— Nejvyšší správní soud

22 Af 23/2011- 47 - text pokračování - 6 - 22 Af 23/2011 22 Af 23/2011 - 47 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců Mgr. Jiřího Gottwalda a JUDr. Miroslavy Honusové v právní věci žalobce BALNEO - RELAX, s.r.o., se sídlem Praha-Žižkov, Kubelíkova 42, v řízení zastoupeného JUDr. Radimem Bartoněm, advokátem se sídlem Ostrava-Vítkovice, Kutuzovova 13, proti žalovanému Finančnímu úřadu Ostrava I. se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Jurečkova 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3.12.2010 č.j. 227633/10/388942804556, ve věci daňové exekuce, t a k t o : I. Rozhodnutí Finančního úřadu Ostrava I. ze dne 3.12.2010 č.j. 227633/10/ /388942804556 a ze dne 18.11.2010 č.j. 212640/10/388942804556 jsou nicotná. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 7.760,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Radima Bartoně, advokáta se sídlem Ostrava-Vítkovice, Kutuzovova 13. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým nebylo vyhověno námitce žalobce proti exekučnímu příkazu žalovaného ze dne 18.11.2010 č.j. 212640/10/388942804556, jímž žalovaný nařídil daňovou exekuci přikázáním pohledávky. Namítá m.j., že v exekučním příkaze není jednoznačně specifikována přikázaná pohledávka, kterou je vždy třeba specifikovat důvodem jejího vzniku a zejména její výší. Exekuční příkaz odkazuje na rámcovou kupní smlouvu (de facto dohodu o podmínkách obchodní spolupráce), jimiž se mají teprve v budoucnu řídit právní vztahy účastníků – jednotlivé skutečné kupní smlouvy. Žalovaný však nespecifikoval žádnou konkrétní dodávku či daňový doklad (fakturu), podle kterých by mohla být přikazovaná pohledávka identifikována. Žalobci tak není zřejmé, jaká pohledávka má exekuci podléhat a má být tedy plněna na účet žalovaného. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby. Odkazuje na § 312 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), který stanoví, že výkon rozhodnutí lze nařídit i v případě, že povinnému budou dílčí pohledávky z téhož právního důvodu v budoucnu postupně vznikat. Právním důvodem pohledávky se přitom rozumí vylíčení skutkových okolností, které ji charakterizují. Pohledávku tak není třeba specifikovat co do její výše, nutné je specifikovat její skutkové vymezení jako právní důvod. Žalovaný zjistil, že mezi dlužníkem a žalobcem (poddlužníkem) probíhá čilá ekonomická činnost spočívající v prodeji pohonných hmot na základě kupní smlouvy ze dne 15.4.2009 č. 2009/PHM/02. Předmětem této smlouvy je prodej pohonných hmot s tím, že na základě objednávky prodávající prodá kupujícímu zboží. Pokud tedy dlužník žalobci prodal pohonné hmoty dle předmětné smlouvy, vznikla právní skutečnost, ze které dlužníkovi plyne nárok na zaplacení kupní ceny a spotřební daně. Právě pohledávky z tohoto právního důvodu, které jsou splatné nebo budou v budoucnu postupně vznikat, nebo se stanou postupně splatné, jsou předmětem exekučního příkazu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)] a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Předmětný exekuční příkaz (jako rozhodnutí správního orgánu I. stupně) byl vydán ve vymáhacím daňovém řízení vedeném podle zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“). Podle § 73 odst. 7 věty prvé ZSDP pro výkon daňové exekuce se použije přiměřeně občanského soudního řádu. Krajský soud předně považuje za nutné korigovat názor žalovaného o tom, že uvedení výše přikazované pohledávky není v exekučním příkazu nutné. Krajský soud v souladu se svými dosavadními rozhodovacími závěry (srov. zejm. rozsudek ze dne 27.11.2012 č.j. 22 Af 15/2011-50) k této otázce uzavírá, že identifikace (části) přikazované pohledávky její výší je nutná v případě, pokud přikazovaná pohledávka přesahuje svou výší pohledávku vymáhanou (včetně jejího příslušenství). Podle § 263 odst. 1 o.s.ř. výkon rozhodnutí lze nařídit jen v takovém rozsahu, jaký oprávněný navrhl a jaký podle rozhodnutí stačí k jeho uspokojení. Podle § 312 odst. 2 o.s.