7 Afs 216/2006 — Nejvyšší správní soud

52 A 6/2024- 243 - text 8 52 A 6/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci v Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Petry Venclové, Ph. D., a soudců JUDr. Aleše Korejtka a Mgr. et Mgr. Jaroslava Vávry ve věci žalobce: Pet Heroes, z.s., IČO: 01552309, sídlem Hlavatého 663/15, 149 00 Praha 4 – Háje, zastoupen Mgr. Michalem Mlezivou, LL.M., advokátem, sídlem Vítězslava Nezvala 2498/17, 434 01 Most, proti žalovanému: Ústřední veterinární správa Státní veterinární správy, sídlem Slezská 100/7, 120 00 Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2023, č. j. SVS/2023/150243-G, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. 1. Rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 11. 2023, č. j. SVS/2023/150243-G, ve spojení s rozhodnutím správního orgánu prvého stupně (Krajské veterinární správy Státní veterinární správy pro Pardubický kraj) ze dne 21. 8. 2023, č. j. SVS/2023/109037 - E, byla žalobci uložena pokuta ve výši 7 000 Kč za přestupek podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), v rozhodném znění (dále též „veterinární zákon“), Dle § 72 odst. 1 písm. a) veterinárního zákona právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že nesplní nebo poruší některou z povinností chovatele nebo některý z požadavků na přemístění a přepravu zvířat stanovených v § 4, § 5 odst. 1 písm. a) až c), § 5 odst. 2 až 6, § 5f odst. 1, § 6 odst. 1 až 4 a 7 nebo stanovených nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/429, nařízením Komise v přenesené pravomoci (EU) 2020/688 nebo nařízením Komise v přenesené pravomoci (EU) 2020/990. Dle § 4 odst. 1 písm. c) veterinárního zákona je chovatel povinen bránit vzniku a šíření nákaz a jiných onemocnění zvířat a plnit povinnosti stanovené tímto zákonem nebo na jeho základě k tlumení těchto nákaz nebo jiných onemocnění zvířat. kterého se žalobce dopustil tím, že dne 24. 10. 2022 v útulku pro zvířata reg. č. CZ 53C03802, který provozuje v Lanškrouně, Dolní Třešňovec 17, neumístil pět psů přijatých od spolku Dočasky.cz, z. s., konkrétně psy jménem Šárka (fena, stáří 2 roky, černá, střední velikosti, krátká srst, čip č. X), Kubíček (pes, stáří 2 roky, černý, střední velikosti, drsnosrstý, čip č. X), Radek (pes, stáří 2 roky, černý, střední velikosti, čip č. X), Filip (pes, stáří 2,5 roku, černý, čip č. X) a Fanda (pes, stáří 1 rok, černý, čip č. X), do prostor vyhrazených pro karanténu zvířat, nýbrž je umístil do prostor, kde byla v kotcích chována i ostatní zvířata, ačkoliv i v provozním řádu útulku měl nastaveno oddělené umístění nově přijatých zvířat v karanténním kotci do doby, než zvíře prohlédne, zbaví vnějších a vnitřních parazitů a případně jej naočkuje veterinární lékař, čímž porušil povinnost bránit vzniku a šíření nákaz a jiných onemocnění zvířat stanovenou v § 4 odst. 1 písm. c) veterinárního zákona. 2. Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2023, č. j. SVS/2023/150243-G, které tvoří společně s rozhodnutím správního orgánu prvého stupně materiálně jeden celek, podal žalobce žalobu, v níž namítl, že znaky skutkové podstaty přestupku dle § 72 odst. 1 písm. a) veterinárního zákona jednáním popsaným ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvého stupně nenaplnil, neboť jednak umístění nových zvířat do útulku nemohlo vést ke vzniku nákazy a jiných onemocnění zvířat (mohlo dojít pouze „k rozšíření nákazy či nemoci, kterou tito noví psi mohli trpět“), jednak zde nebylo žádné „bezprostřední riziko možnosti“ vzniku a šíření nákaz a jiných onemocnění zvířat, ačkoliv dle žalobce o porušení povinnosti stanovené v § 4 odst. 1 písm. c) veterinárního zákona lze hovořit pouze tehdy, pokud „existuje objektivní okolnost, že zvíře nákazou nebo onemocněním skutečně trpí“ („neboť jinak je nelze šířit“), resp. pokud „nákaza nebo jiné onemocnění zvířat reálně existovalo“. Dovedeno ab absurdum by totiž dle žalobce nebylo možno ani venčit zvířata, neboť „venčením zvířat dochází k možnému vzniku či šíření nákaz a nemocí tím, že se zvířata dostávají do kontaktu s jinými zvířaty, lidmi či kontaminovanými předměty“. Žalobce na podporu své argumentace poukázal na judikaturu týkající se trestných činů šíření nakažlivé nemoci zvířat a šíření nakažlivé lidské nemoci. Navíc podle názoru žalobce bylo „umístění nově příchozích zvířat do karanténních kotců pouze