Krajský soud v Ostravě 22 A 64/2013 – Oznámení

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D. v právní věci žalobkyně MUDr. M. D., zastoupené Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou Advokátní kanceláře Šikola a partneři s.r.o., se sídlem v Brně, Údolní 33, proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, 28. října 117, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 17.4.2013 č.j. MSK 122086/2012, za účasti I) Pronto autosalón spol. s r.o., se sídlem ve Frýdku-Místku, Frýdlantská 2150, zastoupeného Ing. P. P., CSc., II) Statutárního města Frýdek-Místek, se sídlem ve Frýdku-Místku, Radniční 1148 a III) Severomoravských vodovodů a kanalizací Ostrava, a.s., se sídlem v Ostravě-Mariánských Horách, 28. října 1235/169, ve věci dodatečného povolení stavby,

takto:

Podanou žalobou se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 17.4.2013 č.j. MSK 122086/2012, kterým bylo zamítnuto její odvolání a odvolání A. K. proti rozhodnutí Magistrátu města Frýdku-Místku ze dne 20.7.2012 č.j. MMFM 75392/2012, jímž byla dodatečně povolena stavba „Novostavba autosalónu Pronto Camper“ (dále jen stavba) na pozemcích parc. č. 3341/8, 3341/9, 3341/10, 3341/13, 3341/15 a 5174/3 v k.ú. Místek.

Ve velmi obsáhlé žalobě vymezila žalobkyně tyto žalobní body:

1.1 Správní orgány obou stupňů neaplikovaly ustanovení zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v platném znění (dále jen stavební zákon) a prováděcích předpisů upravující umisťování staveb v územním řízení. Správní orgány uvádí, že dodatečné povolení stavby nahrazuje územní i stavební povolení, avšak vycházejí pouze z ust. § 129 odst. 2 stavebního zákona a § 110 – 115 téhož zákona a nikoliv již z dalších ustanovení zakotvujících hlediska pro umisťování staveb v územním řízení. Správní orgány se mýlí, pokud dovozují vyloučení věcných hledisek pro umísťování staveb a změnu využití území ve smyslu § 76 a násl. stavebního zákona, neboť odkaz na §§ 111 – 115 se vztahuje pouze na procesní postup a nikoliv na věcná hlediska. Žalobkyně poukázala na principy vyplývající z ust. § 76 odst. 1 stavebního zákona a na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) ze dne 8.2.2007 č.j. 1 As 46/2006-75. Žalobkyně dále namítla, že správní orgány nezohlednily ust. § 76 odst. 2 stavebního zákona, ust. § 90 písm. b) a c) stavebního zákona, ust. § 92 stavebního zákona a hlavy IV vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, v platném znění (dále jen vyhláška č. 503/2006 Sb.).

1.2 Správní orgány nezohlednily akcesoritu dílčích staveb, když stavba se skládá ze stavby hlavní a několika staveb vedlejších. Ve vztahu k námitce žalobkyně ad. 12 ohledně kanalizační přípojky není vyjasněna právní otázka, zda námitky směřují vůči stavbě jako celku nebo pouze vůči podmiňující stavbě a podobně není vyjasněna otázka, zda dotčení vlastnických práv žalobkyně je zvažováno ve vztahu ke stavbě jako celku či ve vztahu ke stavbě hlavní nebo k podmiňujícímu objektu. V žádné úvaze správních orgánů není rozlišováno, zda se týká stavby jako celku či stavby hlavní či staveb podmiňujících.

1.3 Žalovaný se nevypořádal s otázkou, zda platí či neplatí územní souhlas vydaný pro předmětnou stavbu. Stavba byla umístěna územním souhlasem ze dne 7.10.2009 č.j. MMFM 46913/2009, který nabyl právní moci 24.3.2010. V napadeném rozhodnutí ani ve druhém dodatečném povolení stavby není výslovně uvedeno, zda tento územní souhlas platí či neplatí. Z kontextu napadeného rozhodnutí lze usuzovat, že správní orgány mají za to, že územní souhlas pozbyl platnosti, což pravděpodobně opírají o důvody uvedené v rozhodnutí o zrušení prvního dodatečného povolení ze dne 31.1.2012 č.j. MSK 139026/2011. Nevzaly však v úvahu, že se stavbou bylo již prokazatelně započato, takže územní souhlas byl právně konzumován a jeho právní účinky nebyly zastavením stavebního řízení dotčeny. Pokud územní souhlas zůstal v platnosti, bylo nutné se v dodatečném povolení vypořádat se skutečností, že stavba je realizována v rozporu s tímto územním souhlasem.

3.1 Stavba je umístěna v půdorysu stávající neodstraněné stavby. Na pozemcích parc. č. 3341/9 a 3341/10 byla ještě před platností současného územního plánu umístěna, povolena a kolaudována dočasná stavba odstavných a parkovacích ploch (územní rozhodnutí ze dne 25.11.1996 č.j. SÚ/4757/96-Si/Kal/172, stavební povolení ze dne 7.1.1997 č.j. SÚ/5969/96-On/Ju-2444/1, kolaudační rozhodnutí ze dne 29.8.1997 č.j. SÚ/3918/97-On/Mal-1764). Správní orgány věc posoudily tak, že realizací stavby autosalonu příslušné části stavby odstavných a parkovacích ploch zanikly, takže se na ně již nevztahuje kolaudační rozhodnutí. Takový postup považují správní orgány za legální, což odůvodňují právem disponovat stavbou vyplývajícím z vlastnického práva stavebníka. Tuto úvahu považuje žalobkyně za nedostatečnou, neboť se odstraněním stávající stavby zabývá pouze v soukromoprávní rovině v rozporu se skutkovým stavem, když stavba odstavných a parkovacích ploch odstraněna nebyla. Správní orgány se nevypořádaly s otázkou, kterou žalobkyně opakovaně namítala (námitka žalobkyně č. 15), zda je možné spornou stavbu umístit do půdorysu regulovaného předchozím územním rozhodnutí, pokud toto územní rozhodnutí stále platí. Rovněž se nezabývaly tím, jak existence stávající stavby ovlivní umístění sporné stavby.

3.2 Stavba je umístěna bez oddělení sousedních pozemků v obytné zóně pásem trvale zelených porostů. Žalobkyně opět poukázala na územní rozhodnutí ze dne 25.11.1996 a v něm stanovenou podmínku č. 13 upravující, že odstavné a parkovací plochy pro parkování vozidel budou od pozemků plánovaných pro obytnou zónu odděleny pásem trvale zelených porostů. Podle správních orgánů se tato podmínka nevztahuje na pozemky žalobkyně, neboť se nacházejí ve stabilizované obytné zóně a nikoli plánované obytné zóně. Žalobkyně se naopak domnívá, že tato podmínka platí pro všechny plochy uvedené v územním plánu jako obytné a nikoliv pouze pro návrhové plochy. Sporná stavba tuto podmínku nesplňuje.

V další části tohoto žalobního bodu žalobkyně vymezila skupinu často se opakujících nedostatků ve vypořádání odvolacích námitek, skupinu námitek podaných původně A. K. a skupinu námitek podaných žalobkyní.

Stále se opakující nesprávnosti ve vypořádání odvolacích námitek:

a) Nedostatečné vypořádání námitek občanskoprávní povahy. Námitky občanskoprávní povahy (zejména námitky imisí) jsou správními orgány vypořádány pouze podle kritérií ust. § 114 odst. 3 věta první stavebního zákona, tedy z veřejnoprávního hlediska a nikoliv podle ust. § 114 odst. 3 věty druhé stavebního zákona, tedy v rovině občanskoprávní (ust. § 127 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen OZ). Žalobkyně poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3550/10.

b) Nesprávně uplatňovaný požadavek na specifikaci dotčení vlastnického práva. Některé námitky správní orgány odmítly vypořádat, neboť žalobkyně nespecifikovala dotčení svého vlastnického práva. Podle žalobkyně není možné každou námitku podložit podrobnou specifikací dotčení vlastnického práva, když z okolností řízení a kontextu odvolacích námitek je zřejmé, že vlastnického práva žalobkyně se dotýkají aspekty umístění, povolení či realizace předmětné stavby, které mohou potenciálně snížit hodnotu nemovitostí žalobkyně, ztížit či znehodnotit jejich užívání, případně čerpání užitků. Takové nedostatky musí správní orgány řešit z úřední povinnosti.

c) Nesprávné odkazy na odpovědnost projektanta. Řada námitek nebyla vypořádána s tím, že otázku řeší projektová dokumentace, za jejíž správnost odpovídá projektant. Správní orgány nemohou bez dalšího formálně odkázat na odpovědnost projektanta, ale musí projekt věcně přezkoumat z pozice orgánů státní správy.

d) Nesprávná argumentace faktickým umístěním a realizací stavby. Některé námitky byly vypořádány tak, že „bezproblémovost“ stavby dokazuje její faktické umístění a realizace. Věcně není specifikováno, v čem bezproblémovost spočívá a vzhledem k obsahu rozsáhlých námitek lze stěží hovořit o „bezproblémovém“ umístění a realizaci stavby.

e) Situační výkresy z projektové dokumentace nejsou dostatečným podkladem pro přesné určení sporných vzdáleností. Žalobkyně namítla nevhodnost měřítek 1:1000 a 1:500, v nichž jsou zpracovány situační výkresy projektové dokumentace, neboť jsou podle ní nedostatečné k zjištění skutečných vzdáleností mezi stavbami. Podle žalobkyně prostým zvětšením mapy 1:1000 na měřítko 1:500 nedochází ke skutečnému zpřesnění mapy v geodetickém slova smyslu. Zvětšenina si ponechává přesnost mapy 1:1000. Převod katastrální mapy do měřítka 1:500 nebyl patrně proveden kartograficky přesně, neboť se jednalo pouze o situační výkresy. Žalobkyně v řadě námitek přesnost určení vzdáleností zpochybňovala, když zejména odstupové vzdálenosti se pohybovaly velmi blízko přípustných limitů. Podle žalobkyně měl být spolehlivě zjištěn skutkový stav, a jestliže stavba již byla realizována, nic nebránilo geodeticky přesně určit sporné vzdálenosti. V průběhu odvolacího řízení žalobkyně zjistila, že na stavbě rodinného domu, jenž byl původně ve vlastnictví její matky, byla na základě stavebního povolení ze dne 25.3.1968 realizována přístavba verandy, která není zakreslena v katastru nemovitostí, takže skutečný stav terénu není pokryt katastrální mapou. Tímto se měl stavební úřad zabývat z úřední povinnosti.

f) Nezohlednění změny skutkového stavu a procesního nástupnictví. Žalovaný nezohlednil změnu skutkového stavu spočívající v tom, že žalobkyně se v průběhu odvolacího řízení stala vlastnicí nemovitostí po své matce a že tato změna je podstatná pro posouzení míry dotčení vlastnických práv a pro vypořádání námitek občanskoprávního charakteru. Žalovaný se zabýval okruhy odvolacích námitek, tj. námitek podaných žalobkyní a námitek podaných její matkou odděleně, jako by se jednalo o dva odlišné vlastníky. Některé námitky vypořádal tak, jako by matka žalobkyně dosud žila a nikoliv s ohledem na procesní nástupnictví žalobkyně. Podle žalobkyně měl žalovaný změnu vlastnictví zohlednit jako novou skutečnost uvedenou v průběhu odvolacího řízení ve smyslu ust. § 82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění (dále jen správní řád), kterou nebylo možné uplatnit dříve, a měl při rozhodování vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu.

Námitky podané původně A. K.:

4.1 Nedostatečně vypořádaná námitka zanedbání ochrany práv dotčených sousedních vlastníků, která plyne jednak přímo z právních předpisů (viz žalobní bod 1), jednak z judikatury (rozsudek NSS ze dne 14.7.2011 č.j. 1 As 69/2011-176 bod [56]).

4.2 Námitka imisí jako námitka občanskoprávního charakteru měla být vypořádána podle ust. § 114 odst. 3 věta druhá stavebního zákona, což se nestalo a správní orgány nezvažovaly míru přiměřenou poměrům a její překročení či zachování. Námitky imisí byly vypořádány pouze v rovině veřejného práva z hlediska technických norem a dodržování hygienických limitů.

4.3 V rámci posuzování pohody bydlení stavební úřad ve vztahu k nemovitostem A. K.konstatoval, že jsou neudržované a že jmenovaná se v místě svého bydliště s ohledem na pokročilý věk nezdržuje a nachází se ve zdravotnickém zařízení. Z těchto skutečností dovodil, že umístěním stavby nedojde ke zhoršení kvality prostředí ve smyslu ust. § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Žalobkyně tuto úvahu stavebního úřadu považuje za chybnou a neetickou. Především však žalovaný nezohlednil změnu skutkového stavu a procesní nástupnictví žalobkyně.

4.4 Skutečnost, že stavba je od ledna 2011 provozována, hraje roli při hodnocení chování stavebníka k vlastníkům okolních pozemků. Stavebník nedbá požadavků uvedených v § 90 stavebního zákona a není šetrný k zájmům vlastníků sousedních pozemků a staveb dle § 76 odst. 2 stavebního zákona. Podle žalobkyně měl být dovozen zvýšený ohled na práva a oprávněné zájmy vlastníků sousedních pozemků při posuzování jejich námitek dle § 114 odst. 3 stavebního zákona, zejména námitek občanskoprávního charakteru.

4.5 Námitka 6. nebyla náležitě vypořádána, když není uvedeno, z čeho vychází úvaha správních orgánů, že na přilehlé pozemní komunikaci je hustý automobilový provoz. Existence pozemní komunikace byla zohledněna zavádějícím způsobem, neboť správní orgán dovozuje, že další zdroj negativního vlivu existující stav nemůže zhoršit, přitom nebere v úvahu kumulativní a synergické efekty. Oba negativní vlivy je nutné sčítat a zvažovat a nikoliv uvažovat tak, že jeden zdroj negativního vlivu pojme všechny další.

4.6 Námitka 7 – žalovaný uvádí, že vzdálenost sporné stavby od oplocení není podstatná, neboť plot není vyznačen v katastrální mapě a jeho poloha nemusí korespondovat s pozemkovou hranicí. Námitka je vypořádána nesprávně a neúplně. Pokud správní orgány dospěly k závěru, že oplocení v terénu nesouhlasí s pozemkovou hranicí, pak měly vyžádat geodetické zaměření, zejména proto, že se posuzování stavby pohybuje velmi blízko přípustných limitů pro odstup staveb. Argument žalovaného, že příslušné vzdálenosti lze změřit na základě situačních výkresů, je nepřípadný [viz žalobní bod 4 písm. e)]. Rovněž nebylo zohledněno, že odstup stavby 6 m od oplocení byl součástí dřívější dohody mezi A. K. a stavebníkem při vydání územního rozhodnutí ze dne 25.11.1996. Žalobkyně nesouhlasí s hodnocením, že budova č.p. X nemá protilehlé stěny vůči předmětné stavbě. Budova je sice natočena šikmo k předmětné stavbě, což ale neznamená, že nemá žádné protilehlé stěny.

4.7 Obsahem 8. námitky byl nesoulad stavby s územním řízením a tato byla vypořádána nesprávně na základě neúplně zjištěného skutkového stavu (viz žalobní bod 1.3) a chybné právní úvahy ohledně dodatečného povolení stavby (viz žalobní do 1.1).

4.8 Námitka 10 – v rámci územního rozhodnutí ze dne 25.11.1996 uzavřeli A. K. a stavebník dohodu o vzdálenosti stavby prodejny motocyklů od plotu 6 m. Tato dohoda nebyla respektována a správní orgány ji odmítly zohlednit s tím, že nyní projednávaná stavba není prodejnou motocyklů. Žalobkyně má za to, že ujednaná podmínka vzdálenosti by měla analogicky platit na jakoukoli budoucí stavbu.

