52 Af 18/2024 – Krajský soud v Hradci Králové

52 Af 18/2024- 56 - text  - 8 - 52 Af 18/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci v Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka a soudců JUDr. Aleše Korejtka a Mgr. et Mgr. Jaroslava Vávry ve věci žalobce: PHARMAWEX, s. r. o., IČO: 04491891, sídlem Novoměstská 960, 537 01 Chrudim, zastoupen Mgr. Danielem Bartošem, advokátem, sídlem Bílinská 1147/1, 400 01 Ústí nad Labem, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15.7.2024, č. j. 22181/24/5100-10612-713127, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Žalobou napadené rozhodnutí 1. Žalobce nepodal řádné daňové tvrzení k dani z příjmů právnických osob (dále též „DPPO“) za zdaňovací období od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2022 (dále též „předmětné zdaňovací období“) ve lhůtě stanovené § 136 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v rozhodném znění (dále též „daňový řád“). Finanční úřad pro Pardubický kraj, Územní pracoviště v Chrudimi (dále též „správce daně“), dne 7. 7. 2023 vyzval v souladu s § 145 odst. 1 daňového řádu žalobce k podání řádného daňového tvrzení k DPPO za předmětné zdaňovací období ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení výzvy (dále též „výzva“). Výzva byla žalobci doručena dne 17. 7. 2023, náhradní lhůta pro podání daňového přiznání uplynula dne 1.8.2023. Daňové přiznání za předmětné zdaňovací období obdržel správce daně z datové schránky žalobce až dne 3. 8. 2023, tedy až po marném uplynutí správcem daně poskytnuté náhradní lhůty. Vzhledem k výše uvedenému bylo dne 2.8.2023 v souladu s § 145 odst. 4 daňového řádu zahájeno vyměřovací řízení a a) dne 17. 8. 2023 byl vydán platební výměr č. j. 1390486/23/2804-50523-606331, kterým byla žalobci vyměřena daňová ztráta z příjmů právnických osob za předmětné zdaňovací období ve výši 1 527 786 Kč (dále též „platební výměr na daňovou ztrátu“), b) dne 29. 9. 2023 byl vydán platební výměr č. j. 1503609/23/2804-50523-606331, jímž byla žalobci vyměřena pokuta za opožděné tvrzení daně podle § 250 odst. 1 písm. c) a odst. 4 daňového řádu ve výši 76 390 Kč (dále též „platební výměr na pokutu“). 2. Proti platebnímu výměru na pokutu podal dne 16. 10. 2023 žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 7. 2024, č. j. 22181/24/5100-10612-713127, zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil. II. Žaloba a vyjádření žalovaného 3. Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2024, č. j. 22181/24/5100-10612-713127, podal žalobce žalobu, v níž namítal, že nebyly splněny podmínky pro uložení pokuty dle § 250 odst. 1 písm. c) a odst. 4 daňového řádu, neboť žalobce „daňové přiznání podal, a to ve lhůtě, pro kterou není namístě vyměřit pokutu, jak vyplývá z ustanovení § 250 odst. 1 daňového řádu“, resp. se „s podáním daňového přiznání nedostal do prodlení (zpoždění více jak 5 pracovních dnů)“. Nadto dle žalobce sice daňové přiznání „bylo podáno datovou schránkou žalobce“, avšak „bylo zpracováno daňovým poradcem“, a proto „je lhůta pro podání daňového přiznání delší dle § 136 odst. 2 písm. b) bodu 2. daňového řádu“. 4. Dále žalobce vyjádřil názor, že „§ 250 odst. 4 daňového řádu lze uplatnit pouze v případech, kdy daňový subjekt příslušné přiznání k dani vůbec nepodá“, což dovozuje z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2020, č. j. 1 Afs 38/2019-24, a z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2021, č. j. 15 Af 36/2018-45. V důsledku vadného postupu orgánů finanční správy byla pokuta stanovena ve „zjevně nepřiměřené výši“, odporuje dobrým mravům a je „nezákonná“. 5. Ze všech výše uvedených důvodů by dle žalobce žalobou napadené rozhodnutí mělo být zrušeno a věc by měla být vrácena žalovanému k dalšímu řízení. 6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě [jež není třeba podrobně rekapitulovat, neboť jeho obsah účastníci znají, nadto v řízení byl žalovaný úspěšný, přičemž v odůvodnění rozsudku je třeba vypořádat základní námitky toho účastníka, kterému soud za pravdu nedal; ostatně rozhodnutí soudu je primárně reakcí na žalobní námitky, Jak mnohokrát uvedl Nejvyšší správní soud (viz např. rozsudky ze dne 15. 1. 2021, č. j. 7 Ads 435/2019–34, bod 10, ze dne 28. 11. 2019, č. j. 7 As 71/2018 – 31, bod 34, ze dne 31. 10. 2019, č. j. 7 As 303/2019 – 49, bod 15, ze dne 29. 3. 2016, č. j. 5 As 74/2015 – 56, ze dne 25. 11. 