11. 12. 2002. Na oba tyto územně plánovací dokumenty, pořízené ještě za platnosti stavebního zákona č. 50/1976 Sb., je tak třeba, v souladu s výše citovaným ustanovením § 188 odst. 4 rozhodné právní úpravy ve stavebním zákoně, materiálně nahlížet jako na opatření obecné povahy

Krajský soud v této souvislosti dále uvádí, že relativně samostatnou kapitolou se tedy stal přezkum tzv. starých územních plánů a stavebních uzávěr vydaných za účinnosti zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon (zrušen s účinností ke dni 1. 7. 2007). Z tohoto přístupu se stalo posuzování tzv. starých územních plánů obcí a krajů, jejichž závazná část byla vydána formou obecně závazné vyhlášky jako právního předpisu obce vydávaného v její samostatné působnosti (čl. 104 odst. 3 Ústavy). V případě stavebních uzávěr se jednalo nejprve o obecně závazné vyhlášky obcí v přenesené působnosti, od 1. 1. 2001 pak nařízení rady obce. Právě zde byla od samého počátku existence institutu přezkumu zákonnosti opatření obecné povahy řešena otázka, zda jsou tyto územní plány obcí a stavební uzávěry v tomto režimu přezkoumatelné (viz k tomu podrobně VEDRAL, J. Opatření obecné povahy. Správní právo, č. 6, 2007, s. 356 a násl.). Judikatura nejprve vyšla z materiálního pojetí „starých“ územních plánů jako opatření obecné povahy (viz výše) a vyhlášení jejich závazné části obecně závaznou vyhláškou považovala za pouhou záležitost publikace, nikoliv zdroj jejich závaznosti (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2006, č. j. 1 Ao 1/2006-74). Tento právní názor byl posléze překonán usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2007, č. j. 3 Ao 1/2007-44, které se přiklonilo spíše k formálnímu pojetí „starých“ územních plánů, což neznamenalo nic jiného než jejich vyloučení z přezkumu podle § 101a s. ř. s. a násl., neboť jejich závazné části byly vyhlášeny formou obecně závazné vyhlášky, tedy obecně závazného právního předpisu. Do věci také vstoupil zákonodárce, který novelizoval § 188 odst. 4 stavebního zákona tak, že s účinností od 3. 6. 2008 platí, že před 1. lednem 2007 vydané „obecně závazné vyhlášky, jimiž byla vymezena závazná část územně plánovací dokumentace sídelního útvaru nebo zóny, územního plánu obce nebo regulačního plánu, se pro účely tohoto zákona považují za opatření obecné povahy“. K problému se vyjádřil též Ústavní soud svým nálezem ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 14/07, kterým zrušil posledně citované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. V tomto klíčovém nálezu Ústavní soud dovodil, že „uvedenému materiálnímu chápání opatření obecné povahy ve prospěch stěžovatelů je třeba dát přednost také s ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle níž, nabízí-li se dvojí možný výklad veřejnoprávní normy, je třeba v intencích zásad spravedlivého procesu volit ten, který vůbec, resp. co nejméně, zasahuje do toho kterého základního práva či svobody. Jde o strukturální princip liberálně demokratického státu in dubio pro libertate plynoucí přímo z ústavního pořádku (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy nebo čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny). Tímto přístupem Ústavní soud mimo jiné respektuje i doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává.“ Tento závěr byl potvrzen i v následné judikatuře Ústavního soudu (viz zejm. nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2008, Pl. ÚS 22/08). Je zřejmé, že finální přednost materiální pojetí dostalo právě z důvodu větší koherence s principy spravedlivého procesu a vůbec zachování samotného práva na soudní přezkum takových správních aktů, které nějakým způsobem zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod adresátů veřejné správy. Naopak tam, kde takový zásah do právní sféry jednotlivců dovodit nelze, anebo jednotlivci přísluší proti takovému aktu jiná právní ochrana (podle jeho formálního vyjádření), není zřejmě materiální nazírání nijak opodstatněné.

Specifickou formu dotčení představuje případ, kdy na základě opatření obecné povahy je vydáno rozhodnutí, jeho adresát napadne toto rozhodnutí žalobou a společně s ní podává též návrh na zrušení podkladového opatření obecné povahy (tzv. incidenční přezkum). Zde, byť to zákon neříká výslovně, se dotčení na právech předpokládá. Dochází k němu zprostředkovaně, vydaným správním rozhodnutím, jež ukládá navrhovateli povinnost nebo zakládá (jinému) právo. Ve vztahu k tomuto rozhodnutí se také zkoumá, a není tedy potřeba zvlášť uvádět, v čem mělo spočívat dotčení samotným opatřením obecné povahy (srov. rozsudek Nejvyšší správního soudu ze dne 24. 10. 2013, č. j. 4 Aos 3/2013-33, bod 22).