Námitky podané žalobkyní:

4.9 námitka ad. 1 – Žalovaný odmítl vypořádat námitku žalobkyně ohledně rozdílů mezi dokumentací stavby z roku 2011 a z roku 2012 s tím, že nebyla uplatněna v prvoinstančním řízení. Jednalo se přitom o otázky dodržení kogentních norem stavebního práva, které měl žalovaný zkoumat z úřední povinnosti.

4.10 námitka ad. 2 – Není pravdou, že projektová dokumentace „vylučuje“ lakýrnické a karosářské práce tím, že je výslovně neupravuje. V námitce byly uvedeny věcné a logické důvody, proč je pravděpodobné, že tyto práce budou ve stavbě fakticky prováděny. Pokud chtěl stavební úřad rozptýlit údajné spekulace žalobkyně a tyto práce vyloučit, nestačí odkaz na projektovou dokumentaci, ale měly být výslovně vyloučeny v podmínkách dodatečného povolení. Žalobkyně v odvolacích námitkách (str. 14) konkrétně odkázala na část projektové dokumentace, podle které budou v objektu používána ředidla, čistící a odmašťovací prostředky a motorové oleje, což jsou předpoklady pro provádění lakýrnických prací.

4.11 námitka ad. 3 – Námitka ohledně nesouladu se Zásadami územního rozvoje Moravskoslezského kraje (dále jen ZÚR MSK) není bezobsažná, jak tvrdí žalovaný, neboť umístění stavby v těsném sousedství nemovitosti žalobkyně podstatně oslabuje obytnou a rekreační funkci jejích nemovitostí, což měly stavební orgány řešit z úřední povinnosti. Rozpor se ZÚR je podle žalobkyně správným označením excesu, který v posuzované věci nastal, kdy byla dodatečně povolena předimenzovaná stavba vymykající se charakteru okolní zástavby a oslabující obytné a rekreační funkce sousedních nemovitostí.

4.12 námitka ad. 4 – Žalobkyně namítá nesprávnost závěru žalovaného, že ust. § 25 blíže upravuje podmínky zakotvené v ust. § 20 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, v platném znění (dále jen vyhláška č. 501/2006 Sb.). Stejně tak není pravdou, že územní plán žádné hodnoty pro dané území nedefinuje, neboť v obecných zásadách uvádí hodnotu „ochrana, zkvalitnění a rozvoj obytné funkce sídel a jejich rekreačního zázemí“. Stavební úřad ani žalovaný nevyhodnotili, zda z pohledu ust. § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. umístění stavby neznemožní zastavění pozemku žalobkyně. Žalobkyně má za to, že námitka ad. 4 zůstala z větší části nevypořádaná. Žalobkyně dále nesouhlasí s názorem žalovaného, že ze situačního výkresu lze přesně zjistit hodnotu 7,5 m, když vzhledem k přesnosti max. 1 m může tato hodnota představovat ve skutečnosti stejně tak dobře 6,5 m či 8,5 m. Soulad s podmínkami vyhlášky č. 501/2006 Sb. nebyl vyhodnocen správně, neboť stavební orgány pracovaly s výškou stavby 7,25 m, což je však výška vztažená k podlaze 1. NP a nikoli výška nad terénem. Skutečná výška stěn ve smyslu § 25 téže vyhlášky nebyla v řízení zjištěna.

4.13 námitka ad. 5 – Nesrozumitelnost vypořádání námitky ohledně neuvedení požadavku dle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, v platném znění (dále jen vyhláška č. 268/2009 Sb). Rovněž nebylo uvedeno, jakým způsobem jsou naplněny požadavky ust. § 48 odst. 5 téže vyhlášky, tj., kde přesně a jakým způsobem je posouzeno, že větrání předmětné stavby zajišťuje, aby koncentrace škodlivých látek v ovzduší nepřekročila normotvorné hodnoty z hlediska ochrany zdraví či nebezpečí výbuchu.

4.14 námitka ad. 6 – Nesprávný názor žalovaného, že bylo možné aplikovat přechodné ust. § 16 vyhlášky č. 398/2009 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání stavby, v platném znění (dále jen vyhláška č. 398/2009 Sb.), když stavba byla rozestavěna před účinností této vyhlášky. Podle žalobkyně má stavební úřad povinnost posuzovat stavbu podle této vyhlášky z úřední povinnosti. Projektová dokumentace ověřená v rámci dodatečného povolení stavby byla zpracována až po účinnosti této vyhlášky, takže ust. § 16 nemohlo být aplikováno.

4.15 námitka ad. 7 – Podle žalovaného nejsou známy žádné důvody, pro které by bylo nutno zkoumat polohu skleníku umístěného na pozemku žalobkyně při posuzování zastínění, neboť právní předpisy nestanoví žádné požadavky na odstup jiných staveb od skleníku. Žalobkyně namítla, že stavební úřad i žalovaný zcela opomíjejí občanskoprávní charakter námitky, když z pohledu sousedských přesná poloha skleníku podstatná je, neboť bez ní nelze určit, zda stínění nepřekračuje přípustnou mez ve smyslu ust. § 127 OZ. Žalobkyně opětovně zdůraznila nedostatečnost situačních výkresů pro určení vzájemného odstupu staveb a vzdáleností od hranic pozemků.

4.16 námitka ad. 8 – Žalobkyně nesouhlasí s právním posouzením, že akustická studie není zapotřebí a postačí hlukové měření v rámci zkušebního provozu. Podle žalobkyně mělo být dodržení hlukových limitů ověřeno ještě před samotným povolením stavby právě proto, že stavba již byla prakticky realizována. V otázkách hluku se nemohlo vycházet pouze z projektové dokumentace, která hodnotí hluk izolovaně a nikoli s ohledem na umístění stavby v území. Nebyl zohledněn hluk emitovaný provozem na přilehlé komunikaci, přičemž při vzájemném spolupůsobení hluku z dopravy a hluku ze stavby dochází ke kumulativním a synergickým efektům, které nebyly zohledněny. Námitky žalobkyně proto nebyly dostatečně vypořádány. Žalobkyně zdůraznila, že její námitky ohledně hlukových, světelných a pachových emisí mají také občanskoprávní charakter a měly být posouzeny z hlediska ust. § 127 OZ.

4.17 námitka ad. 9 – Žalovaný vypořádal námitku žalobkyně ohledně nejasné maximální výšky stavby tak, že dle projektové dokumentace je výška 7,25 m vztažena k podlaze 1. NP. Podle žalobkyně stále zůstalo nevyjasněno, jaká je výška stavby nad terénem, přičemž tato otázka je podstatná pro dodatečné povolení stavby a pro posouzení dalších odvolacích námitek, zejména zastínění a vzájemných odstupů staveb. Žalovaný dospěl k závěru, že výška stavby je výška od podlahy 1. NP. Takový údaj nevypovídá nic o výšce nad terénem, resp. o výšce stěny ve smyslu § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Skutečná výška stavby nad terénem nebyla zjištěna a námitky nebyly vypořádány na základě úplně zjištěného skutkového stavu.

4.18 námitka ad. 10 – Není zřejmé, jak může být přípojka dokončena, když napojení rozvaděče R1 má být teprve provedeno. Námitka je nevypořádaná.

4.19 námitka ad. 11 – Požadavek žalobkyně na přesné geodetické zaměření není nedůvodný s ohledem na měřítko situačních výkresů v projektové dokumentaci (1:1000 a 1:500), které neumožňuje ruční odměření vzdáleností s přesností vyšší než na celé metry. Zvětšením mapy na 1:500 nedochází k jejímu zpřesnění, a naopak mohlo dojít k nepřesnostem. Odstupové vzdálenosti se pohybují blízko přístupných limitů, stavba je již realizována, takže lze zjistit skutečný stav zaměřením v terénu. Skutečná situace v terénu nemusí odpovídat zakreslení v katastrální mapě. Žalobkyně doplnila, že dne 5.6.2013 zjistila, že A. K. na základě stavebního povolení ze dne 25.3.1968 realizovala přístavbu verandy rodinného domu, která není zakreslena v katastru nemovitostí. Tuto skutečnost měl stavební úřad zjistit z úřední povinnosti, resp. vyšla by najevo, kdy by bylo provedeno geodetické zaměření stavu v terénu. Nevyhověním požadavku žalobkyně na geodetické zaměření bylo rozhodováno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu.

4.20 námitka ad. 12 – V úvaze žalovaného ohledně námitky ve věci kanalizační přípojky jsou rozpory, neboť žalovaný na jedné straně tvrdí, že na pozemku žalobkyně, přes který vede kanalizační přípojka, se předmětná stavba nepovoluje a že tedy není zapotřebí souhlas žalobkyně, na druhé straně však považuje novou kanalizaci za vnitřní kanalizaci ve smyslu zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, v platném znění (dále jen zákon č. 274/2001 Sb.). Podle žalobkyně není zřejmé, jaká část potrubí je podle názoru stavebního úřadu kanalizační přípojkou a jaká část je vnitřní kanalizací. Pokud je potrubí na pozemku žalobkyně vnitřní kanalizací, pak by byl její souhlas nutný. Žalobkyně namítla, že ve skutečnosti stavba není vnitřní kanalizací ve smyslu § 2 odst. 7 zákona č. 274/2001 Sb., ale že se jedná o kanalizační přípojku ve smyslu § 3 odst. 2 téhož zákona, která však nesmí být zaústěna do stávající kanalizační přípojky. Žalovaný svou argumentaci nijak nepodložil. Stavební úřad k námitkám žalobkyně provedl pouze odkaz na vyjádření Sm VaK Ostrava, a.s., který je nepřípadný, protože neprokazuje, že nebyl porušen zákon č. 274/2001 Sb. Dále žalobkyně namítla, že žalovaný svým dodatečným výpočtem spotřeby vody nepřípustně nahradil nedostatky projektové dokumentace a supluje tak povinnosti žadatele. Stavební úřad má přezkoumávat správnost výpočtu v projektové dokumentaci a nikoliv ji nahrazovat vlastním. V povolení z roku 1996-1997 není uvedeno, že na stávající přípojku se budou napojovat další objekty. Jde o podstatnou změnu užívání stavby. Přípojka byla umísťována, povolována a kolaudována na pozemku žalobkyně s napojením pouze jednoho objektu. Pokud má být napojen další objekt, je nutné vést o takové změně nové správní řízení, které nemůže být nahrazeno v rámci projednání dodatečného povolení stavby. Žalobkyně nesouhlasí s argumentací žalovaného ohledně funkčnosti likvidace dešťových vod, která měla být ověřena v praxi dokončením stavby a dále s argumentací odpovědnosti za posouzení kapacity odlučovače ropných látek jeho projektantem. Nesprávně a neúplně byla vypořádána také námitka žalobkyně, že kanalizační přípojka je neoprávněnou stavbou ve smyslu ust. § 135c odst. 1 OZ. Žalovaný se dostatečně nevypořádal také s námitkami ohledně hrozících průsaků z kanalizační přípojky na pozemku žalobkyně z důvodu její nedostatečné kapacity. Žalobkyně přitom namítala, že není známý skutečný stav a kapacita přípojky na jejím pozemku a zpochybnila tím správnost projektové dokumentace. Stavební orgány námitku věcně nepřezkoumaly a vycházely pouze z údajů v projektové dokumentaci. Žalovaný nelogicky požaduje po žalobkyni, aby prokazovala podmáčení pozemku, které jí však teprve hrozí. Nesprávná je také argumentace, že pokud by docházelo k zamokření pozemku žalobkyně, pak by v prvé řadě muselo dojít k zamokření pozemku stavebníka. Pozemky stavebníka jsou v převážné části zpevněné. Škodu na pozemcích žalobkyně nelze omlouvat tím, že stejná škoda hrozí stavebníkovi.

4.21 námitka ad. 13 – Žalobkyně namítala nedostatečně podložené závěry stavebního úřadu, že stavba není zdrojem prašnosti a pouze podpůrně poukázala na stolařské a čalounické práce. Žalovaný se ve vypořádání námitky soustředil pouze na to, zda v objektu budou prováděny stolařské a čalounické práce, nevypořádal však podstatu námitky spočívající v tom, že není podložen závěr, že předmětná stavba jako celek není zdrojem prašnosti. Podle žalobkyně nelze v případě stavby, která má sloužit jako servis motorových vozidel, pouze konstatovat, že není zdrojem prašnosti.

4.22 námitka ad. 14 – Žalovaný ve vypořádání odvolací námitky uvedl, že sporná stavba není umístěna na hranici pozemku žalobkyně ani v jeho bezprostřední blízkosti, přičemž nevyhodnotil, co v daném případě považuje za „bezprostřední blízkost“. Žalobkyně je přesvědčena, že sporná stavba v bezprostřední blízkosti jejího pozemku stojí. Žalovaný při zvažování „bezprostřední blízkosti“ nevzal v úvahu polohu a funkční souvislost akcesorické stavby SO 03 – přípojka dešťové kanalizace a vsakovací modul. Tato stavba je umístěna na pozemku parc. č. 3341/8, který přímo sousedí s pozemkem žalobkyně a je napojen na stávající kanalizační přípojku vedoucí po pozemku žalobkyně.

4.23 námitka ad. 15 – Názor žalovaného, že předmětná územní rozhodnutí a stavební povolení založila stavebníkovi pouze práva a nikoliv povinnosti, že může s těmito právy volně disponovat a že z žádného právního předpisu nevyplývá, že by stav stavby měl být neměnný, je nesprávný. Stavební orgány neberou v úvahu instituty stavebního zákona, které změnu stavby vyjímají z volné dispozice stavebníka a podřizují ji veřejnoprávnímu povolovacímu režimu (§§ 118, 126, 128, 129 stavebního zákona). Část vypořádání námitky týkající se sporu o dodržení podmínky č. 13 stanovené v územním rozhodnutí ze dne 25.11.1996 je podle žalobkyně také nesprávná, přičemž v podrobnostech odkazuje na svou argumentaci v žalobním bodu 3.2. Žalobkyně dále v odvolacích námitkách namítala, že územní plán, na který se odvolávají stavební orgány, byl schválen až po vydání územního rozhodnutí. Žalovaný konstatoval, že změna územního plánu byla schválena 17.12.1996 a územní rozhodnutí bylo vydáno dne 25.11.1996, avšak v té době muselo být nepochybně známo řešení příslušných poloh v budoucím územním plánu. Tato argumentace je neudržitelná, protože předmětné územní rozhodnutí se mohlo vztahovat pouze k právnímu stavu platnému v okamžiku vydání. Poslední část námitky se týkala právní otázky, zda lze nelegální stavbu dodatečně umístit do půdorysu neodstraněné stavby dočasné. Argumentace žalovaného odkazem na § 123 OZ je nedostatečná, neboť nebere v úvahu veřejnoprávní rovinu nastolené právní otázky.

4.24 námitka ad. 16 – Žalobkyně namítala, že na pozemku parc. č. 3341/8 se v současnosti nachází zpevněná plocha a navrhovala důkaz fotografiemi. Žalovaný vyšel z premisy, že stavebník zpevněné plochy neprovedl a tyto nejsou předmětem tohoto řízení. Nezabýval se podstatou námitky směřující ke zjištěnému skutkovému stavu a jeho právní kvalifikaci. Žalovaný nevzal v úvahu, že na pozemku parc. č. 3341/8 jsou dodatečně umístěny akcesorické stavby SO 03 – přípojka dešťové kanalizace a vsakovací modul, SO 04 – přípojka vody, SO 05 – přípojka plynu a SO 06 – přípojka elektro, takže tento pozemek a jeho faktický stav nepochybně spadá do předmětu řízení o dodatečném povolení stavby. Stavební orgány uvedly, že stávající zpevněné plochy nevyžadovaly stavební povolení ani ohlášení, v čemž spatřuje žalobkyně nedostatek vypořádání námitky, neboť neřeší otázku, zda namítané zpevněné plochy vyžadovaly či nevyžadovaly územní rozhodnutí. Podle žalobkyně je zcela jistě vyžadovaly a jsou tedy rovněž nepovolenou stavbou. Již z tohoto důvodu měly být předmětem řízení o dodatečném povolení stavby.

