31 Ad 6/2024 – Krajský soud v Hradci Králové

31 Ad 6/2024- 113 - text  10 31 Ad 6/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Ivony Šubrtové a Mgr. Ondřeje Bartoše ve věci žalobkyně: SVÍTÁNÍ plus, s. r. o., IČ: 259 46 285 se sídlem Hrubínova 1457/7, 500 02 Hradec Králové proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na poříčním právu 1/ 376, 128 01 Praha v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2024, č. j. MPSV-2024/167303-421/1, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Úřad práce ČR – krajská pobočka v Hradci Králové (dále jen „správní orgán prvního stupně“ nebo „úřad práce“) výrokem I. rozhodnutí ze dne 27. 6. 2024, čj. HKA-T-122/2024, poskytl podle § 78a odst. 1, 2, 3, 4, 5 a 8 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) žalobkyni příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce za 1. čtvrtletí roku 2024 v celkové výši 504 861 Kč a výrokem II. téhož rozhodnutí jí neposkytl podle § 78a odst. 3, 8 písm. b), e) a odst. 12 písm. a), b) stejného zákona příspěvek na zvýšené náklady provozních zaměstnanců a na dopravu za stejné období v celkové výši 74 631 Kč (dále jen „příspěvek“). 2. Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 9. 2024, č. j. MPSV-2024/167303-421/1 (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl odvolání žalobkyně proti výroku II. výše uvedeného rozhodnutí úřadu práce a výrok II. tohoto rozhodnutí potvrdil. 3. Žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), se žalobkyně domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. II. Žalobní argumentace 4. Žalobkyně uvedla, že nepřiznaná částka 74 631 Kč se skládá ze dvou samostatných, byť společně uplatněných a posuzovaných nároků, a to na náhradu personálních nákladů ve výši 70 431 Kč a nákladů na dopravu ve výši 4 200 Kč. 5. Personální náklady se týkají tří provozních zaměstnanců, kteří poskytovali speciální pomoc osobám se zdravotním postižením (dále jen „OZP“) zaměstnaným u žalobkyně v rukodílně a administrativě. Žalobkyně k žádosti doložila: seznam provozních zaměstnanců a asistentů, přehled odpracovaných hodin za 1. čtvrtletí 2024, dohodu o provedení práce uzavřenou mezi žalobkyní a panem J. A., dohodu o pracovní činnosti uzavřenou mezi žalobkyní a panem J. M., dohodu o provedení práce uzavřenou mezi žalobkyní a paní J. B., doklady o výplatě mezd za 1. čtvrtletí 2024 těchto tří provozních zaměstnanců. Na základě výzvy úřadu práce doložila spolu se svým písemným vyjádřením popis konkrétní pomoci OZP za měsíce leden – březen 2024. Má za to, že jí předložené doklady a učiněná vyjádření postačovaly k prokázání nároku na zvýšený příspěvek v plné požadované výši. Svoji povinnost tvrzení a povinnost důkazní považuje za splněnou. 6. Zamítnutím její žádosti jak úřad práce, tak i žalovaný porušili ustanovení § 78 odst. 1 až 5 zákona o zaměstnanosti a procesních ustanovení o shromažďování a hodnocení důkazů ve správním řízení. Uvedla, že odpovědnost v rámci procesního dokazování nespočívala jen na ní, nýbrž i na úřadu práce, který jí však srozumitelně nevymezil, jaké důkazní prostředky požaduje k prokázání uplatněného nároku. Předložila důkazy dle své úvahy, které byly úřadem práce i žalovaným zpochybněny bez bližšího vysvětlení, proč považují její nárok za neprokázaný. Nevypořádali se s jejími argumenty. 7. Odmítá závěr žalovaného s odkazem na judikát Nejvyššího správního soudu čj. 6 Ads 88/2006, že měla svůj nárok opřít o zásadu legitimního očekávání. Uvedla, že úřadu práce pouze vytýkala, že se neodůvodněně odchýlil od posuzování principiálně stejných obdobně dokladovaných nároků žalobkyně za předchozí období. 8. Vytýká správním orgánům, že ji svým uvážením nevymezily ani částečný nárok, přestože jim muselo být zřejmé, že jí nějaké zvýšené personální náklady vznikly. 9. Dále žalobkyně zopakovala své námitky týkající se místa výkonu práce provozních zaměstnanců a odlišného místa výkonu práce OZP. Upozornila, že od března 2024 prováděli její OZP zaměstnanci ruční montáž přímo v dílně žalobkyně, a to za přímé osobní pomoci provozní zaměstnankyně paní B.. 10. Dále zopakovala i své námitky ohledně uznatelnosti zvýšených personálních nákladů v oblasti bezpečnosti práce, požární ochrany a ochrany zdraví při práci, kterým je třeba u OZP věnovat daleko více pozornosti a pracovního času než u běžných zaměstnanců (průběžně a opakovaně je vést k dodržování nastavených ergonomických pravidel umožňujících překovávat poruchy drobné motoriky, u zaměstnanců se sníženým intelektem je třeba opakovaně připomínat nebezpečí vzniku požáru na dílně a opakovaně je nabádat k opatrnosti při práci s montážními kleštičkami apod.). 