8 Afs 40/2012 — Nejvyšší správní soud

19 A 2/2014- 73 - text pokračování 11 19A 2/2014 19A 2/2014-73 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce Ing. V. M., s adresou pro doručování T., B. 91/12, proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem Ostrava, 28. října 117, o žalobě na přezkoumání rozhodnutí žalovaného o přestupku ze dne 8.7.2014, č. j. MSK 78906/2014, t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou ze dne 8.9.2014 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8.7.2014, č. j. MSK 78906/2014, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Třinec ze dne 17.5.2014, č. j. MěÚT/19431/2014 o přestupku dle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo potvrzeno. Žalobce namítal, že v přestupkovém řízení byla porušena zásada in dubio pro reo. Dle názoru žalobce se správní orgány dostatečně nevypořádaly s rozpory obsaženými v tvrzení svědků, a to S. L. a jejího manžela R. L., na které poukazoval již od samého začátku správního řízení, kdy tyto rozpory dle žalobce nutně nesou závěr o jejich nedůvěryhodnosti. Uvedl, že po celou dobu poukazoval na tu skutečnost, že mezi poškozenou S.L. a její matkou M. B. docházelo před incidentem k řadě neshod, kdy jednání své dcery paní B. považovala natolik rozporné s dobrými mravy, že dceru dokonce vyzvala k vrácení daru – nemovitostí. Uvedl, že k prokázání těchto sporů odkazoval na řadu podání (stížností), které byly paní B. či žalobcem v této souvislosti učiněny u Městského úřadu v Třinci. Uvedená tvrzení měla objasňovat motivy, pro které tito svědci svědčili v neprospěch žalobce. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného ani rozhodnutí Městského úřadu v Třinci dle žalobce neobsahuje přesvědčivé hodnocení jednotlivých důkazů provedených v řízení, když za situace, kdy proti sobě stojí stejný počet svědků či účastníků (S.L. a R. L. proti žalobci a M. B.), jejichž výpovědi se vzájemně vylučují, neprovedl hodnocení hodnověrnosti výpovědi jednotlivých svědků s uvedením, kterým ze svědků uvěřil a kterým nikoliv a z jakých důvodů. Žalobce uvedl, že poukazuje na rozpory, které dle jeho názoru věrohodnost poškozené a jejího manžela R. L. kompromitují. U vysvětlení na Policii ČR dne 20.10.2012 paní L. uvedla, že poté, co ji žalobce napadl, byl odveden někam pryč jejím manželem, přičemž teprve poté (po odvedení žalobce) se měla v místě napadení „objevit“ její matka (paní B.). Nicméně u výpovědi u Městského úřadu Třinec dne 10.3.2014 paní L. uvedla, že paní B. byla napadení (úderu) přítomna, kdy tato měla stát za žalobcem. Výše uvedené verze si vzájemně odporují, přičemž z videozáznamu je pak zjevné, že druhá verze není pravdivá, když na této se paní B. za žalobcem (ani jinde) nenachází. Pan L. v trestním řízení uváděl, že incident měl proběhnout naproti schodů, odkud jej měl i natáčet, přičemž ze záznamu je patrné, že žalobce stojí ve dveřích pokoje paní B. V řízení pak bylo zjištěno, že tento pokoj se nachází vpravo vedle schodiště. Tedy tvrzení, že pan L. točil incident ze schodů, není věrohodné, je dokonce nemožné, když by musel točit „za roh“. Žalobce uvedl, že v řízení dokonce předložil vlastnoručně zhotovený model tak, aby si správní orgán mohl o pozicích jednotlivých účastníků incidentu udělat lepší představu. Podotkl také, že pokud by snad pan L. natáčel z místa, které popisuje, uvedený záznam by musel být natočen „zespoda“, když pan L.by musel stát níže než ostatní účastníci, avšak ze záznamu je zjevné, že tento stojí za zády své manželky a na její úrovni. Žalobce se domnívá, že svědci upravili svou výpověď tak, aby nebylo potvrzeno tvrzení žalobce a paní B., že pan L. nenatáčel jen předmětný úder, ale také paní B., která vyšla z koupelny poté, co uslyšela rozruch na chodbě. Žalobce dále namítal, že manželé L. v řízení tvrdili, že žalobce měl udeřit paní L. do obličeje minimálně dvakrát, přičemž záznam, který předložili, zachycuje pouze jediný úder. S ohledem na uvedené rozpory měl správní orgán podle žalobce v daném případě v prvé řadě zkoumat, zda je možno vyhodnotit výpovědi manželů L. jako věrohodné, případně pokusit se odstranit rozpory mezi jejich jednotlivými verzemi, a v případě jakýchkoli pochybností se dle zásady in dubio pro reo přiklonit k verzi žalobce. Žalobce rovněž namítal, že videozáznam byl