4.25 námitka ad. 17 – Žalobkyně napadla studii zastínění a namítla, že stavební úřad se nemůže odvolávat na odpovědnost zpracovatele posudku, ale musí námitky věcně posoudit. Podstatou námitky bylo, že je třeba namítané vady prověřit, případně přezkoumat podkladové údaje a způsob jejich získání. V situaci, kdy účastník řízení namítá konkrétní věcné vady podkladu rozhodnutí, musí stavební úřad tyto přezkoumat a nikoliv se odvolávat na odpovědnost zpracovatele, neboť je to stavební úřad, který dodatečně povoluje stavbu a nikoliv zpracovatel posudku.

4.26 námitka ad. 18 – Žalobkyně namítala, že z inženýrsko-geologického posudku z roku 2009 není zřejmé, zda se vztahuje i na projednávanou lokalitu, neboť v něm nejsou uvedeny základní údaje o lokalitě a v závěrečné zprávě se vztahuje ke katastru obce Frýdek. Žalovaný pouze zopakoval tvrzení stavebního úřadu, že z posudku je zřejmé, že se jedná o lokalitu, kde se nachází předmětná stavba. Vyřízení námitky tak zůstalo pouze v rovině tvrzení proti tvrzení. Pokud žalovaný uvádí, že v napadeném posudku byl použit situační výkres z původní dokumentace a jsou v něm vyznačeny provedené průzkumné vrty, pak toto konstatování samo o sobě nevypovídá nic o tom, kde jsou na tomto výkresu vrty skutečně vyznačeny a zda a do jaké míry se vztahují k projednávané stavbě. Nebylo také prověřeno, zda není situační výkres do posudku zařazen chybně, když odběratelem byl někdo jiný než investor stavby. Stavební úřad i žalovaný automaticky vychází z předpokladu, že mapový podklad posudku je správný, kdežto závěrečná zpráva patrně chybná, avšak správnost tohoto předpokladu neodůvodňují. Stavební orgány jednoznačně neprověřily a neodůvodnily, jaké údaje jsou v posudku chybné a jaké správné a z jakého důvodu k případným chybám došlo.

4.27 námitka ad. 19 – K námitce ohledně likvidace kondenzátů z klimatizace žalovaný uvedl, že se nemá jak vyjádřit k nesouhlasu žalobkyně s tvrzením stavebního úřadu, že množství kondenzátů bude malé. Pokud stavební úřad uvedl pouze, že množství kondenzátů bude malé a nijak tento závěr neodůvodnil, pak žalobkyni nezbylo než vyjádřit nesouhlas. Míra konkrétnosti odvolací námitky byla dána mírou konkrétnosti odůvodnění stavebního úřadu. Žalobkyně nesouhlasí s názorem žalovaného, že klimatizační jednotky by musely mít na odtokové poměry takový vliv, jako by mohla vyvolat samotná stavba. Podle žalobkyně je třeba jednotlivé vlivy zvažovat nikoliv samostatně, ale kumulativně a synergicky ve spojení s ostatními zdroji odpadních vod. Takovou úvahu stavební orgány neprovedly a námitka žalobkyně zůstala nevypořádaná.

4.28 námitka ad. 20 – Námitky žalobkyně ohledně nepřesností v počtu parkovacích míst pro imobilní osoby a ohledně chybného projektu toalet pro zaměstnance a veřejnost odmítl žalovaný vypořádat s odůvodněním, že se nedotýkají vlastnického práva žalobkyně. Tyto vady měl stavební úřad i žalovaný přezkoumat z úřední povinnosti. Žalovaný také nevzal v potaz, že žalobkyně uvedené namítá především jako rozpor mezi textovou a výkresovou částí projektové dokumentace, což je procesní vada, kterou měl přezkoumat z úřední povinnosti. Námitka zůstala nevypořádána.

4.29 námitka ad. 21 – Námitka žalobkyně ohledně projektové dokumentace předložené k vydání koordinovaného stanoviska nebyla vypořádána dostatečně, neboť žalovaný pouze uvedl, že je zřejmé, o jakou dokumentaci se jedná. Žalovaný neuvedl, na základě jaké úvahy k tomuto závěru dospěl a také neodůvodnil, proč je nepodstatné, že je v žádosti uvedeno, že byla přiložena dokumentace pro územní řízení. Podle žalobkyně naopak není podstatné, zda byl využit předtištěný formulář, ale podstatný je jeho obsah.

4.30 námitka ad. 22 – Žalobkyně namítala, že stavební úřad své závěry o nemožnosti využívat část pozemku odůvodnil zjištěním na místě samém, avšak protokoly z místního šetření ve spise nejsou obsaženy. Žalovaný tento nedostatek bagatelizoval konstatováním, že nemá pochyb o tom, že je stavebnímu úřadu stav území znám a že vše podstatné mohl zjistit z pozemku stavebníka, potažmo z veřejně přístupných míst. Taková argumentace je podle žalobkyně neakceptovatelná, neboť pokud stavební úřad odůvodnil své závěry zjištěním na místě samém, pak musel toto zjištění skutečně provést a pořídit o něm protokoly. Pokud tato místní šetření proběhla, pak měla žalobkyně právo se jich účastnit a posléze se k učiněným zjištěním vyjadřovat. Nic takového se nestalo, čímž došlo k porušení ust. § 36 odst. 3 správního řádu. Pokud stavební úřad neumožnil žalobkyni účastnit se místního šetření a vyjádřit se ke zjištěním, poškodil tím její procesní práva účastníka řízení. V rámci vypořádání námitky č. 22 se žalovaný vyjádřil také k námitce žalobkyně ohledně zrakové pohody, resp. výhledu z pobytových místností. Tato námitka má evidentně občanskoprávní charakter, neboť žalobkyně namítla neposouzení míry přiměřené poměrům a výslovně poukázala na výhled z pobytových místností. Stavební orgány však námitku vypořádaly pouze z veřejnoprávního hlediska. Argumentace žalovaného k přiměřenosti řešení se pohybuje pouze v rovině obecných proklamací a jediným konkrétním argumentem je údajný soulad s územním plánem, což žalobkyně popírá. Ve vypořádání námitky č. 22 se žalovaný také vyjádřil ke znehodnocení majetku žalobkyně. Odkaz správních orgánů na rozsudky NSS a poznámka žalovaného o zásadě vigilantibus iura jsou správné potud, jsou-li použity v případě bezvadně umístěné a povolené stavby a v případě, kdy nebyli opomenuti účastníci řízení. V posuzované věci však taková situace není, a proto nelze žalobkyni zanedbání této zásady vyčítat. Je nutno zohlednit zvláštní charakter řízení o dodatečném povolení stavby a ve zvýšené míře dbát na práva a oprávněné zájmy dotčených vlastníků. Žalobkyně odkázala na rozsudky NSS ze dne 8.2.2007 č.j. 1 As 46/2006-75 a ze dne 14.7.2011 č.j. 1 As 69/2011-176, bod [56].

4.31 námitka ad. 23 a 26 – Vypořádání námitek je chybné v tom, že odpovědnost za správnost projektové dokumentace a funkčnost zvoleného řešení je přesouvána na projektanta, přestože byly vzneseny konkrétní námitky. Žalobkyně také nesouhlasí s argumentem, že nedostatečná kapacita přípojky by se projevila především vytékáním vody z šachtic nebo zasakovacího objektu na pozemku stavebníka. Dále nesouhlasí s řešením námitky, že nová přípojka je napojena na stávající přípojku a s právním hodnocením předmětného potrubí jako vnitřní kanalizace. Rovněž žalobkyně nesouhlasí se závěrem vodoprávního úřadu, že v autosalonu se nebude nakládat se závadnými látkami způsobem, který by mohl ovlivnit podzemní vody a nesouhlasí s postupem, kdy vodoprávní úřad z tohoto důvodu nevydal závazné stanovisko, ale pouze sdělení. Žalobkyně v odvolacích námitkách uvedla konkrétní odkaz na část projektové dokumentace svědčící o tom, že v objektu budou používána ředidla, čistící, odmašťovací prostředky a motorové oleje. Vodoprávní úřad však nepovažoval předmětnou stavbu autosalonu za servis či opravnu motorových vozidel. Podle žalobkyně však stavba je servisem či opravnou motorových vozidel, byť dle části F1.1 + 1.2 technické zprávy projektové dokumentace dílna v projektu není typickým autoservisem. Hypotéza právní normy obsažené v § 48 vyhlášky č. 268/2009 Sb. vyžaduje, aby se jednalo o typický autoservis. V technické zprávě je uvedeno, že v objektu bude prováděna základní údržba motoru, výměna kapalin, geometrie náprav a seřízení světlometů apod., což jsou podle názoru žalobkyně činnosti typické pro servisy či opravny motorových vozidel. Žalobkyně v mezidobí postupem podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění (dále jen zákon č. 106/1999 Sb.), získala sdělení stavebního úřadu ze dne 15.3.2011 č.j. MMFM 28379/2011, které není součástí spisu a kterým stavební úřad reagoval na žádost stavebníka o vydání kolaudačního souhlasu s využíváním dokončené stavby a o stanovení doby trvání a podmínek zkušebního provozu. Je zde uvedena citace z žádosti stavebníka ze dne 4.3.2011, z níž vyplývá, že sám stavebník ve skutečnosti považuje předmětnou stavbu za servis a že jeho skutečným záměrem je opět servis provozovat. Stavebnímu úřadu musely být tyto skutečnosti v době rozhodování známy. Žalobkyně dále nesouhlasí s vypořádáním námitky ohledně neposouzení stavby z hlediska ust. § 48 odst. 5 vyhlášky č. 268/2009 Sb. a opět opakuje, že podle jejího názoru je stavba servisem či opravnou motorových vozidel.

4.32 námitka ad. 24 – V námitkách směřujících do závazného stanoviska Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje (dále jen HZS) žalobkyně namítla, že identifikace použitých podkladů závazného stanoviska musí být patrna z textu závazného stanoviska a nikoliv z dodatečných telefonických konzultací s odpovědnými úředními osobami. Dále bylo podle žalobkyně nesrozumitelně vysvětleno, proč není podstatné, že v tabulce místností požárního úseku N 2.1 je uvedena chybná plocha 28,3 m2. Pokud další hodnoty neodpovídají tomuto údaji o ploše a odpovídají jinému údaji, pak je tím podle žalobkyně zpochybněna hodnověrnost celého výpočtu a použitých hodnot. Dále žalobkyně nesouhlasí s názorem ministerstva, že prodej campingových potřeb lze zahrnout pod prodej autodoplňků. Podle žalobkyně by oba sortimenty měly být posouzeny zvlášť. Námitka žalobkyně ohledně požárního zatížení šatny zaměstnanců je vypořádána zcela nesrozumitelně. Žalobkyně namítala, že v projektové dokumentaci nejsou uvedeny kovové skříňky, takže použití norem pro kovové skříňky je nepodložené. Ohledně námitky k množství skladovaných pneumatik se žalovaný odvolal na vymezenou plochu místnosti č. 208. O tři odstavce výše je ale právě tato plocha místnosti zpochybněna, když v příslušné tabulce je uvedeno 28,3 m2, kdežto z výkresu je dovozena plocha 32,2 m2. Podle žalobkyně nebylo možné odkazovat na spornou plochu místnosti č. 208. Žalobkyně dále nesouhlasí s vypořádáním námitky ohledně stolařských, čalounických a lakýrnických prací pouhým odkazem na projektovou dokumentaci, přičemž podrobněji odkazuje na žalobní bod 5.5. Žalobkyně také nesouhlasí s vypořádáním námitky ohledně nesprávnosti pokladů statického výpočtu. Namítla, že součástí požárně bezpečnostního řešení (dále jen PBŘ) je statický výpočet zpracovaný Ing. L. z roku 2010 obsahující schéma střechy. Námitka byla vyřízena tak, že součástí předloženého PBŘ je statický výpočet Ing. L. z roku 2012, který schéma střechy neobsahuje a že námitka se netýká PBŘ ani stanoviska HZS. Podle žalobkyně měla být tato nejasnost nejprve odstraněna a pak teprve mohlo být rozhodováno o námitce. V dalším textu vyřízení námitky žalovaný uvedl, že velikost skladu náhradních dílů je shodná v textové i výkresové části, s čímž však žalobkyně nesouhlasí, neboť plocha skladu náhradních dílů (místnost č. 208) je jiná ve výkresu a jiná ve výpočtové tabulce.

4.33 námitka ad. 25 – Žalobkyně nesouhlasí s vyřízením námitky směřující proti závěru orgánu ochrany přírody, že předmětný záměr nebude podléhat zjišťovacímu řízení. Z odůvodnění plyne, že prakticky jediným kritériem hodnocení, zda záměr bude podléhat zjišťovacímu řízení, byl tepelný výkon zařízení ke spalování paliv. Podle ust. § 6 odst. 1 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, v platném znění (dále jen zákon č. 100/2001 Sb.) měl správní orgán při rozhodování o provedení zjišťovacího řízení přihlížet k zásadám pro zjišťovací řízení stanoveným v příloze č. 2 tohoto zákona. Správní orgán nevzal v potaz zejména kumulaci vlivů předmětné stavby a stávajících budov autosalonu, kumulaci vlivů s přilehlou čtyřproudou pozemní komunikací a kumulaci vlivů se stavbami na okolních nemovitostech. Rovněž nebyl zohledněn fakt, že se jedná o dodatečně povolovanou stavbu.

5.1 Nevypořádaná námitka ohledně nesprávného výpočtu roční spotřeby vody. Žalobkyně svým vlastním výpočtem roční spotřeby vody konkrétně zpochybnila správnost výpočtu v projektové dokumentaci i správnost výpočtu stavebního úřadu s tím, že ve skutečnosti dojde ke zvýšení spotřeby vody, což bude mít za následek překročení kapacity přípojky a podmáčení pozemku žalobkyně. Žalovaný se s touto námitkou nevypořádal.

5.2 Nevypořádaná námitka ohledně nesprávného výpočtu plochy střechy. Žalobkyně zpochybnila správnost výpočtu plochy střechy, která je dle stavebního úřadu 1 200 m2. Podle žalobkyně je však plocha střechy zjevně větší, a to z několika důvodů. Nebyl zohledněn spád pultové střechy, nebyl zohledněn střešní přesah a nebyl vyjasněn celkový nepravidelný tvar střechy. Z leteckého snímku je zřejmé, že po obvodu střechy jsou různé výstupky a zalomení, takže prosté zprůměrování údaje 19-21 m x 20 m je hrubě zjednodušující. Podle názoru žalobkyně je pro posouzení odtokových poměrů podstatné, zda má předmětná střecha šířku 19 m nebo 21 m, když rozdíl mezi těmito hodnotami je 2 m, což při délce stavby 60 m dělá již rozdíl 120 m2. Podle žalobkyně nelze odborně posuzovat svody dešťové vody a odtokové poměry, když není jasné, zda má plocha střechy řádově o 100 m2 více nebo méně. Žalovaný na tuto námitku nereagoval.

