8 As 17/2016 — Nejvyšší správní soud

22 A 64/2013- 269 - text pokračování - 18 - 22A 64/2013 22A 64/2013 – 269 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D. v právní věci žalobkyně MUDr. M. D., zastoupené Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou Advokátní kanceláře Šikola a partneři s.r.o., se sídlem v Brně, Údolní 33, proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, 28. října 117, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 17.4.2013 č.j. MSK 122086/2012, za účasti I) Pronto autosalón spol. s r.o., se sídlem ve Frýdku-Místku, Frýdlantská 2150, zastoupeného Ing. P. P., CSc., II) Statutárního města Frýdek-Místek, se sídlem ve Frýdku-Místku, Radniční 1148 a III) Severomoravských vodovodů a kanalizací Ostrava, a.s., se sídlem v Ostravě-Mariánských Horách, 28. října 1235/169, ve věci dodatečného povolení stavby, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Podanou žalobou se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 17.4.2013 č.j. MSK 122086/2012, kterým bylo zamítnuto její odvolání a odvolání A. K. proti rozhodnutí Magistrátu města Frýdku-Místku ze dne 20.7.2012 č.j. MMFM 75392/2012, jímž byla dodatečně povolena stavba „Novostavba autosalónu Pronto Camper“ (dále jen stavba) na pozemcích parc. č. 3341/8, 3341/9, 3341/10, 3341/13, 3341/15 a 5174/3 v k.ú. Místek. Ve velmi obsáhlé žalobě vymezila žalobkyně tyto žalobní body: 1. Správní orgány obou stupňů dostatečně nevyhodnotily umístění stavby. 1.1 Správní orgány obou stupňů neaplikovaly ustanovení zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v platném znění (dále jen stavební zákon) a prováděcích předpisů upravující umisťování staveb v územním řízení. Správní orgány uvádí, že dodatečné povolení stavby nahrazuje územní i stavební povolení, avšak vycházejí pouze z ust. § 129 odst. 2 stavebního zákona a § 110 – 115 téhož zákona a nikoliv již z dalších ustanovení zakotvujících hlediska pro umisťování staveb v územním řízení. Správní orgány se mýlí, pokud dovozují vyloučení věcných hledisek pro umísťování staveb a změnu využití území ve smyslu § 76 a násl. stavebního zákona, neboť odkaz na §§ 111 – 115 se vztahuje pouze na procesní postup a nikoliv na věcná hlediska. Žalobkyně poukázala na principy vyplývající z ust. § 76 odst. 1 stavebního zákona a na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) ze dne 8.2.2007 č.j. 1 As 46/2006-75. Žalobkyně dále namítla, že správní orgány nezohlednily ust. § 76 odst. 2 stavebního zákona, ust. § 90 písm. b) a c) stavebního zákona, ust. § 92 stavebního zákona a hlavy IV vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, v platném znění (dále jen vyhláška č. 503/2006 Sb.). 1.2 Správní orgány nezohlednily akcesoritu dílčích staveb, když stavba se skládá ze stavby hlavní a několika staveb vedlejších. Ve vztahu k námitce žalobkyně ad. 12 ohledně kanalizační přípojky není vyjasněna právní otázka, zda námitky směřují vůči stavbě jako celku nebo pouze vůči podmiňující stavbě a podobně není vyjasněna otázka, zda dotčení vlastnických práv žalobkyně je zvažováno ve vztahu ke stavbě jako celku či ve vztahu ke stavbě hlavní nebo k podmiňujícímu objektu. V žádné úvaze správních orgánů není rozlišováno, zda se týká stavby jako celku či stavby hlavní či staveb podmiňujících. 1.3 Žalovaný se nevypořádal s otázkou, zda platí či neplatí územní souhlas vydaný pro předmětnou stavbu. Stavba byla umístěna územním souhlasem ze dne 7.10.2009 č.j. MMFM 46913/2009, který nabyl právní moci 24.3.2010. V napadeném rozhodnutí ani ve druhém dodatečném povolení stavby není výslovně uvedeno, zda tento územní souhlas platí či neplatí. Z kontextu napadeného rozhodnutí lze usuzovat, že správní orgány mají za to, že územní souhlas pozbyl platnosti, což pravděpodobně opírají o důvody uvedené v rozhodnutí o zrušení prvního dodatečného povolení ze dne 31.1.2012 č.j. MSK 139026/2011. Nevzaly však v úvahu, že se stavbou bylo již prokazatelně započato, takže územní souhlas byl právně konzumován a jeho právní účinky nebyly zastavením stavebního řízení dotčeny. Pokud územní souhlas zůstal v platnosti, bylo nutné se v dodatečném povolení vypořádat se skutečností, že stavba je realizována v rozporu s tímto územním souhlasem. 