jednou z možností, jak postupovat“. Dále žalobce zdůraznil, že kotce, do kterých byli psi umístěni, jsou stejné jako tzv. karanténní kotce, jsou zděné a obsahují plné desky oddělující tyto kotce od sousedních kotců, a proto styk psů z těchto kotců se psy ze sousedních kotců byl vyloučen. Nově přijatí psi navíc nemohli být do karanténních kotců umístěni proto, že tyto kotce byly obsazeny. Závěrem žalobce připustil, že v době kontroly měl v provozním řádu útulku nastaveno oddělené umístění nově přijatých zvířat v karanténním kotci do doby, než veterinární lékař zvíře prohlédne, zbaví vnějších a vnitřních parazitů a případně jej naočkuje, nicméně tato skutečnost je dle jeho názoru „bez právního významu“. Žalobou napadené rozhodnutí by proto ze všech výše uvedených důvodů mělo být zrušeno a věc by měla být vrácena žalovanému k dalšímu řízení. 3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě [jež není třeba podrobně rekapitulovat, neboť jeho obsah účastníci znají, nadto v řízení byl žalovaný úspěšný, přičemž v odůvodnění rozsudku je třeba vypořádat základní námitky toho účastníka, kterému soud za pravdu nedal; ostatně rozhodnutí soudu je primárně reakcí na žalobní námitky, Jak mnohokrát uvedl Nejvyšší správní soud (viz např. rozsudky ze dne 15. 1. 2021, č. j. 7 Ads 435/2019–34, bod 10, ze dne 28. 11. 2019, č. j. 7 As 71/2018 – 31, bod 34, ze dne 31. 10. 2019, č. j. 7 As 303/2019 – 49, bod 15, ze dne 29. 3. 2016, č. j. 5 As 74/2015 – 56, ze dne 25. 11. 2015, č. j. 2 Afs 174/2015 – 45), „je to žalobce, kdo určuje rozsah a meze přezkumu napadeného rozhodnutí v podobě žalobních bodů“ a „správní soud je tak povinen vypořádat se pouze s žalobní argumentací“. teprve až v druhé řadě - a pouze tehdy, je-li to pro vyjasnění stěžejních otázek nezbytné - případně může reagovat i na vyjádření k žalobě (srov. shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 6. 2021, č. j. 10 Afs 405/2020 – 41, bod 9)] setrval na závěrech obsažených v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, které je dle jeho názoru věcně správné a zákonné, a navrhl, aby soud žalobu zamítl. II. 4. Soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“) žalobou napadené rozhodnutí [přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.)], a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 5. Předně soud zdůrazňuje, že žalovaný na 14 stranách žalobou napadeného rozhodnutí podrobně odůvodnil své závěry, přičemž proti zevrubné a promyšlené argumentaci žalovaného žalobce v žalobě postavil v podstatě totožné námitky, jaké uplatnil v řádném opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, aniž by předložil konkrétní relevantní konkurující argumentaci zpochybňující správnost závěrů žalovaného [za žalobní (či kasační) námitku nelze i dle Nejvyššího správního soudu „rozhodně považovat pouhé negace pečlivě odůvodněných závěrů“ správních orgánů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2019, č. j. 5 Afs 126/2017 - 43, bod 50)]. Vzhledem k tomu, že žaloba neobsahuje dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů správních orgánů, nebude soud hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, které již přesvědčivě vyslovily správní orgány (podobně srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014, č. j. 6 As 54/2013 – 128, popř. rozsudek téhož soudu ze dne 4. 3. 2015, č. j. 6 As 72/2014 – 88), odkazuje na jejich odůvodnění (není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou správně vyřčené) a k věci dodává, že v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí (které tvoří společně s rozhodnutím správního orgánu prvého stupně materiálně jeden celek) jsou zmíněny podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se žalovaný řídil při jejich hodnocení a při aplikaci právních předpisů, v odůvodnění jsou též srozumitelně popsány veškeré důvody výroku rozhodnutí a jsou v něm též vypořádány všechny základní námitky žalobce. Žalovaný zjistil v souladu s § 3 správního řádu stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro soulad jeho rozhodnutí s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu. Napadené rozhodnutí tak není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (nedostatkem důvodů nelze rozumět případné dílčí nedostatky odůvodnění rozhodnutí) nebo pro nesrozumitelnost a ani netrpí jinou vadou, která by opodstatňovala postup dle § 76 s. ř. s. Vzhle