5.3 Nevypořádaná námitka ohledně nefunkčnosti vsakovacího modulu. Žalobkyně podrobně uvedla konkrétní důvody, proč považuje vsakovací model za nefunkční. V reakci na odůvodnění stavebního úřadu uvedla i konkrétní důvody, proč se nefunkčnost dosud neprojevila. Žalovaný na tuto námitku nereagoval.

5.4 Nevypořádaná námitka žalobkyně ohledně negativních účinků kompresoru. Žalobkyně namítala, že v předmětné budově bude umístněn kompresor, který produkuje vibrace a nebudou splněny podmínky ochrany proti hluku a vibracím dle ust. § 14 vyhlášky č. 268/2009 Sb. Stavební úřad tuto námitku nevypořádal, když pouze uvedl, že projektová dokumentace záměr umístit ve stavbě kompresor neobsahuje (str. 55 dodatečného povolení) a dále námitku zvažoval jako by se týkala venkovní kondenzační jednotky. V odvolacích námitkách ale žalobkyně uvedla, že ve výkresové části (výkres půdorys 2. NP, č. výkresu E-05) je kompresor umístěn ve skladu náhradních dílů. Žalovaný na tuto námitku nijak nereagoval a omyl stavebního úřadu nepřezkoumal.

5.5 Nevypořádaná námitka ohledně účelovosti a záměrné nesprávnosti projektové dokumentace. V námitkách žalobkyně uvedla obsáhlou argumentaci, proč se domnívá, že v autosalonu budou prováděny jiné práce (stolařské, čalounické a lakýrnické). Žalovaný na námitku žalobkyně nereagoval a vyjádřil se pouze nepřímo tak, že za správnost projektové dokumentace odpovídá projektant. Námitka zůstala nevypořádaná. Žalobkyně opět poukázala na sdělení stavebního úřadu ze dne 15.3.2011 č.j. MMFM 28379/2011 (shodně jako v žalobním tvrzení 4.31).

5.6 Nevypořádaná námitka ohledně používání ředidel, čistících, odmašťovacích prostředků a motorových olejů. V námitkách žalobkyně uvedla konkrétní odkaz na část projektové dokumentace, dle které v objektu budou používána ředidla, čistící, odmašťovací prostředky a motorové oleje. Žalobkyně dovodila, že v předmětné budově budou ve skutečnosti prováděny i lakýrnické práce. Stavební orgány nedostatečně přezkoumaly projektovou dokumentaci. Žalovaný na tuto námitku nereagoval.

5.7 Nevypořádaná námitka ohledně dokladu o větrání okny. Žalobkyně v námitkách reagovala na argumentaci stavebního úřadu a doplnila, že větrání okny bylo třeba doložit výkresem prvků. Žalovaný na tuto námitku nereagoval.

Žalobkyně podanou žalobu postupně doplnila několika podáními:

Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil takto:

Žalovaný se v prvé řadě vyjádřil obecně k povaze řízení o dodatečném povolení stavby. Poukázal na ust. § 129 stavebního zákona, z něhož nelze dovodit, že by ve vztahu ke stavebníkovi mělo být postupováno podle jiných zásad či pravidel, než v případě klasického stavebního a územního řízení předcházejícího realizaci stavby. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí NSS ze dne 8.2.2007 č.j. 1 As 46/2006-75 a ze dne 14.7.2011 č.j. 1 As 69/2011-176, ve kterých je sice poukazováno na mimořádný charakter řízení o dodatečném povolení stavby, avšak nelze z nich dovodit, že by bylo třeba v takovém řízení vůči stavebníkovi postupovat přísněji, než by bylo postupováno v řízení stavebním. V této souvislosti poukázal na rozsudek NSS ze dne 23.10.2003 sp. zn. 2 As 11/2013, v němž byl vysloven názor, že samotné odstranění stavby nemá mít sankční charakter, když ukládání sankcí za porušení ustanovení stavebního zákona je obsaženo v jiné části tohoto předpisu. Stejně tak žalobce odmítl, že by v rámci řízení o dodatečném povolení stavby měly být námitky opomenutých účastníků vyhodnoceny podle jiných kritérií než námitky účastníků neopomenutých. Dále se žalovaný vyjádřil k významu územního plánování a charakteru dané lokality. Žalovaný zdůraznil, že dominantním prvkem lokality je rychlostní silnice I. třídy R56 (ul. Frýdlantská). Parcelace a charakter zástavby venkovského bydlení na pozemcích žalobkyně a v nejbližším okolí je zjevným reliktem původní urbanizace. V územním plánu je tento typ zástavby označen jako Plochy bydlení v rodinných domech – venkovské s odpovídající charakteristikou. Dominující charakteristikou území však je silnice I. třídy, po které podle sčítání dopravy z roku 2010 projíždí denně 21 000 vozidel, z toho těžkých nákladních vozidel a autobusů 2 000 denně. V zájmovém území neexistuje žádná urbanistická a architektonická hodnota, která by vyžadovala zvláštního zřetele, což potvrzují i územně-analytické podklady zpracované pro území města Frýdek-Místek. Intenzita dopravy na silnici R56 determinuje vhodnost staveb občanské vybavenosti komerčního typu tak, jak je navrženo územním plánem. Žalobkyně opakovaně namítá, že sporná stavba se vymyká charakteru území, ve kterém je umístěna a že je v rozporu s územním plánem a ZÚR. Žalovaný k tomu uvádí, že funkční využití, tzn. typ zástavby v dané lokalitě, je primárně určený platným územním plánem (dále jen ÚP). Stavba autosalonu je umístěna v ploše občanského vybavení plošně rozsáhlého. Přípustné využití této plochy představují stavby pro obchod a služby, stavby pro stravování, ubytování a administrativu, stavby čerpacích stanic pohonných hmot, autobazary, autoservisy, pneuservisy apod. Umístění a povolení stavby autosalonu proto nemůže být vzhledem k vymezení plochy stavebním excesem. Pokud by stavební úřad zamítl žádost o vydání dodatečného povolení stavby na základě argumentace spočívající v odlišnosti charakteru předmětné stavby od okolní zástavby, byl by zásah vůči stavebníkovi v rozporu se zásadou zákonnosti a rovného postavení dotčených osob. Argumentace žalobkyně v podstatě spočívá v jejím nesouhlasu s vymezením plochy komerčního typu vedle plochy bydlení.

V další části vyjádření se žalovaný vyjádřil k jednotlivým žalobním námitkám.

K žalobnímu bodu 1:

Aplikační rozsah řízení o dodatečném povolení stavby je dán ust. § 129 stavebního zákona a jiná hlediska nad rámec zde stanovených nelze uplatňovat. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že odkaz na ust. § 111 až § 115 stavebního zákona se vztahuje pouze na procesní postup a nikoliv hmotně-právní posouzení žádosti, neboť tato ustanovení (zejména § 111) se týkají právě věcného posouzení žádosti a přesně vymezují, jak má stavební úřad podanou žádost vyhodnotit. V ust. § 129 odst. 2 stavebního zákona jsou dostatečným způsobem stanovena kritéria pro posouzení možného dodatečného povolení stavby. Podmínky zde stanovené se obsahově překrývají z hlediska posuzování záměrů v územním řízení dle § 90 stavebního zákona. Žalovaný zdůraznil, že účelem řízení o dodatečném povolení stavby není potrestat stavebníka, ale v případě, že to zákon umožňuje, napravit nezákonný stav dodatečnou legalizací. Ze stejných důvodů považuje žalovaný za nesprávné také tvrzení žalobkyně, že přiměřené posuzování stavby podle ustanovení o územním řízení lze dovodit z novely stavebního zákona č. 350/2012 Sb., kterou bylo do ust. § 129 stavebního zákona mj. doplněno tak, že v řízení o dodatečném povolení stavby postupuje stavební úřad přiměřeně také podle § 90 stavebního zákona. Žalobkyní zmiňované dva rozsudky NSS, podle nichž nelze připustit výklad zákona, který by stanovil mírnější kritéria pro dodatečné povolení stavby, než jaká jsou kladena na řádné stavební povolení, žalovaný plně respektuje, avšak v obou případech šlo o aplikaci ustanovení týkajících se stavebního a nikoliv územního řízení a nelze z nich dovodit, že má stavební úřad v řízení o dodatečném povolení stavby aplikovat ustanovení o územním řízení.

K bodu 1.1 žaloby: Žalovaný dále rozvedl, že šetrnost k zájmům vlastníků sousedních pozemků a staveb je zakotvena jako obecná povinnost žadatele o vydání územního rozhodnutí v ust. § 76 odst. 2 a dále v ust. § 152 stavebního zákona. Žalovaný nesouhlasí s žalobním tvrzením, že by měla být zohledněna při vypořádání námitek účastníků řízení a případně by měla mít vliv na podobu vydaného rozhodnutí, protože takový postup zákon nestanoví. Poukázal přitom na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26.9.2012 sp. zn. 30A 22/2011, který se výkladem ust. § 76 odst. 2 stavebního zákona zabýval. Žalovaný odmítá výklad, podle kterého by mělo porušení stavebníkovy povinnosti šetrnosti k sousedství vliv na způsob posuzování námitek v řízení.

K bodu 1.2 žaloby: Správní orgány obou stupňů se poměrně podrobným způsobem vypořádaly s odůvodněním souladu stavby s územně-plánovací dokumentací. Námitka rozporu s ust. § 90 stavebního zákona byla vznesena až v žalobním návrhu, kdy kromě masivních rozměrů stavby žalobkyně neuvádí jiná hlediska, podle kterých by stavba s cíli a úkoly územního plánování byla v rozporu. Pokud jde o soulad stavby s obecnými požadavky na využívání území (s vyhláškou č. 501/2006 Sb.), ten byl doložen a řádně posouzen podle ust. § 129 odst. 2 písm. c) stavebního zákona. Již stavební úřad ve svém rozhodnutí uvedl výklad pojmu obecné požadavky na výstavbu vyplývající z ust. § 2 odst. 2 písm. e) stavebního zákona. V rozhodnutí o dodatečném povolení stavby byly řádně vyhodnoceny požadavky stanovené vyhláškou č. 501/2006 Sb. a vyhláškou č. 268/2009 Sb. Žalovaný nesouhlasí, že měl být posouzen soulad stavby ve smyslu ust. § 24 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., neboť přípojka elektro není ve smyslu zákonných definicí rozvodným energetickým vedením ani vedením elektronických komunikací (viz ust. § 2 odst. 1 písm. k) stavebního zákona, ust. § 2 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, ve znění pozdějších předpisů).

K bodu 1.3 žaloby: Podle ust. § 129 stavebního zákona se v řízení o dodatečném povolení stavby postupuje podle ust. § 111 až § 115 stavebního zákona a bylo by v rozporu s tímto ustanovením aplikovat co do náležitostí rozhodnutí ustanovení upravující územní rozhodnutí.

K dalším námitkám uvedeným v tomto žalobním bodě žalovaný uvedl, že pokud se jedná o akcesoritu dílčích staveb, považuje tuto námitku za ryze formalistickou, neboť v ní není uvedeno, jaký má případné explicitní vyjmenování či nevyjmenování stavebních objektů při uvádění pojmu „stavba“ vliv na zákonnost rozhodnutí. V úvodu rozhodnutí žalovaného je uvedeno, že novostavba autosalonu PRONTO CAMPER je členěna na stavební objekty, které jsou dále vyjmenovány. Pokud je dále v rozhodnutí používán pojem stavba, není dle žalovaného pochyb, že se jedná o stavbu skládající se z vyjmenovaných stavebních objektů ve smyslu definice stavby podle § 2 odst. 3 stavebního zákona. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že je povinností žalovaného rozlišovat stavbu na stavbu hlavní a stavbu vedlejší, když není pochyb, že stavební orgány pracují s pojmem stavba ve smyslu všech objektů stavby tak, jak vyplývá z projektové dokumentace. Pokud by měl žalovaný u souboru staveb vždy rozepisovat jednotlivé stavební objekty, rozhodnutí by ztratilo srozumitelnost a bylo by to výrazem přepjatého formalismu. K námitce, že se stavební orgány nevypořádaly s původním územním souhlasem ze dne 7.10.2009 č.j. MMFM 46913/2009 vydaným pro daný záměr a ani s rozporem realizované stavby s dokumentací ověřenou tímto územním souhlasem žalovaný uvedl především odkaz na ust. § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona s tím, že v případě, je-li vydáno pro stavbu dodatečné povolení, nahrazuje zároveň i územní rozhodnutí, proto se žalovaný domnívá, že bez ohledu na platnost vydaného územního souhlasu byla stavba vydáním dodatečného stavebního povolení zároveň i umístěna. Žalovaný se však otázkou platnosti územního souhlasu podrobněji zabýval, a to ve svém rozhodnutí ze dne 31.1.2012 č.j. MSK 139026/2011, na které odkazuje žalobkyně, jímž zrušil předchozí dodatečné povolení vydané na posuzovanou stavbu. Žalovaný zde uvedl, že stavba byla realizována v rozporu s vydaným územním souhlasem, a proto nemůže být územní souhlas podkladem pro vydání stavebního povolení. Zároveň žalovaný posoudil platnost územního souhlasu a shledal, že je neplatný, protože stavební řízení bylo po lhůtě platnosti územního souhlasu zastaveno.

K žalobnímu bodu 2:

Žalovaný nesouhlasí s žalobkyní uvedeným zněním podmínek prostorového uspořádání a ochrany krajinného rázu z ÚP Frýdku-Místku pro plochu občanského vybavení komerčního typu plošně rozsáhlého. V textové části výroku územního plánu není uvedeno „koeficient zastavění pozemku (KZP) – pro zastavitelné plochy max. 0,75 až 0,90 dle lokalizace, pro stavby v zastavěném území max. 0,75“, ale pouze „koeficient zastavění pozemku (KZP) – 0,75 až 0,90 dle lokalizace“. Žalovaný tím nepoukazuje na ryze formální nepřesnost, ale domnívá se, že tento rozdíl má zásadní vliv na případnou aplikaci stanoveného koeficientu zastavění pozemku v zastavěném území, jak uvádí žalobkyně, a to tak, že pokud pro danou plochu zastavěného území není stanoven přesný regulativ, nelze nepřesný údaj na posouzení konkrétního záměru aplikovat. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyjádřil k aplikaci KZP s ohledem na charakter pozemku, na kterém byla stavba povolována, jehož KZP byl dán již původní zástavbou a novou stavbou se nijak neměnil. Hodnota KZP pro dané území se umístěním stavby na těchto plochách nezměnila, protože se nezměnil ani součet výměry zastavěných a zpevněných ploch, pouze se ze zpevněné plochy stala plocha zastavěná, což podle definic obsažených v územním plánu a citovaných v napadeném rozhodnutí hodnotu KZP neovlivní. Žalovaný to zdůrazňuje také s ohledem na fakt, že se jedná o plochu stabilizovanou a nikoliv plochu přestavby, tzn. plochu, u které nemůže územní plán do budoucna předvídat změnu poměrů a zástavby. Žalovaný zdůraznil, že otázka KZP byla řešena nad nutný rámec v návaznosti na obsah podaných námitek, neboť KZP stanovený územním plánem jako podmínka pro využití ploch s rozdílným využitím nelze aplikovat bez dalšího obecně i v zastavěném území. KZP tak, jak je v předmětném územním plánu definován, udává poměry jen zastavěných ploch, tj. ploch zastavěných objekty, ploch zpevněných (komunikace odstavné plochy, zpevněné plochy, komunikace) ve vztahu k plochám zeleně. Jeho účelem je udat poměr mezi „betonem“ a zelení a nelze tvrdit, že je jeho účelem regulovat velikost stavebních objektů. Argumentace žalobkyně je postavena na nesprávném vyhodnocení situace, a to, že KZP má být aplikován i v zastavěném území na již zastavěné plochy.

