7 Afs 216/2006 — Nejvyšší správní soud

52 Af 18/2023- 47 - text  - 8 - 52 Af 18/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci v Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Petry Venclové, Ph.D., a JUDr. Aleše Korejtka v právní věci žalobce: R. B. zastoupen advokátem JUDr. Martinem Týlem sídlem AK Škroupova 561, 530 03 Pardubice proti žalovanému: Finanční úřad pro Pardubický kraj Územní pracoviště v Pardubicích se sídlem Boženy Němcové2625, 530 02 Pardubice v řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 22. 8. 2023, č. j. 1318443/23/2801-51521-609562, takto I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se včas podanou žalobou domáhal přezkumu v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým byla zamítnuta námitka proti nesprávnému výpočtu úroku z neoprávněného jednání správce daně/nesprávně stanovené daně vyplývající z Vyrozumění o úroku z neoprávněného jednání správce daně a o úroku z nesprávně stanovené daně ze dne 19. 6. 2023, č. j. 1200374/23/2801-51521-609562. Žalobce svou žalobu odůvodnil následujícím způsobem. 2. Žalobce v žalobě namítá, že žalovaný úrok žalobci přiznal až ode dne náhradní lhůty splatnosti dne 26. 2. 2019, když tato lhůta je žalovaným dovozena ze zrušeného platebního výměru, resp. rozhodnutí o odvolání. Aktuální znění daňového řádu v § 254 odst. 2 písm. a) vymezuje náhradní den splatnosti jako počátek období, za které se dotčený úrok přiznává, nicméně zároveň v ustanovení § 254 odst. 2 písm. c) přiznává úrok i z uhrazené částky dle zajišťovacího příkazu. Žalovaný po svém právním hodnocení dospěl k závěru, že nárok na úrok vzniká až z uhrazené daně na základě nezákonného rozhodnutí o stanovení daně, a to nejdříve ode dne následujícího po náhradní lhůtě splatnosti, v případě žalobce tedy až od 26. 2. 2019. Žalovaný se však ve svém rozhodnutí nezabýval námitkou žalobce, že ke dni vydání vyrozumění o úroku z neoprávněného jednání správce daně již platební výměr za období listopadu 2014 neexistoval, daň tak byla stanovena konkludentně, tedy tak jak uvedl žalobce ve svém daňovém přiznání. Z toho logicky vyplývá, že nelze použít institut náhradní lhůty splatnosti, jelikož ten lze využít v situaci, kdy je správcem daně stanovena vyšší daňová povinnost. V projednávaném případě však z důvodu prekluze nebyla daň stanovena správcem daně, nejde tedy o nesprávně stanovenou daň, ale o nedobrovolnou úhradu daně na základě zajišťovacího příkazu nad rámec tvrzení žalobce, a to bez právního důvodu. Žalobce je tedy přesvědčen, že mu náleží úrok ve smyslu ustanovení § 254, stejně tak § 254 odst. 2 písm. c) v aktuálním znění daňového řádu, tedy i za období od 12. 5. 2017 do 25. 2. 2019. Daňový řád přiznává takový úrok již ke dni splatnosti nesprávně stanovené daně, v dané věci ode dne splatnosti zajišťovacího příkazu, neboť žalobce daň skutečně uhradil 7. 8. 2018, o čemž není sporu. 3. Dále je žalobce v žalobě toho názoru, že mu vzniká nárok na úrok z částky 1 346 104 Kč ve dvojnásobné výši, neboť jeho platba proběhla nikoliv dobrovolně, ale na základě zajišťovacího příkazu a ten je ve smyslu § 176 odst. 1 písmeno c) daňového řádu exekučním titulem. Žalovaný neuznal nárok žalobce na dvojnásobnou výši úroku z toho důvodu, že plnění proběhlo dobrovolně a zajišťovací příkaz nebyl nezákonný. Žalobce je však toho názoru, že žalovaný uložil žalobci složit jistotu na úhradu dosud nestanovené daně z přidané hodnoty za měsíc listopad 2014, nicméně daň byla žalovaným stanovena již před vydáním zajišťovacího příkazu na základě žalobcova daňového přiznání, což činí zajišťovací příkaz nezákonným. Vzhledem k tomu, že v dané věci vůbec žádné řízení, v rámci kterého by byla stanovena a následně zrušena daň, neexistuje a žalobce plnil nedobrovolně na základě zajišťovacího příkazu, žalobce důvodně dovozuje, že je naplněna podmínka pro uplatnění ustanovení § 254 odst. 2 daňového řádu ve znění platném ke dni 1. 6. 2021, tedy přiznání nároku na úrok z neoprávněného jednání správce daně v dvojnásobné výši. Nelze též opomenout, že na žalobce byl vyvíjen tlak k úhradě i např. rozhodnutím o zřízení zástavního práva. 4. Na základě všeho výše uvedeného žalobce navrhl, aby zdejší soud žalované rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Pro případ úspěchu ve věci žalobce uplatnil nárok na náhradu nákladů řízení. 5. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě setrval na svém právním a skutkovém závěru a navrhl, aby zdejší soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 6. Krajský soud v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), přezkoumal žalované rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům: 7. Předně soud považuje za vhodné připomenout, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy - minimálně implicite – vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13). 8. Zároveň je nutné dodat, že rozsah reakce soudu na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou –li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení /srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13, dostupný na www.nssoud.cz/), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, dostupný na www.nssoud.cz atd.) - tzn., že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly. 9. K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). 10. Nyní již k samotnému přezkumu. 11. Ze správního spisu vyplývá a mezi stranami ani není sporné, že dne 14. 1. 2015 zahájil žalovaný u žalobce daňovou kontrolu na DPH za zdaňovací období listopad 2014. V rámci tohoto ří