2 Afs 24/2007 — Nejvyšší správní soud

52 Af 11/2024- 71 - text 13 52 Af 11/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Petry Venclové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Korejtka a Mgr. et Mgr. Jaroslava Vávry v právní věci žalobce: MEDVED TRANS, s. r. o., IČ 08611181, sídlem Kollárova 446, 563 01 Lanškroun – Ostrovské Předměstí zastoupená JUDr. Michalem Novákem, advokátem, sídlem Tyršova 231, 570 01 Litomyšl, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 3. 2024, č. j. 8539/24/5300-21443-012952, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Žaloba a vyjádření žalovaného 1. U žalobce byla dne 27. 6. 2022 zahájena kontrola daně z přidané hodnoty (dále též „DPH“) za zdaňovací období leden, únor a březen 2021 a byla prověřována oprávněnost nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od obchodních společností LINEDIS Invest, s. r. o., DIČ: CZ08248354 (dále též „LINEDIS Invest“), Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2024, č. j. 85 Cm 2782/2024-3, bylo zahájeno řízení o zrušení obchodní korporace dle § 105a odst. 3 zákona č. 304/2013 Sb. a (dnes již zrušené Rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2025, č. j. 85 Cm 297/2024 - 7, byla společnost T.M.T. stav, s. r. o., zrušena bez likvidace dle § 105a odst. 5 zákona č. 304/2013 Sb. ) T. M. T. stav, s. r. o., DIČ: CZ27438368 (dále též „T. M. T. stav“). V rámci daňové kontroly provedl správce daně dokazování, jehož výsledkem bylo neuznání žalobcem uplatněného nároku na odpočet daně, protože žalobce neprokázal, že sporná zdanitelná plnění přijal od osob v postavení plátce daně a v rozsahu deklarovaném na daňových dokladech. Závěry uvedené ve zprávě o daňové kontrole ze dne 10. 7. 2023, č. j. 1605036/23/2212-60561-305522, byly podkladem pro vydání dodatečných platebních výměrů na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden, únor a březen 2021 (dále též „předmětná zdaňovací období“) č. j. 1295393/23/2809-50523-609146, č. j. 1295489/23/2809-50523-609146 a č. j. 1295613/23/2809-50523-609146 (všechny ze dne 19. 7. 2023). Odvolání žalobce proti těmto dodatečným platebním výměrům žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 3. 2024, č. j. 8539/24/5300-21443-012952, zamítl a dodatečné platební výměry potvrdil. 2. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, v níž vyjádřil nesouhlas se závěrem orgánů finanční správy, že neprokázal, že sporná zdanitelná plnění přijal od osob v postavení plátce daně a v rozsahu deklarovaném na daňových dokladech. Pokud dle žalobce orgány finanční správy vyjádřily pochybnost o tom, že skutečným dodavatelem plnění byly společnosti LINEDIS Invest a T. M. T. stav, měly „své pochybnosti řádně podložit a prokázat, tzn. předložit konkrétní důkazy o tom, že plnění nebylo poskytnuto těmito společnostmi, ale odlišným plátcem či neplátcem DPH“. Zásadní dle žalobce je také to, že společnosti LINEDIS Invest a T. M. T. stav (plátci DPH) „vykázaly předmětná plnění poskytnutá žalobci ve svých kontrolních hlášeních na straně výstupů a v přiznání k DPH, čímž došlo k jasné identifikaci žalobce jako příjemce služeb prostřednictvím v kontrolních hlášeních uvedeného DIČ“. Žalobci např. nelze klást k tíži, že dodavatelé jsou nekontaktní, jednatelé tvrzených dodavatelů jsou cizí státní příslušníci bez povoleného pobytu v České republice a že „ve vztahu k provedení služeb komunikoval pouze s osobou jménem V. a neznal jeho konkrétní iniciály“ apod., pro žalobce byla „zásadní ta skutečnost, že byly služby řádně provedeny“. Není v jeho možnostech si „o každém ze svých dodavatelů zjišťovat každou podrobnou informaci“. Pokud jde o rozsah přijatých plnění, domnívá se žalobce, že ten byl prokázán, žalobce zejména „vyzdvihl“, že „později doložil dodací listy, které dohledal dodatečně ve svém účetnictví a které obsahují dostatečnou konkretizaci předmětu a rozsahu přijatého plnění ze strany předmětných společností“. Žalobce připustil, že „se v některých dodacích listech objevují chybné výpočty“, dosud však „nepovažoval za nutné se proti konečným vyúčtovaným částkám ohrazovat a tyto zpochybňovat, když rozsah vykonaných služeb byl stvrzen osobně osobami podepisujícími dodací listy, notabene když daňové doklady byly řádně a bez námitek uhrazeny a nyní jsou řádně uplatňovány při vznášení nároku na odpočet DPH“ („nadto se na zadních stranách dodacích listů nacházejí doplnění o tom, že jsou oboustranně odsouhlaseny