K žalobnímu bodu 3:

Žalovaný vyjádřil nesouhlas s názorem žalobkyně, že stavba je v rozporu s platným územním rozhodnutím, stavebním povolením a kolaudačním souhlasem a že napadené rozhodnutí je nezákonné z důvodu umístění stavby na dočasné stavbě odstavných a parkovacích ploch. Z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů nevyplývá, že předmětná část stavby parkovacích a odstavných ploch byla odstraněna, ale že zanikla, protože se fakticky stala neoddělitelnou součástí stavby nové. Tento postup je v souladu s ověřenou projektovou dokumentací a byl zohledněn dotčenými orgány při vydávání závazných stanovisek. Žalovaný popírá, že by rozhodnutí bylo založeno na skutkovém stavu spočívajícím v nutnosti odstranění dočasné stavby odstavných a parkovacích ploch před realizací stavby nové. Naopak z odůvodnění rozhodnutí obou stupňů je patrné, že se stavební orgány otázkou realizace stavby na stavbě dočasné vypořádaly. Žalovaný nesouhlasí ani s tím, že platnost vydaných rozhodnutí pro odstavné a parkovací plochy znamená, že podmínky v nich obsažené mají být aplikovány na nově realizovanou stavbu. Původní stavba, její technické parametry a osazení v terénu musí být zohledněny při návrhu technického řešení stavby nové. To, že jsou pro určitý záměr vydaná platná rozhodnutí stavebního úřadu, neznamená, že pro dané místo zakotvují právně i fakticky neměnný stav. Platnost vydaných rozhodnutí má za následek, že v případě, kdy je v daném místě umísťována stavba nová, musí být řešení nové stavby navrženo v souladu s podmínkami v daném místě, tj. s ohledem na stávající stavbu. K tomu v posuzované věci došlo. V případě nové stavby nemůže být posuzováno splnění podmínek stanovených předchozími rozhodnutími stavebních orgánů pro stavbu předchozí v daném místě, protože těmito rozhodnutími nejsou stanoveny podmínky pro regulované území, ale podmínky pro záměr nacházející se v regulovaném území, který je předmětem těchto rozhodnutí. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že vydaná rozhodnutí a podmínky jimi stanovené měly být zkoumány v řízení o dodatečném povolení stavby. V souladu se zákonem mělo být posouzeno stavebně-technické provedení stavby nové včetně jejího umístění na stavbu stávající, pokud toto mělo vliv na hlediska posuzovaná podle příslušných ustanovení stavebního zákona a zvláštních právních předpisů. Realizací nové stavby, jejíž existence není časově omezena v místě, kde byla původně umístěna stavba dočasná, dojde k faktickému zániku stavby dočasné. Dále se žalovaný vyjádřil k námitce nedodržení podmínky oddělení sousedních pozemků v obytné zóně pásem trvale zelených porostů. Žalovaný se neztotožňuje s názorem žalobkyně, že podmínky uvedené v územním rozhodnutí vydaném pro zcela jiný záměr lze aplikovat v řízení o dodatečném povolení jiné stavby. V tomto řízení nelze ani ověřovat splnění podmínek územního rozhodnutí stanovených pro jinou stavbu na tomtéž pozemku. Podmínka, na niž žalobkyně poukazuje, se vztahuje k oddělení odstavných a parkovacích ploch od pozemků plánovaných pro obytnou zónu a nikoliv oddělení od stávajícího zastavěného území. Na tom nemění nic ani fakt, že změna územního plánu byla vydána dne 17.12.1996 a územní rozhodnutí je ze dne 25.11.1996, když, jak uvádí v napadeném rozhodnutí žalovaný, pořízení změny územního plánu je proces trvající minimálně několik měsíců a pořizovatelem je tentýž správní orgán. Pokud je v podmínce použito slovního spojení „pozemky plánované pro obytnou zónu“, nelze toto zásadní adjektivum z celého znění podmínky vypustit a její dopad rozšířit pouze s ohledem na přesvědčení účastníků jiného řízení. Splnění této podmínky mělo být předmětem ověření v kolaudačním řízení vedeném pro dočasnou stavbu parkovacích a odstavných ploch, u kterého to zákon přímo stanoví. Kolaudační rozhodnutí však již nelze z důvodu uplynutí lhůt přezkoumat. To nezakládá důvod, aby byly podmínky územního rozhodnutí vydaného pro dočasnou stavbu přeneseny do řízení se zcela odlišným předmětem.

V další části vyjádření se žalovaný vyjádřil k žalobním bodům, v nichž žalobkyně zdůrazňuje nesprávnosti vypořádání odvolacích námitek, přičemž nejprve přistoupil k vyjádření k podle žalobkyně vymezenému okruhu tzv. opakujících se námitek.

Ad. 4.a): Žalovaný nesouhlasí s názorem žalobkyně, že by měl pravomoc vznesené námitky posoudit a rozhodnout podle předpisů soukromého práva. Případná posouzení v obou rovinách se mohou do jisté míry prolínat, ale žalovaný popírá názor žalobkyně, že by ve veřejném zájmu mohl postupovat podle předpisů soukromého práva. Podle ust. § 114 odst. 3 věty druhé stavebního zákona si stavební úřad může činit úsudek pouze o těch námitkách, které nelze posoudit podle obecných požadavků na výstavbu, závazných hledisek nebo technických norem. Neznamená to, že pokud tyto normy určitou míru obtěžování připouštějí, má nastoupit soukromoprávní posouzení. To by bylo v rozporu se zásadou zákonnosti, ale také se zásadou ochrany veřejného zájmu a zásadou rovnosti a legitimního očekávání dotčených osob. Žalobkyně citovala usnesení ÚS ze dne 23.2.2011 sp. zn. ÚS 3550/10. Žalovaný k tomu uvádí, že ÚS tímto usnesením potvrdil napadené rozhodnutí NSS a pouze ve velmi obecné rovině konstatoval, že na základě výhrady stěžovatelů, že rozhodování o námitkách občanskoprávního charakteru týkajících se nepřiměřených a nezákonných emisí stavby, je na základě ust. § 114 odst. 3 stavebního zákona v kompetenci stavebního úřadu. ÚS netvrdil, že o námitkách musí být rozhodnuto aplikací soukromoprávních ustanovení, zejména v případě, kdy se jedná o vlivy upravené také předpisy veřejného práva. Obecně nelze přisvědčit názoru žalobkyně, že jakoukoliv občanskoprávní námitku má stavební úřad posoudit v intencích občanskoprávní úpravy sousedních vztahů. Také v komentáři k ust. § 114 odst. 3 stavebního zákona (Nový stavební zákon v teorii a praxi a předpisy související s poznámkami. Praha: Linde, 2006, 703s.) je uvedeno, že nepřesahuje-li námitka rozsah působnosti stavebního úřadu, stavební úřad o ní rozhodne ve výroku stavebního povolení. Do této kategorie patří námitka týkající se např. zastínění stavby, pozemku, narušení pohody bydlení apod., protože jde o věci upravené vyhláškami o obecných (technických) požadavcích na výstavbu, popřípadě se při rozhodování lze opřít o technické normy nebo závazné stanovisko dotčeného orgánu. Nedošlo-li k dohodě o námitce občanskoprávní povahy (např. pokud bude stavba provedena podle projektu, dojde k obtěžování souseda pohledem, sníží se tržní hodnota sousední stavby, pozemku, bytu), stavební úřad si o ní učiní úsudek (názor) a rozhodne ve věci. Znamená to, že buď vydá stavební povolení, nebo žádost o jeho vydání zamítne.

Ad. 4.b): Žalobkyně v rámci námitek podaných ve správním řízení podrobně nespecifikovala dotčení svého vlastnického práva. Jak uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí, má-li účastník řízení právo uplatnit námitky v rozsahu, v jakém se záměr přímo dotýká jeho vlastnického práva, měl by vždy uvést, jakou má která námitka vazbu do jeho vlastnického práva, aby mohla být odpovídajícím způsobem vyhodnocena. Z § 114 odst. 1 stavebního zákona vyplývá, že účastník řízení nemůže uplatňovat námitky, kterými jeho vlastnické právo není dotčeno. Lze také dovodit, že důkazní břemeno ohledně prokázání dotčení vlastnických práv leží na účastníkovi řízení, který námitky uplatňuje. S odkazem na ust. § 109 odst. 1 lze také konstatovat, že stavební zákon přiznává osobám splňujícím kritéria zde uvedená postavení účastníka řízení proto, aby mohly prostřednictvím námitek vznášet požadavky, hájit svá práva k pozemku nebo stavbě, tedy nikoliv hájit práva jiné osoby nebo zákonem chráněný veřejný zájem. Žalovaný sice uvedl tento základní nedostatek některých námitek žalobkyně, avšak současně se ke všem podaným námitkám věcně vyjádřil. Nezbytnost tvrzení účastníka o dotčení jeho vlastnického práva vyplývá také např. z rozsudku NSS ze dne 17.12.2008 sp. zn. 1 As 80/2008.

Ad. 4.c): Odpovědnost projektanta je zakotvena v ust. § 159 stavebního zákona a dále v zákoně č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 360/1992 Sb.). Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že odpovědnost projektanta za správnost dokumentace je pravdou pouze v obecné rovině a že správnost jakéhokoliv projektantem vypracovaného projektu musí stavební úřad přezkoumat v rovině obsahové, tzn. přezkoumat výpočty, výkresy apod. Takový výkon autorizované profese projektanta či architekta by ztrácel smysl a stavebnímu úřadu by připadla odpovědnost za provedení stavby. Odpovědnost projektanta není pouze pojem, což vyplývá také z ust. § 111 stavebního zákona, kde není zakotvena povinnost stavebního úřadu zkoumat správnost vypracované projektové dokumentace, a to v žádné míře a nevyplývá z něj, že by měl stavební úřad z moci úřední zkoumat a případně nést odpovědnost za věcnou správnost obsahu předložené projektové dokumentace. Rozhodnutí o žádné z konkrétních odvolacích námitek žalovaný neodůvodnil pouhým odkazem na projektovou dokumentaci a odpovědnost projektanta a námitkami žalobkyně se věcně zabýval. Pokud na odpovědnost projektanta odkázal, učinil tak podpůrně. Žalobkyně konkrétní vypořádání odvolací námitky tímto tvrzením ani způsobem neuvedla.

Ad. 4.d): Nesprávná argumentace faktickým umístěním a realizací stavby. Z žalobního návrhu není patrné, ve kterých částech a v jaké konkrétní podobě se tvrzená vada projevuje. Žalovaný si není vědom, že by o kterékoliv z uplatněných námitek rozhodl pouze na základě konstatování bezproblémovosti umístění a realizace stavby. Řízení o dodatečném povolení stavby je specifickým řízením a z povahy věci je zřejmé, že je posuzována stavba, která je již úplně nebo zčásti realizována, což je fakt, který nelze pominout. Stavební úřad z něj vycházel a i v tom případě, kdy konstatoval, že stavba byla realizována v rozporu s původní projektovou dokumentací (posunutí o 1 m), což je skutečnost, která by nemohla být zohledněna, pokud by stavební úřad nevycházel z faktického provedení stavby (str. 21 napadeného rozhodnutí). Ignorovat, že se jedná o stavbu již realizovanou, nelze, a to ať už ve prospěch stavebníka či nikoliv. Stejně tak se vyjádřil NSS v rozsudku ze dne 4.10.2007 sp. zn. 9 As 50/2007.

Ad. 4.e): Situační výkresy jako nedostatečný podklad pro určení sporných vzdáleností. Žalobkyně namítla nezákonnost grafické části projektové dokumentace spočívající v nevyznačení prvků v terénu důležitých pro posouzení námitek požadavků stavebního zákona. Žalovaný nesouhlasí s jejím tvrzením, že stavební úřad může po stavebníkovi požadovat nad rámec vyhlášky č. 499/2006 Sb. takové části grafické části projektové dokumentace, které nejsou ve vyhlášce uvedeny (např. zaměření plotu či hospodářské budovy), a to pouze s odkazem na obsah podaných námitek. V rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je uvedeno, že v situačních výkresech obsažených v projektové dokumentaci v měřítkách 1:1000 a 1:500 není vyznačena kóta odstupové vzdálenosti staveb od staveb na sousedních pozemcích. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vysvětlil na str. 33-34, že se nejedná o údaj absentující, neboť ho lze ze situační mapy snadným způsobem zjistit a ověřit. Ohledně přesnosti mapy v měřítku 1:500 žalovaný nemá pochybnost, když je ověřitelná jednoduchým přepočtem vyznačených kót a právě z důvodu větší přesnosti je situace v tomto měřítku předkládána. Žalovaný ani nesouhlasí s tím, že odstupové vzdálenosti se pohybovaly natolik blízko přípustných limitů, že by na posouzení zákonnosti předmětné stavby mělo vliv cca 50 cm (nepřesnost 1 mm při měření v situační mapě v měřítku 1:500), nehledě na to, že vzdálenost stavby a hranic sousedních pozemků je v situační mapě zaznačena a poloha sousedního domu je vyznačena v podkladové katastrální mapě. Podle ust. § 20 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, v platném znění (dále jen katastrální zákon) jsou údaje katastru nemovitostí včetně geometrického určení nemovitosti právně závazné. K namítané přesnosti měření žalovaný dodává, že pro určení odstupových vzdáleností je vždy pracováno kromě předložených situačních výkresů také s výškou sousední budovy, která je stanovena podle archivní dokumentace uložené v archivu příslušného stavebního úřadu, kdy ani tato nezaručuje absolutní přesnost těchto údajů, avšak ani to neopravňuje stavební úřad požadovat po stavebníkovi dokumenty nad rámec zákona. Pro určení odstupových vzdáleností ve smyslu ust. § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. je určující vzdálenost předmětné stavby od rodinného domu č.p. X, protože rodinný dům č.p. X nemá vůči předmětné stavbě protilehlé stěny. Nejmenší přípustná vzdálenost mezi rodinným domem č.p. X a stavbou autosalonu je 9 m, což odpovídá výšce rodinného domu určené na základě archivní dokumentace (viz str. 27 prvostupňového rozhodnutí). Nejkratší možná vzdálenost mezi oběma stavbami je 13 m. Proto ani případná žalobkyní namítaná nepřesnost nemůže ovlivnit naplnění zákonných požadavků. Žalovaný poukázal na judikát NSS ze dne 21.11.2007 sp. zn. 6 As 20/2007, podle kterého pokud má být ze strany stavebního úřadu geodetické zaměření požadováno, musí být legitimita takového požadavku odůvodněna skutečným rozporem mezi skutečným stavem a stavem právním. Žádný takový rozpor v posuzované věci tvrzen a prokázán nebyl. Pokud jde o zmiňovanou přístavbu verandy realizovanou na základě stavebního povolení ze dne 25.3.1968, která není zakreslena v katastru nemovitostí, žalovaný nemůže než uvést, že se jedná o námitku, která mohla být v řízení uplatněna a nebyla. To, že se s touto skutečností žalobkyně seznámila až po převzetí pozůstalosti, nemůže mít na včasnost námitky žádný vliv. Z povahy procesního nástupnictví nelze dovodit založení práva uplatňovat v řízení nové námitky.

