9 Azs 95/2025 — Nejvyšší správní soud

36 A 3/2026- 50 - text 8 36 A 3/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl soudcem Mgr. et Mgr. Jaroslavem Vávrou ve věci žalobce: X, narozený X státní příslušnost: Turecko bytem v České republice: X zastoupeného advokátkou Mgr. Martinou Sklenskou sídlem Moravské náměstí 754/13, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, IČO 000 07 064 sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2026, č. j. OAM-9010-9/ZR-2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. V tomto rozsudku se soud zabývá posouzením přiměřenosti dopadů rozhodnutí, kterým byla zrušena platnost povolení k dlouhodobému pobytu ve formě zaměstnanecké karty a stanovena povinnost vycestovat z území České republiky cizinci odsouzenému za spáchání úmyslného trestného činu, do jeho soukromého a rodinného života. Posouzení je činěno v kontextu tvrzené ztráty příjmu cizince, jímž podporoval členy své rodiny v zemi původu. I. Napadené rozhodnutí 2. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále také „napadené rozhodnutí“) zrušil žalovaný platnost zaměstnanecké karty žalobce z důvodu jeho pravomocného odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu. Lhůtu k vycestování žalobce z území České republiky stanovil žalovaný na 30 dní od právní moci rozhodnutí. Žalovaný při rozhodování postupoval dle § 46e odst. 1 a 2 ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále „zákon o pobytu cizinců“). 3. Žalobce s rozhodnutím žalovaného nesouhlasil. II. Žaloba a její obsah 4. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného včasnou žalobou dle § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) ve spojení s § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Domáhal se zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. 5. Podání žaloby odůvodnil tím, že žalovaný nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to ve vztahu k ekonomické situaci v Turecku v kontextu tvrzených obav žalobce o zajištění výživy jeho manželky a nezletilých dětí žijících v Turecku v případě jeho návratu do země původu. Žalovaný nezjišťoval hranici bídy a chudoby v Turecku a aktuální situaci v Turecku neověřil z více nezávislých zdrojů. Zprávy tureckého statistického úřadu, z nichž žalovaný vycházel, jsou dle odborné společnosti nedůvěryhodné. Žalovaný dle žalobce pochybil, když neprovedl výslech žalobce a jeho manželky, kterým by mohla být prokázána ekonomická situace rodiny v kontextu hospodářského dětí v Turecku a závislost rodiny na příjmu žalobce dosahovaného v České republice. Žalovaný dále postupoval v rozporu s § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. V napadeném rozhodnutí totiž vychází z podkladů, k nimž se žalobce nemohl vyjádřit. Vzhledem k uvedenému se žalovaný dle žalobce nemohl dostatečně vypořádat se zásahem rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. 6. Žalobce přicestoval do České republiky z ekonomických důvodů, aby zajistil výživu své rodině. Část výdělku ve výši 15 000 Kč měsíčně zasílá žalobce do Turecka své manželce na její výživu a výživu společných dětí narozených v roce 2016 a 2023. Manželka a děti žalobce žijí v X, manželka žalobce celodenně pečuje o mladšího syna a jejím jediným příjmem jsou peníze od žalobce. V Turecku je vysoká míra inflace a vysoká nezaměstnanost. Nízké platy v kombinaci s vysokými cenami významně snižují životní úroveň obyvatel země. V případě zrušení platnosti zaměstnanecké karty a návratu do Turecka, kde bude žalobce muset hledat zaměstnání, budou manželka a děti žalobce ohroženi na výživě. Hranice chudoby v Turecku pro čtyřčlennou rodinu činí cca 45 000 Kč, hranice hladu cca 14 000 Kč. Průměrná čistá mzda v Turecku činí cca 8 700 Kč. Žalobce nebyl v minulosti soudně trestán, nyní jde o jeho první odsouzení a méně závažnou trestnou činnost. Vzhledem k uvedenému by zrušení platnosti zaměstnanecké karty dle žalobce představovalo nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života, bylo by v rozporu se zájmem jeho dětí. 7. Dle žalobce jsou závěry žalovaného v rozporu s aktuální judikaturou Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“), konkrétně s rozsudkem NSS ze dne 30. 10. 