Ne každé rozhodnutí má ale k opatření obecné povahy dostatečně úzkou vazbu na to, aby mohlo založit incidenční přezkum. Nejvyšší správní soud tak např. pro oblast stavebního práva v rozsudku 1 As 115/2016-23 uvedl, že: „Lze návrh na zrušení územně plánovací dokumentace nebo její části podat společně se žalobou nebo jiným návrhem proti územnímu rozhodnutí, stavebnímu povolení, povolení změny stavby před dokončením, dodatečnému povolení stavby, případně dalším rozhodnutím, pro jejichž vydání je rozhodným hlediskem soulad posuzovaného záměru s územně plánovací dokumentací a ta je proto podkladem k jejich vydání. Spolu s žalobou proti rozhodnutí o nařízení odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona však takový návrh učinit nelze“. Nutno také dodat, že podmínkou incidenčního přezkumu je, že samo napadené správní rozhodnutí je způsobilé k soudnímu přezkumu, tedy že jde o rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2017, č. j. 9 A 162/2017-76).

Všechny výše uvedené předpoklady jsou v nyní projednávané věci splněny a žalobce se efektivně může domáhat zrušení části Změny č. 1 ÚP města Ledeč nad Sázavou postupem dle § 101a s. ř. s., tedy formou tzv. incidenčního přezkumu odvíjejícího se od té skutečnosti, že došlo k podání žaloby proti rozhodnutí (Společné povolení), která má v tomto opatření obecné povahy (materiálně vzato) svůj původ.

Pro to, aby však došlo ke zrušení regulativů pro plochy (území) tzv. čistého bydlení, žalobce nenabízí žádnou žalobní argumentaci. V žalobě „pouze“ uvádí, že: „Změna č. 1 ÚP, ani její dokladová část, však neobsahují vůbec žádné odůvodnění žalobcem výše specifikovaných částí této územně plánovací dokumentace. Pro adresáty tohoto opatření obecné povahy je tudíž důvod přijetí (změny) předmětných regulativů absolutně nečitelný. Z obsahu zadání Změny č. 1 ÚP, schváleného dne 18. 9. 2002 usnesením Zastupitelstva Města Ledeč nad Sázavou č. 4.2002/42ZM-s, je patrné, že důvodem pro pořízení Změny č. 1 ÚP byla především potřeba změny základního funkčního určení konkrétních lokalit (vymezení nových ploch pro funkci obytnou, občanskou vybavenost, výrobní aktivity a technickou vybavenost). Nutno přitom podotknout, že pozemky dotčené nyní projednávaným Stavebním záměrem nespadají do žádné lokality, jejíž základní funkční určení bylo Změnou č. 1 ÚP změněno (jak jednoznačně vyplývá z hlavního výkresu Změny č. 1 ÚP). O požadavku na změnu závazných regulativů využití stávajících ploch se zadání Změny č. 1 ÚP vůbec nezmiňuje a ani z tohoto dokumentu tudíž nelze vyčíst, proč k této změně pořizovatel přistoupil.“

Krajský soud na tomto místě uvádí, že obsah žalobcových tvrzení spíše evokuje skutečnost, že dle jeho názoru absentuje odůvodnění důvodů pro přijetí Změny č. 1 ÚP, respektive konkrétních regulativů v ploše „území čistého bydlení“, když pozemky, na kterých je umísťován předmětný záměr v případě přijímání Změny č. 1 ÚP nebyly zařazovány do nových ploch.

Rozhodnutí o tom, že dojde k pořízení územního plánu (dříve vydání obecně závazné vyhlášky) či jeho změny je však politickým rozhodnutím náležejícím do diskrece zastupitelstva té které obce - jakožto subjektu nadaného samosprávou. Krajský soud není oprávněn posuzovat důvody vedoucí obec, jakožto samosprávný celek, k pořízení územního plánu (obecně závazné vyhlášky) či jeho změny. Do pravomoci soudu náleží přezkum zákonnosti vymezení té které funkční plochy či té které regulace. V tomto ohledu však žalobce nenabízí žádnou právní argumentaci vedoucí k závěru, že by regulativy v plochách tzv. území čistého bydlení měly být vymezeny nezákonně.