Ad. 4.f): Nezohlednění změny skutkového stavu a procesního nástupnictví. V řízení o dodatečném povolení stavby zakládá účastenství v řízení vlastnictví dotčené nemovitosti, které pokud v dědickém řízení přešlo ze zůstavitele na pozůstalého, byl s tímto přechodem spojen i přechod účastenství v řízení před správním orgánem. Podpůrně je možno vycházet z úpravy obsažené v zákoně č. 99/1963 Sb., občanském soudním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.), zejména ust. § 107 tohoto zákona. Na základě jeho obsahu nelze přisvědčit výkladu žalobkyně, že procesní nástupnictví, znamená, že má dojít k novému posouzení ve věci samé. Procesní nástupnictví nepřináší pro procesního nástupce získání nových práv, ale vstoupení do práv v řízení již uplatněných.

V další části vyjádření se žalovaný vyjádřil k jednotlivým namítaným vadám ve vypořádání odvolacích námitek.

Námitky uplatněné A. K.: Ve vztahu k námitkám ad. 1 až ad. 4 žalovaný odkázal na již výše uvedené. K námitce ad. 6 rovněž s tím, že kumulativní a synergický efekt negativních vlivů je ze zákona posuzován u koncepcí a záměrů podle zákona č. 100/2001 Sb. Ze stavebního zákona ani z povahy věci nevyplývá, že tento způsob posouzení měl být uplatněn v územním či stavebním řízení u záměru, který posuzování vlivů na životní prostředí nepodléhá. Stávající komunikace byla stavebním úřadem a žalovaným zohledněna především při stanovení charakteru a hodnot dané lokality, což není totéž jako posouzení negativních vlivů záměru na životní prostředí. K námitce ad. 7 žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na posouzení protilehlosti v rozhodnutí stavebního úřadu na str. 27. Dále doplnil, že vzhledem k tomu, že zákonná definice pojmu „protilehlé“ neexistuje a ani soudy se s výkladem tohoto pojmu v obecné rovině dosud nezabývaly, je třeba vycházet z obecného významu tohoto slova. Žalovaný nesouhlasí, že by měl být tento pojem vykládán tak, že se jedná o jakékoliv stěny nacházející se „vedle“ předmětné budovy, a to bez ohledu na úhel, v jakém tyto stěny ke stěnám budovy leží. Žalovaný se domnívá, že obě posuzované stěny by měly být protější, tzn. rovnoběžné nebo eventuálně v minimálním vzájemném úhlu, přičemž obě stavby by se dle názoru žalovaného měly nacházet v takové poloze, kdy lze laicky konstatovat, že některé z jejich stěn leží „naproti sobě“. V případě předmětné stavby a rodinného domu č.p. X tomu tak není, jak vyplývá z katastrální mapy i situačních výkresů. U námitky ad. 8 žalovaný odkázal na již uvedenou argumentaci, stejně u námitky ad. 10, kde současně odkázal také na vyjádření k této námitce v napadeném rozhodnutí.

V další části se žalovaný vyjádřil k námitkám žalobkyně. K námitce ad. 1 odkázal na str. 21-22 napadeného rozhodnutí a současně zdůraznil, že z námitky není zřejmé, že by se jakkoli dotýkala vlastnických práv žalobkyně. Námitku ad. 2 považuje za dostatečně vypořádanou na str. 37 napadeného rozhodnutí s důrazem na to, že ve stejném duchu se k žalobkyní dovozovanému širšímu rozsahu prováděných činností v povolovaném objektu vyjádřilo i ministerstvo zdravotnictví ve svém potvrzení závazného stanoviska ze dne 14.11.2012 a ministerstvo vnitra ve svém potvrzení závazného stanoviska ze dne 6.2.2013, jež jsou součástí správního spisu. K námitce ad. 3 žalovaný odkázal na vyjádření v napadeném rozhodnutí str. 35-37 a Zprávu o uplatňování územního plánu Frýdku-Místku schválenou 3.12.2012, ze které ve svém rozhodnutí také vycházel a jejíž obsah popírá, že by předmětná lokalita byla se ZÚR MSK jakýmkoliv způsobem v rozporu. K námitce ad. 4 odkázal žalovaný na str. 37-41 napadeného rozhodnutí s tím, že k posouzení výšky budovy se vyjádří níže (viz námitka žalobkyně ad. 9). K námitce ad. 5 odkázal na st. 41 napadeného rozhodnutí, kde posoudil splnění požadavků vyhlášky č. 268/2009 Sb. Námitka ad. 6 byla posouzena v napadeném rozhodnutí, na něž odkazuje v souvislosti s posouzením splnění požadavků vyhlášky č. 398/2009 Sb. Žalovaný podotkl, že z námitky žalobkyně v odvolání ani v žalobě nelze dovodit dotčení jejích práv. K námitce ad. 7 žalovaný odkázal na již výše uvedenou argumentaci. Námitka ad. 8 směřuje svým obsahem do potvrzení závazného stanoviska ministerstva zdravotnictví ze dne 14.11.2012. Námitka žalobkyně ad. 9 byla řešena podrobně v napadeném rozhodnutí na str. 22. Jelikož se nejedná o podsklepenou budovu a z projektové dokumentace lze dovodit, že výška podlahy v 1. NP odpovídá s přihlédnutím k mírným nerovnostem zhruba výšce terénu, považuje žalovaný případné nuance za nezpůsobilé jakkoliv ovlivnit výsledek řízení a výrok rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. K námitce ad. 10 žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí a opět uvedl, že z obsahu námitky nelze dovodit dotčení vlastnických práv žalobkyně. K námitce ad. 11 se již vyjádřil výše. Námitka ad. 12 byla řešena napadeným rozhodnutím na str. 45-48. Námitka žalobkyně ad. 13 se vztahuje k námitce ad. 2, v níž se vyjádřil a současně odkázal na napadené rozhodnutí. K námitce ad. 14 se žalovaný vyjádřil v úvodní části svého vyjádření. K obsahu námitky ad. 15 se žalovaný vyjádřil již výše. K námitce ad. 16 žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí, a to str. 50. K námitce ad. 17 odkázal žalovaný rovněž na str. 50 napadeného rozhodnutí a zároveň na své vyjádření k žalobní námitce týkající se nesprávných odkazů na odpovědnost projektanta. Stejně tak odkázal na str. 50 napadeného rozhodnutí v souvislosti s námitkou ad. 18 a současně na své vyjádření k žalobní námitce týkající se nesprávných odkazů na odpovědnost projektanta. Námitka ad. 19 byla žalovaným řešena na str. 51 napadeného rozhodnutí. Námitka ad. 20 byla řešena na téže straně rozhodnutí a žalovaný uvádí, že z ní nelze dovodit jakékoliv dotčení vlastnických práv žalobkyně. Námitka ad. 21 byla řešena žalovaným na str. 51 napadeného rozhodnutí a jedná se o námitku ryze formalistickou. K námitce ad. 22 žalovaný odkázal na str. 52 napadeného rozhodnutí a uvedl, že se jedná o námitku formalistickou. K občanskoprávnímu charakteru námitek se žalovaný již vyjádřil výše. K námitkám ad. 23 a 26 žalovaný odkázal na str. 53-55 napadeného rozhodnutí. K námitce ad. 24 uvedl, že svým obsahem směřuje do potvrzení závazného stanoviska ministerstva vnitra ze dne 6.2.2013. Námitka žalobkyně ad. 25 byla žalovaným řešena v napadeném rozhodnutí na str. 54. Současně žalovaný předložil kopii stanoviska a sdělení k oznámení podlimitního záměru „novostavba autosalonu PRONTO CAMPER“ ze dne 26.11.2010.

K žalobnímu bodu nevypořádání odvolacích námitek žalovaný uvedl, že nesouhlasí s žalobkyní, že některé z odvolacích námitek nebyly vypořádány buď samostatně, nebo v rámci přezkumu vydaných závazných stanovisek. K výčtu roční spotřeby vody se žalovaný vyjádřil na str. 46 napadeného rozhodnutí a k případnému podmáčení pozemků i v dalších částech napadeného rozhodnutí. K nesprávnému výpočtu plochy střechy je v napadeném rozhodnutí vyjádření na str. 48, kde je vyjádření i k nefunkčnosti vsakovacího modulu a dále na str. 54. Posouzení vibrací je v působnosti příslušné KHS a v odvolací instanci ministerstva zdravotnictví, které se v rámci přezkoumání závazného stanoviska k této námitce vyjádřilo (viz str. 44 napadeného rozhodnutí). K účelovosti a záměrné nesprávnosti projektové dokumentace se žalovaný vyjadřoval v napadeném rozhodnutí i v tomto svém vyjádření několikrát. Konkrétně ke stolařským, čalounickým a lakýrnickým pracím se pak vyjádřil na str. 48 napadeného rozhodnutí a k rozsahu činností na str. 35. Používání ředidel, čistících, odmašťovacích prostředků a motorových olejů bylo předmětem posouzení vodoprávního úřadu (str. 58 napadeného rozhodnutí) a k řešení větrání se v závazném stanovisku vyjádřila KHS. Ve většině námitek není navíc ani tvrzeno, ani z nich nevyplývá dotčení vlastnických práv žalobkyně. Žalovaný považuje své rozhodnutí za souladné se zákonem a netrpící vadami, které by měly vliv na jeho zákonnost. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného doručené krajskému soudu dne 17.9.2013 uvedla:

Všechny odkazy na mimořádný charakter řízení o dodatečném povolení mají pouze podpůrný charakter a na tomto argumentu nejsou primárně založeny ani jednotlivé žalobní námitky. Vyhodnocení charakteru lokality žalovaným ve vyjádření, by mělo svůj význam v řízení o dodatečném povolení stavby nikoliv však v řízení soudním. Hodnocení žalovaného je účelové, neboť územní plán a letecké snímky ukazují, že dominantní jsou plochy pro bydlení, popř. zemědělské plochy a nikoliv silnice I. třídy. Nemovitosti žalobkyně představují zástavbu charakteristickou pro danou lokalitu a ve své obytné a rekreační funkci představují hodnotu chráněnou platným územním plánem. Při posuzování kritérií pro umístění stavby nelze odhlížet od toho, že stavba je již fakticky realizována, ovšem toto zohlednění nelze vykládat tak, že stavební úřad rezignuje na posouzení kritérií pro umístění stavby. Žalobkyně nesouhlasí s výkladem žalovaného ohledně novelou začleněného odkazu na ust. § 90 stavebního zákona do stávajícího textu ust. § 129 téhož zákona. Ust. § 129 stavebního zákona výslovně slučuje oba procesy, tj. územní a stavební řízení (viz odkaz na § 90). K reakci žalovaného na namítanou akcesoritu dílčích staveb žalobkyně trvá na tom, že v napadeném rozhodnutí není v některých případech zohledněno, že předmětná stavba je tvořena nejenom samotnou budovou, ale také akcesorickými stavebními objekty. Pokud jde o konkrétní námitky, kdy se projevuje nejasné odlišování souboru staveb a stavby hlavní, pak žalobkyně konkretizuje bod 4.22, 4.24. Pokud jde o názor žalovaného na platnost územního souhlasu, žalobkyně nesouhlasí s tím, že soulad či nesoulad s dosavadním územním rozhodnutím je bez právního významu, když mělo být vyhodnoceno, zda rozpor lze dodatečně akceptovat nebo nikoli. Z pohledu žalobkyně znamená rozpor s územním souhlasem spočívající v posunu o 1 m k hranici jejích pozemků výraznou a neakceptovatelnou změnu. Pokud bylo v minulosti v území již rozhodováno, je třeba toto rozhodnutí brát materiálně v potaz. To lze dovodit také z ust. § 129 odst. 3 písm. a) stavebního zákona. K vyjádření žalovaného ohledně námitky týkající se rozporu stavby s územním plánem žalobkyně uvedla, že vychází z právního stavu po změně č. 1 Územního plánu Frýdku-Místku, která nabyla účinnosti dne 1.1.2012, neboť napadené rozhodnutí je z 20.7.2012. Podle žalobkyně stavební orgány postupovaly podle stavu územního plánu před účinností změny. K vyjádření žalovaného ohledně námitky umístění nové stavby v půdorysu stavby stávající žalobkyně namítla, že stavební zákon nezná postup, kdy může dosavadní řádně povolená stavba zaniknout tím, že se fakticky stane součástí stavby nové. Žalovaný tvrdí, že došlo k právnímu zájmu, ale již neuvádí, z čeho tak soudí. Podle žalobkyně musela být stávající stavba buď odstraněna, nebo musela být povolena její změna či změna v užívání. K námitce nedodržení podmínky oddělení sousedních pozemků v obytné zóně pásem trvale zelených porostů žalobkyně namítla, že se v případě napadeného rozhodnutí nejednalo o řízení se zcela odlišným předmětem, jak reaguje žalovaný, neboť předmět řízení byl částečně shodný, když původní stavba byla de facto i de iure součástí stavby nové a jednak z důvodnosti totožnosti regulovaného území. K vypořádání žalovaného s námitkou nedostatečného vypořádání námitek občanskoprávní povahy žalobkyně namítla nesprávnost jeho právního názoru. Žalobkyně poukázala na komentář k ust. § 114 uvedený v publikaci Potěšil L., Roztočil A., Hrůšová K., Lachman M.: Stavební zákon – online komentář, druhá aktualizace, Praha: SH Beck, 2/2013. Žalovaný se podle žalobkyně mýlí, pokud se domnívá, že při vypořádání námitek vlastníků sousedních nemovitostí má chránit veřejný zájem a nikoliv soukromý zájem. Podstatou námitek vlastníků sousedních nemovitostí je ochrana právě soukromého zájmu těchto vlastníků. S názorem žalovaného, že žalobkyně nedostatečně specifikovala dotčení vlastnického práva, žalobkyně nesouhlasí a rovněž ani s tím, že má důkazní břemeno ohledně prokázání dotčení svých vlastnických práv. Žalovaný zaměňuje důkazní břemeno s povinností tvrzení, která byla splněna. Z kontextu námitek je dostatečně zřejmé, že samotná existence a následné užívání sporné stavby mohou potenciálně snížit hodnotu nemovitosti žalobkyně nebo ztížit či znehodnotit její užívání, proto také podala své námitky. K názoru žalovaného na otázku odpovědnosti projektanta žalobkyně setrvává na žalobních tvrzeních. K vyjádření žalovaného k nesprávné argumentaci faktickým umístěním a realizací stavby žalobkyně poukázala na str. 38 a str. 46 napadeného rozhodnutí a str. 23 prvoinstančního rozhodnutí. V označených a žalobkyní citovaných částech rozhodnutí je zdůrazněno, že stavba je již dokončena, což je také zohledněno při vypořádání námitek žalobkyně. K otázce situačních výkresů jako nedostatečného podkladu pro určení sporných vzdáleností žalobkyně setrvala na svém stanovisku s tím, že namítané pochybnosti o skutkovém stavu nebyly nikdy řádně odstraněny přezkoumatelným ohledáním či měřením v terénu. Ve věci nezohlednění změny skutkového stavu a procesního nástupnictví žalobkyně setrvala na svém názoru, že mělo být přihlédnuto k procesnímu nástupnictví žalobkyně jako k nové skutečnosti uvedené v průběhu odvolacího řízení, kterou nebylo možno uplatnit dříve a námitky A. K. měly být přezkoumány jako námitky žalobkyně. V této souvislosti poukázala na ust. § 82 odst. 4 správního řádu a zdůraznila, že ani ust. § 89, na které odkazuje žalovaný, tento postup nevylučuje. V další části repliky se žalobkyně vyjádřila k stanovisku žalovaného k některým námitkám. K námitce 3) A. K. žalobkyně uvedla, že v žalobním bodě zpochybnila kritéria, která stavební úřad aplikoval v rámci posuzování zhoršení kvality prostředí, když nezvážil kritéria podstatného snížení odstupové vzdálenosti mezi budovami, úbytek oblohové složky, omezení výhledu i míry oslunění a osvětlení bytu a narušení soukromí, přestože tyto negativní dopady právní předchůdkyně žalobkyně namítala. Žalobkyně poukázala na rozsudek NSS ze dne 1.12.2012 č.j. 8 As 27/2012-113, publikovaný ve Sb. NSS pod č. 2776/2013. K námitce A. K. 6 žalobkyně namítla, že odkaz žalovaného na metody posuzování vlivů a životní prostředí dle zákona č. 100/2001 Sb. nevylučuje, že měla být podobná metoda použita i v tomto případě. Žalobkyně se navíc nedomáhala vyhodnocení dopadů na životní prostředí, ale vyhodnocení dopadů na své vlastnické právo. K námitce A. K. 7 žalobkyně k výkladu pojmu „protilehlé stěny“ vyjádřila nesouhlas s čistě jazykovým výkladem tohoto pojmu, který používá žalovaný, když podle ní je třeba chápat pojem „protilehlé stěny“ tak, že jde o stěny, které mají k sobě navzájem natočena okna. Výklad žalovaného, že musí jít o stěny takřka rovnoběžné, neodpovídá smyslu citovaného ustanovení, které má ochránit budovy před nepřiměřeně natěsnanou novou zástavbou a před znehodnocením výhledových poměrů. Nelze připustit, že by existenci šikmo situovaných rodinných domků bylo možné při umísťování stavby prakticky vždy ignorovat omezením podle § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb. K námitce žalobkyně ad. 1 žalobkyně uvedla, že chyby projektové dokumentace v parametrech stavby se přímo dotýkají jejích vlastnických práv, protože určují, do jaké míry se na jejích nemovitostech projeví imise spojené s existencí sporné stavby. K námitce žalobkyně ad. 4 uvedla, že její odvolací námitky brojily i proti omezení výhledu z pobytových místností, což ve smyslu rozsudku NSS ze dne 1.11.2012 sp. zn. 8 As 27/2012 je jeden z relevantních faktorů určujících pohodu bydlení. Rovněž žalobkyně namítla ztrátu soukromí. Není pravdou, jak tvrdí žalovaný, že by namítala pouze denní osvětlení a zastínění. K námitce žalobkyně 9 s odkazem na již výše uvedené namítla, že výška sporné stavby nad terénem je podstatným kritériem vypořádání jejích námitek, takže není akceptovatelné zjištění skutkového stavu, kdy výška byla pouze nepřímo odvozena odhadem z projektové dokumentace. Žalobkyně namítla, že ve stavební praxi je obvyklé, že u nepodsklepených staveb se podlaha 1. NP nachází nad okolním terénem, takže nelze automaticky předpokládat, že úroveň podlahy odpovídá úrovni okolního terénu. Žalobkyně předložila fotografie z průběhu stavby a ze současného provedení stavby, kdy je podle ní patrno, že 1. NP se ve skutečnosti nachází cca 1 m nad úrovní okolního terénu. K námitce žalobkyně ad. 12 k tvrzení žalovaného, že žalobkyně neprokázala podmáčení svých pozemků, žalobkyně uvedla, že při vydatných deštích k němu prokazatelně dochází, což uváděla i v průběhu řízení. Mimo jiné uvedla, že na výzvu předloží fotografie, na což však stavební úřad nereagoval. Žalobkyně předložila fotografie sporné stavby a detailu pozemků žalobkyně při vydatném dešti včetně vody stékající ze svodů. K námitce žalobkyně ad. 22 uvedla, že nepovažuje nepodložené zjištění na místě samém za formalistickou vadu s ohledem na mnohokrát formulovaný požadavek žalobkyně na odstranění pochybností ohledně skutečné situace v terénu, stejně jako nepovažuje za formalistické další námitky vznesené v rámci tohoto žalobního bodu. Žalovaného stanovisko, že neexistuje žádný normový požadavek, který by upravoval otázky výhledu ze stávající stavby při začlenění nové stavby do území, je v rozporu se závěry NSS vyjádřenými v rozsudku ze dne 1.11.2012 sp. zn. 8 As 27/2012, neboť namítané omezení výhledu mělo být posuzováno v rámci posouzení celkového zhoršení kvality prostředí. Žalobkyně namítla, že ztráta výhledu není pouhou formální námitkou, neboť z jejích oken byl původně krásný výhled na Beskydy včetně Lysé hory, který sporná stavba zcela zastínila, což žalobkyně doložila fotografiemi. Stavební úřad posuzoval výhledové poměry pouze podle archivní dokumentace, což žalobkyně považuje za nedostatečné. Z vypořádání námitky se pak navíc vytratila zcela otázka ztráty soukromí, kterou žalobkyně rovněž namítala. Podle již zmiňovaného rozsudku NSS je přitom narušení soukromí jednou ze složek pohody bydlení. V rámci námitky ad. 22 se žalovaný také vyjádřil k námitce znehodnocení majetku žalobkyně. Jedná se o občanskoprávní námitku, která měla být takto vypořádána, což se nestalo. V dodatečném povolení stavební úřad na str. 60 v odst. 1 vypořádal tuto námitku způsobem, kdy uvedl, že zda došlo k znehodnocení nemovitosti, nedokáže posoudit, což je podle názoru žalobkyně v rozporu s ust. § 114 odst. 3 stavebního zákona, které ukládá stavebnímu úřadu povinnost posoudit námitky občanskoprávního charakteru a tedy i námitku znehodnocení. K námitce žalobkyně ad. 26 žalobkyně upřesnila, že z obsahu stanoviska KÚ MSK ze dne 26.11.2010 č.j. MSK 196005/2010 není zřejmé, na základě jakých podkladů dospěl ke svému tvrzení, že stavba autoservisu nemůže významně ovlivnit životní prostředí a obyvatelstvo. V další části repliky se žalobkyně vyjádřila k otázce nevypořádání odvolacích námitek. Žalobkyně setrvala na tom, že projektová dokumentace neodpovídá skutečnému provedení a využívání sporné stavby. Ze závazného stanoviska KHS ze dne 15.8.2013 vyplývá, že posuzované zařízení je pneuservisem, stavební úřad přitom opakovaně spornou stavbu vyhodnocoval tak, že se nejedná o autoservis. V současnosti je zde uskutečňován prodej motorových gumových člunů v rozporu s předloženou projektovou dokumentací a v rozporu s požárním řešením.