2025, č. j. 9 Azs 95/2025-20. Dle uvedeného rozsudku je žalovaný v řízení o zrušení platnosti zaměstnanecké karty povinen zabývat se námitkou nepřiměřených dopadů do soukromého a rodinného života žalobce spočívající v tvrzení, že nemožnost výdělečné činnosti v České republice bude mít vliv na finanční situaci rodiny v zemi původu, včetně nezletilého dítěte. III. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. 9. Poukázal na skutečnost, že žalobce neuvedl žádný důvod, pro který by bylo obstarávání prostředků omezeno pouze na území České republiky. Údaje o ekonomické situaci v Turecku, z nichž žalovaný vycházel, byly čerpány z mezinárodně uznávaných srovnávacích platforem a jsou veřejně přístupné na internetu. Jde o skutečnosti obecně známé ve smyslu § 50 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. K žalobcem spáchanému přestupku žalovaný uvedl, že nejde o méně závažnou trestnou činnost. Získání řidičského oprávnění podvodným způsobem představuje přímé a bezprostřední ohrožení bezpečnosti silničního provozu. Snaha o legalizaci účasti v silničním provozu prostřednictvím falzifikátu svědčí o hluboké neúctě žalobce k právnímu řádu. Absenci nepřiměřenosti dopadu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, obdobně jako neprovedení výslechu manželky žalobce, žalovaný v napadeném rozhodnutí odůvodnil. Napadené rozhodnutí nebrání žalobci v realizaci rodinného života v Turecku, kde se nachází jeho rodina. IV. Přezkum věci soudem 10. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rámci uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). 11. Žaloba není důvodná. 12. Z předloženého správního spisu zjistil soud následující pro věc rozhodné skutečnosti. 13. Žalobce byl oprávněn k dlouhodobému pobytu na území České republiky na základě zaměstnanecké karty s platností do 6. 5. 2026. Trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. 3. 2025, č. j. 12 T 33/2025-43, byl žalobce odsouzen za spáchání úmyslného přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny dle § 348 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu v trvání 18 měsíců a trestu propadnutí věci. Trestní příkaz nabyl právní moci dne 2. 7. 2025. Uvedeného trestného činu se žalobce dopustil tím, že při žádosti o vydání řidičského průkazu České republiky předložil padělaný řidičský průkaz Turecka. Žalobce je ženatý. Jeho manželka a dvě nezletilé děti narozené v letech 2016 a 2023, všichni turecké státní příslušnosti, žijí v Turecku a nemají žádnou vazbu na Českou republiku. Žalobce měsíčně posílá z příjmu získaného v České republice manželce 15 000 Kč na její výživu a výživu nezletilých dětí. S ohledem na celodenní péči manželky žalobce o mladšího potomka jde o jediný příjem rodiny. 14. Podle § 46e odst. 1 zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost zaměstnanecké karty z důvodů uvedených v § 37. Podle odstavce druhého téhož zákonného ustanovení ministerstvo v rozhodnutí, kterým zruší platnost zaměstnanecké karty, stanoví lhůtu k vycestování z území; cizinec je povinen ve stanovené lhůtě z území vycestovat. 15. Podle § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. 16. Otázkou posuzování dopadů rozhodnutí, kterým bylo zrušeno pobytové oprávnění podle § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců co do přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života cizince, se NSS již několikrát zabýval. K tomu srov. rozsudek NSS ze dne 14. 3. 2024, č. j. 9 Azs 148/2023-25, zejm. odst. 19. NSS judikoval, že v případě rozhodnutí podle § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců se tedy přiměřenost rozhodnutí zásadně neposuzuje, což je v souladu se smyslem a účelem zákona, jímž je efektivní ochrana společnosti před cizinci páchajícími na území státu úmyslnou trestnou činnost. S ohledem na to, že Česká republika je smluvním státem Úmluvy (pozn. soudu: Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod), jejíž čl. 8 zavazuje smluvní státy k respektu vůči soukromému a rodinnému životu každého jednotlivce, jsou však správní orgány povinny k nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy přihlédnout, avšak pouze ke konkrétní námitce účastníka (srov. rozsudky NSS ze dne 18. 12. 2008, č. j. 7 As 21/2008-101, ze dne 24. 9. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015