ř. výkon rozhodnutí postihuje pohledávku povinného do výše pohledávky oprávněného a jejího příslušenství, pro něž byl nařízen. Ustálená právní teorie i praxe (srov. např. Drápal L., Bureš J. a kol.: Občanský soudní řád II., Komentář, C.H.Beck 2009, str. 2395, ale též již Handl V., Rubeš J. a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, Panorama Praha 1985, str. 423), se kterou se krajský soud ztotožňuje, totiž konstantně uzavírá, že ze vzájemného vztahu uvedených ustanovení vyplývá, že přikázání jiné peněžité pohledávky je přípustné jen do výše vymáhané pohledávky (t.j. pohledávky, pro níž byl nařízen výkon), tedy nikoliv celé pohledávky povinného vůči jeho dlužníku, je-li tato vyšší než vymáhaná pohledávka oprávněného. V posuzované věci je však rozhodné posouzení otázky, zda s ohledem na žalovaným odkazované ust. § 312 odst. 1 o.s.ř. je přikazovaná pohledávka řádně v exekučním příkaze specifikována co do jejího důvodu. Podle § 312 odst. 1 o.s.ř. výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného než pohledávky z účtu u peněžního ústavu nebo nároku uvedeného v § 299 lze nařídit i v případě, že pohledávka povinného se stane splatnou teprve v budoucnu, jakož i v případě, že povinnému budou dílčí pohledávky z téhož právního důvodu v budoucnu postupně vznikat. Ustálená soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14.10.2004 sp. zn. 20 Cdo 1128/2004, www.nsoud.cz) přitom pro nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky striktně trvá na tom, že i v případě dílčí pohledávky, která teprve v budoucnu vznikne, se musí jednat o konkrétní pohledávku již vzniklou či existující v důsledku konkrétního právního vztahu alespoň do svého základu. Nepostačuje proto zjištění, že dlužník průběžně dodává zboží poddlužníkovi, tyto mu vyúčtovává a má nárok na jejich zaplacení, přičemž tímto způsobem budou zřejmě vznikat pohledávky i v budoucnu. Smyslem přesné identifikace pohledávky dlužníka vůči poddlužníku je, aby po označení pohledávky při nařízení výkonu rozhodnutí poddlužník bez jakýchkoli pochybností věděl, jaká pohledávka dlužníka je výkonem rozhodnutí postihována a jakou pohledávku bude tudíž povinen vyplatit oprávněnému. Ustálená právní teorie (srov. např. Handl V., Rubeš J. a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, Panorama Praha 1985, str. 423, či Drápal L., Bureš J. a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, II., C.H.Beck Praha 2009, str. 2395) k tomu doplňuje, že není-li pohledávka povinného dostatečně individualizována, výkon rozhodnutí vede do prázdna, neb jím není zasažen žádný předmět. Z obsahu správních spisů soud zjistil, že přikazovaná pohledávka je v exekučním příkaze identifikována takto: „kterou má dlužník za poddlužníkem z právního důvodu nároku na zaplacení kupní ceny a spotřební daně za prodej pohonných hmot, vzniklých mezi ... (dlužníkem) ... jakožto prodávajícím a ... (žalobcem) ... jakožto kupujícím na základě kupní smlouvy uzavřené mezi těmito účastníky, a to Kupní smlouvy č. 2009/PHM/02 ze dne 15.04.2009“. Dle § 34 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „obč. zák.“), právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Dle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Dle § 41a odst. 1 obč. zák. má-li neplatný právní úkon náležitosti jiného právního úkonu, který je platný, lze se jej dovolat, je-li z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby. Z uvedených zákonných ustanovení vyplývá, že právní úkony nelze posuzovat toliko dle jejich názvu užitého účastníky právního úkonu, ale je třeba je posuzovat podle jejich skutečného obsahu. Krajský soud se proto zabýval otázkou, zda smlouva uzavřená mezi dlužníkem a žalobcem 15.4.2009 je skutečně kupní smlouvou, tedy právním úkonem, s nímž vznik kupní smlouvy právní předpisy spojují. Dle § 409 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „obch. zák.“) kupní smlouvou se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu. Dle § 409 odst. 2 věty prvé obch. zák. ve smlouvě musí být kupní cena dohodnuta nebo musí v ní být alespoň stanoven způsob jejího dodatečného určení, ledaže z jednání o uzavření smlouvy vy