Nehledě na její odůvodnění je totiž z jazykového výkladu zřejmé, že odpůrce zamýšlel vymezit plochy území čistého bydlení, ve kterých je přípustné umisťovat stavby pro rodinné bydlení, pro obchod, veřejné stravování, služby a drobnou výrobu, veřejná zeleň, stavby technické infrastruktury, stavby pro kulturu, ubytování, individuální rekreaci, zdravotnictví a sociální péči, sport.

Logicky na druhou stranu není možné v takových plochách (plochách určených výhradě k bydlení) umísťovat stavby narušující funkci bydlení, objekty výrobní a skladovací, které by rušily nad přípustnou mez stanovenou příslušnými předpisy a normami bytovou zástavbu nebo zasahovaly svým ochranným pásmem do vymezeného prostoru této funkce.

Žalobce nesporuje, že pozemky, na nichž má být Předmětná stavba umístěna, mají být zařazeny do jiných funkčních ploch – on sám v daném místě žije. Problém tak není ve vymezení funkční plochy či tam stanovených regulativech (taková tvrzení žalobce nenabízí), ale v jejich výkladu – stran přípustnosti – umístění do dané plochy záměru, který je nyní přezkoumáván. Klíčovou otázkou pro posouzení nyní projednávané věci tak je, zda se dotčené orgány územního plánování vypořádaly náležitě s výkladem výše uvedené regulace a logickými a jasnými důvody a argumentací dospěly k závěru, proč může ve výše uvedené ploše dojít k umístění Předmětné stavby.

Vymezení plochy území čistého bydlení a tam stanovených regulativů není nepřezkoumatelné – je logické samo o sobě s ohledem na to, co má být v daném území realizováno – přípustné a nepřípustné regulativy jsou dány a je následně odpovědností dotčených orgánů, potažmo stavebních úřadů, s těmito regulativy pracovat ve smyslu a s ohledem na plochu, do které spadají.

Krajský soud tak neshledal důvodným návrh na zrušení částí Změny č. 1 Územního plánu obce Ledeč nad Sázavou, jak jsou specifikovány shora. Žalobce za tímto účelem krajskému soudu nenabídl relevantní žalobní tvrzení, a proto krajský soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

Spíše pro doplnění krajský soud dodává, že si je vědom skutečnosti, že návrhový petit v části, kde je žádáno zrušení části opatření obecné povahy, míří do průvodní zprávy, která je, respektive byla podkladem pro přijetí změny územního plánu formou obecně závazné vyhlášky (v souladu s tehdejší právní úpravou). Materiálně vzato však krajský soud na takový návrh pohlížel jako na návrh na zrušení příslušné části obecně závazné vyhlášky (na kterou bylo nadto nahlíženo jako na opatření obecné povahy). Mezi stranami řízení je nesporné – a plyne to i z obsahu spisu – že text, který je nyní žalován žalobcem v průvodních zprávách pro Změnu č. 1 ÚP, je totožný s tím, který byl nakonec schválen zastupitelstvem odpůrce formou obecně závazné vyhlášky jako Změna č. 1 ÚP. Proto návrh žalobce v této části krajský soud neodmítl [průvodní zpráva není způsobilá přezkumu před správními soudy, k tomu srov. § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], ale rozhodoval meritorně.

Prvním žalobním bodem žalobce napadal chybný postup správního orgánu I. stupně, který dle jeho názoru neměl doručovat veřejnou vyhláškou, neboť nešlo o řízení s velkým počtem účastníků ve smyslu § 144 správního řádu.

K nyní uváděnému žalobnímu se krajský soud již vyjadřoval, a to ve výše zmiňovaném rozsudku ze dne 8. 11. 2022, č. j. 30 A 19/2022-155. V současné chvíli není nic, čeho by na svých již dříve vyslovených závěrech chtěl měnit. Pro úplnost tedy krajský soud uvádí následující.

Dle § 144 odst. 1 správního řádu nestanoví-li zvláštní zákon jinak, rozumí se řízením s velkým počtem účastníků řízení s více než 30 účastníky. Dle jeho odst. 2 účastníky v řízení s velkým počtem účastníků lze o zahájení řízení uvědomit veřejnou vyhláškou. Řízení je zahájeno uplynutím lhůty stanovené ve veřejné vyhlášce; lhůta nesmí být kratší než 15 dnů ode dne vyvěšení veřejné vyhlášky na úřední desce. Dle odst. 6 stejné normy v řízení s velkým počtem účastníků řízení lze doručovat písemnosti, včetně písemností uvedených v § 19 odst. 5, veřejnou vyhláškou. To se netýká účastníků řízení uvedených v § 27 odst. 1 správního řádu, kteří jsou správnímu orgánu známi; těmto účastníkům řízení se doručuje jednotlivě.

