4 Ads 132/2010 — Nejvyšší správní soud

73 Ad 12/2011- 81 - text -8- pokračování 73Ad 12/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou v právní věci žalobce V. K., bytem n. Z. 1a, O., proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze, Na Poříčním právu 376/1, o přezkoumání rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 15. 3. 2010, č. j. KUOK 27637/2011, sp. zn. KÚOK/23783/2011/OSV-SP/481, ve věci příspěvku na bydlení, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou doručenou soudu dne 22. 4. 2011, doplněnou podáními ze dnů 1. 5. 2011, 8. 6. 2011, 13. 7. 2011, 11. 9. 2011, 18. 10. 2011, 8. 11. 2011, 10. 11. 2011, 28. 11. 2011, 23. 1. 2011, 22. 3. 2012 a 17. 5. 2012, se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí pro nezákonnost. Žalobce brojil zejména proti posouzení jeho smlouvy jako podnájemní, trvá na nájemní smlouvě, namítá, že mu byl neprávem odebrán jeho vlastní rodinný dům. Žalobce dále namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s obsahem správního spisu, žalobce splňuje všechny podmínky pro přiznání dávky a má zřízen v bytě trvalý pobyt. Posouzení žalovaného je ryze formalistické, z § 24 zákona č. 117/1995 Sb. nevyplývá, že by na dávku nemohl mít nárok podnájemce. Restriktivní výklad zaujatý žalovaným není možný. Žalobce poukázal na to, že vlastníci nemovitosti jsou cizími státními příslušníky a proto zřejmě necítí odlišnost mezi vlastním majetkem a právnické osoby (budova č. p. 452 v k. ú. C. je v podílovém spoluvlastnictví T. a A. W., nájemní smlouvu uzavřela X jejímiž společníky a jednateli jsou oba jmenovaní). Dalším pochybením správního řízení je to, že žalobce nebyl seznámen s podklady rozhodnutí. Proto žalobce navrhl zrušení rozhodnutí správního orgánu I. i II. stupně. V podání ze dne 18. 10. 2011 žalobce uvádí, že soud má povinnost zajistit mu náhradní bydlení do doby, než bude zjednána náprava. V podání ze dne 8. 11. 2011 žalobce požadoval, aby mu soud přiznal příspěvek na živobytí, příspěvek na bydlení a příspěvek na ošacení. K dokreslení situace žalobce doplnil svá podání o skutečnosti, související s jeho osobou a s jeho majetkovými poměry. V doplnění ze dne 28. 11. 2011 žalobce upřesnil, že žádosti o dávky nejsou ve věci relevantní a že je podává u příslušného správního orgánu. V podání ze dne 23. 1. 2011 žalobce zopakoval, že trvá na přiznání příspěvku na bydlení a na své žádosti o zajištění náhradního bydlení. V podání ze dne 22. 3. 2012 žalobce trvá žalobce na tom, že je osobou v hmotné nouzi a náleží mu příspěvek na bydlení a pomoc v hmotné nouzi a uvádí, jak se do hmotné nouze dostal. V podání ze dne 17. 5. 2012 žalobce zopakoval svá tvrzení z předchozích podání, dokreslil svou situaci a požádal o přidělení jiného zástupce. Žalovaný ve svém vyjádření setrval na svém názoru, že u žalobce šlo o smlouvu podnájemní a poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 48/2008. Zákon taxativně stanoví výčet osob, které mají na dávku nárok. Tento okruh není oprávněn správní orgán rozšiřovat. Námitku ohledně nevědomosti rozdílu mezi právnickou osobou a fyzickými osobami žalovaný popřel tím, že z čl. I smlouvy vyplývá, že si toho pronajímatel je vědom. Žalobce byl vyzván k vyjádření k podkladům dopisem ze dne 17. 1. 2011, při následném jednání 9. 2. 2011 podala pověřená úřední osoba žalobci potřebné vysvětlení a dostatečné vysvětlení obsahuje i rozhodnutí ve věci samé. Následně byl o průběhu odvolacího jednání informován žalobce při jednání dne 30. 3. 2011. S právními názory žalovaného se ztotožnilo i Ministerstvo práce a sociálních věcí, jak vyplývá z vyrozumění o podnětu k přezkumnému řízení ze dne 12. 5. 2011. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), tedy ke dni 15. 3. 2011. Soud věc projednal přednostně na základě své úvahy v souladu s § 56 s. ř. s. vzhledem k tvrzením žalobce v žalobě a dalších jeho podáních. Soud předně zdůrazňuje, že předmětem tohoto řízení je přezkoumání napadeného a jemu předcházejícího rozhodnutí o nepřiznání příspěvku na bydlení, včetně řízení, které k jejich vydání vedla. Proto není v působnosti a pravomoci soudu rozhodovat o zajištění bydlení či přiznání dávek sociální ochrany. Ostatně po vyjasnění podání žalobce na těchto návrzích ani netrval (srov. dopis ze dne 28. 