31 Ad 5/2025 – Krajský soud v Hradci Králové

31 Ad 5/2025- 131 - text  14 31 Ad 5/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Ivony Šubrtové a Mgr. Tomáše Blažka ve věci žalobkyně: SVÍTÁNÍ plus, s. r. o., IČ: 259 46 285 se sídlem Hrubínova 1457/7, 500 02 Hradec Králové proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na poříčním právu 1/ 376, 128 01 Praha v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2025, č. j. MPSV-2024/243944-421/1, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Úřad práce ČR – krajská pobočka v Hradci Králové (dále jen „správní orgán prvního stupně“ nebo „úřad práce“) výrokem I. rozhodnutí ze dne 30. 9. 2024, čj. HKA-T-180/2024, poskytl podle § 78a odst. 1, 2, 3, 4, 5 a 8 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) žalobkyni příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce za 2. čtvrtletí roku 2024 v celkové výši 498 845 Kč a výrokem II. téhož rozhodnutí jí neposkytl podle § 78a odst. 3, 8 písm. b), e) a odst. 12 písm. a), b) stejného zákona příspěvek na zvýšené náklady provozních zaměstnanců a na dopravu za stejné období v celkové výši 99 150 Kč (dále jen „příspěvek“). 2. Žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 1. 2025, č. j. MPSV-2024/243944-421/1 (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl odvolání žalobkyně proti výroku II. výše uvedeného rozhodnutí úřadu práce a výrok II. tohoto rozhodnutí potvrdil. 3. Žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), se žalobkyně domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. II. Žalobní argumentace 4. Žalobkyně uvedla, že nepřiznaná částka 99 150 Kč se skládá ze dvou samostatných, byť společně uplatněných a posuzovaných nároků, a to na náhradu personálních nákladů ve výši 64 484 Kč a náhradu nákladů na dopravu ve výši 34 666 Kč, z nichž by žalobkyně akceptovala i náhradu pouze ve výši 29 810 Kč. 5. Personální náklady se týkají tří provozních zaměstnanců, kteří poskytovali speciální pomoc osobám se zdravotním postižením (dále jen „OZP“) zaměstnaným u žalobkyně. Žalobkyně k žádosti doložila: seznam všech OZP zaměstnanců, seznam provozních zaměstnanců a asistentů, přehled odpracovaných hodin za 2. čtvrtletí 2024, dohodu o provedení práce uzavřenou mezi žalobkyní a panem J. A., dohodu o provedení práce uzavřenou mezi žalobkyní a paní J. B., dohodu o pracovní činnosti uzavřenou mezi žalobkyní a panem J. M., mzdové listy a doklady o výplatě mezd za 2. čtvrtletí 2024 těchto tří provozních zaměstnanců. Na základě výzvy úřadu práce doložila další doklady a své vyjádření, v němž rozvedla a vysvětlila pracovní náplň provozních zaměstnanců při speciální pomoci OZP za 2. čtvrtletí 2024 (tj. potřebnost, účel, časový rámec a objem činností nezbytných pro překonávání hendikepů bánících příslušným OZP v řádném plnění přidělených pracovních úkolů). Má za to, že jí předložené doklady a učiněná vyjádření postačovaly k prokázání nároku na zvýšený příspěvek v plné požadované výši. Svoji povinnost tvrzení a povinnost důkazní považuje za splněnou. 6. Je toho názoru, že zamítnutím její žádosti jak úřad práce, tak i žalovaný porušili zákon o zaměstnanosti a procesní ustanovení o shromažďování a hodnocení důkazů ve správním řízení. Uvedla, že odpovědnost v rámci procesního dokazování nespočívala jen na ní, nýbrž i na úřadu práce, který jí však srozumitelně nevymezil, jaké konkrétní důkazní prostředky požaduje k prokázání uplatněného nároku. Namítla, že zákon o zaměstnanosti přiznává zaměstnavatelům OZP nejen speciální právo na zaměstnávání OZP, ale i na získání poradenství ve věci zaměstnávání OZP od krajských poboček úřadu práce. Předložila důkazy, které byly úřadem práce i žalovaným zpochybněny bez bližšího vysvětlení, proč považují její nárok za neprokázaný. Nevypořádali se s jejími argumenty, především s argumentem, že řídící, kontrolní a preventivní činnosti provozních zaměstnanců jsou ve skutečnosti činnosti typicky hrazené ze zvýšeného příspěvku (jak to výslovně uváděl i „Seznam provozních zaměstnanců a pracovních asistentů, jejichž náklady lze uplatnit na zvýšení příspěvku“, zveřejněný na webu žalovaného). 7. Vytýká žalovanému, že zamítnutí její žádosti odůvodňuje neprokázáním konkrétní či nezbytné „přímé (osobní)“ pomoci OZP zaměstnancům ze strany provozních zaměstnanců, přičemž výraz „přímá“ byl do textu zákona vložen až novelou zákona účinnou od 1. 1. 