Posuzované správní řízení je společným územním a stavebním řízením dle § 94j až 94p stavebního zákona.

Dle § 94k stavebního zákona účastníkem společného územního a stavebního řízení je a) stavebník, b) obec, na jejímž území má být požadovaný stavební záměr uskutečněn, c) vlastník stavby, na které má být požadovaný stavební záměr uskutečněn, není-li sám stavebníkem, nebo ten, kdo má ke stavbě jiné věcné právo, není-li sám stavebníkem, d) vlastník pozemku, na kterém má být požadovaný stavební záměr uskutečněn, není-li sám stavebníkem, nebo ten, kdo má jiné věcné právo k tomuto pozemku, e) osoba, jejíž vlastnické právo nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být společným povolením přímo dotčeno.

Dle § 94m odst. 2 stavebního zákona oznámení o zahájení společného územního a stavebního řízení a další úkony v řízení se doručují účastníkům řízení a dotčeným orgánům jednotlivě, nejde-li o řízení s velkým počtem účastníků. V případě řízení s velkým počtem účastníků stavební úřad doručuje oznámení o zahájení řízení a další úkony v řízení účastníkům řízení podle § 94k písm. a) až d) a dotčeným orgánům jednotlivě; účastníky podle § 27 odst. 1 správního řádu jsou vždy účastníci podle § 94k písm. a), c) a d). U stavebních záměrů zasahujících do území několika obcí se v řízení s velkým počtem účastníků oznámení o zahájení řízení a další úkony v řízení doručují vždy veřejnou vyhláškou podle § 25 odst. 3 správního řádu; jednotlivě se doručuje dotčeným orgánům a účastníkům řízení podle § 94k písm. a) až d). Účastníci řízení podle § 94k písm. e) se v oznámení o zahájení řízení a v dalších úkonech v řízení doručovaných veřejnou vyhláškou identifikují označením pozemků a staveb evidovaných v katastru nemovitostí dotčených vlivem stavebního záměru.

Okruh účastníků posuzovaného řízení byl vymezen shodně stavebním úřadem i žalovaným. Na str. 3 Rozhodnutí správního orgánu I. stupně vymezil stavební úřad jako účastníky stavebníka a vlastníky pozemků, na nichž má být Stavba haly realizována (účastníci dle § 27 odst. 1 správního řádu). Na str. 4 pak navíc vymezil účastníky řízení dle § 94k písm. e) stavebního zákona a to jmenovitě vlastníky veřejné technické infrastruktury a správce vodních toků (tyto účastníky řízení označuje žalobce v žalobě jako „správce sítí“) a dále osoby, jejichž vlastnické právo nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být společným povolením přímo dotčeno, ty identifikoval označením pozemků a staveb evidovaných v katastru nemovitostí dotčených vlivem stavebního záměru. Shodné vymezení účastníků řízení pak plyne rovněž z obsahu str. 9 napadeného rozhodnutí.

Žalobce vytýká správním orgánům ohledně vymezení okruhu účastníků řízení to, že dle jeho názoru nelze za účastníky dle § 94k stavebního zákona považovat správce sítí nebo dotčené orgány. Respektive konkrétně žalobce považuje za chybné vymezení účastníka - společnost Vodovody a kanalizace Havlíčkův Brod a. s. Ve vyjádření této společnosti č. j. VAK/Jn/2023/0398 ze dne 16. 3. 2023 je totiž uvedeno, že stavební záměr by se vůbec neměl dotknout inženýrských sítí v jejím majetku.