Žalovaný ve vyjádření ze dne 25.3.2014 k replice žalobkyně uvedl následující:

Žalovaný opětovně zdůraznil, že rozšíření hledisek ust. § 129 odst. 2 stavebního zákona, by znamenalo postup nad rámec zákona. K námitce týkající se rozporu stavby s územním plánem v otázce KZP žalovaný upřesnil, že změna č. 1 Územního plánu Frýdek-Místek, ačkoliv se týká i kapitoly F.2 textové části územního plánu s názvem Koeficient zastavění pozemku, neobsahuje nově stanovený KZP pro plochu občanského vybavení komerčního typu plošně rozsáhlého, a proto při rozhodování žalovaného nedošlo k omylu. K nedostatečnému vypořádání námitek občanskoprávní povahy žalovaný uvedl, že se ke všem těmto námitkám žalobkyně vyjádřil. Na svém výkladu ust. § 114 stavebního zákona žalovaný setrvává. Žalovaný poukázal na rozsudek NSS ze dne 12.3.2010 sp. zn. 7 As 13/2010 a dále na rozsudek ze dne 8.11.2007 sp. zn. 6 As 72/2006. Pokud jde o názor na odkazy na odpovědnost projektanta, setrval žalovaný na svém předchozím vyjádření s tím, že stavební úřad přezkoumává projektovou dokumentaci pouze z vybraných hledisek. Poukázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14.1.2011 sp. zn. 30A 1/2010, který odpovědnost projektanta ve smyslu ust. § 159 stavebního zákona za správnost projektové dokumentace potvrdil. K námitce faktického umístění a realizace stavby, zejména s ohledem na to, že stavba byla provedena v rozporu s původní dokumentací, když došlo k jejímu posunu o 1 m, žalovaný zdůraznil, že hlediska posouzení žádosti jsou jasně stanovená, stejně jako podmínky, které musí projednávaná stavba splňovat. Žalobkyně nepoukázala na konkrétní rozpor stavby s projektovou dokumentací ani v žalobních námitkách ani dříve v námitkách odvolacích. Správný postup stavebního úřadu je dokumentován řadou výzev, na základě kterých došlo k přepracování projektové dokumentace pro stavební povolení na projektovou dokumentaci pro dodatečné povolení stavby, ve kterém má projektant opět povinnost respektovat a zohlednit skutečné provedení stavby. Podkladem přepracované projektové dokumentace bylo i geodetické zaměření stavby, na základě něhož bylo zjištěno, že oproti původnímu stavebnímu povolení došlo k posunutí stavby o 1 m. K otázce situačních výkresů jako nedostatečného podkladu určení sporných vzdáleností žalovaný zdůraznil, že projektová dokumentace splňuje požadavky vyhlášky č. 499/2006 Sb. a zaměření plotu či jiných staveb (skleník, hospodářská budova) nemůže mít na zákonnost napadeného rozhodnutí vliv, a proto není důvod je opatřovat. Ve vztahu k otázce procesního nástupnictví žalovaný odmítá aplikaci ust. § 82 odst. 4 správního řádu, neboť takový postup by popřel institut procesního nástupnictví ve správním řízení, z něhož by byl de facto vytvořen institut opomenutého účastníka. Dále se žalovaný vyjádřil k některým z jednotlivých námitek. K námitce A. K. ad. 3 žalovaný uvedl k odkazu na rozsudek NSS ze dne 1.12.2012 č.j. 8 As 27/2012-113, že podle něj složky pohody bydlení mohou být různé s tím, že NSS nevymezil jejich přesný výčet a naopak uvedl, že je třeba na ně nahlížet s přihlédnutím ke zvláštnostem dané lokality, když v posuzovaném případě se jednalo o Staré Město pražské. Argumentace žalobkyně je nedůvodná, neboť žalovaný se všemi námitkami jejími i její procesní předchůdkyně podrobně zabýval a vyhodnotil je. K námitce A. K. ad. 7: výklad ust. § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., a to konkrétně pojmu protilehlost, který prezentuje žalobkyně, považuje žalovaný za účelový. Podle žalovaného je nutno nejprve posoudit, zda vůbec vůči sobě obě strany mají protilehlé stěny a pak lze posuzovat, zda se v těchto stěnách nacházejí okna obytných místností. Teprve na základě těchto dvou kategorií je pak možno učinit závěr, zda bude aplikováno označené ustanovení vyhlášky či nikoliv. Žalovaný poukázal na rozsudek NSS ze dne 14.7.2011 sp. zn. 1 As 69/2011, v němž se soud zabýval výkladem pojmu „okna obytných místností v protilehlých stěnách“. K námitce žalobkyně ad. 4 žalovaný uvedl, že pokud se domnívá, že měla být ve vztahu k budoucí zástavbě posuzována kvalita prostředí v podobě posouzení, zda v případě stavby umístěné kdekoliv na sousedním pozemku, nebude zhoršen výhled z oken, nemá takový požadavek oporu v zákoně. Hlediska ust. § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. dopadají na stavbu posuzovanou ve vztahu ke stavbám existujícím nebo ke stavbám, pro jejichž realizaci již bylo vydáno příslušné povolení, z něhož jsou zřejmé parametry stavby a jejího umístění. K námitce žalobkyně ad. 9 rovněž přiložil fotografii předmětné stavby, z níž vyplývá, že mezi výškou terénu a úrovní 1. NP není podstatný rozdíl. Poukázal na rozsudek NSS ze dne 26.9.2007 sp. zn. 5 As 1/2007 a zdůraznil, že rozdíl spočívající v rozdílu mezi 1. NP a úrovní terénu je u posuzované stavby zanedbatelný, tj. takový, který nemohl mít vliv na výsledek řízení. Žalovaný poukázal na ust. § 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a ust. § 40 odst. 2 vyhlášky č. 268/2009 Sb. K námitce ad. 22 žalovaný uvedl, že do kategorie zrakové pohody ve smyslu ust. § 13 vyhlášky č. 26/2009 Sb. podle něj nespadá otázka neměnného výhledu. Vzhledem k textu tohoto ustanovení a jeho názvu „proslunění“ má žalovaný za to, že pojem zraková pohoda souvisí s denním osvětlením a prosluněním. Co se týče výhledu jako složky „kvality prostředí“, žalovaný k rozsudku NSS ze dne 1.11.2012 sp. zn. 8 As 27/2012 uvedl, že v posuzované věci bylo NSS řečeno, že v případě námitky spočívající ve ztrátě výhledu, mělo být na základě takové námitky dotyčnému přiznáno účastenství v řízení, neboť se jedná o jednu ze složek kvality prostředí (pohody bydlení), tzn., že v případě její ztráty může dojít k dotčení práv osoby, jež námitku uplatnila. Žalovaný proto nesdílí názor žalobkyně, že tento rozsudek je přiléhavý na danou situaci, neboť žalobkyně byla účastníkem řízení a její námitka byla vyhodnocena. Žalovaný má za to, že námitku ztráty výhledu řádně vyhodnotil. K otázce ztráty soukromí žalovaný uvedl, že může být posouzena v rámci komplexního vyhodnocení kvality prostředí v dané lokalitě, což učinil stavební úřad na str. 26-27 jeho rozhodnutí.

Osoba zúčastněná na řízení č. I) podala ve vztahu k žalobě a jejím doplňkům celkem 5 vyjádření.

První vyjádření ze dne 5.3.2014 obsahuje popis vývoje firmy, jakož i předchozího stavebního řízení a kolaudačního souhlasu. Široce jsou rozvedeny také aktivity žalobkyně a její právní předchůdkyně směřující proti nedostavbě a zúčastněné osobě I) jako subjektu. V další části se zúčastněná osoba I) vyjádřila k jednotlivým žalobním bodům, jež lze zobecnit jako nesouhlas s námitkami žalobkyně a ztotožnění se se závěry správních orgánů obou stupňů s tím, že bylo navrženo zamítnutí žaloby.

V druhém vyjádření ze dne 11.4.2014 se zúčastněná osoba I) vyjádřila k doplnění žaloby, a to zejména k otázce umístění kompresoru v posuzované stavbě, k projektové dokumentaci předložené k vyjádření KHS, k přípojce plynu a vodovodní přípojce, přičemž všechny tyto námitky považuje za zcela nedůvodné.

Ve třetím vyjádření zúčastněné osoby I) ze dne 26.5.2015 tato uvádí své výhrady k fotografiím, jež mají podle tvrzení žalobkyně prokazovat podmáčení pozemků a nefunkčnost systému a likvidace dešťových vod. V další části vyjádření zúčastněná osoba I) označila tvrzení žalobkyně o existenci skladu pneumatik a lahví na pozemku za lživé. Připustila, že se zde sice tyto věci nacházely, ale ke dni 1.4.2014, kdy byla provedena kontrola HZS, která uložila jejich okamžité odvezení. Následnou kontrolou téhož orgánu ze dne 8.4.2014 bylo zjištěno, že se pneumatiky a lahve na pozemcích již nenacházejí. Stejně tak negativní byly další kontroly ve dnech 13. a 14.4.2015.

Ve vyjádření ze dne 31.8.2015 se zúčastněná osoba I) vyjádřila k rozšíření žaloby ze dne 17.4.2013.