nepřípustným důkazem, nebylo možno jej ve správním řízení použít, neboť byl pořízen nezákonným způsobem, a to v rozporu s ust. § 12 odst. 1 občanského zákoníku zákona č. 40/1964 Sb., účinného ke dni pořízení videozáznamu, dle kterého obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením. Dle § 51 odst. 1 správního řádu k provedení důkazu lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Proto je předmětný důkaz nepoužitelný a k tomuto nemělo být přihlíženo. Žalobce dále poukázal na to, že i sama poškozená ve své výpovědi před správním orgánem I. stupně prohlásila, že „v minulé době jsme natáčeli ve více případech…, chtěli jsme mít nějaké důkazní prostředky“. Pan L. ve své výpovědi v trestním řízení vedeném u Okresního soudu ve Frýdku-Místku sdělil „…běžel jsem pro foťák, měli jsme pro ruce vždy nachystanou kameru popř. foťák, abych to popř. zaznamenal“. Z výpovědi uvedených osob je zjevné, že tyto si připravovaly „důkazy“ za účelem jejich následného použití, kdy takovému (tendenčnímu) jednání nelze přiznat ochranu, nebo dokonce použít jeho výsledky jako důkaz ve správním řízení. Navíc žalobce již dne 11.9.2012 tedy téměř tři týdny před předmětným incidentem, doručil na podatelnu Městského úřadu v Třinci oznámení, že pan L. dlouhodobě a soustavně natáčí paní L. (pozn. soudu - žalobce měl zřejmě na mysli paní B.) bez jejího vědomí a případně proti její výslovné vůli. K otázce použitelnosti videozáznamu pořízených bez souhlasu fyzické osoby, žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 23 C 3/1997, na nález Ústavního soudu I. ÚS 191/05 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.11.2008 sp. zn. 22 Cdo 4172/2007. Žalobce dále uvedl, že je navíc nápadné, ačkoliv s tímto žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí nesouhlasí, že předmětný záznam zachycuje výhradně samotný úder a již nikoliv dění tomuto předcházející, jakož i děj následovný. V celém kontextu (rozpory v tvrzeních manželů L., předchozí spory) je pak nutno mít pochybnosti o tom, zda je tento záznam úplný, což namítal v průběhu celého řízení, tedy zda původní záznam neobsahoval i další dění, které by zpochybnily tvrzení poškozené o tom, že ji žalobce napadl skutečně bezdůvodně, respektive potvrdily verzi žalobce, podle které se pouze bránil napadání paní L. a jejích dcer. Navíc předložil lékařské zprávy, podle kterých byl sám v průběhu incidentu zraněn. Dalším pochybením správního orgánu I. stupně bylo porušení zásady neveřejnosti ústního jednání dle § 49 odst. 3 správního řádu, neboť jednání byly přítomny třetí osoby, jejichž účast nevyplývala z žádného právního předpisu. Namítal, že již ve svém odvolání poukazoval na tu skutečnost, že jednání byly přítomny celkem 4 osoby, přičemž žalovaný tuto situaci v napadeném rozhodnutí vysvětlil tak, že jednání vedla referentka přestupkového oddělení Ing. M. L., dále vedoucí přestupkového oddělení (paní D. S., DiS.) z pozice dohlížejícího, neboť referentka neměla složenou zkoušku odborné způsobilosti, zapisovatelka (paní T.) a další osoba, která měla být přizvána z důvodu nepřístojného jednání žalobce a být přítomna jen jeho výslechu. Žalobce však nesouhlasí s tvrzením, že by se snad měl chovat kdykoliv během ústního jednání nepřístojně. O této skutečnosti absentuje jakákoli zmínka v protokole z ústního jednání. Navíc je zcela nelogické, aby za situace, kdy jednání jsou účastny tři úřednice a obviněný se chová nevhodně či agresivně, byla volána další úřednice, namísto např. člena ochranky správního orgánu. Dle žalobce předmětná čtvrtá osoba byla přítomna téměř po celou dobu ústního jednání, kdy tato byla dokonce přítomna (a podle žalobce se tato i aktivně účastnila) závěrečné 10 minutové poradě, po které následovalo vyhlášení rozhodnutí. Žalobce přikládá svůj záznam o tom, že paní S., jakožto dohlížející, naopak nebyla přítomna téměř u poloviny ústního jednání a po tuto dobu bylo prováděno osobou bez odpovídající kvalifikace (složené zkoušky odborné způsobilosti). Uvedená pochybení dle žalobce mohla mít vliv na správnost rozhodnutí o meritu věci a i proto je napadené rozhodnutí nutno zrušit. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. K žalobcem tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo, žalovaný odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu v rozho