2015, č. j. 2 Afs 174/2015 – 45), „je to žalobce, kdo určuje rozsah a meze přezkumu napadeného rozhodnutí v podobě žalobních bodů“ a „správní soud je tak povinen vypořádat se pouze s žalobní argumentací“. Samotná „vyjádření správního orgánu k žalobě jsou zpravidla pouze určitá vodítka pro rozhodující správní soud, ale přezkum zůstává zaměřen na samotné rozhodnutí. Jelikož soudy přezkoumávají správní rozhodnutí v rámci žalobních námitek (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), je zohlednění vyjádření správního orgánu vhodnou, ale nikoli nutnou, částí odůvodnění rozsudku“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2015, č. j. 4 Ads 167/2015–27, bod 49). teprve až v druhé řadě - a pouze tehdy, je-li to pro vyjasnění stěžejních otázek nezbytné - případně může reagovat i na vyjádření k žalobě (srov. shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 6. 2021, č. j. 10 Afs 405/2020 – 41, bod 9)] setrval na závěrech obsažených v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, které je dle jeho názoru věcně správné a zákonné, a navrhl, aby soud žalobu zamítl. III. Posouzení věci soudem 7. Soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“) žalobou napadené rozhodnutí [přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.)] a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 8. Předně soud připomíná, že řízení před správními soudy je ovládáno přísnou dispoziční zásadou, která se projevuje mimo jiné tím, že je soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu oprávněn přezkoumávat napadené výroky správního rozhodnutí jen v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Přezkoumá-li soud žalobou napadené rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, překročí rámec přezkumné činnosti vymezený v § 75 odst. 2 s. ř. s., přičemž Nejvyšší správní soud již v minulosti vyslovil, že „jinou vadou řízení před soudem“ s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé je, pokud krajský soud přezkoumá a poté zruší žalobou napadené správní rozhodnutí z důvodu, který nebyl žalobcem uplatněn jako žalobní bod. Takový postup krajského soudu je nejen popřením dispoziční zásady, kterou je ovládáno správní soudnictví, ale znamená i zásah do principu rovnosti účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 216/2006-63, z novějších rozhodnutí pak např. rozsudky ze dne 5. 3. 2015, č. j. 6 Afs 3/2015 – 29, ze dne 12. 3. 2020, č. j. 7 Azs 426/2019 – 38, bod 10, či ze dne 4. 4. 2024, č. j. 5 Afs 20/2023–31, bod 34). 9. Od žalobce, který vymezuje hranice soudního přezkumu, se tedy oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud za něj nesmí nahrazovat jeho projev vůle a vyhledávat na jeho místě vady napadeného správního rozhodnutí. Takovým postupem by soud přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24.8.2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78).V odůvodnění rozsudku rozšířeného senátu ze dne 20.7.2018, č. j. 3 Azs 66/2017 – 31, č. 3733/2018 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud uvedl, že ve lhůtě pro podání žaloby musí uplatnit žalobce alespoň jeden žalobní bod, aby jeho žaloba byla projednatelná, jinak má být odmítnuta podle § 37 odst. 5 s. ř. s. O další žalobní body lze podanou žalobu rozšířit jen ve lhůtě pro její podání (§ 71 odst. 2 s. ř. s.). K žalobním bodům uplatněným po uplynutí lhůty pro podání žaloby soud nesmí přihlédnout. Takto upravená koncentrace řízení není samoúčelná. Jejím smyslem je postavit najisto rozsah důvodů, na jejichž základě bude soud přezkoumávat napadené rozhodnutí, čímž má být zajištěna patřičná míra právní jistoty účastníků řízení a rychlosti řízení. Současně platí, že prostřednictvím následného „doplňování“ žaloby nelze „do věci přinášet nic zásadně nového ve smyslu dalších důvodů pro zrušení napadeného rozhodnutí. V opačném případě by totiž byl naopak na místě závěr, že se jedná o rozšíření o další žalobní bod“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2013, č. j. 7 As 10/2013-30). I kdyby žalobce tvrdil, že v žalobě uplatnil námitky jen v obecné rovině a doplňujícími podáními je jen rozvedl a konkretizoval, tak by musel toto doplnění učinit ve zmíněné zákonné lhůtě (§ 71 odst. 2 s. ř. s.). Jak totiž výstižně v minulosti konstatoval desátý senát Nejvyššího správního soudu, „uplatnění obecné žalobní námitky není otevřením bezedné nádoby možných pochybení správního orgánu, ze kterých žalobce může libovolně vytahovat da