11. 2011). V souzené věci ze správního spisu krajský soud zjistil, že dne 6. 1. 2011 podal žalobce žádost o příspěvek na bydlení s tím, že je nájemcem bytu N. Z. 452/1a v O. a že žádá zasílat dávky na adresu J. 18 v O. (kde bydlí bývalá manželka a syn a žalobci tam chodí veškerá pošta). Žádost o dávku byla žalobci zamítnuta rozhodnutím ze dne 31. 1. 2011, protože žalobce není vlastníkem bytu ani jej nelze považovat za nájemce bytu. Žalobce doložil příjmy a to, že na jím uvedené adrese N. Z. 452/1a v O. skutečně bydlí, má tam trvalý pobyt, platí nájemné. Podle nájemní smlouvy ze dne 1. 12. 2010 pronajímatel X. uzavřela nájemní smlouvu s žalobcem a podle čl. I této smlouvy je tento pronajímatel nájemcem popsaných nemovitostí č. p. 452 v Ch. v O.. Podle výpisu z katastru nemovitostí ze dne 6. 1. 2011 je stavba č.p. 452 v Ch. v O. v podílovém spoluvlastnictví JUDr. A. W. a T. W.. Oba jmenovaní jsou podle výpisu z obchodního rejstříku jednateli pronajímatele. Dopisem ze dne 17. 1. 2011 byl žalobce vyzván, aby se vyjádřil k podkladům rozhodnutí. Podle doručenky převzal tuto výzvu žalobce 9. 2. 2011. Rozhodnutím ze dne 31. 1. 2011 správní orgán I. stupně žalobci nepřiznal příspěvek na bydlení, protože žalobce není vlastníkem ani nájemcem bytu N. z. 452/1a v O. ve smyslu § 24 odst. 1 a 2 zákona č. 117/1995 Sb. a protože smlouvu o nájmu měl žalobce sepsanou s nájemcem nemovitostí, nikoli s vlastníky, což bylo ověřeno z nájemní smlouvy a výpisu z katastru nemovitostí. Podle vyrozumění o podnětu k přezkumnému správnímu řízení žalovaného ze dne 12. 5. 2011 neshledal žalovaný rozpor s právními předpisy, protože u žalobce jde o podnájem, nikoli nájem bytu. Dále se vyrozumění zabývá doplatkem na bydlení, jenž není předmětem tohoto soudního přezkumu. Podle úředního záznamu právního předchůdce žalovaného z ústního jednání s žalobcem dne 30. 3. 2011 mj. vyplynulo, že podle žalobce není rozdíl mezi fyzickou a právnickou osobou, až na odvolání mu byl přiznán doplatek na bydlení. Podle napadeného rozhodnutí byla spornou otázkou ta, zda má žalobce nárok na příspěvek na bydlení a je nájemcem bytu na adrese N. Z. 452/1a, O.. Na tu odpověděl ve shodě se správním orgánem I. stupně původní žalovaný tak, že žalobce za nájemce považovat nelze a proto podmínky nároku na příspěvek na bydlení nesplňuje. Podle žalovaného zákon taxativně stanoví okruh osob, které mají na příspěvek nárok. Na věc žalobce nelze vztáhnout § 663 občanského zákoníku, neboť nájem bytu je upraven v § 685 a násl. občanského zákoníku. K uzavření smlouvy o nájmu bytu je oprávněn pouze vlastník bytu, nikoli jeho nájemce. Nájemce přenechává byt další osobě podnájmem. Nájemní smlouvou, která je ve skutečnosti smlouvou podnájemní, neprokázal žalobce nájemní vztah. A za nájemce nebo vlastníka nelze žalobce považovat ani z jiných důvodů. Na tom nemůže nic změnit ani fakt, že žalobce užívá byt na základě smlouvy označené jako „nájemní“ a platí náklady na bydlení, označené jako „nájem“. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Spornou otázkou v souzené věci bylo, zda žalobce splňuje podmínku nároku na příspěvek na bydlení, která spočívala v tom, zda je žalobce nájemcem bytu na adrese N. Z. 452/1a, O.. Podle § 24 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí, nárok na příspěvek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě hlášen k trvalému pobytu, jestliže a) jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30, a na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35, a b) součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30, a na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35, není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení. Podle § 24 odst. 2 téhož zákona za nájemce bytu se považuje též nájemce obytné místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení podle zvláštního právního předpisu. Za vlastníka bytu se považuje i vlastník nemovitosti, ve které je byt, který vlastník užívá, pokud je v něm hlášen k trvalému pobytu. Za nájemce bytu se považují oba manželé, jde-li o společný nájem bytu manžely podle zvláštního právního předpisu. Za dobu trvání nájemního vztahu se pro účely nároku na příspěvek na bydlení považuje i doba mezi skončením nájemního poměru a posledním