2025. V rozhodném období se jednalo pouze o pomoc. 8. K výtce správních orgánů, že neprokázala konkrétní náplň činností provozních zaměstnanců při pomoci konkrétním OZP namítla, že úřadu práce dodala podrobné denní výkazy činností označené jako „Evidence odpracované doby provozních zaměstnanců“. Vzdor svým opakovaným žádostem však neobdržela od úřadu práce informaci, jaká forma a náležitosti těchto výkazů jsou ze strany úřadu práce požadovány a akceptovány. 9. Za pochybení správních orgánů považuje to, že ji svým uvážením nevymezily ani částečný nárok, přestože jim muselo být zřejmé, že jí nějaké zvýšené personální náklady vznikly. 10. Dále žalobkyně zopakovala i své námitky ohledně uznatelnosti zvýšených personálních nákladů v oblasti bezpečnosti práce, požární ochrany a ochrany zdraví při práci, kterým je třeba u OZP věnovat daleko více pozornosti a pracovního času než u běžných zaměstnanců (průběžně a opakovaně je vést k dodržování nastavených ergonomických pravidel umožňujících překovávat poruchy drobné motoriky, u zaměstnanců se sníženým intelektem je třeba opakovaně připomínat nebezpečí vzniku požáru na dílně a opakovaně je nabádat k opatrnosti při zacházení s pracovními nástroji). 11. K výtce správních orgánů, že uplatnila náhradu vynaložených personálních nákladů ve výši 100 %, ačkoli má v žádosti a přehledu odpracovaných hodin uvedený redukční koeficient uvedla, že redukční koeficient pro výpočet nákladů použila jen kvůli předepsanému formuláři úřadu práce, nikoli z vlastní vůle s úmyslem svůj nárok redukovat. Naopak s použitím redukčního koeficientu dlouhodobě nesouhlasí, neboť nemá oporu v zákoně o zaměstnanosti. Namítla, že pokud úřad práce takový koeficient vytvořil, byl povinen jí pomoci s jeho splněním a konkrétně k tomu vymezit požadované důkazy, což se nestalo. Zároveň zdůraznila, že nepožadovala nahradit 100 % vynaložených nákladů na provozní zaměstnance. Do žádosti zahrnula jen a výhradně náklady na činnost vykonanou provozními zaměstnanci při speciální pomoci OZP, naopak do ní nezahrnula jiná plnění poskytnutá z její strany provozním zaměstnancům, např. vyplacené náhrady za jejich dovolenou. 12. Dále namítla, že správní orgány ve svých rozhodnutích citují z judikatury bez souvislosti s její argumentací, když žádný z nastíněných judikaturních závěrů nikdy nezpochybňovala, naopak svou žádost koncipovala v souladu s nimi, zejména pokud jde o otázky týkající se rozložení důkazního břemene. 13. K náhradě dopravních nákladů žalobkyně zrekapitulovala doložené doklady, které dále doplnila na základě výzvy úřadu práce ze dne 28. 8. 2024 (v níž byly požadované doklady vyjmenovány) a své námitky uvedené v odvolání. Nesouhlasí s odůvodněním žalovaného, že přes výzvu konkrétní náklady a podklady pro výpočet paušálu nedoložila. Poukázala na to, že úřad práce ji nevyzval k doložení kalkulace paušální náhrady za dopravu. Uvedla, že dle dohody o provedení práce měl pan A. vykonávat opakované cesty s materiálem a výrobky, proto s ním v souladu s § 182 zákoníku práce sjednala paušální náhradu ve výši 2 100 Kč za jeden přepravní cyklus, který byl v dohodě popsán. Odmítá, že by cestovní náhrady uplatňovala jen s ohledem na pracovní zařazení pana A. jako zaměstnance-řidiče, naopak tvrdí, že je uplatnila v souladu s účelem zákona o zaměstnanosti, tedy jako náklady na dopravu materiálu a výrobků spojené se zaměstnáváním OZP. 14. Zopakovala své námitky týkající se účtenek za pohonné hmoty. Má za to, že nebylo její povinností při náhradě nákladů pomocí paušálu je uchovávat ani předkládat. Přesto je předložila. Dle ní je podstatné to, že pan A. řádně přivážel materiál pro OZP a řádně odvážel jejich výrobky, přičemž skutečná cena pohonných hmot je vzhledem k aplikovanému paušálu irelevantní a není povinnost je nakupovat právě v den cesty. 15. Připomněla, že v odvolání žalovanému navrhla, aby sám posoudil předmětný nárok a přiznal jí náhradu dopravních nákladů alespoň ve výši 29 810 Kč, což se nestalo. 16. Žalobkyně namítá nekonzistentnost rozhodovací praxe úřadu práce v totožném případě, která znamená ohrožení záruky legitimního očekávání. Odkázala na rozhodnutí úřadu práce ze dne 19. 12. 2024 ve věci příspěvku za 3. čtvrtletí roku 2024, kterým jí úřad práce částečně vyhověl a přiznal jí náhradu dopravních nákladů ve výši 7 575 Kč (jako částečnou náhradu za nákup pohonných hmot a základní náhradu za použití osobního silničního m