Předně nutno konstatovat, že pokud jde o dotčené orgány, ty správní orgány za účastníky řízení nepovažovaly (žalobce uvedené ostatně v nynější žalobě už ani netvrdí). Jako s účastníky řízení dle § 94k písm. e) však jednaly s vlastníky veřejné technické infrastruktury a správcem vodních toků jako s osobami, jejichž vlastnické právo nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být společným povolením přímo dotčeno. Takový postup považuje krajský soud za zcela souladný se shora citovaným ustanovením § 94k písm. e) stavebního zákona. Těmto osobám (viz str. 4 prvoinstančního rozhodnutí a jeho rozdělovník na str. 5 a str. 9 napadeného rozhodnutí) postavení účastníka daného řízení dle § 94k písm. e) stavebního zákona bezpochyby náleží. Nehledě na vyjádření společnosti Vodovody a kanalizace Havlíčkův Brod a. s. je tato účastníkem správního řízení s ohledem na potencionalitu dotčení svých práv (jak je uvedeno výše). Žalobce není oprávněn zpochybňovat či hodnotit postavení jednotlivých účastníků správního řízení.

Základním kritériem pro stanovení, zda to které správní řízení je řízením s velkým počtem účastníků, je počet účastníků; za řízení s velkým počtem účastníků se považuje řízení s více než 30 účastníky. Do tohoto počtu se započítávají všichni účastníci, tedy jak hlavní, tak i vedlejší. A to bez ohledu na to, že některým z nich je třeba i v případě řízení s velkým počtem účastníků doručovat jednotlivě. Není nejmenší důvod, proč některé z účastníků řízení z tohoto počtu vylučovat, jak míní žalobce (aniž by ovšem sám pro takový postup snesl nějaký argument).

Krajský soud provedl kontrolu, a to i nahlédnutím do katastru nemovitostí, coby veřejně přístupného registru, a konstatuje, že odpovídají postupu podle § 144 správního řádu. Krajský soud dospěl k závěru, že počet účastníků v daném řízení je 32. Jedná se tedy o řízení s velkým počtem účastníků ve smyslu § 144 správního řádu.

Stavební úřad tedy postupoval v souladu se zákonem (viz shora), pokud Oznámení o zahájení společného územního a stavebního řízení a další písemnosti doručoval formou veřejné vyhlášky v souladu s § 144 odst. 6 správního řádu a § 94m odst. 2 stavebního zákona.

Podstatou druhého žalobního bodu je napadání závazných stanovisek – závazného stanoviska vydaného orgánem územního plánování dle § 96b stavebního zákona a jej potvrzujícího závazného stanoviska nadřízeného dotčeného orgánu postupem dle § 149 odst. 7 správního řádu.

S tímto žalobním bodem velmi úzce souvisejí i osmý žalobní bod a desátý žalobní bod. To vše s ohledem na skutečnost, že v nyní posuzované věci již bylo jednou zdejším krajským soudem rozhodováno, konkrétně jeho rozsudkem ze dne 8. 11. 2022, č. j. 30 A 19/2022-155. Tímto rozsudkem bylo dřívější rozhodnutí žalovaného, které rovněž potvrzovalo Společné povolení, zrušeno a žalovanému byla věc vrácena k dalšímu řízení. Důvodem byla skutečnost, že závazná stanoviska – již výše specifikovaná – jsou nepřezkoumatelná.

Krajský soud připomíná, že k námitce účastníka (žalobce) je k přezkumu závazných stanovisek povolán z titulu dikce § 75 odst. 2 s. ř. s.

Krajský soud v řízení vedeném pod sp. zn. 30 A 19/2022 dospěl k závěru, že závazné stanovisko vydané podle § 96b stavebního zákona jej tehdy potvrzující závazné stanovisko jsou nepřezkoumatelná, neboť neobsahovala odůvodnění, proč že je Stavba haly v souladu s územně plánovací dokumentací, konkrétně s Územním plánem sídelního útvaru Ledeč nad Sázavou, ve znění jeho Změny č. 1. Krajský soud tehdy vyslovil souhlas s jejich názorem, že s ohledem na znění regulativů vymezených tímto územním plánem pro funkční plochu „Území čistého bydlení“ je obecně přípustné v této funkční ploše Stavbu haly coby skladovací halu umístit. Ovšem to jenom za předpokladu, že nebude nad přípustnou mez stanovenou příslušnými předpisy a normami rušit bytovou zástavbu nebo zasahovat ochranným pásmem do vymezeného prostoru této funkce.