2. Stavba je umístěna v rozporu s územním plánem. Stavba překračuje koeficient zastavění pozemku (dále jen KZP) závazně stanovený územním plánem tak, že pro zastavitelné plochy činí max. 0,75 – 0,90 dle lokalizace, pro stavby v zastavěném území max. 0,75. Podle žalobkyně nebyl KZP max. 0,75 u předmětné stavby dodržen, takže není umístěna v souladu s územním plánem. Pozemky parc. č. 3341/11, 3341/13 a 3341/10, které tvoří funkční jádro areálu autosalonu a tedy takřka celý regulovaný pozemek ve smyslu definice KZP, jsou v současnosti plně zastavěny nebo pokryty zpevněnou plochou, takže jejich KZP je roven 1,00. Žalobkyně nesouhlasí s názorem správních orgánů, že pokud je v posuzovaném území hodnota KZP již fakticky překročena, tak při umístění nové stavby do půdorysu stávající stavby není nutné KZP vyhodnocovat. Podle žalobkyně do takového území již nelze umístit žádné stavby, neboť kapacita zastavění území daná maximální hodnotou KZP byla již vyčerpána. Stavba nesplňuje podmínku umístění v souladu s územním plánem ve smyslu ust. § 129 odst. 2 písm. a) stavebního zákona a dodržení KZP v dodatečném povolení je nepřezkoumatelné. 3. Stavba je umístěna v rozporu s platným územním rozhodnutím, stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím. 3.1 Stavba je umístěna v půdorysu stávající neodstraněné stavby. Na pozemcích parc. č. 3341/9 a 3341/10 byla ještě před platností současného územního plánu umístěna, povolena a kolaudována dočasná stavba odstavných a parkovacích ploch (územní rozhodnutí ze dne 25.11.1996 č.j. SÚ/4757/96-Si/Kal/172, stavební povolení ze dne 7.1.1997 č.j. SÚ/5969/96-On/Ju-2444/1, kolaudační rozhodnutí ze dne 29.8.1997 č.j. SÚ/3918/97-On/Mal-1764). Správní orgány věc posoudily tak, že realizací stavby autosalonu příslušné části stavby odstavných a parkovacích ploch zanikly, takže se na ně již nevztahuje kolaudační rozhodnutí. Takový postup považují správní orgány za legální, což odůvodňují právem disponovat stavbou vyplývajícím z vlastnického práva stavebníka. Tuto úvahu považuje žalobkyně za nedostatečnou, neboť se odstraněním stávající stavby zabývá pouze v soukromoprávní rovině v rozporu se skutkovým stavem, když stavba odstavných a parkovacích ploch odstraněna nebyla. Správní orgány se nevypořádaly s otázkou, kterou žalobkyně opakovaně namítala (námitka žalobkyně č. 15), zda je možné spornou stavbu umístit do půdorysu regulovaného předchozím územním rozhodnutí, pokud toto územní rozhodnutí stále platí. Rovněž se nezabývaly tím, jak existence stávající stavby ovlivní umístění sporné stavby. 3.2 Stavba je umístěna bez oddělení sousedních pozemků v obytné zóně pásem trvale zelených porostů. Žalobkyně opět poukázala na územní rozhodnutí ze dne 25.11.1996 a v něm stanovenou podmínku č. 13 upravující, že odstavné a parkovací plochy pro parkování vozidel budou od pozemků plánovaných pro obytnou zónu odděleny pásem trvale zelených porostů. Podle správních orgánů se tato podmínka nevztahuje na pozemky žalobkyně, neboť se nacházejí ve stabilizované obytné zóně a nikoli plánované obytné zóně. Žalobkyně se naopak domnívá, že tato podmínka platí pro všechny plochy uvedené v územním plánu jako obytné a nikoliv pouze pro návrhové plochy. Sporná stavba tuto podmínku nesplňuje. 4. Vady vypořádání odvolacích námitek. Žalobkyně k tomuto žalobnímu bodu nejprve předestřela, že v průběhu odvolacího řízení se v důsledku úmrtí účastnice řízení A. K. (matka žalobkyně) stala vlastnicí nemovitostí, jež původně patřily zůstavitelce, a vstoupila také do jejích procesních práv v odvolacím řízení. V další části tohoto žalobního bodu žalobkyně vymezila skupinu často se opakujících nedostatků ve vypořádání odvolacích námitek, skupinu námitek podaných původně A. K. a skupinu námitek podaných žalobkyní. Stále se opakující nesprávnosti ve vypořádání odvolacích námitek: a) Nedostatečné vypořádání námitek občanskoprávní povahy. Námitky občanskoprávní povahy (zejména námitky imisí) jsou správními orgány vypořádány pouze podle kritérií ust. § 114 odst. 3 věta první stavebního zákona, tedy z veřejnoprávního hlediska a nikoliv podle ust. § 114 odst. 3 věty druhé stavebního zákona, tedy v rovině občanskoprávní (ust. § 127 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen OZ). Žalobkyně poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3550/10. b) Nesprávně uplatňovaný požadavek na specifikaci dotčení vlastnického práva. Některé námitky správní orgány odmítly vypořádat, neboť žalobkyně n