V posledním vyjádření ze dne 12.10.2015 zúčastněná osoba I) reaguje na doplnění žaloby ze dne 30.9.2015 tvrzením, že není pravdou, že ve stavbě či na volné ploše je mezisklad pneumatik, který byl nutný v době, kdy firma provozovala autoservis. Tato skutečnost byla potvrzena i poslední kontrolou HZS na místě samém. Rovněž není pravdou, že ve stavbě nebo na volné ploše je sklad propanbutanových lahví, který byl již dříve zrušen, ani že sklad hořlavých látek by byl kdykoli v minulosti umístěn v požárně nebezpečném prostoru stávajících objektů, což je dokumentováno projektovou dokumentací. Dále zúčastněná osoba I) uvedla, že požární bezpečnost byla na základě podnětu žalobkyně kontrolována ze strany HZS Frýdek-Místek celkem šesti kontrolami v letech 2014-2015. Kontroly nepotvrdily tvrzení žalobkyně, která opakovaně uváděla ve svých podnětech.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění – dále jen s.ř.s.) a byl vázán obsahem žalobních bodů uvedených v žalobě (ust. § 75 odst. 2 s.ř.s.).

Z obsahu správních spisů krajský soud zjistil, že na základě žádosti zúčastněné osoby I) (dále jen stavebník) ze dne 4.2.2010 bylo Magistrátem města Frýdku-Místku, jakožto správním orgánem I. stupně (dále jen stavební úřad) zahájeno řízení o vydání stavebního povolení pro stavbu „novostavba autosalónu Pronto Camper na pozemcích parc. č. 3341/9, 3341/10, 3341/13, 3341/15 členěnou na objekty SO 01 autosalon, SO 02 přípojka splaškové kanalizace, SO 03 přípojka dešťové kanalizace a vsakový modul, SO 04 přípojka vody, SO 05 přípojka plynu, SO 06 přípojka elektro a SO 07 zpevněné plochy“ (dále jen stavba). Stavba byla umístěna na základě územního souhlasu ze dne 7.10.2009 pod č.j. MMFM 46913/2009. Stavební úřad dne 3.3.2010 pod č.j. MMFM 15771/2010 vydal stavební povolení, které nabylo právní moci dne 24.3.2010. Po jeho vydání obdržel Krajský úřad Moravskoslezského kraje (dále jen KÚ MSK) podnět žalobkyně, která uvedla, že je vlastníkem sousedních pozemků, má za to, že měla být účastníkem územního i stavebního řízení ve věci projednávané stavby, ovšem se záměrem výstavby nebyla seznámena a nebylo s ní jednáno. Stejný podnět podala také A. K. KÚ MSK posoudil podání jako odvolání opomenutých účastníků řízení, stavební povolení ze dne 3.3.2010 zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání. Stavba však již byla prokazatelně zahájena, proto stavební úřad zastavil stavební řízení rozhodnutím ze dne 14.10.2010 č.j. MMFM 15771/2010 a zahájil řízení o odstranění stavby ve smyslu ust. § 129 odst. 3 stavebního zákona. Podáním ze dne 13.10.2010 podal stavebník žádost o dodatečné povolení stavby a stejného dne bylo zahájeno toto řízení. Dne 4.10.2010 obdržel stavební úřad námitky A. K. a dne 8.10.2010 námitky žalobkyně. Dne 15.10.2010 se k námitkám účastníků řízení vyjádřil stavebník. Stavební úřad v souladu s ust. § 129 odst. 3 a § 111 odst. 3 stavebního zákona vyzval stavebníka k doplnění žádosti o dodatečné povolení stavby a stanovil mu k tomu přiměřenou lhůtu. Žádost byla doplněna podáními ze dne 14.1. a 7.2.2011 včetně přepracované projektové dokumentace. V dalším průběhu řízení stavební úřad zjistil, že předložená dokumentace i přes doplňky nemá předepsané náležitosti, a proto stavebníka znovu vyzval k doplnění opatřením ze dne 22.2.2011. Žádost o dodatečné povolení stavby byla dále doplněna ještě podáním ze dne 14.4.2011. V oznámení o pokračování v řízení ze dne 21.4.2011 stavební úřad současně upustil od ústního projednání s ohledáním, neboť mu byly poměry staveniště dobře známy a žádost poskytovala dostatečný podklad pro posouzení. Účastníkům řízení byla současně stanovena lhůta k uplatnění námitek včetně poučení o koncentrační zásadě. Účastnice řízení A. K. podala námitky dne 12.5.2011 a v jejich rámci vznesla také námitku podjatosti vůči úřední osobě pana M. Dne 16.5.2011 obdržel stavební úřad námitky žalobkyně. Stavebník se k námitkám obou účastníků vyjádřil podáním ze dne 24.5.2011. Stavební úřad opatřením ze dne 24.5.2011 seznámil účastníky řízení v souladu s ust. § 36 odst. 3 správního řádu s podklady rozhodnutí a vyzval je k vyjádření k těmto podkladům. Tohoto práva využila A. K. prostřednictvím zmocněnce a dne 1.6.2011 podala vyjádření. Vyjádření k podkladům učinila podáním ze dne 13.6.2011 také žalobkyně. Následně stavební úřad vydal dne 14.6.2011 rozhodnutí č.j. MMFM 119226/2010, kterým dodatečně povolil stavbu. Proti tomuto rozhodnutí podaly A. K. i žalobkyně odvolání. Žalovaný rozhodnutím ze dne 31.1.2012 č.j. MSK 139026/2011 rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a věc vrátil k novému projednání. Důvodem zrušení bylo zejména zrušení závazného stanoviska HZS MSK ze dne 1.12.2010, které bylo podkladem k vydání rozhodnutí. Také z řízení vyplynula zmatečnost projektové dokumentace, neboť nebylo zcela zřejmé, které její části jsou platné a které nikoliv. V dalším řízení stavebník doložil dne 23.4.2012 kompletní projektovou dokumentaci a doplnil žádost o dodatečné povolení stavby o nová vyjádření účastníků řízení a nová stanoviska dotčených orgánů a další podklady. Stavební úřad dospěl k závěru, že všechny podklady potřebné k tomu, aby bylo v řízení pokračováno, byly předloženy, a proto opatřením ze dne 30.4.2012 oznámil pokračování v řízení, upustil od ústního projednání z ohledání na místě a stanovil lhůtu pro uplatnění námitek s poučením o koncentrační zásadě. Paní A. K. podala námitky dne 18.5.2012, které se v zásadní míře shodují s námitkami předchozími. Dne 25.5.2012 podala námitky žalobkyně. Následně stavební úřad seznámil s účastníky řízení podle ust. § 36 odst. 3 správního řádu s podklady rozhodnutí a vyzval je k vyjádření. Dne 20.7.2012 pod č.j. MMFM 75392/2012 vydal stavební úřad rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, v němž na str. 21-31 vyhodnotil žádost stavebníka z hlediska ust. § 129 odst. 2 stavebního zákona, přičemž se podrobně zabýval kritérii uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a), b) a c). Ve vztahu k ust. § 129 odst. 2 písm. c) posoudil obecné požadavky z pohledu vyhlášek č. 501/2006 Sb., č. 268/2009 Sb., č. 398/2009 Sb. a č. 369/2001 Sb. V další části rozhodnutí se stavební úřad vypořádal s námitkami A. K. na základě jejích podání ze dne 4.10.2010, 12.5.2011 a 18.5.2012 a žalobkyně na základě jejích podání ze dne 8.10.2010, 16.5.2011 a 24.5.2012. Námitky A. K. byly vypořádány na str. 34-36, 41-42 a 44-47 a námitky žalobkyně na str. 36-41, 42-44 a 47-61. Námitky nebyly shledány důvodnými. Proti rozhodnutí stavebního úřadu o dodatečném povolení stavby bylo podáno dne 20.7.2012 odvolání žalobkyně a A. K., o nichž bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím žalovaného. V průběhu odvolacího řízení zemřela účastnice A. K. a na základě proběhnuvšího dědického řízení se stala vlastníkem nemovitostí, které zakládaly zůstavitelce postavení účastníka řízení, žalobkyně, která tím vstoupila do práv po zůstavitelce, tedy i do procesních práv v odvolacím řízení.

V žalobním bodě 1.1 namítla žalobkyně nezákonnost postupu správních orgánů obou stupňů spočívající v tom, že v rámci řízení o dodatečném povolení stavby neaplikovaly ustanovení stavebního zákona upravující umisťování staveb v územním řízení. Tento žalobní bod krajský soud důvodným neshledal. Ve svém posouzení přitom vycházel z právní úpravy platné v době zahájení a průběhu řízení o dodatečném povolení stavby. Obsahem správních spisů má krajský soud za prokázané, že řízení o dodatečném povolení stavby bylo zahájeno dne 13.10.2010, rozhodnutí stavebního úřadu o dodatečném povolení stavby, tj. prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno dne 20.7.2012 a napadené rozhodnutí žalovaného bylo vydáno dne 17.4.2013. Ke dni zahájení řízení o dodatečném povolení stavby upravovalo ust. § 129 odst. 3 stavebního zákona, že stavební úřad má v řízení o dodatečném povolení stavby povinnost postupovat podle ust. § 111 až § 115 stavebního zákona, což jsou ustanovení upravující stavební řízení. Teprve zákonem č. 350/2012 Sb., o změně stavebního zákona a změně souvisejících zákonů, v platném znění (dále jen zákon č. 350/2012 Sb.) bylo ust. § 129 stavebního zákona novelizováno v tom smyslu, že byl jako kritérium posuzování dodatečného povolení stavby kromě již zmíněných ustanovení upravujících stavební řízení výslovně zakotven také odkaz na ust. § 90 stavebního zákona týkající se řízení územního. Zákon č. 350/2012 Sb. nabyl účinnosti dne 1.1.2013, tedy v době, kdy řízení o dodatečném povolení stavby nebylo ještě ukončeno, když se nacházelo ve fázi odvolacího řízení. Pro tyto případy však zákon č. 350/2012 Sb. obsahuje v čl. II Přechodná ustanovení v bodě 14. přechodné ustanovení, podle kterého správní řízení, jež nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních právních předpisů s výjimkou stavebních řízení ukončených v I. stupni, která se týkají staveb, u nichž podle nové právní úpravy postačí ohlášení a s výjimkou řízení o správním deliktu spáchaném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Posuzovaná věc nepochybně nepředstavuje žádnou z uvedených dvou výjimek, takže pro řízení platí pravidlo, že se dokončí podle dosavadních právních předpisů, tj. podle stavebního zákona ve znění účinném před 1.1.2013. Tato právní úprava je natolik jednoznačná, že nutně musí vést k jedinému závěru, a sice že požadavek žalobkyně, aby správní orgány postupovaly také podle ustanovení o územním řízení, jde v posuzované věci nad rámec zákona. Pro úplnost krajský soud uvádí, že posouzení stavby z hlediska jejího umístění ani v právní úpravě platné do 31.12.2012 neabsentuje, neboť k tomuto účelu slouží ust. § 129 odst. 2 písm. a) a b), které stanoví povinnost stavebníka prokázat existenci zde uvedených zákonných podmínek vztahující se právě k umístění stavby. Novela představovaná zákonem č. 350/2012 Sb. pak kritéria posouzení umístění stavby ještě posílila odkazem na § 90 stavebního zákona. Obsahem správních rozhodnutí obou stupňů má soud za prokázané, že správní orgány se naplněním podmínek vymezených § 129 odst. 2 písm. a) až c) stavebního zákona dostatečně a přezkoumatelně zabývaly. Pokud jde o žalobkyní v tomto žalobním bodě zmiňované rozsudky NSS sp. zn. 1 As 46/2006 a sp. zn. 1 As 69/2011, má krajský soud za to, že z nich nelze dovodit povinnost správních orgánů rozšiřovat kritéria dodatečného povolení stavby nad rámec ust. § 129 odst. 2 stavebního zákona, ve znění platném do 31.12.2012. Pokud žalobkyně v tomto žalobním bodě zmiňuje návazně také vypořádání některých konkrétních námitek, které vznesla v průběhu správního řízení, případně které vznesla A. K., odkazuje krajský soud na vypořádání jednotlivých námitek, které bude provedeno níže. Z důvodů již shora rozvedených proto krajský soud dospěl k závěru, že ani žalobkyní návazně namítaná nutnost aplikace § 76 odst. 2, § 90, § 92 stavebního zákona a Hlavy IV vyhlášky č. 503/2006 Sb. nemá zákonné opodstatnění, neboť vyjmenované normy upravují podrobnosti vztahující se k územnímu řízení.

V žalobním 1.2 žalobkyně namítla nezohlednění akcesority dílčích staveb v odůvodnění správních rozhodnutí. Podle žalobkyně tak není seznatelné, zda jsou námitky vypořádány vůči stavbě hlavní či stavbám vedlejším. Toto rozlišení považuje žalobkyně za zvlášť zásadní, pokud jde o její námitky směřující proti kanalizační přípojce a dále, jak následně uvedla v replice k vyjádření žalovaného, také ve vztahu k žalobním bodům 4.22 a 4.24. Krajský soud nesdílí názor žalobkyně, že by absence explicitního vyjmenování jednotlivých stavebních objektů v rámci odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů způsobovala jejich nepřezkoumatelnost. Obě rozhodnutí ve výroku vymezují stavbu jako soubor vyjmenovaných staveb, přičemž dále v textu již používají pouze pojem „stavba“. Takový postup představuje technickou zkratku za účelem zjednodušení a udržení srozumitelnosti textu odůvodnění a je stavebními správními orgány v rámci rozhodovací praxe zcela běžně používán. Vzhledem k množství a detailnosti námitek vznesených žalobkyní a její právní předchůdkyní, jakož i vzhledem k podrobnostem a rozsahu, s jakým byly tyto námitky správními orgány vypořádány, má krajský soud za vyloučené, že by nebylo zřejmé, které jednotlivé stavby jsou ve vztahu k jednotlivým námitkám posuzovány. Námitka týkající se kanalizační přípojky je v napadeném rozhodnutí žalovaného vypořádána na str. 44-47 způsobem zcela přehledným a srozumitelným a úvaha žalovaného není argumentací tohoto žalobního bodu nijak zpochybněna. Pokud žalobkyně namítla, že zůstaly nevyjasněny otázky, zda námitky směřují vůči stavbě jako celku nebo vůči podmiňující stavbě a není ani vyjasněno, zda dotčení vlastnických práv žalobkyně je zvažováno ve vztahu k předmětné stavbě jako celku či ve vztahu ke stavbě hlavní, pak soud podotýká, že přesnost vymezení námitky je věcí žalobkyně a nikoliv správního orgánu. Ten má povinnost o námitce rozhodnout a své rozhodnutí řádně odůvodnit. Jak již krajský soud uvedl, má odůvodnění rozhodnutí žalovaného ohledně námitky týkající se kanalizační přípojky za srozumitelné a přezkoumatelné. Žalobkyní v replice zmiňovaný bod 4.22 žaloby se týká její námitky ad. 14, jíž se domáhala posouzení kanalizační přípojky z hlediska aplikace ust. § 76 odst. 2 stavebního zákona a § 23 odst. 2 zákona č. 501/2006 Sb. Označená ustanovení se však vztahují k řízení o umístění stavby, a jsou proto s ohledem na argumentaci soudu k žalobnímu bodu 1.1, na niž plně odkazuje, neaplikovatelné. Pokud jde o žalobní bod 4.24 (žalobkyní tvrzená existence zpevněné plochy na pozemku parc. č. 3341/8), žalovaný o ní rozhodl tak, že zpevněná plocha na uvedeném pozemku není předmětem napadeného rozhodnutí. Obsahem prvostupňového rozhodnutí (vymezení předmětu řízení) má krajský soud za prokázanou fakticitu tohoto tvrzení žalovaného. Nevidí proto v tomto směru důvod pro rozlišování staveb způsobem, jehož se žalobkyně domáhá.