11. Uvedla, že koeficient 0,45 pro výpočet nákladů použila jen kvůli formuláři úřadu práce, nikoli z vlastní vůle s úmyslem svůj nárok redukovat. 12. Připomněla ustanovení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, které vyjadřuje zásadu tzv. materiální pravdy a s tím související hlavní odpovědnost správního orgánu za shromažďování důkazů a jiných podkladů pro rozhodnutí. 13. K náhradě dopravních nákladů žalobkyně zrekapitulovala doložené doklady, výhrady, resp. požadavky úřadu práce uvedené v prvostupňovém rozhodnutí, a své námitky uvedené v odvolání. Uvedla, že bylo sjednáno převážení materiálu a výrobků pro a od OZP, kteří pracují (byť jen částečně) v dílně žalobkyně. Náklady tedy vznikly při přepravě materiálu a výrobků mezi provozovnou a zaměstnanci. 14. Žalobkyně namítla, že ji úřad práce nevyzval k doložení kalkulace paušální náhrady za dopravu materiálu a výrobků, ale přesto její nárok zamítl s odkazem na judikaturu k § 182 zákoníku práce a údajné neprokázání paušální kalkulace. 15. Žalovaný podle ní nesprávně zpochybnil výši nákladů a provedl vlastní výpočty bez znalosti místních podmínek. Vytýká žalovanému, že se nepokusil nespornou část zvýšeného příspěvku na dopravu závazně vymezit sám a žalobkyni přiznat, přestože mu muselo být jasné, že žalobkyni určité náklady na dopravu vznikly. 16. Žalobkyně zopakovala i své výhrady uvedené v odvolání týkající se argumentace úřadu práce ohledně uzavřené smlouvy o dílo s jejím obchodním partnerem PÖSAMO - Řetězárna, spol. s r. o., v níž dle úřadu práce není ujednána přeprava hotových výrobků, nýbrž jen materiálu. Tvrdí, že veškerou dopravu jak materiálu, tak i hotových výrobků, zajišťuje sama a že úřad práce nesprávně interpretoval uvedenou smlouvu. 17. Navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a přiznal jí náhradu nákladů řízení. III. Vyjádření žalovaného 18. Žalovaný uvedl, že žalobkyně ve své žalobě uplatňuje stejné námitky, které vznesla již v odvolání, s nimiž se vypořádal již v napadeném rozhodnutí, na které odkázal. 19. K námitkám žalobkyně týkajícím se odpovědnosti v rámci procesního dokazování žalovaný zopakoval, že v předmětném řízení o žádosti jde o uplatnění dispoziční zásady a neunesení důkazního břemene ze strany žalobkyně. V tomto směru odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 4. 1. 2009, čj. 2 As 17/2009-60, ze dne 15. 11. 2018, čj. 8 Azs 111/2017-36, či ze dne 19. 4. 2018, čj. 3 Azs 234/2017-28). Žalobkyně podle žalovaného nedoložila konkrétní důkazy o rozsahu a nezbytnosti pomoci poskytované OZP zaměstnancům. Úřad práce výzvou ze dne 4. 6. 2024 žalobkyni výslovně vyzval k doložení konkrétních údajů (např. mzdových listů, uvedení rozsahu pomoci - jak a v jakém hodinovém rozsahu uvádění provozní zaměstnanci poskytovali pomoc konkrétním OZP zaměstnancům), ale žalobkyně tyto důkazy nepředložila v dostatečné míře. 20. Žalovaný k ustanovení § 78a odst. 1 zákona o zaměstnanosti zdůraznil, že příspěvek na zvýšené náklady je dle zákona pouze částečnou kompenzací, nikoli náhradou všech nákladů a nelze jej přiznat automaticky. Musí být prokázána konkrétní pomoc OZP a její nezbytnost. 21. Dále žalovaný uvedl, že část práce byla vykonávána provozními zaměstnanci z domova, ačkoliv dle doložených dohod měli tito poskytovat pomoc OZP pracujícím na pracovišti žalobkyně. To je rovněž v rozporu s tvrzením žalobkyně o přímé pomoci na pracovišti. 22. Žalobkyně neprokázala, že by jí vznikly náklady nad rámec běžných povinností zaměstnavatele (např. v oblasti BOZP, přidělování práce). Uvedené argumenty nelze dle žalovaného akceptovat u pracovníků žalobkyně, kteří vykonávají svoji práci z domova, tedy na odlišných místech než provozní zaměstnanci. V řízení tak nebylo dle žalovaného prokázáno, že předmětné zvýšené náklady provozních zaměstnanců vznikly v souvislosti se zaměstnáváním OZP. 23. Ohledně nákladů na dopravu žalobkyně neprokázala, že by se jí vzhledem ke zdravotnímu postižení jejích konkrétních zaměstnanců náklady na dopravu materiálu a výrobků zvýšily. Žalovaný stejně jako v napadeném rozhodnutí připomněl, že příspěvek na