61 A 5/2025 – Krajský soud v Hradci Králové

61 A 5/2025- 46 - text 10 61 A 5/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Venclovou, Ph.D. ve věci žalobkyně: M. G. zastoupená advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2025, č.j. CPR-11615-3/ČJ-2025-930310-V243, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. 1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 4. 2025, č. j. CPR-11615-3/ČJ2025-930310-V243, zamítl podle § 90 odst. 5 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort č. j. KRPE-7947-34/ČJ-2025-170022-SV ze dne 17. 2. 2025, kterým bylo žalobkyni podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 1, 3, 4 zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území států Evropské unie v délce tří let a dále byla podle § 118 odst. 3 citovaného zákona stanovena doba k vycestování z území České republiky (dále též „ČR“) na 30 dní, neboť žalobkyně pobývala na území ČR bez platného cestovního dokladu a platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyla oprávněna a prokázala se policii dokladem jiné osoby jako dokladem vlastním. II. 2. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného včasnou žalobou podanou podle § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců a podle § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). 3. Žalobkyně uvedla, že správní orgány v rozporu s ustanovením § 3, § 50 odst. 3 správního řádu nedostatečně zkoumaly skutkové okolnosti jejího případu. Má za to, že nedostatečně posoudily proporcionalitu dopadu rozhodnutí do jejího základního práva na respektování soukromého a rodinného života, které je zaručeno v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Připomněla, že povinností žalovaného bylo vymezit veřejný zájem na uložení správního vyhoštění žalobkyni. V této souvislosti odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), která se zabývá hledisky, které je nutno zvážit při poměřování dopadu vyhoštění do soukromého a rodinného života (rozsudky NSS č.j. 4 Azs 382/2021-61 ze dne 18. 5. 2022, č. j. 8 As 68/2012-389 ze dne 6.8.2013, č. j. 2 Azs 122/2015-67 ze dne 10. 9. 2015). S ohledem na uvedené považuje žalobkyně žalované rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Žalobkyně přitom v průběhu správního řízení spolupracovala, dodržovala zvláštní opatření, které jí bylo uloženo podle § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. 4. V konkrétní rovině pak uvedla, že návratu do země původu jí brání zejména obava z újmy na zdraví, která by jí mohla hrozit ze strany jejího bývalého partnera, přičemž tvrdí, že žalovaný se s touto námitkou řádně nevypořádal, pouze konstatoval, že od vycestování žalobkyně z Mongolska uplynulo více než osm let. Žalobkyně má za to, že správní orgány nezjistily řádně skutkový stav věci, k čemuž byly povinny z úřední povinnosti, případně měly žalobkyni vyzvat k součinnosti, pokud měly za to, že je ve správním spise nedostatek podkladů o násilí bývalého partnera k žalobkyni. 5. Ve vztahu k zásahu do soukromého života žalobkyně odkázala na vymezení tohoto pojmu v judikatuře ESLP (rozsudek A. W. Khan proti Spojenému království, rozsudek ve věci Evans proti Spojenému království) a označila zhodnocení žalovaného jako nedostatečné, neboť ten toliko konstatoval, že žalobkyně nenavázala v ČR žádné společenské ani kulturní vazby, nevlastní zde majetek, nemá na území ČR žádné soukromé ani rodinné vazby, sestra žalobkyně žije ve Francii a děti žalobkyně jsou s babičkou v zemi původu. Žalobkyně tvrdí, že má sociální a kulturní vazby na území ČR, aniž by tyto specifikovala, a dále tvrdí, že se žalovaný nezabýval dostatečně faktickými a právními možnostmi návratu žalobkyně do ČR, respektive argumenty žalobkyně bagatelizoval s odkazem na možnost žádat o odstranění tvrdosti správního vyhoštění podle § 122 zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně má za to, že žalovaný nesprávně vymezil intenzitu újmy na jejím právu na respektování soukromého života. Žalobkyně přitom sebe označuje za bezúhonnou, tvrdí, že k její osobě nebyly zjištěny žádné další negativní poznatky, nedopustila se žádného protiprávního jednání, přestupku nebo dokonce trestného činu, vedla řádný život. Neoprávněný pobyt byl zjištěn na základě součinnosti žalobkyně, k neoprávněnému pobytu došlo v důsledku nešťastných okolností v životě žalobkyně, zdůraznila její nedostatečnou orientaci v právních předpisech jednotlivých evropských států, přičemž uvedené okolnosti měly správní orgány lépe zkoumat. 6. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla zrušení žalovaného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. 7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na svém stanovisku o zákonnosti žalovaného rozhodnutí, uvedl, že žalobkyně se prokázala cizím cestovním dokladem jako vlastním, a odkázal na odůvodnění žalovaného rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu pro její nedůvodnost zamítl. III. 8. Soud konstatuje, že žalované rozhodnutí netrpí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů ani pro nesrozumitelnost či jinou vadou, k níž by soud musel přihlížet ex officio (§ 76 s. ř. s.). Výrok rozhodnutí splňuje veškeré nároky, které na něj jsou kladeny zákonem, odůvodnění rozhodnutí obsahuje dostatečné důvody včetně uvedení podkladů a úvah, jimiž se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů (§ 68 odst. 2, 3 správního řádu). Soud má za to, že žalovaný v odůvodnění žalovaného rozhodnutí dostatečným způsobem popsal a vyhodnotil z hlediska podmínek udělení správního vyhoštění skutkové okolnosti věci. Lze v této souvislosti odkázat například na rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008-130, kdy Nejvyšší správní soud vyslovil, že „[p]řestože je třeba na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí z hlediska ústavních principů důsledně trvat, nemůže být chápána zcela dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého jednotlivého případu. Zároveň tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka.“ 9. Soud proto po učinění závěru, že žalované rozhodnutí netrpí vadami, které by bránily soudu v jeho přezkoumání (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2011, čj. 7 Azs 79/2009-84 /a contrario/; rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz), přezkoumal žalované rozhodnutí v rozsahu podaných žalobních bodů a podle skutkového a právního stavu v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1, 2 s. ř. s.). Soud přitom nedospěl k závěru, že by zde byl prostor pro prolomení této zásady rozsahu soudního přezkumu v důsledku relevance právní normy s aplikační předností. Ostatně takové případné okolnosti žalobkyně ani netvrdila. Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. 10. Soud se po přezkoumání rozhodnutí plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry žalovaného, proto na odůvodnění jeho rozhodnutí plně odkazuje. Lze připomenout, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS). Není totiž úlohou soudu, aby opakovaně vysvětloval důvody, pro které byla argumentace žalobce shledána lichou, mylnou a vyvrácenou, pokud závěry správních orgánů v tomto směru obstojí (srov. např. rozsudek NSS ze dne 12. 11. 2014, č. j. 6 As 54/2013-128, bod 16). 11. Obecná povinnost žalobkyně uplatnit takové žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, je zakotvena v § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dále dle ustálené soudní judikatury platí, že obsah, rozsah a kvalita žaloby předurčují i obsah a rozsah následného soudního přezkumu, k tomu viz např. rozsudek NSS ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 - 54, či ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012 - 42: „Ve správním soudnictví se totiž široce uplatňuje dispoziční zásada, dle níž náleží klíčová role při určení předmětu a rozsahu soudního přezkumu žalobci. Jestliže žalobce v žalobě vytkne napadenému správnímu rozhodnutí vady jen v obecné rovině, aniž by poukázal na konk