uvedené konečné částky k fakturaci, přestože je v těchto nesprávně uvedena četnost vykonaných prací“). Žalobce „nepovažuje za přípustné, aby ze strany správce daně a žalovaného bylo vůči žalobci kontrováno různými nepodloženými tvrzeními a vlastními domněnkami, jak velká by musela být místnost a jak často by musela být uklízena a dezinfikována, aby bylo reálné za tyto služby fakturovat danou částku, zda četnost úklidu a dezinfekce skladu a vozidel a fakturovaná částka za tyto služby byla přiměřená apod. V tomto směru žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR (dále jen „NSS“) ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 9 Afs 332/2018, podle kterého musí správce daně odůvodnit, proč považuje ceny nebo množství za neobvyklé nebo nepřiměřené. V případě, že by správce daně pochybnosti o výši cen prokázal, musel by podle rozsudku NSS č. j. 2 Afs 92/2018-35 uznat výdaj, a tím také DPH v minimální nutně vynaložené výši“. Žalobce je přesvědčen, že „dokumentaci účetní a daňovou obvyklou pro poskytnuté služby uchoval a správci daně předložil“. Pokud „chtěl správce daně zkoumat jednotlivé pro žalobcovy účely již nadbytečné materiály, měl takovou povinnost žalobci uložit dle § 97 odst. 2 daňového řádu rozhodnutím s dostatečným odůvodněním“. Žalobce v této souvislosti namítl, že orgány finanční správy neprovedly výslech jednatelů společností LINEDIS Invest a T. M. T. stav, přičemž jejich neprovedení „odbyly v podstatě pouze konstatováním, že s ohledem na geopolitickou situaci na Ukrajině a v Ruské federaci nemohou být tyto v rámci dožádání provedeny“. Správce daně neprovedl ani místní šetření v sídle žalobce a na adrese Dvořákova 87, Lanškroun. Žalobce se domnívá, že žalovaný selektivně použil pouze ty důkazy, které potvrzují skutkovou verzi, kterou má za pravdivou, a že postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Konečně žalobce žalovanému vytknul i to, že před zahájením daňové kontroly nevyzval žalobce k podání dodatečného daňového tvrzení dle § 145 odst. 2 daňového řádu. Žalobou napadené rozhodnutí by proto ze všech výše uvedených důvodů mělo být zrušeno a věc by měla být vrácena žalovanému k dalšímu řízení. 3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě [jež není třeba podrobně rekapitulovat, neboť jeho obsah účastníci znají, nadto v řízení byl žalovaný úspěšný, přičemž v odůvodnění rozsudku je třeba vypořádat základní námitky toho účastníka, kterému soud za pravdu nedal; ostatně rozhodnutí soudu je primárně reakcí na žalobní námitky, Jak mnohokrát uvedl Nejvyšší správní soud (viz např. rozsudky ze dne 15. 1. 2021, č. j. 7 Ads 435/2019–34, bod 10, ze dne 28. 11. 2019, č. j. 7 As 71/2018 – 31, bod 34, ze dne 31. 10. 2019, č. j. 7 As 303/2019 – 49, bod 15, ze dne 29. 3. 2016, č. j. 5 As 74/2015 – 56, ze dne 25. 11. 2015, č. j. 2 Afs 174/2015 – 45), „je to žalobce, kdo určuje rozsah a meze přezkumu napadeného rozhodnutí v podobě žalobních bodů“ a „správní soud je tak povinen vypořádat se pouze s žalobní argumentací“. teprve až v druhé řadě - a pouze tehdy, je-li to pro vyjasnění stěžejních otázek nezbytné - případně může reagovat i na vyjádření k žalobě (srov. shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 6. 2021, č. j. 10 Afs 405/2020 – 41, bod 9)] setrval na závěrech obsažených v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, které je dle jeho názoru věcně správné a zákonné, a navrhl, aby soud žalobu zamítl. II. Posouzení věci soudem 4. Soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“) žalobou napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 5. Předně soud připomíná, že řízení před správními soudy je ovládáno přísnou dispoziční zásadou, která se projevuje mimo jiné tím, že je soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu oprávněn přezkoumávat napadené výroky správního rozhodnutí jen v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Přezkoumá-li soud žalobou napadené rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, překročí rámec přezkumné činnosti vymezený v § 75 odst. 2 s. ř. s., přičemž Nejvyšší správní soud již v minulosti vyslovil, že „jinou vadou řízení před soudem“ s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé je, pokud krajský soud přezkoumá a poté zruší žalobou napadené správní rozhodnutí z důvodu, který nebyl žalobcem uplatněn jako žalobní bod. Takový postup krajského soudu je nejen popřením dispoziční zásady, kterou je ovládáno