Je pravdou, že tato podmínka stanovená Územním plánem sídelního útvaru Ledeč nad Sázavou je poměrně obecná a neurčitá, ale územní plán ji obsahuje. O to větší nároky klade tato formulace uvedené podmínky na orgány územního plánování při vypracování závazného stanoviska ve smyslu § 96b stavebního zákona. Ty tak musí odůvodnit, co považují za onu „přípustnou mez stanovenou příslušnými předpisy a normami“ a proč posuzovaný stavební záměr nad tuto mez dotčenou bytovou zástavbu ruší či naopak neruší. Nic takového se ovšem z obsahu závazného stanoviska vydaného podle § 96b stavebního zákona ani z obsahu jej tehdy potvrzujícího závazného stanoviska jejich čtenář nedozvěděl. Rovněž tak nebylo v tehdejším přezkumném závazném stanovisku nikterak reagováno na konkrétní odvolací námitky žalobce související s danou problematikou. Krajský soud tak tehdy zavázal žalovaného svým závazným právním názorem, a totiž, že v dalším řízení si bude muset žalovaný coby odvolací orgán znovu vyžádat ve smyslu § 149 odst. 7 správního řádu potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska podle § 96b stavebního zákona. Ten pak posoudí, zda bude vady závazného stanoviska vydaného dle § 96b stavebního zákona schopen sám napravit či nikoliv. Od toho se bude odvíjet jak jeho další procesní postup, tak následně procesní postup žalovaného.

Nadřízený dotčený orgán v oblasti územního plánování znovu postupoval v souladu s § 149 odst. 7 správního řádu a závazné stanovisko vydané dle § 96b stavebního zákona opětovně potvrdil. Tento postup zákon předvídá, na rozdíl od postupu, kterého se dovolává žalobce – ten nárokoval zrušení závazného stanoviska vydaného podle § 96b stavebního zákona nadřízeným dotčeným orgánem dle § 149 odst. 8 správního řádu (k tomu srov. dílčí žalobní bod 2.3 žaloby) – tento postup je však přijatelný pouze v přezkumném řízení a nikoli v integrální části řízení odvolacího – k tomu srov. a contrario § 149 odst. 7 správního řádu. Nadřízený dotčený orgán tak mohl závěry závazného stanoviska vydaného ve smysl § 96b stavebního zákona dotčeným orgánem buďto potvrdit nebo změnit. Tyto závěry byly potvrzeny, avšak „novým“ závazným stanoviskem nadřízeného dotčeného orgánu s ohledem na kasační rozhodnutí zdejšího soudu, jak je uvedeno výše.

Dílčím žalobním bodem 2.4 žalobce napadal (opětovně) nepřezkoumatelnost závazného stanoviska nadřízeného dotčeného orgánu, tedy závazného stanoviska Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 10. 3. 2023, č. j. KUJI 27809/2023.

Krajský soud veden svými závěry vyslovenými v jeho dřívějším kasačním rozsudku nyní k problematice uvedeného závazného stanoviska uvádí, že nadřízený dotčený orgán dostál požadavkům vysloveným zdejším krajským soudem a jeho „nové“ potvrzující závazné stanovisko obstojí (s ohledem na další a níže uvedené závěry krajského soudu je nedůvodným rovněž žalobní bod č. 10).

V závazném stanovisku nadřízeného dotčeného orgánu ze dne 10. 3. 2023, č. j. KUJI 27809/2023 (dále také jen „Potvrzující závazné stanovisko“), je uvedeno, že došlo k posouzení záměru s politikou územního rozvoje a Zásadami územního rozvoje Kraje Vysočina (k tomu srov. str. 5 – 6 žalobou napadeného rozhodnutí, jehož součástí je i ono závazné stanovisko, respektive celý jeho obsah). Posouzení souladu záměru Stavby s touto územně plánovací dokumentací však není sporné. Následně byl záměr Stavby posouzen s Územním plánem sídelního útvaru Ledeč nad Sázavou ve znění Změny č. 1 s nabytím účinnosti Změny dne 11. 12. 2002. Záměr Stavby se nachází, respektive má být situován na pozemcích parc. č. XJ, XN, XO, XL, XK a XM, XA, XB a XE vše v k ú. xx. Tyto pozemky jsou dle Změny č. 1 ÚP řazeny do ploch s rozdílným způsobem využití, konkrétně jde o plochy: Území výroby, podnikatelských aktivit, technické vybavenosti (urbanizované území), dále do území Trvalé travní porosty (neurbanizované území) a konečně do Území čistého bydlení (urbanizované území).

O možnost umístění částí záměru do ploch Území výroby, podnikatelských aktivit, technické vybavenosti a do ploch Trvalé travní porosty není mezi stranami řízení sporu. Zde má být umístěna dopravní a technická infrastruktura související se Stavbou skladovací haly. Jedná se o zpevněnou příjezdovou komunikaci zajišťující přístup a dopravní napojení na stávající místní komunikaci